Bůh ten Pán určil, že jako nejmenšímu z Jeho služebníků se mi dostalo velikého podílu na zvěstování Slova v celém světě. Co ve mně viděl, to nevím, zřejmě to bylo to, co do mne sám vložil, nebo jsem nic potřebného pro Něho nepřinesl. V Jeho suverénním, neovlivnitelném panování se Bohu, našemu Pánu zalíbilo, dát mně 2. dubna 1962 přímé pověření, jak je obdrželi jen proroci a apoštolové. I já mohu se stejnou Boží opravdovostí, s jakou o svém povolání a poslání svědčil Pavel, svědčit totéž. On mohl přesně říci – a já to mohu, díky Bohu, také – kde a kdy se to stalo, mohl popsat doslovné znění a jednotlivosti. Pro mne má dokonce význam, že on to povolání slyšel ve své hebrejské mateřské řeči z úst vzkříšeného a oslaveného Pána (Sk. 26:14). Se stejnou jistotou mohu svědčit, že jsem ten přemocný, pronikavý, rozkazující hlas toho vzkříšeného Pána slyšel ve své mateřštině: „MŮJ SLUŽEBNÍKU, TVŮJ ČAS PRO TOTO MĚSTO BRZY POMINE. JÁ TĚ POŠLU DO JINÝCH MĚST ZVĚSTOVAT MÉ SLOVO.“

Ten hlas přicházel shora z pravé strany. Bezvládně jsem se zhroutil a padl nalevo, obličejem k zemi. I Pavel padl k zemi (Sk. 9:4). V příštím okamžiku jsem byl vzat z těla a viděl jsem z jiné dimenze, jak jsem tam v tom pokoji stál s rukama dole vztaženýma před sebe a říkal: „Pane, nebudou na mne slyšet. Oni mají všeho hojnost, žijí v přepychu.“ Ale Pán odpověděl: „MŮJ SLUŽEBNÍKU, PŘIJDE ČAS, KDY NA TEBE BUDOU SLYŠET. OPATŘTE SI POTRAVINY, NEBO NASTANE VELIKÝ HLAD. POTOM BUDEŠ STÁT UPROSTŘED LIDU A ROZDÁVAT POKRM!“ Poslední slova tohoto nebeského povolání zněla: „MŮJ SLUŽEBNÍKU, NEZAKLÁDEJ ŽÁDNÉ LOKÁLNÍ SBORY A NEVYDÁVEJ ŽÁDNÝ ZPĚVNÍK, NEBO JE TO ZNAMENÍ DENOMINACE!“ Všechna slova tohoto svědectví jsou právě tak pravdivá, jako každé Pavlovo slovo v Bibli o jeho povolání. Nikdo nemůže tušit, jaký Boží absolut stojí za přímým, osobně obdrženým příkazem Páně. Ïábel a celé peklo by se mohlo přede mnou postavit, ano, vrhnout se na mne: ale na Božím rozhodnutí a učiněné zkušenosti to na věčnosti nic nezmění.

V roce 1961 vrcholila studená válka, počítaje v to kubánskou krizi. Představitel státu SSSR, generální tajemník Komunistické strany, Nikita Chruščov při zasedání OSN tloukl do řečnického pultu botou a několikrát vykřikl: „My nikdy jednotní nebudeme. Nikdy nebudeme zajedno!“ V Berlíně u Brandenburské brány proti sobě stály ruské a americké tanky, a John F. Kennedy prohlásil: „Z Berlína udělám výstražný příklad.“ 13. srpna začalo ruské vojsko se stavbou berlínské zdi. V naší zemi panovalo takové politické napětí jako při blokádě Berlína 1948/49. Proto jsem nabyl dojmu, že z důvodu nějaké katastrofy, která by postihla naši zemi podobně jako v závěru války, by nastal přirozený hlad, a my jsme opravdu dělali zásoby z pozemských potravin. Avšak měsíce plynuly, aniž by k nějaké katastrofě došlo. Dostal jsem se do veliké vnitřní nouze, nebo jsem oznámil, že nastane hlad, jak mi to Pán řekl. Nechtěl jsem ani kázat a Pánu jsem dokonce řekl: „Jestliže mi neodpovíš, pak vezmi můj život.“

Potom mi přišla myšlenka, letět za bratrem Branhamem do USA. Doufal jsem, že skrze něho by mi Pán dal odpověď. A tak to skutečně bylo, Bohu buď dík: 3. prosince 1962 jsem s bratrem Branhamem, bratrem Banksem Woodem a bratrem Fredem Sothmannem seděl u jednoho stolu. Bratr Branham se vyptával, jak se v Německu a ve Švýcarsku duchovně daří a zda se věří té zvěsti. Ptal se na Erwina Müllera a Adolfa Guggenbühla. Dr. Adolf Guggenbühl z Curychu připravoval shromáždění pro bratra Müllera v Karlsruhe. Ten rozhovor se protahoval. Já jsem byl stále netrpělivější, nebo ve mně hořela jen jedna otázka, co je s tím mluvením Páně. Nakonec jsem řekl: „Bratře Branhame, mám na srdci něco obzvláštního a chtěl bych se tě na to optat.“ V tom okamžiku trochu pozvedl pravou ruku a řekl: „Bratře Franku, mohu ti říci, proč tu jsi? Pán k tobě mluvil. Mohu ti říci, co ti Pán řekl?“ A opakoval větu za větou, slovo za slovem, co mi Pán 2. dubna 1962 při rozednění přikázal! Byl jsem zcela přemožen, neschopen slova. Potom pokračoval: „Bratře Franku, ty jsi neporozuměl, co Pán řekl. Ty jsi myslel, že přijde hlad, a uskladnili jste potraviny. Ale Pán pošle hlad po Svém Slově a pokrm, který máš uskladnit, je slovo pro tento čas, které Pán zjevil a je v těch kázáních natočené na magnetofonové pásky.“ Ještě k tomu přidal: „Počkej s rozdáváním, dokud neobdržíš zbytek té potravy.“ Tomu jsem nerozuměl, ale také jsem se na to nemohl zeptat, a kvůli tomu jsem byl později zarmoucen. Jak jsem tehdy mohl tušit, že bratr Branham potom, co v březnu 1963 kázal o sedmi pečetích v Knize Zjevení a ještě o dalších tématech, jako »Manželství a rozvod«, bude 24. prosince 1965, tedy o tři roky později, Pánem odvolán? Na závěr na mne bratr Branham položil ruce, objal mne a modlil se za mne.

Jsem ještě dnes velice vděčný za ten odkaz, kterého se mi dostalo a který byl zároveň potvrzením, a svoji službu jsem vykonával dvojím způsobem, jak mi bylo přikázáno. Na jedné straně jsem cestoval ze země do země a od města k městu a zvěstoval Slovo Boží. Na druhé straně jsem do němčiny přeložil přes 200 kázání bratra Branhama, který přece byl Božím zvěstovatelem pro tento čas, a postaral jsem se o to, že byla přeložena také do mnoha jiných řečí, aby lidu Božímu byl nabídnut duchovní pokrm – zaslíbené a zjevené Slovo.

Jen z mé iniciativy se kázání bratra Branhama, která se až do jeho odchodu domů natáčela na magnetofonové pásky, potom tiskla jako brožury. Kdybych po pohřbu toho Božího muže nesvolal bratry Roye Borderse, Pearryho Greena, Lee Vaylea a jiné, a neřekl jim, co Pán přikázal a co nyní musí být činěno, pak by služba Bohem poslaného muže byla navždy pohřbena a svět by o žádné zvěsti konečného času nic neslyšel. Ale Bůh to ví a všechny věci dopředu naplánoval. Bratři Woods a Sothmann tam jako svědci potvrdili mé tehdejší setkání s bratrem Branhamem. Bůh se postaral o všechno další a předem vydal příslušné pokyny, takže ze zdánlivého konce vznikl nový začátek.

Bratři v USA, kteří byli kolem bratra Branhama, bez výjimky očekávali jeho vzkříšení a pohřeb stále znovu odkládali až do velikonoc 1966. Také ještě tam skoro dvě hodiny mnozí smuteční hosté zpívali stále znovu chór »Věř jen věř jen…«, než konečně byla rakev přece jen spuštěna do hrobu. Já jsem s nimi nezpíval, ale plakal jsem a v modlitbě rozmlouval s Bohem, svým Pánem. Když jsem byl večer ve svém hotelovém pokoji, vstoupil náhle do mé duše hluboký pokoj. Bylo mi, jakoby všechna tíha ze mne byla sňata, jakoby Pán chtěl všechen můj žal proměnit v radost a mluvilo to v mém srdci: „Nyní nastal čas rozdávání pokrmu.“ Následující ráno jsem svolal ty bratry k rozhodující rozpravě. Roy Borders převzal odpovědnost za tisk a vydávání kázání bratra Branhama.

Bůh ten Pán určil, že jako nejmenšímu z Jeho služebníků se mi dostalo velikého podílu na zvěstování Slova v celém světě. Co ve mně viděl, to nevím, zřejmě to bylo to, co do mne sám vložil, nebo jsem nic potřebného pro Něho nepřinesl. V Jeho suverénním, neovlivnitelném panování se Bohu, našemu Pánu zalíbilo, dát mně 2. dubna 1962 přímé pověření, jak je obdrželi jen proroci a apoštolové. I já mohu se stejnou Boží opravdovostí, s jakou o svém povolání a poslání svědčil Pavel, svědčit totéž. On mohl přesně říci – a já to mohu, díky Bohu, také – kde a kdy se to stalo, mohl popsat doslovné znění a jednotlivosti. Pro mne má dokonce význam, že on to povolání slyšel ve své hebrejské mateřské řeči z úst vzkříšeného a oslaveného Pána (Sk. 26:14). Se stejnou jistotou mohu svědčit, že jsem ten přemocný, pronikavý, rozkazující hlas toho vzkříšeného Pána slyšel ve své mateřštině: „MŮJ SLUŽEBNÍKU, TVŮJ ČAS PRO TOTO MĚSTO BRZY POMINE. JÁ TĚ POŠLU DO JINÝCH MĚST ZVĚSTOVAT MÉ SLOVO.“

Ten hlas přicházel shora z pravé strany. Bezvládně jsem se zhroutil a padl nalevo, obličejem k zemi. I Pavel padl k zemi (Sk. 9:4). V příštím okamžiku jsem byl vzat z těla a viděl jsem z jiné dimenze, jak jsem tam v tom pokoji stál s rukama dole vztaženýma před sebe a říkal: „Pane, nebudou na mne slyšet. Oni mají všeho hojnost, žijí v přepychu.“ Ale Pán odpověděl: „MŮJ SLUŽEBNÍKU, PŘIJDE ČAS, KDY NA TEBE BUDOU SLYŠET. OPATŘTE SI POTRAVINY, NEBO NASTANE VELIKÝ HLAD. POTOM BUDEŠ STÁT UPROSTŘED LIDU A ROZDÁVAT POKRM!“ Poslední slova tohoto nebeského povolání zněla: „MŮJ SLUŽEBNÍKU, NEZAKLÁDEJ ŽÁDNÉ LOKÁLNÍ SBORY A NEVYDÁVEJ ŽÁDNÝ ZPĚVNÍK, NEBO JE TO ZNAMENÍ DENOMINACE!“ Všechna slova tohoto svědectví jsou právě tak pravdivá, jako každé Pavlovo slovo v Bibli o jeho povolání. Nikdo nemůže tušit, jaký Boží absolut stojí za přímým, osobně obdrženým příkazem Páně. Ïábel a celé peklo by se mohlo přede mnou postavit, ano, vrhnout se na mne: ale na Božím rozhodnutí a učiněné zkušenosti to na věčnosti nic nezmění.

V roce 1961 vrcholila studená válka, počítaje v to kubánskou krizi. Představitel státu SSSR, generální tajemník Komunistické strany, Nikita Chruščov při zasedání OSN tloukl do řečnického pultu botou a několikrát vykřikl: „My nikdy jednotní nebudeme. Nikdy nebudeme zajedno!“ V Berlíně u Brandenburské brány proti sobě stály ruské a americké tanky, a John F. Kennedy prohlásil: „Z Berlína udělám výstražný příklad.“ 13. srpna začalo ruské vojsko se stavbou berlínské zdi. V naší zemi panovalo takové politické napětí jako při blokádě Berlína 1948/49. Proto jsem nabyl dojmu, že z důvodu nějaké katastrofy, která by postihla naši zemi podobně jako v závěru války, by nastal přirozený hlad, a my jsme opravdu dělali zásoby z pozemských potravin. Avšak měsíce plynuly, aniž by k nějaké katastrofě došlo. Dostal jsem se do veliké vnitřní nouze, nebo jsem oznámil, že nastane hlad, jak mi to Pán řekl. Nechtěl jsem ani kázat a Pánu jsem dokonce řekl: „Jestliže mi neodpovíš, pak vezmi můj život.“

Potom mi přišla myšlenka, letět za bratrem Branhamem do USA. Doufal jsem, že skrze něho by mi Pán dal odpověď. A tak to skutečně bylo, Bohu buď dík: 3. prosince 1962 jsem s bratrem Branhamem, bratrem Banksem Woodem a bratrem Fredem Sothmannem seděl u jednoho stolu. Bratr Branham se vyptával, jak se v Německu a ve Švýcarsku duchovně daří a zda se věří té zvěsti. Ptal se na Erwina Müllera a Adolfa Guggenbühla. Dr. Adolf Guggenbühl z Curychu připravoval shromáždění pro bratra Müllera v Karlsruhe. Ten rozhovor se protahoval. Já jsem byl stále netrpělivější, nebo ve mně hořela jen jedna otázka, co je s tím mluvením Páně. Nakonec jsem řekl: „Bratře Branhame, mám na srdci něco obzvláštního a chtěl bych se tě na to optat.“ V tom okamžiku trochu pozvedl pravou ruku a řekl: „Bratře Franku, mohu ti říci, proč tu jsi? Pán k tobě mluvil. Mohu ti říci, co ti Pán řekl?“ A opakoval větu za větou, slovo za slovem, co mi Pán 2. dubna 1962 při rozednění přikázal! Byl jsem zcela přemožen, neschopen slova. Potom pokračoval: „Bratře Franku, ty jsi neporozuměl, co Pán řekl. Ty jsi myslel, že přijde hlad, a uskladnili jste potraviny. Ale Pán pošle hlad po Svém Slově a pokrm, který máš uskladnit, je slovo pro tento čas, které Pán zjevil a je v těch kázáních natočené na magnetofonové pásky.“ Ještě k tomu přidal: „Počkej s rozdáváním, dokud neobdržíš zbytek té potravy.“ Tomu jsem nerozuměl, ale také jsem se na to nemohl zeptat, a kvůli tomu jsem byl později zarmoucen. Jak jsem tehdy mohl tušit, že bratr Branham potom, co v březnu 1963 kázal o sedmi pečetích v Knize Zjevení a ještě o dalších tématech, jako »Manželství a rozvod«, bude 24. prosince 1965, tedy o tři roky později, Pánem odvolán? Na závěr na mne bratr Branham položil ruce, objal mne a modlil se za mne.

Jsem ještě dnes velice vděčný za ten odkaz, kterého se mi dostalo a který byl zároveň potvrzením, a svoji službu jsem vykonával dvojím způsobem, jak mi bylo přikázáno. Na jedné straně jsem cestoval ze země do země a od města k městu a zvěstoval Slovo Boží. Na druhé straně jsem do němčiny přeložil přes 200 kázání bratra Branhama, který přece byl Božím zvěstovatelem pro tento čas, a postaral jsem se o to, že byla přeložena také do mnoha jiných řečí, aby lidu Božímu byl nabídnut duchovní pokrm – zaslíbené a zjevené Slovo.

Jen z mé iniciativy se kázání bratra Branhama, která se až do jeho odchodu domů natáčela na magnetofonové pásky, potom tiskla jako brožury. Kdybych po pohřbu toho Božího muže nesvolal bratry Roye Borderse, Pearryho Greena, Lee Vaylea a jiné, a neřekl jim, co Pán přikázal a co nyní musí být činěno, pak by služba Bohem poslaného muže byla navždy pohřbena a svět by o žádné zvěsti konečného času nic neslyšel. Ale Bůh to ví a všechny věci dopředu naplánoval. Bratři Woods a Sothmann tam jako svědci potvrdili mé tehdejší setkání s bratrem Branhamem. Bůh se postaral o všechno další a předem vydal příslušné pokyny, takže ze zdánlivého konce vznikl nový začátek.

Bratři v USA, kteří byli kolem bratra Branhama, bez výjimky očekávali jeho vzkříšení a pohřeb stále znovu odkládali až do velikonoc 1966. Také ještě tam skoro dvě hodiny mnozí smuteční hosté zpívali stále znovu chór »Věř jen věř jen…«, než konečně byla rakev přece jen spuštěna do hrobu. Já jsem s nimi nezpíval, ale plakal jsem a v modlitbě rozmlouval s Bohem, svým Pánem. Když jsem byl večer ve svém hotelovém pokoji, vstoupil náhle do mé duše hluboký pokoj. Bylo mi, jakoby všechna tíha ze mne byla sňata, jakoby Pán chtěl všechen můj žal proměnit v radost a mluvilo to v mém srdci: „Nyní nastal čas rozdávání pokrmu.“ Následující ráno jsem svolal ty bratry k rozhodující rozpravě. Roy Borders převzal odpovědnost za tisk a vydávání kázání bratra Branhama.