Bůh, ten Pán sám dal lidu Izraele na cestu dobré rady a také Své novozákonní církvi, čemu mají věřit a co činit. V 5.Moj.6:3-9 je psáno:

„Slyš tedy, Izraeli, a hleď tak skutečně činit, aby tobě dobře bylo, a abyste se velmi rozmnožili, (jak mluvil Pán Bůh otců tvých tobě,) v zemi oplývající mlékem a strdí. Slyš, Izraeli, Pán Bůh náš, Pán jeden jest. Proto milovat budeš Pána Boha svého z celého srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší síly své. A budou slova tato, která já přikazuji tobě dnes, v srdci tvém. A budeš je často opakovat synům svým, a mluvit o nich, když sedneš v domě svém, když půjdeš cestou, a léhaje i vstávaje. Uvážeš je za znamení na ruce své, a jako náčelník mezi očima svýma. Napíšeš je také na veřejích domu svého a na branách svých.“ Toto vyznání víry je v 5.Moj.11 od 18. verše ještě jednou potvrzeno.

V hebrejském textu tohoto vyznání víry je poslední písmeno prvního slova a poslední písmeno posledního slova v jedné větě napsáno velkým písmem. Nemělo být jen odříkáváno, ale muselo být vysloveno zcela vědomě s uctivou bázní a zřetelně důrazně. Až do dnešního dne se Židé modlí „S’hmah Izrael“ s tímto důrazem.

Izrael měl pozorovat a následovat tomu, co Pán řekl, aby se jim v zemi, kterou Bůh zaslíbil jejich otcům, dobře vedlo a byli požehnáni.

Potom přichází ten důraz – a Izrael měl dobře naslouchat – že Bůh, ten PÁN JE JEDEN, následuje přikázání milovat Boha celým srdcem, celou duší a vší silou. Slova Boží měla zůstat v srdcích Jeho lidu. Oni měli své děti a děti dětí učit, jak doma, tak na cestách, když uléhali a když vstávali.

„A bude tobě to jako nějaké znamení na ruce tvé, a jako památka mezi očima tvýma …“ Bůh, ten Pán přikázal: „… jako památka před očima tvýma, aby zákon Pánův byl v ústech tvých; nebo v ruce silné vyvedl tě Pán z Egypta.“ (2.Moj.13:9).

„Ale složte tato slova má v srdci svém a v mysli své, a uvažte je sobě za znamení na rukou svých, a budou jako náčelník mezi očima vašima.“ (5.Moj.11:18).

Kdo v Jeruzalémě zajde do modlitebních prostorů u Zdi nářků, na vlastní oči vidí, jak ti muži mají vyznání víry připevněné koženými řemínky na rukou a na čele. Každý dům, také každý hotel v Izraeli má „Mesusa“ s textem vyznání víry z 5.Moj.6:3-9 připevněnu ve výši očí na pravé zárubni vchodových dveří.

Vyznání víry je znamení, poznávací znamení Jeho lidu Izrael.

Nyní k Novému Zákonu: V Mar.12:29-30 odpověděl Ježíš na otázku ohledně prvního přikázání: „Slyš, Izraeli, Pán Bůh, náš Pán JEDEN jest. Proto milovat budeš Pána Boha svého z celého srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší mysli své, i ze všech mocí svých.“ Ten učenec to potvrdil: „Mistře, dobře jsi vpravdě pověděl. Nebo jeden jest Bůh, a není jiného kromě něho.“

Bůh neexistuje ve třech, nestal se z jedné osoby třemi věčnými osobami. Ani ve věčnosti, ani ve Starém ani v Novém Zákoně není řeč o nějakém trojjediném bohu. Ten JEDEN Bůh zůstal JEDNÍM Bohem, proto aby uskutečnil Svůj spasitelný plán, se zjevil jako Otec v nebi, ve Svém jednorozeném Synu na Zemi, a v církvi skrze Ducha Svatého: Bůh nad námi, Bůh s námi, Bůh v nás.

„Poněvadž jeden jest Bůh, který ospravedlňuje obřízku z víry, a neobřízku skrze víru.“ (Řím.3:30).

„Ale prostředník není jednoho, Bůh pak jeden jest.“ (Podle něm. př. Bible: „Prostředník není pro jednoho …“) (Gal.3:20).

„Protož Králi věků nesmrtelnému, neviditelnému, samému moudrému Bohu budiž čest i sláva na věky věků. Amen“ (1.Tim.1:17).

I my máme a smíme toho jediného Boha ze vší duše, celým srdcem a vší svou silou, a našeho bližního milovat jako sebe sama (Mar.12:31).

Ale nepřítel se již záhy vloudil do novozákonní církve a uvedl ji do bludu. Oboje běží vedle sebe: opravdově věřící, kteří setrvávají v pravém vyznání víry Ježíše Krista a apoštolů, a také ti, kteří náležejí k odpadlému křesťanství. Ta vyznání víry – jedno z Jeruzaléma, druhé z Nikaje – se vzájemně vylučují.

Vyznání víry dosvědčené ve Svatém Písmu zůstává ve Starém a v Novém Zákoně stejné. To je pro všecky pravé děti Boží jedině platné vyznání pro víru, učení, křest, Večeři Páně. Ano, pro každé biblické téma je jen jedna správná odpověď, a ta není napsaná v katechismu, ale jedině v Bibli.

Každý křesťanský kostel a společenství víry má vlastní vyznání, čemu se věří a učí. Ale všichni se hlásí k nikajsko-kaldejskému vyznání závaznému pro všechny. Ve Zjevení čteme o náboženském „znamení“, k jehož přijetí mají být všichni přinuceni. Nakonec bude v posledním sjednocení v Římě vysloveno rozhodné slovo, a kdo se nepodřídí, musí počítat s mučednickou smrtí. Ten nátlak bude vypůsoben tím znamením – znamením poslední celosvětové náboženské moci.

Naléhavé varování zní:

„Bude-li se kdo klanět šelmě a obrazu jejímu, a vezme-li znamení její na čelo své aneb na ruku svou, i ten také bude pít víno hněvu Božího, víno, pravím, které je vlito do kalichu hněvu jeho …“ (Zj.14:9-10).

Podle posledního stavu je ve Světové radě kostelů 350 protestantských kostelů a jednot. A Vatikán úplně halasně a jasně prohlásil, že všechny protestantské kostely jsou pouhými křesťanskými společnostmi; jediný kostel Kristův má být katolický kostel, se kterým a ve kterém všichni dosáhnou plné Boží spásy. Plná Boží spása ale není v žádném kostele, ta je jen v Ježíši Kristu a musí být každým přijata a prožita! Tedy těm dcerám kostela, které neprožily plnou spásu v Ježíši Kristu nezbývá nic jiného, než se vrátit do mateřského kostela (Zj.17).

Všichni se odvolávají na slova v Jan.17:21: „… Aby všichni jedno byli …“, a nikdo si v té souvislosti nepřečte, jak je to napsáno a míněno: „Já v nich, a ty ve mně, aby dokonáni byli v jedno, a aby poznal svět, že jsi ty mne poslal, a že jsi je miloval, jako jsi mne miloval“ (v.23) – Bůh v Kristu (2.Kor.5:19) a Kristus v nás (Kol.1:27).

Nemůže být dost často opakováno, že v prvních staletích nebyli žádní papežové, kardinálové a žádný zorganizovaný kostel. Přestože existovalo více než sto různých vyznání víry, tak také vždy existovala církev Ježíše Krista, která nebyla organizací, ale organismus vedený Duchem Božím, malé stádečko.

Teprve později vznikly v římské světové říši křesťanské národní kostely, koptický, kaldejský, syrský, egyptský, pravoslavný a římskokatolický kostel. Ale všechny tyto kostely jsou lidové a zemské kostely, ne ta spasená církev Ježíše Krista.

Od koncilu v Nikaji v roce 325 n.l. a v Kaldeji roku 381 n.l. existuje jednotné trinitářské nikajsko-kaldejské vyznání víry, ve kterém jsou jednotlivé poučky nosnými sloupy. To převzaly také všechny kostely a svobodné kostely, které vznikly od doby reformace. A to vyznání, že Bůh je ve třech věčných osobách, které se sice označuje za „apoštolské“, ale apoštolské není, je vnucováno v křesťanství všem, kteří to do této doby ještě nepřijali.

Tak jak Bůh od Svého lidu Izrael požaduje, aby nesl vyznání víry na čele a ruce, tak antikrist bude ode všech vyžadovat, aby to vyznání víry nosili na svém čele a ruce: Čelo v biblické symbolické řeči znamená přijetí; ruka znamená následování a konání podle toho.

„A rozkazuje všem, malým i velikým, bohatým i chudým, svobodným i v službu podrobeným, aby měli znamení na pravé ruce své, aneb na čelech svých, a aby žádný nemohl kupovat ani prodávat, než ten, kdo má znamení aneb jméno té šelmy, anebo počet jména jejího. Tu jest moudrost. Kdo má rozum, sečti počet šelmy. Nebo je počet člověka, a je počet ten šest set šedesáte a šest.“ (Zj.13:16-18).

V tomto tématu nebudeme dále pokračovat, ale na stranu 14/15 přidáme výňatek ze zajímavého článku od Ludwiga Schneidera, světoznámého izraelského novináře z Jeruzaléma, který se zamyslel nad číslem 666.

Bůh, ten Pán sám dal lidu Izraele na cestu dobré rady a také Své novozákonní církvi, čemu mají věřit a co činit. V 5.Moj.6:3-9 je psáno:

„Slyš tedy, Izraeli, a hleď tak skutečně činit, aby tobě dobře bylo, a abyste se velmi rozmnožili, (jak mluvil Pán Bůh otců tvých tobě,) v zemi oplývající mlékem a strdí. Slyš, Izraeli, Pán Bůh náš, Pán jeden jest. Proto milovat budeš Pána Boha svého z celého srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší síly své. A budou slova tato, která já přikazuji tobě dnes, v srdci tvém. A budeš je často opakovat synům svým, a mluvit o nich, když sedneš v domě svém, když půjdeš cestou, a léhaje i vstávaje. Uvážeš je za znamení na ruce své, a jako náčelník mezi očima svýma. Napíšeš je také na veřejích domu svého a na branách svých.“ Toto vyznání víry je v 5.Moj.11 od 18. verše ještě jednou potvrzeno.

V hebrejském textu tohoto vyznání víry je poslední písmeno prvního slova a poslední písmeno posledního slova v jedné větě napsáno velkým písmem. Nemělo být jen odříkáváno, ale muselo být vysloveno zcela vědomě s uctivou bázní a zřetelně důrazně. Až do dnešního dne se Židé modlí „S’hmah Izrael“ s tímto důrazem.

Izrael měl pozorovat a následovat tomu, co Pán řekl, aby se jim v zemi, kterou Bůh zaslíbil jejich otcům, dobře vedlo a byli požehnáni.

Potom přichází ten důraz – a Izrael měl dobře naslouchat – že Bůh, ten PÁN JE JEDEN, následuje přikázání milovat Boha celým srdcem, celou duší a vší silou. Slova Boží měla zůstat v srdcích Jeho lidu. Oni měli své děti a děti dětí učit, jak doma, tak na cestách, když uléhali a když vstávali.

„A bude tobě to jako nějaké znamení na ruce tvé, a jako památka mezi očima tvýma …“ Bůh, ten Pán přikázal: „… jako památka před očima tvýma, aby zákon Pánův byl v ústech tvých; nebo v ruce silné vyvedl tě Pán z Egypta.“ (2.Moj.13:9).

„Ale složte tato slova má v srdci svém a v mysli své, a uvažte je sobě za znamení na rukou svých, a budou jako náčelník mezi očima vašima.“ (5.Moj.11:18).

Kdo v Jeruzalémě zajde do modlitebních prostorů u Zdi nářků, na vlastní oči vidí, jak ti muži mají vyznání víry připevněné koženými řemínky na rukou a na čele. Každý dům, také každý hotel v Izraeli má „Mesusa“ s textem vyznání víry z 5.Moj.6:3-9 připevněnu ve výši očí na pravé zárubni vchodových dveří.

Vyznání víry je znamení, poznávací znamení Jeho lidu Izrael.

Nyní k Novému Zákonu: V Mar.12:29-30 odpověděl Ježíš na otázku ohledně prvního přikázání: „Slyš, Izraeli, Pán Bůh, náš Pán JEDEN jest. Proto milovat budeš Pána Boha svého z celého srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší mysli své, i ze všech mocí svých.“ Ten učenec to potvrdil: „Mistře, dobře jsi vpravdě pověděl. Nebo jeden jest Bůh, a není jiného kromě něho.“

Bůh neexistuje ve třech, nestal se z jedné osoby třemi věčnými osobami. Ani ve věčnosti, ani ve Starém ani v Novém Zákoně není řeč o nějakém trojjediném bohu. Ten JEDEN Bůh zůstal JEDNÍM Bohem, proto aby uskutečnil Svůj spasitelný plán, se zjevil jako Otec v nebi, ve Svém jednorozeném Synu na Zemi, a v církvi skrze Ducha Svatého: Bůh nad námi, Bůh s námi, Bůh v nás.

„Poněvadž jeden jest Bůh, který ospravedlňuje obřízku z víry, a neobřízku skrze víru.“ (Řím.3:30).

„Ale prostředník není jednoho, Bůh pak jeden jest.“ (Podle něm. př. Bible: „Prostředník není pro jednoho …“) (Gal.3:20).

„Protož Králi věků nesmrtelnému, neviditelnému, samému moudrému Bohu budiž čest i sláva na věky věků. Amen“ (1.Tim.1:17).

I my máme a smíme toho jediného Boha ze vší duše, celým srdcem a vší svou silou, a našeho bližního milovat jako sebe sama (Mar.12:31).

Ale nepřítel se již záhy vloudil do novozákonní církve a uvedl ji do bludu. Oboje běží vedle sebe: opravdově věřící, kteří setrvávají v pravém vyznání víry Ježíše Krista a apoštolů, a také ti, kteří náležejí k odpadlému křesťanství. Ta vyznání víry – jedno z Jeruzaléma, druhé z Nikaje – se vzájemně vylučují.

Vyznání víry dosvědčené ve Svatém Písmu zůstává ve Starém a v Novém Zákoně stejné. To je pro všecky pravé děti Boží jedině platné vyznání pro víru, učení, křest, Večeři Páně. Ano, pro každé biblické téma je jen jedna správná odpověď, a ta není napsaná v katechismu, ale jedině v Bibli.

Každý křesťanský kostel a společenství víry má vlastní vyznání, čemu se věří a učí. Ale všichni se hlásí k nikajsko-kaldejskému vyznání závaznému pro všechny. Ve Zjevení čteme o náboženském „znamení“, k jehož přijetí mají být všichni přinuceni. Nakonec bude v posledním sjednocení v Římě vysloveno rozhodné slovo, a kdo se nepodřídí, musí počítat s mučednickou smrtí. Ten nátlak bude vypůsoben tím znamením – znamením poslední celosvětové náboženské moci.

Naléhavé varování zní:

„Bude-li se kdo klanět šelmě a obrazu jejímu, a vezme-li znamení její na čelo své aneb na ruku svou, i ten také bude pít víno hněvu Božího, víno, pravím, které je vlito do kalichu hněvu jeho …“ (Zj.14:9-10).

Podle posledního stavu je ve Světové radě kostelů 350 protestantských kostelů a jednot. A Vatikán úplně halasně a jasně prohlásil, že všechny protestantské kostely jsou pouhými křesťanskými společnostmi; jediný kostel Kristův má být katolický kostel, se kterým a ve kterém všichni dosáhnou plné Boží spásy. Plná Boží spása ale není v žádném kostele, ta je jen v Ježíši Kristu a musí být každým přijata a prožita! Tedy těm dcerám kostela, které neprožily plnou spásu v Ježíši Kristu nezbývá nic jiného, než se vrátit do mateřského kostela (Zj.17).

Všichni se odvolávají na slova v Jan.17:21: „… Aby všichni jedno byli …“, a nikdo si v té souvislosti nepřečte, jak je to napsáno a míněno: „Já v nich, a ty ve mně, aby dokonáni byli v jedno, a aby poznal svět, že jsi ty mne poslal, a že jsi je miloval, jako jsi mne miloval“ (v.23) – Bůh v Kristu (2.Kor.5:19) a Kristus v nás (Kol.1:27).

Nemůže být dost často opakováno, že v prvních staletích nebyli žádní papežové, kardinálové a žádný zorganizovaný kostel. Přestože existovalo více než sto různých vyznání víry, tak také vždy existovala církev Ježíše Krista, která nebyla organizací, ale organismus vedený Duchem Božím, malé stádečko.

Teprve později vznikly v římské světové říši křesťanské národní kostely, koptický, kaldejský, syrský, egyptský, pravoslavný a římskokatolický kostel. Ale všechny tyto kostely jsou lidové a zemské kostely, ne ta spasená církev Ježíše Krista.

Od koncilu v Nikaji v roce 325 n.l. a v Kaldeji roku 381 n.l. existuje jednotné trinitářské nikajsko-kaldejské vyznání víry, ve kterém jsou jednotlivé poučky nosnými sloupy. To převzaly také všechny kostely a svobodné kostely, které vznikly od doby reformace. A to vyznání, že Bůh je ve třech věčných osobách, které se sice označuje za „apoštolské“, ale apoštolské není, je vnucováno v křesťanství všem, kteří to do této doby ještě nepřijali.

Tak jak Bůh od Svého lidu Izrael požaduje, aby nesl vyznání víry na čele a ruce, tak antikrist bude ode všech vyžadovat, aby to vyznání víry nosili na svém čele a ruce: Čelo v biblické symbolické řeči znamená přijetí; ruka znamená následování a konání podle toho.

„A rozkazuje všem, malým i velikým, bohatým i chudým, svobodným i v službu podrobeným, aby měli znamení na pravé ruce své, aneb na čelech svých, a aby žádný nemohl kupovat ani prodávat, než ten, kdo má znamení aneb jméno té šelmy, anebo počet jména jejího. Tu jest moudrost. Kdo má rozum, sečti počet šelmy. Nebo je počet člověka, a je počet ten šest set šedesáte a šest.“ (Zj.13:16-18).

V tomto tématu nebudeme dále pokračovat, ale na stranu 14/15 přidáme výňatek ze zajímavého článku od Ludwiga Schneidera, světoznámého izraelského novináře z Jeruzaléma, který se zamyslel nad číslem 666.