Pokud jde o mne, vidím ruku Páně v celém svém životě. Bibli jsem denně četl již ve 14 letech. To může připadat zvláštní, ale dělal jsem to opravdu z vnitřní touhy. Můj otec, který mi byl zároveň přítelem a bratrem v Kristu, kázal a měl s námi domácí pobožnosti. Často k nám přicházeli sloužící bratři, a o večerech si vyměňovali názory o jistých biblických místech. Nesměl jsem do toho mluvit, ale mohl jsem tam sedět a naslouchat. Stávalo se, že ptal jeden druhého: „Jak tu věc vidíš? Co si o tom myslíš?“ Ale já sám jsem odjakživa toužil vědět, jak je to opravdu, tedy biblicky. Proto jsem četl ta souběžná místa a prosil Pána o jasno. A Bohu buď dík, který mne vedl od samotného počátku, od doby kdy jsem začal v 1953 roce kázat, abych učil jen to, jak bych to dělal, kdyby byl mezi posluchači On osobně přítomen. To se vztahuje na celých 47 let. I já, jako každý věřící, jsem prožil duchovní vzrůst. Šlo to od poznání k poznání, od jasnosti k jasnosti, ale vždy ve Slově pravdy. Boží radu a biblická učení jsem kázal jen tak, jak jsem to viděl v Písmu a dostal k tomu světlo. Z těch tisíců kázání, která jsem kázal, jsem nemusel ani jediné korigovat. Vedení a inspirace Ducha svatého byly vždy dokonalé.

S ohledem na všechna uplynulá léta v království Božím tu mohou být zmíněny jen některé vrcholné body. Zplnomocněnou službu bratra Branhama, který nás nanovo odkázal na Bibli, jsem poprvé prožíval v srpnu 1955 ve shromážděních v Karlsruhe, a okamžitě jsem poznal, že tam na podiu stál muž, který byl skutečně poslán Bohem. Po kázání se modlil za ty, kteří chtěli posvětit svůj život Bohu a pak nechal přijít dopředu nemocné. Když jsem viděl a slyšel, jak jim říkal podrobnosti z jejich života, které absolutně nemohl vědět, bylo mi jasné, že se tady opakuje to, co bylo poznávacím znamením již ve službě Ježíše Krista, co prokazovalo, že On je tím Mesiášem: „Natanael se jej ptal: ,Odkud mne znáš?' Ježíš mu odpověděl těmito slovy: ,Ještě než tě Filip zavolal, když jsi byl pod fíkovníkem, viděl jsem tě.'“ (Jan 1) Samaritánce řekl: „… nebo pět mužů jsi měla, a ten, kterého nyní máš, není tvým manželem.' Ta žena odpověděla: ,Pane, vidím, Ty jsi prorok …Já vím, že Mesiáš přijde…, ten nám všechno řekne.' Ježíš jí odpověděl: ,JÁ to jsem, který mluvím s tebou.'!“ (Jan 4)

Již po prvním shromáždění jsem měl přání, seznámit se s tímto Božím mužem osobně a mluvit s ním. Proto jsem druhého jitra ještě před 8:00 hodinou šel do jeho hotelu a poptal jsem se na něho v recepci. Zatímco jsem se ptal, řekl recepční: „Již se nemusíte vyptávat. Rev. Branham a jeho tým tamhle vcházejí.“ Otočil jsem se a viděl, jak bratr Branham přichází směrem k recepci, zastavil se u mne a řekl: „Ty jsi kazatel evangelia.“ Potom ukázal nalevo a řekl: „Tam u vchodu stojí tvá manželka.“ Hluboce dojat a přemožen jsem jej pozdravil a hovořili jsme spolu. Od té doby jsem se chtěl s jeho službou blíže obeznámit. Vždy jsem měl přání poznat nějakého Božího muže, který se potkal s Bohem a osobně Jej zná.

V červnu 1958 jsem navštívil konferenci »Voice of Healing«, kterou pořádal rev. Gordon Lindsay v Dallasu, ve státě Texas v USA, na níž byl jako hlavní kazatel ohlášen bratr Branham. V porovnání s mnoha ostatními přítomnými evangelisty jsem postřehl, že tento jednoduchý a pokorný muž byl výjimkou, a poznal jsem, že je prorokem, a jako Jan Křtitel, mužem Bohem poslaným. Také tady řekl bratr Branham těm lidem, kteří přišli z různých zemí k modlitbě, jaká mají trápení a nemoci a dokonce obec, ulici a číslo domu, kde bydleli a mnoho jiného. Vypůsobilo to v nich takové posílení víry, že jako při službě našeho Pána byli na místě uzdraveni, ano dokonce od narození slepí viděli. Opakovala se stejná prorocká služba jako u našeho Pána. Vždy Ježíš v Jan 5:19 řekl: „Syn nemůže sám od Sebe nic činit, než to co vidí Otce činit … nebo Otec … Mu ukazuje všechno.“ Právě tak bratr Branham mohl na základě vidění lidem sdělit dokonce ty nejtajnější myšlenky. On hovořil o zvěsti, kterou musí přinést lidu Božímu.

Nyní jsem se chtěl dozvědět, čemu věří a co učí, nebo jsem viděl, že Bůh je s ním. Zanechal jsem tam svoji adresu, aby mi vždy byly zasílány magnetofonové záznamy s jeho kázáními, avšak ještě přímo na místě jsem vyhledával příležitost k osobnímu rozhovoru. Na konci rozmluvy tam v Dallasu mi řekl: „Ty se vrátíš do Německa!“ To bylo pro mne nepochopitelné, nebo v březnu 1956 jsem se vystěhoval s mou ženou do Kanady, a ani ve snu jsme nepomysleli, že bychom se měli někdy vrátit. Ale již v srpnu 1958 jsme se na základě přímého proroctví Páně, které On ještě jednou potvrdil, vrátili do Německa. Nejprve jsem kázal ve sborech, které jsem znal již předtím.

V říjnu 1959 se stalo, že ten vedoucí celého regionu varoval v krefeldském sboru, ve kterém kázal také můj otec i já, před Williamem Branhamem. Z tohoto důvodu jsme tam již nebyli vítáni a neměli svobodu ve zvěstování. Několik sourozenců poté ze sboru odešlo. Byla mezi nimi celá naše rodina, a koncem prosince vznikl modlitební kroužek, ve kterém jsem přeložil první kázání bratra Branhama z magnetofonového záznamu. Náš cíl jako malé domácí skupinky o 12–15 sourozencích byl od počátku jasný: »Sola scriptura« – ve víře, v učení a v životě mělo platit jedině Písmo. Bůh daroval milost k novému začátku a nadále se staral o neustálý vzrůst, rozkvět a mnohé ovoce pro věčnost. Brzy jsme si pronajali sál, který pojal 70 osob, potom jeden se 120 místy a další s 250 místy, až v roce 1973 jsme získali pozemek a zbudovali vlastní kapli, která poskytuje místo více než 600 osobám.

S velkou vděčností bych chtěl vzpomenout, že bratři, kteří u toho byli od počátku, bratr Leonhard Russ, Paul Schmidt, Alfred Borg, Reinhold Illing a Helmut Frank, ještě dnes po 40 letech vykonávají ve sboru tytéž služby a úkoly. To nehraničí se zázrakem, to je div sám. Nebo jak to dokládá sama praxe, bratři se vždy rychle osamostatňují, většinou proto, že i oni jsou schopni kolem sebe shromáždit lidi a hrát si na kazatele. Bůh za všech okolností bděl nad Svým Slovem, Svými služebníky a Svým lidem. Odměna takových bratří, kteří Pánu slouží, aniž by hleděli sami na sebe, bude veliká. Bůh žehná ty věrné spolupracovníky: Jeden sází, druhý zalévá a Bůh dává vzrůst a užitek (1. Kor. 3:5–9).

Po všechna léta jako kazatel a starší sboru vedl bohoslužby bratr Russ; po boku mu stál bratr Schmidt jako spolustarší, který rovněž slouží v lokálním sboru, ale také je činný v misii, obzvláště v zemích bývalého Sovětského svazu.

Nikdy nezapomenu na onen večer: Tehdy jsme ještě bydleli v Luisině ulici a shromáždění jsme mívali v Hubertově ulici, když mi Pán přikázal: „Můj služebníku, posvěť mi Leonarda Russe za staršího a po jeho boku Paula Schmidta, nebo jsem je k tomu určil!“ To bylo doslovné znění. V následujícím shromáždění byli oba bratři sborem jednomyslně přijati a skrze pokládání rukou požehnáni. Bratr Borg a bratr Illing vykonávají své úkoly v předsednictvu jako vždycky, rovněž můj bratr Helmut. I ostatní bratři, kteří k tomu přišli později, mají již léta ve sboru a v misijním díle své místo.

Naším určením je být Pánu k dispozici, aby mohl skrze Církev působit skutky Boží, jak je psáno: „Musíme dělat skutky toho, který Mne poslal, dokud je den; přichází noc, kdy již nikdo nebude moci působit.“ (Jan 9:4) Ten věčný věrný Bůh nás na konci času milosti zahrnul tak výborným způsobem do Svého plánu konečného času. ON nám dává zcela vědomě spoluprožívat opravdu poslední část spásných dějin. Tak jistě jako při prvním příchodu Krista poznali a prožili naplnění biblického proroctví jen ti opravdu vyvolení věřící, tak jistě to poznávají a prožívají také nyní, v této poslední generaci před druhým Kristovým příchodem jen ti vyvolení. Platí to, že je mnoho povolaných a málo vyvolených (Mt. 22:14). Je také psáno: „Tak i nyní je tu zbytek lidu vyvolený z milosti … Čeho žádá Izrael, toho nedosáhl, dosáhli toho jen vyvolení z Izraele.“ (Řím.11:5-7) Totéž se vztahuje na Církev z národů. Všichni formální věřící mají své vlastní plány a »křesťanské« programy odpovídající sboru nebo misijnímu dílu, k němuž patří. Ale děti Boží poznávají čas milostivého navštívení a prožívají, co Bůh zaslíbil.

Pokud jde o mne, vidím ruku Páně v celém svém životě. Bibli jsem denně četl již ve 14 letech. To může připadat zvláštní, ale dělal jsem to opravdu z vnitřní touhy. Můj otec, který mi byl zároveň přítelem a bratrem v Kristu, kázal a měl s námi domácí pobožnosti. Často k nám přicházeli sloužící bratři, a o večerech si vyměňovali názory o jistých biblických místech. Nesměl jsem do toho mluvit, ale mohl jsem tam sedět a naslouchat. Stávalo se, že ptal jeden druhého: „Jak tu věc vidíš? Co si o tom myslíš?“ Ale já sám jsem odjakživa toužil vědět, jak je to opravdu, tedy biblicky. Proto jsem četl ta souběžná místa a prosil Pána o jasno. A Bohu buď dík, který mne vedl od samotného počátku, od doby kdy jsem začal v 1953 roce kázat, abych učil jen to, jak bych to dělal, kdyby byl mezi posluchači On osobně přítomen. To se vztahuje na celých 47 let. I já, jako každý věřící, jsem prožil duchovní vzrůst. Šlo to od poznání k poznání, od jasnosti k jasnosti, ale vždy ve Slově pravdy. Boží radu a biblická učení jsem kázal jen tak, jak jsem to viděl v Písmu a dostal k tomu světlo. Z těch tisíců kázání, která jsem kázal, jsem nemusel ani jediné korigovat. Vedení a inspirace Ducha svatého byly vždy dokonalé.

S ohledem na všechna uplynulá léta v království Božím tu mohou být zmíněny jen některé vrcholné body. Zplnomocněnou službu bratra Branhama, který nás nanovo odkázal na Bibli, jsem poprvé prožíval v srpnu 1955 ve shromážděních v Karlsruhe, a okamžitě jsem poznal, že tam na podiu stál muž, který byl skutečně poslán Bohem. Po kázání se modlil za ty, kteří chtěli posvětit svůj život Bohu a pak nechal přijít dopředu nemocné. Když jsem viděl a slyšel, jak jim říkal podrobnosti z jejich života, které absolutně nemohl vědět, bylo mi jasné, že se tady opakuje to, co bylo poznávacím znamením již ve službě Ježíše Krista, co prokazovalo, že On je tím Mesiášem: „Natanael se jej ptal: ,Odkud mne znáš?' Ježíš mu odpověděl těmito slovy: ,Ještě než tě Filip zavolal, když jsi byl pod fíkovníkem, viděl jsem tě.'“ (Jan 1) Samaritánce řekl: „… nebo pět mužů jsi měla, a ten, kterého nyní máš, není tvým manželem.' Ta žena odpověděla: ,Pane, vidím, Ty jsi prorok …Já vím, že Mesiáš přijde…, ten nám všechno řekne.' Ježíš jí odpověděl: ,JÁ to jsem, který mluvím s tebou.'!“ (Jan 4)

Již po prvním shromáždění jsem měl přání, seznámit se s tímto Božím mužem osobně a mluvit s ním. Proto jsem druhého jitra ještě před 8:00 hodinou šel do jeho hotelu a poptal jsem se na něho v recepci. Zatímco jsem se ptal, řekl recepční: „Již se nemusíte vyptávat. Rev. Branham a jeho tým tamhle vcházejí.“ Otočil jsem se a viděl, jak bratr Branham přichází směrem k recepci, zastavil se u mne a řekl: „Ty jsi kazatel evangelia.“ Potom ukázal nalevo a řekl: „Tam u vchodu stojí tvá manželka.“ Hluboce dojat a přemožen jsem jej pozdravil a hovořili jsme spolu. Od té doby jsem se chtěl s jeho službou blíže obeznámit. Vždy jsem měl přání poznat nějakého Božího muže, který se potkal s Bohem a osobně Jej zná.

V červnu 1958 jsem navštívil konferenci »Voice of Healing«, kterou pořádal rev. Gordon Lindsay v Dallasu, ve státě Texas v USA, na níž byl jako hlavní kazatel ohlášen bratr Branham. V porovnání s mnoha ostatními přítomnými evangelisty jsem postřehl, že tento jednoduchý a pokorný muž byl výjimkou, a poznal jsem, že je prorokem, a jako Jan Křtitel, mužem Bohem poslaným. Také tady řekl bratr Branham těm lidem, kteří přišli z různých zemí k modlitbě, jaká mají trápení a nemoci a dokonce obec, ulici a číslo domu, kde bydleli a mnoho jiného. Vypůsobilo to v nich takové posílení víry, že jako při službě našeho Pána byli na místě uzdraveni, ano dokonce od narození slepí viděli. Opakovala se stejná prorocká služba jako u našeho Pána. Vždy Ježíš v Jan 5:19 řekl: „Syn nemůže sám od Sebe nic činit, než to co vidí Otce činit … nebo Otec … Mu ukazuje všechno.“ Právě tak bratr Branham mohl na základě vidění lidem sdělit dokonce ty nejtajnější myšlenky. On hovořil o zvěsti, kterou musí přinést lidu Božímu.

Nyní jsem se chtěl dozvědět, čemu věří a co učí, nebo jsem viděl, že Bůh je s ním. Zanechal jsem tam svoji adresu, aby mi vždy byly zasílány magnetofonové záznamy s jeho kázáními, avšak ještě přímo na místě jsem vyhledával příležitost k osobnímu rozhovoru. Na konci rozmluvy tam v Dallasu mi řekl: „Ty se vrátíš do Německa!“ To bylo pro mne nepochopitelné, nebo v březnu 1956 jsem se vystěhoval s mou ženou do Kanady, a ani ve snu jsme nepomysleli, že bychom se měli někdy vrátit. Ale již v srpnu 1958 jsme se na základě přímého proroctví Páně, které On ještě jednou potvrdil, vrátili do Německa. Nejprve jsem kázal ve sborech, které jsem znal již předtím.

V říjnu 1959 se stalo, že ten vedoucí celého regionu varoval v krefeldském sboru, ve kterém kázal také můj otec i já, před Williamem Branhamem. Z tohoto důvodu jsme tam již nebyli vítáni a neměli svobodu ve zvěstování. Několik sourozenců poté ze sboru odešlo. Byla mezi nimi celá naše rodina, a koncem prosince vznikl modlitební kroužek, ve kterém jsem přeložil první kázání bratra Branhama z magnetofonového záznamu. Náš cíl jako malé domácí skupinky o 12–15 sourozencích byl od počátku jasný: »Sola scriptura« – ve víře, v učení a v životě mělo platit jedině Písmo. Bůh daroval milost k novému začátku a nadále se staral o neustálý vzrůst, rozkvět a mnohé ovoce pro věčnost. Brzy jsme si pronajali sál, který pojal 70 osob, potom jeden se 120 místy a další s 250 místy, až v roce 1973 jsme získali pozemek a zbudovali vlastní kapli, která poskytuje místo více než 600 osobám.

S velkou vděčností bych chtěl vzpomenout, že bratři, kteří u toho byli od počátku, bratr Leonhard Russ, Paul Schmidt, Alfred Borg, Reinhold Illing a Helmut Frank, ještě dnes po 40 letech vykonávají ve sboru tytéž služby a úkoly. To nehraničí se zázrakem, to je div sám. Nebo jak to dokládá sama praxe, bratři se vždy rychle osamostatňují, většinou proto, že i oni jsou schopni kolem sebe shromáždit lidi a hrát si na kazatele. Bůh za všech okolností bděl nad Svým Slovem, Svými služebníky a Svým lidem. Odměna takových bratří, kteří Pánu slouží, aniž by hleděli sami na sebe, bude veliká. Bůh žehná ty věrné spolupracovníky: Jeden sází, druhý zalévá a Bůh dává vzrůst a užitek (1. Kor. 3:5–9).

Po všechna léta jako kazatel a starší sboru vedl bohoslužby bratr Russ; po boku mu stál bratr Schmidt jako spolustarší, který rovněž slouží v lokálním sboru, ale také je činný v misii, obzvláště v zemích bývalého Sovětského svazu.

Nikdy nezapomenu na onen večer: Tehdy jsme ještě bydleli v Luisině ulici a shromáždění jsme mívali v Hubertově ulici, když mi Pán přikázal: „Můj služebníku, posvěť mi Leonarda Russe za staršího a po jeho boku Paula Schmidta, nebo jsem je k tomu určil!“ To bylo doslovné znění. V následujícím shromáždění byli oba bratři sborem jednomyslně přijati a skrze pokládání rukou požehnáni. Bratr Borg a bratr Illing vykonávají své úkoly v předsednictvu jako vždycky, rovněž můj bratr Helmut. I ostatní bratři, kteří k tomu přišli později, mají již léta ve sboru a v misijním díle své místo.

Naším určením je být Pánu k dispozici, aby mohl skrze Církev působit skutky Boží, jak je psáno: „Musíme dělat skutky toho, který Mne poslal, dokud je den; přichází noc, kdy již nikdo nebude moci působit.“ (Jan 9:4) Ten věčný věrný Bůh nás na konci času milosti zahrnul tak výborným způsobem do Svého plánu konečného času. ON nám dává zcela vědomě spoluprožívat opravdu poslední část spásných dějin. Tak jistě jako při prvním příchodu Krista poznali a prožili naplnění biblického proroctví jen ti opravdu vyvolení věřící, tak jistě to poznávají a prožívají také nyní, v této poslední generaci před druhým Kristovým příchodem jen ti vyvolení. Platí to, že je mnoho povolaných a málo vyvolených (Mt. 22:14). Je také psáno: „Tak i nyní je tu zbytek lidu vyvolený z milosti … Čeho žádá Izrael, toho nedosáhl, dosáhli toho jen vyvolení z Izraele.“ (Řím.11:5-7) Totéž se vztahuje na Církev z národů. Všichni formální věřící mají své vlastní plány a »křesťanské« programy odpovídající sboru nebo misijnímu dílu, k němuž patří. Ale děti Boží poznávají čas milostivého navštívení a prožívají, co Bůh zaslíbil.