V přímé odpovědnosti před Bohem musí být ještě ledacos řečeno. Právě jsem četl dvě kázání „Konat Bohu službu bez Jeho vůle“ z 18.7.1965 a z 27.11.1965 a došel jsem k závěru, že se nesmíme zdržovat u příkladů zmiňovaných bratrem Branhamem, co Balám, rota Chóre, co Jannes a Jambres prováděli, nýbrž si z toho vzít poučení. Když David chtěl převézt truhlu Smlouvy do Jeruzaléma, aniž by mu to Pán přikázal, klopýtli ti voli a Uza, který chtěl zabránit pádu truhly Smlouvy, musel zemřít.

My bychom mu poděkovali, že ve správném čase byl na správném místě, ale Bůh mu nepoděkoval, ale potrestal jej smrtí. A proč? Protože On sám rozhodl, že truhlu Smlouvy měli nosit kněží z kmene Léví (5.Moj.10). Jaká mocná lekce!

Nyní se nejedná o nějaký nový program, o nový vůz, o nové zjevení, ale aby muži Boží, kteří Jím samotným byli povoláni, nesli slova Jeho Smlouvy. To můžeme sledovat obzvláště u Jozue v 3. kapitole, při překročení Jordánu a v 6. kapitole, při obklíčení Jericha, když ty zdi padly. Jen jestliže je všechno činěno přesně podle Božího Slova a příkazu, máme zaručené vítězství Boží.

Co vyplývá pro nás z učitelské lekce těch svědectví Písma a příkladů zmíněných bratrem Branhamem? Mojžíš a všichni proroci měli přímé pověření. Když vezmeme v úvahu Nový Zákon, měl Jan Křtitel přímé pověření. Petr měl rovněž zvláštní pověření. Ano, a Pavel měl zcela zvláštní pověření, totiž nést evangelium pohanům (2.Tim.4:17). Měl k tomu poslání. Vezměme klíčové slovo „poslat“, co ke skutečnému pověření patří. „A kterak kázati budou, jestliže nebudou posláni?“ (Řím.10:15).

„Protož, nyní pojď a pošlu tě k Faraónovi…“ (2.Moj.3:10).

„Řekl dále: Takto díš synům Izraelským: JSEM poslal mne k vám.“ (2.Moj.3:14b).

„Potom slyšel jsem hlas Pána řkoucího: Koho pošli? A kdo nám půjde? I řekl jsem: Aj já, pošli mne.“ (Iz.6:8).

„Ale Pán řekl mi: Neříkej, dítě jsem, nýbrž k čemukoli tě pošlu, jdi, a vše, což ti přikáži, mluv.“ (Jer.1:7).

„Aj, já posílám anděla svého, který připraví cestu před tváří mou.“ (Mal.3:1).

„Aj, já pošli vám Eliáše proroka, prvé nežli přijde den Páně veliký a hrozný,“ (Mal.4:5).

Bratr Branham řekl s důrazem, ano, člověk postřehne ten absolut v jeho slovech: „Bůh Svůj úmysl nezmění. Jeho první rozhodnutí je dokonale správné.“ (Kázání z 27. listopadu 1965).

Zapírat poslání, které ten Všemohoucí sám hlasitě a zřetelně vyslovil, může být rovno tomu, jako Jemu plivnout do tváře, kárat Jej, že se mýlí. Může být, že někdo povolaný k určité službě musí projít zkušením jako nikdo jiný. Ale tvrdit, že to povolání je sice pravé a pravda, ale tu službu on už nesmí vykonávat, je rovněž rouhání před Bohem.

Boží původní určení platí věčně. ON Své rozhodnutí nikdy nezměnil. Nejlepším příkladem je David. Tady je jeho syn Absolon, který má tři syny a jednu dceru a usiluje o to, aby David musel opustit Jeruzalém. Ovlivnil ty nejdůležitější lidi, nechal se provolat za krále. Souběžně s tím je David vystaven posměchu, Semei mu zlořečí, hází po něm kamením, a v hlubokém opovržení se s pláčem David ubírá svou cestou. Bolest, kterou mu způsobil jeho syn, byla zlá. Ale potom přišel čas, kdy David zaujal jemu Bohem dané místo – všechno ostatní byly zkoušky. Mohl dokonce říci: „Nechte ho, ať zlořečí, nebo jemu rozkázal Pán.“ (2.Sam.16:11). Kristus, Syn Davidův, se modlil: „Otče, odpusť jim, neboť oni nevědí, co činí!“

Již neplatila Absolonova pomluva: „…nevíte, co můj otec udělal?“, ale Boží rozhodnutí bylo dokonalé a obstálo, a Kristus, náš Pán, je ještě až do poslední kapitoly Bible označován jako Syn Davidův. Tvrdit, že Bůh některé povolání, pověření, poslání zruší, je úmyslné rouhání Bohu.

Kdyby Bůh v našem čase, který je z těch šesti tisíc let ten nejdůležitější, neměl žádný přímý plán a každý by mohl dělat, co by chtěl, pak by to bylo jako za času soudců, kdy každý činil, co považoval za dobré.

Bůh však zaslíbil proroka a poslal ho. Bůh zaslíbil, že zvěst, která mu bude svěřena, předejde druhému Kristovu příchodu. Bůh sám se postaral o to, že jsem s tímto Božím mužem od roku 1955 až do roku 1965 směl být v osobním spojení. Mám 21 dopisů z těch let. Bůh sám to tak vedl, že jsem mohl být pravdivým očitým svědkem v jeho shromážděních.

Roku 1958 jsem z Boží milosti poznal jeho povolání a poslání z hlediska spásných dějin. Roku 1962 on potvrdil na základě jednoho vidění, že mu bylo ukázáno Boží povolání k zvěstování Slova a rozdávání Božího pokrmu. V dubnu 1966, v tom smutném dni pohřbu, mi připomněl ten věrný Pán slova: „Nyní přišel tvůj čas, jít od města k městu, abys tu zvěst nesl do celého světa.“ To jsem od toho času konal s plným nasazením.

ON, který řekl: „JÁ tě pošlu do jiných měst“, věděl, co dělá, a několik milionů z mých úst Jeho Slovo slyšelo.

Nyní k první otázce, která je stále znovu kladena: Existoval za času bratra Branhama ještě nějaký evangelista, který měl stejné povolání a poslání? Ne! Ale bylo mnoho napodobovatelů. Právě tak se ptají: Existuje ještě nyní na Zemi člověk, který slyšel ten vše pronikající hlas Páně ve své mateřské řeči a obdržel přímé pověření ve spásných dějinách? Na tuto otázku nemohu odpovědět, na tuto otázku musí odpovědět každý cestující kazatel sám. Jestliže není žádné přímé pověření dáno, má následující otázka své oprávnění:

Kdo ty bratry pověřil? Stačí to, že mají dolary – mohou to být australské, novozélandské, kanadské nebo americké dolary? Jak se mají podle Slova a podle kázání bratra Branhama zařadit, jestliže žádné povolání a poslání neobdrželi? Existuje někdo, kdo ten den, místo a pověření může označit? Zdali se tu neplní, jak řekl bratr Branham: Bohu konat službu, aniž by to byla Jeho vůle?

Nastal čas, kdy je zvěstována biblická zvěst konečného času v přímé vůli Boží a lid Boží je uváděn do přímé vůle Boží. Každý musí zaujmout svůj postoj a postavit se na Boží stranu, aby byl opravdu v Církvi – Nevěstě. Jen tam, kde platí jenom Slovo samotné, ustávají navždy vedení do bludu a výklady. Církev Ježíše Krista musí nyní být do stejného kroku, do plného souladu se Slovem Božím uvedena. Existuje Boží poslání v našem čase a to Slovo nám svěřené vykoná, k čemu je Bůh poslal.

„Nebo jako na hoře Perazim povstane Pán, jako v údolí Gabaon hněvati se bude, aby dělal dílo své, neobyčejné dílo své, aby vykonal skutek svůj, neobyčejný skutek svůj.“ (Iz.28:21).

„Nebo pohubení učiní spravedlivé, a to jisté, pohubení zajisté učiní Pán na zemi, a to jisté.“ (Řím.9:28)

„Jeho hlas tehdy byl zemí pohnul, nyní pak zaslíbil, řka: Ještě já jednou pohnu netoliko zemí, ale i nebem.“ (Žid.12:26).

Pán vás všechny bohatě požehnej.

V pověření Božím působící

Br. Frank

V přímé odpovědnosti před Bohem musí být ještě ledacos řečeno. Právě jsem četl dvě kázání „Konat Bohu službu bez Jeho vůle“ z 18.7.1965 a z 27.11.1965 a došel jsem k závěru, že se nesmíme zdržovat u příkladů zmiňovaných bratrem Branhamem, co Balám, rota Chóre, co Jannes a Jambres prováděli, nýbrž si z toho vzít poučení. Když David chtěl převézt truhlu Smlouvy do Jeruzaléma, aniž by mu to Pán přikázal, klopýtli ti voli a Uza, který chtěl zabránit pádu truhly Smlouvy, musel zemřít.

My bychom mu poděkovali, že ve správném čase byl na správném místě, ale Bůh mu nepoděkoval, ale potrestal jej smrtí. A proč? Protože On sám rozhodl, že truhlu Smlouvy měli nosit kněží z kmene Léví (5.Moj.10). Jaká mocná lekce!

Nyní se nejedná o nějaký nový program, o nový vůz, o nové zjevení, ale aby muži Boží, kteří Jím samotným byli povoláni, nesli slova Jeho Smlouvy. To můžeme sledovat obzvláště u Jozue v 3. kapitole, při překročení Jordánu a v 6. kapitole, při obklíčení Jericha, když ty zdi padly. Jen jestliže je všechno činěno přesně podle Božího Slova a příkazu, máme zaručené vítězství Boží.

Co vyplývá pro nás z učitelské lekce těch svědectví Písma a příkladů zmíněných bratrem Branhamem? Mojžíš a všichni proroci měli přímé pověření. Když vezmeme v úvahu Nový Zákon, měl Jan Křtitel přímé pověření. Petr měl rovněž zvláštní pověření. Ano, a Pavel měl zcela zvláštní pověření, totiž nést evangelium pohanům (2.Tim.4:17). Měl k tomu poslání. Vezměme klíčové slovo „poslat“, co ke skutečnému pověření patří. „A kterak kázati budou, jestliže nebudou posláni?“ (Řím.10:15).

„Protož, nyní pojď a pošlu tě k Faraónovi…“ (2.Moj.3:10).

„Řekl dále: Takto díš synům Izraelským: JSEM poslal mne k vám.“ (2.Moj.3:14b).

„Potom slyšel jsem hlas Pána řkoucího: Koho pošli? A kdo nám půjde? I řekl jsem: Aj já, pošli mne.“ (Iz.6:8).

„Ale Pán řekl mi: Neříkej, dítě jsem, nýbrž k čemukoli tě pošlu, jdi, a vše, což ti přikáži, mluv.“ (Jer.1:7).

„Aj, já posílám anděla svého, který připraví cestu před tváří mou.“ (Mal.3:1).

„Aj, já pošli vám Eliáše proroka, prvé nežli přijde den Páně veliký a hrozný,“ (Mal.4:5).

Bratr Branham řekl s důrazem, ano, člověk postřehne ten absolut v jeho slovech: „Bůh Svůj úmysl nezmění. Jeho první rozhodnutí je dokonale správné.“ (Kázání z 27. listopadu 1965).

Zapírat poslání, které ten Všemohoucí sám hlasitě a zřetelně vyslovil, může být rovno tomu, jako Jemu plivnout do tváře, kárat Jej, že se mýlí. Může být, že někdo povolaný k určité službě musí projít zkušením jako nikdo jiný. Ale tvrdit, že to povolání je sice pravé a pravda, ale tu službu on už nesmí vykonávat, je rovněž rouhání před Bohem.

Boží původní určení platí věčně. ON Své rozhodnutí nikdy nezměnil. Nejlepším příkladem je David. Tady je jeho syn Absolon, který má tři syny a jednu dceru a usiluje o to, aby David musel opustit Jeruzalém. Ovlivnil ty nejdůležitější lidi, nechal se provolat za krále. Souběžně s tím je David vystaven posměchu, Semei mu zlořečí, hází po něm kamením, a v hlubokém opovržení se s pláčem David ubírá svou cestou. Bolest, kterou mu způsobil jeho syn, byla zlá. Ale potom přišel čas, kdy David zaujal jemu Bohem dané místo – všechno ostatní byly zkoušky. Mohl dokonce říci: „Nechte ho, ať zlořečí, nebo jemu rozkázal Pán.“ (2.Sam.16:11). Kristus, Syn Davidův, se modlil: „Otče, odpusť jim, neboť oni nevědí, co činí!“

Již neplatila Absolonova pomluva: „…nevíte, co můj otec udělal?“, ale Boží rozhodnutí bylo dokonalé a obstálo, a Kristus, náš Pán, je ještě až do poslední kapitoly Bible označován jako Syn Davidův. Tvrdit, že Bůh některé povolání, pověření, poslání zruší, je úmyslné rouhání Bohu.

Kdyby Bůh v našem čase, který je z těch šesti tisíc let ten nejdůležitější, neměl žádný přímý plán a každý by mohl dělat, co by chtěl, pak by to bylo jako za času soudců, kdy každý činil, co považoval za dobré.

Bůh však zaslíbil proroka a poslal ho. Bůh zaslíbil, že zvěst, která mu bude svěřena, předejde druhému Kristovu příchodu. Bůh sám se postaral o to, že jsem s tímto Božím mužem od roku 1955 až do roku 1965 směl být v osobním spojení. Mám 21 dopisů z těch let. Bůh sám to tak vedl, že jsem mohl být pravdivým očitým svědkem v jeho shromážděních.

Roku 1958 jsem z Boží milosti poznal jeho povolání a poslání z hlediska spásných dějin. Roku 1962 on potvrdil na základě jednoho vidění, že mu bylo ukázáno Boží povolání k zvěstování Slova a rozdávání Božího pokrmu. V dubnu 1966, v tom smutném dni pohřbu, mi připomněl ten věrný Pán slova: „Nyní přišel tvůj čas, jít od města k městu, abys tu zvěst nesl do celého světa.“ To jsem od toho času konal s plným nasazením.

ON, který řekl: „JÁ tě pošlu do jiných měst“, věděl, co dělá, a několik milionů z mých úst Jeho Slovo slyšelo.

Nyní k první otázce, která je stále znovu kladena: Existoval za času bratra Branhama ještě nějaký evangelista, který měl stejné povolání a poslání? Ne! Ale bylo mnoho napodobovatelů. Právě tak se ptají: Existuje ještě nyní na Zemi člověk, který slyšel ten vše pronikající hlas Páně ve své mateřské řeči a obdržel přímé pověření ve spásných dějinách? Na tuto otázku nemohu odpovědět, na tuto otázku musí odpovědět každý cestující kazatel sám. Jestliže není žádné přímé pověření dáno, má následující otázka své oprávnění:

Kdo ty bratry pověřil? Stačí to, že mají dolary – mohou to být australské, novozélandské, kanadské nebo americké dolary? Jak se mají podle Slova a podle kázání bratra Branhama zařadit, jestliže žádné povolání a poslání neobdrželi? Existuje někdo, kdo ten den, místo a pověření může označit? Zdali se tu neplní, jak řekl bratr Branham: Bohu konat službu, aniž by to byla Jeho vůle?

Nastal čas, kdy je zvěstována biblická zvěst konečného času v přímé vůli Boží a lid Boží je uváděn do přímé vůle Boží. Každý musí zaujmout svůj postoj a postavit se na Boží stranu, aby byl opravdu v Církvi – Nevěstě. Jen tam, kde platí jenom Slovo samotné, ustávají navždy vedení do bludu a výklady. Církev Ježíše Krista musí nyní být do stejného kroku, do plného souladu se Slovem Božím uvedena. Existuje Boží poslání v našem čase a to Slovo nám svěřené vykoná, k čemu je Bůh poslal.

„Nebo jako na hoře Perazim povstane Pán, jako v údolí Gabaon hněvati se bude, aby dělal dílo své, neobyčejné dílo své, aby vykonal skutek svůj, neobyčejný skutek svůj.“ (Iz.28:21).

„Nebo pohubení učiní spravedlivé, a to jisté, pohubení zajisté učiní Pán na zemi, a to jisté.“ (Řím.9:28)

„Jeho hlas tehdy byl zemí pohnul, nyní pak zaslíbil, řka: Ještě já jednou pohnu netoliko zemí, ale i nebem.“ (Žid.12:26).

Pán vás všechny bohatě požehnej.

V pověření Božím působící

Br. Frank