Ve Zjevení 13:16 je psáno: „A rozkazuje všechněm, malým i velikým, bohatým i chudým, svobodným i v službu podrobeným, aby měli znamení na pravé ruce své, aneb na čelích svých.” I zde se opět setkáváme se symbolickou řečí Bible. Znamení je označení, je znakem. Pavel řekl: „Dále pak žádný mi nečiň zaměstknání, já zajisté jizvy (znamení) Pána Ježíše nosím na těle svém.” (Gal. 6:17) On trpěl kvůli Kristu a pravdivému zvěstování. Vstoupil s Ním do společenství utrpení. Jistě to nebyla žádná navenek viditelná stigmata (znamení) Ježíšových ran. To by byl ve skutečnosti ďábelský výsměch svatému a jednorázovému, nenapodobitelnému Božímu skutku v Ježíši Kristu, našem Pánu. Pavel byl znamenám jako služebník Krista a nesl Jeho pohanění.

Znamení na čele poukazuje na rozhodování, znamení na ruce na jednání. Hlava znamená souhlas a ruka spolupráci s antikristovským systémem.

V biblicky věřících kruzích se lidé zabývají znamením šelmy, ale nepoznávají, že ho každá lidmi zorganizovaná křesťanská denominace již nese. Bůh nezaložil žádnou instituci, která by byla řízena z hlavního pozemského sídla. ON uvedel do života živý organismus. Biblické sbory (církve) prvotního křesťanství byly svobodné, samostatné místní společenství věřících, byly nezávislé a existovaly jako svrchované místní sbory. Tehdy vykonávali Duchem zplnomocnění muži svoji službu podle toho, jaké měli božské povolání, příkaz a poslání tak, jak je Bůh do církve dosadil (1. Kor. 12:28; Efez. 4:11). Neexistovalo žádné hlavní sídlo, žádná nadřazená vybraná osoba, žádná samozvaná učitelská autorita, ani biblické školy nebo kněžské semináře a podobně. Vlastně tenkrát neexistovalo nic z toho, co je v dnešním křesťanství samozřejmé, naopak v dnešních organizovaných církvích i svobodných církvích již není k nalezení nic z čistého učení a praxe prvotního křesťanství. Je to již jen mrtvá forma.

Dnes i to nejmenší společenství víry strnule spočívá na vlastních směrnicích. Jen ten, kdo náleží k téže organizaci, tam může vykonávat úřad kazatele. Protestanti vyvrátili nárok katolické církve na samospasitelnost, a to právem. Avšak při bedlivějším pozorování najdeme tentýž nárok ve všech denominacích, a to i v těch nejmenších odštěpených skupinách. Ať potichu či nahlas všichni přece říkají, že kdo jejich učení, poznání, zjevení atd. nevěří, nemůže být spasen. Tím se ztotožňují se znamením prvního organizovaného křesťanského náboženství, i když se – pokud se týká učení – od sebe liší. Tento znak stačí, aby znamení automaticky přijali a podřídili se anti-kristovskému duchu, který vládne všude tam, kde jsou lidé vázáni na organizaci, učení nebo osobu, To znamená, že všechny církve a svobodné církve resp. denominace, až k tomu nejmenšímu a nejmladšímu organizovanému hnutí, již znamení nosí, aniž by to věděly.

Ve Zjevení 13:16 je psáno: „A rozkazuje všechněm, malým i velikým, bohatým i chudým, svobodným i v službu podrobeným, aby měli znamení na pravé ruce své, aneb na čelích svých.” I zde se opět setkáváme se symbolickou řečí Bible. Znamení je označení, je znakem. Pavel řekl: „Dále pak žádný mi nečiň zaměstknání, já zajisté jizvy (znamení) Pána Ježíše nosím na těle svém.” (Gal. 6:17) On trpěl kvůli Kristu a pravdivému zvěstování. Vstoupil s Ním do společenství utrpení. Jistě to nebyla žádná navenek viditelná stigmata (znamení) Ježíšových ran. To by byl ve skutečnosti ďábelský výsměch svatému a jednorázovému, nenapodobitelnému Božímu skutku v Ježíši Kristu, našem Pánu. Pavel byl znamenám jako služebník Krista a nesl Jeho pohanění.

Znamení na čele poukazuje na rozhodování, znamení na ruce na jednání. Hlava znamená souhlas a ruka spolupráci s antikristovským systémem.

V biblicky věřících kruzích se lidé zabývají znamením šelmy, ale nepoznávají, že ho každá lidmi zorganizovaná křesťanská denominace již nese. Bůh nezaložil žádnou instituci, která by byla řízena z hlavního pozemského sídla. ON uvedel do života živý organismus. Biblické sbory (církve) prvotního křesťanství byly svobodné, samostatné místní společenství věřících, byly nezávislé a existovaly jako svrchované místní sbory. Tehdy vykonávali Duchem zplnomocnění muži svoji službu podle toho, jaké měli božské povolání, příkaz a poslání tak, jak je Bůh do církve dosadil (1. Kor. 12:28; Efez. 4:11). Neexistovalo žádné hlavní sídlo, žádná nadřazená vybraná osoba, žádná samozvaná učitelská autorita, ani biblické školy nebo kněžské semináře a podobně. Vlastně tenkrát neexistovalo nic z toho, co je v dnešním křesťanství samozřejmé, naopak v dnešních organizovaných církvích i svobodných církvích již není k nalezení nic z čistého učení a praxe prvotního křesťanství. Je to již jen mrtvá forma.

Dnes i to nejmenší společenství víry strnule spočívá na vlastních směrnicích. Jen ten, kdo náleží k téže organizaci, tam může vykonávat úřad kazatele. Protestanti vyvrátili nárok katolické církve na samospasitelnost, a to právem. Avšak při bedlivějším pozorování najdeme tentýž nárok ve všech denominacích, a to i v těch nejmenších odštěpených skupinách. Ať potichu či nahlas všichni přece říkají, že kdo jejich učení, poznání, zjevení atd. nevěří, nemůže být spasen. Tím se ztotožňují se znamením prvního organizovaného křesťanského náboženství, i když se – pokud se týká učení – od sebe liší. Tento znak stačí, aby znamení automaticky přijali a podřídili se anti-kristovskému duchu, který vládne všude tam, kde jsou lidé vázáni na organizaci, učení nebo osobu, To znamená, že všechny církve a svobodné církve resp. denominace, až k tomu nejmenšímu a nejmladšímu organizovanému hnutí, již znamení nosí, aniž by to věděly.