Ale tento požehnaný »rajský« stav se pochopitelně satanovi vůbec nelíbil. Jestliže známe příklady ze Svatého Písma, byl satanův vztek zaměřen vždy na nositele Slova. Tak se stalo naprosto podle slova z Písma: „Bij pastýře a rozprchnou se ovce“ (Zach. 13:7) a „…poněvadž na zeleném dřevě toto se děje, i co pak bude na suchém?“ (Lk. 23:31) Podobně se přece dařilo již prorokům a služebníkům Božím (Žid. 11:32–40). Od Ábela až po Zachariáše museli všichni nositelé Slova přes sebe nechat přejít zlost nepřítele (Mt. 23:34–39). Satan, jako vládce tohoto světa temnoty, nemůže Boží vliv snést. Ten nepřítel je od počátku vrahem, lhářem, ničitelem. Od času Kaina se snažil skrze jeho semeno zničit Boží semeno. Začíná to v manželstvích, rodinách, pokračuje to v Církvi a v díle Božím. Také všechno stvoření lká od pádu do hříchu (Řím. 8:19–22), takže Bůh musí nakonec učinit vše nové (Zj. 21:5).

Jestliže ten nepřítel nemůže zahubit tělesně, potom to udělá vražednou pomluvou a vystupuje jako prohnaný žalobník bratří a protivník s tím „je psáno“, a zneužívá toho jako již při našem Pánu (Mt. 4:1–11). Používá biblická místa, jimž dává vlastní výklad. Výrok jím inspirovaný může působit jako smrtelný jed. V jazycích je ještěrčí jed a hrdlo těch, které satan zneužívá, je otevřeným hrobem. Tak je to psáno v Řím. 3:13–18. Jakub o jazyku píše, že ho nikdo nemůže zkrotit. Jestliže je pekelným ohněm zanícen, rozšiřuje smrtelný jed (kap 3:1–12). On všechno dělá s úmyslem zničit nositele Božího Slova, a vyvolat nepřátelství. A vždy se to děje stejně: Všechny, kteří vzhlíží k člověku, může nepřítel zmást, takže zbloudí a pohorší se, což později užijí jako »alibi«. Když Ježíš nastoupil Svoji cestu přes Getsemane na Golgatu, řekl: „Všichni se této noci nade Mnou pohoršíte.“ (Mt. 26:31) Ale ti, kteří získali spojení ke Spasiteli skrze zvěstování a Bohem stanovenou službu, ti i po rozptýlení naleznou cestu zpět, prohlédnou satanovy machinace a nepodílejí se na jeho ničitelském díle.

U Božích mužů se může zopakovat, co se stalo v ráji. Satan ovlivnil Evu a ona Adama, se kterým Bůh ten Pán mluvil osobně. Satan ví, jak se to dělá. On vždy začne s tím, co Bůh řekl a svými následujícími argumenty to obrátí do protikladu. Proto ta výtka Adamovi: „Protože jsi uposlechl hlasu ženy své…“ (1. Moj. 3:17). Kdo ještě není ženatý jako Josef, tomu možná řekne nějaká žena – může to být dokonce »paní Putifarová« pohledná a vlivná: „Buď mi po vůli“, strhne mu z těla sako, má tedy v rukou zdánlivý důkaz a může rozšiřovat lež: „Chtěl mě znásilnit!“ (1. Moj. 39), a všechno ostatní se samo zařadí do podvodného obrazu.

Tak tomu bylo od samého počátku, že Bůh v přirozeném životě Svých služebníků dopustil věci, které nemůžeme pochopit. Mojžíš si vzal ženu Kúšanku, a když mu to vytýkala jeho sestra, prorokyně Miriam, která měla dojem, že je v právu, byla potrestána malomocenstvím. Bůh Pán ji a Árona zavolal ke stánku zjevení a vyslovil právo (4. Moj. 12). „Ale nepovstal více prorok v Izraeli podobný Mojžíšovi, kterého by tak znal Pán tváří v tvář.“ (5. Moj. 34:10) Samson, vymodlený, zaslíbený, od mateřského těla Bohu posvěcený, šel do Gázy k Filištínským a zastavil se u jedné nevěstky. A to poté, co Duch Páně v něm začal působit (Soud. 13–16). I o Davidovi máme zprávu, že se stal cizoložníkem a vrahem, když si vzal ženu Uriáše a pak se ještě postaral o to, aby byl Uriáš zabit. A přesto čteme Žalmy a přesto je Ježíš Synem Davidovým. Nebylo mu zakázáno zpívat a kázat. Pán sám dal s ohledem na všechny nositele Slova jen krátké vysvětlení: „Bohové jste a synové Nejvyššího všichni; Ale však jako i jiní lidé zemřete…“ (Ž. 82:6–7) a „Poněvadž nazval bohy ty, k nimž se Boží řeč stala, nemůže býti zrušeno Písmo.“ (Jan 10:35) Služebníky Boží neposuzuje sbor, nýbrž jedině Bůh. Proto to vážné napomenutí: „Kdo jsi ty, že soudíš cizího služebníka? O tom, zda obstojí či ne, rozhoduje jeho vlastní pán. A on obstojí, nebo Pán má moc jej podepřít.“ (Řím. 14:4)

Oni jsou lidé jako všichni ostatní, to Boží v nich bylo to Slovo jako substance, jíž všichni nabýváme božské přirozenosti (2. Petr. 1:3-4). Jsou to pozemské nádoby s božským obsahem (2. Kor. 4:7). Při každém vystoupení pravého Božího služebníka se ti duchové rozdělili: Buďto lidé tu službu přijali nebo ji odmítli. „Nebo jsme Kristova vůně dobrá Bohu v těch, jenž k spasení přicházejí, i v těch, kteří hynou, těm zajisté jsme vůně smrtelná k smrti, oněm pak vůně života k životu.“ (2. Kor. 2:15-16) Samotně o našem Pánu je psáno, že pro jedny je podnětem k posvěcení, pro ostatní je kamenem urážky (Iz. 8:14–15). Apoštol Petr píše o vyvolených, vzácném Úhelném kameni a o těch, kteří na Něm postavili svoji důvěru, že nebudou zahanbeni. Potom pokračuje a hovoří o stavitelích, kteří zavrhli Kámen, který se stal Úhelným Kamenem (1. Petr. 2:1–10). Jedněm je ustanoven k pádu, druhým k povstání (Lk. 2:34). Ti zdánlivě svatí učení Písma a farizeové našemu Pánu zasazovali ránu na každém kroku a ještě dělali ponižující narážky na Jeho narození: „My jsme se nenarodili nemanželsky!“ (Jan 8:41) Byli by museli vědět, že Spasitel se nemohl narodit vdané ženě, ale panně (Iz. 7:14, Lk. 1:27). Vždycky se jedná o Slovo. Nebo jak jistě je v originálně inspirovaném Slově život, tak jistě je ve falešné inspiraci podvod a smrt.

Prožil jsem ve více než 50 letech od roku 1949, kdy jsem plně prožil svoji spásu, obojí: Vzdělání v Boží lásce a zničení skrze ďábelskou nenávist. O Letnicích 1953 jsem prožil, jak několik set lidí bylo v několika minutách pokřtěno Duchem. Náhle ze středu posluchačů zazněl nádherný nebeský chvalozpěv v jiné řeči, který se rozšiřoval a byl stále hlasitější a všichni byli naplněni Duchem svatým, zpívali v nebeské blahodárné harmonii v jiných jazycích, jak to Duch dával vyslovovat. V Krefeldském sboru jsme po mnohá léta prožívali, jaké požehnání může plynout z pravého užívání darů Ducha, obzvláštědaru proroctví. Ale potom jsme bohužel museli prožít, jak ničivě se může projevit zneužití téhož daru. I když se má za to, že se tím slouží Bohu a Jemu pomáhá, může se ze zkušeností zjistit, že všechno, co přichází od Něho, je vždy spojeno se vzděláním a požehnáním. Prosazování vlastní vůle nositeli darů je spojeno s falešnou inspirací, s ničením, s nesmiřitelností a prokletím.

Když satan viděl, že jeho manipulace jsou odhaleny, vsadil pln zuřivosti všechno na to, aby tu celosvětovou službu po dvaceti nadmíru požehnaných letech zničil. Jen Bohu, který sám držel nad Svou Církví ochrannou ruku, můžeme děkovat, že se to nezdařilo. Stalo se to tak, jak Pán řekl Petrovi: „Šimone, Šimone, aj, satan vyprosil, aby vás tříbil jako pšenici. Ale já jsem prosil za tebe, aby tvá víra nezhynula…“  (Lk. 22:31–32).

My se vůbec nesmíme ptát, proč věrný Pán a Spasitel vyhověl prosbě protivníka, tříbit ty Jeho a používat sílu. Při prosévání pšenice však vítr falešného učení odvane jen plevy, pšenice zůstane. Tentýž Pán, který byl zrazen a ukřižován, vítězně povstal a my s Ním. Pro nás by bylo podstatně jednodušší, kdybychom s poraženými mocnostmi nepřítele již nemuseli bojovat (Ef. 6:10–20). Ale teprve ve zkouškách se můžeme osvědčit. Bez boje není vítězství a bez vítězství není koruna. V téže kapitole prožívá náš Pán zradu toho, který s Ním jedl a pil u téhož stolu (Mt. 26). Byl zatčen jako zločinec a pak jen říká: „Ale toto je vaše hodina a moci temnoty!“ Žádné další vysvětlení. V Mt. 26:54 On dává odpověď: „Ale kterak by se pak naplnila Písma, která svědčí, že tak musí být?“ Bratr Branham kázal, že Slovo této hodiny musí být ukřižováno. To se nemohlo stát teoreticky, muselo se to prakticky stát v těch nositelích Slova. Proto ta zrada, a hle, opět byla noc (Jan 13:21–30). I závěr spásných dějin probíhá do písmene jako počátek.

Může dojít také k takovým případům, jako je následující. Rev. Harry Hampel, se kterým jsem se seznámil roku 1958 na konferenci v Dallasu, začátkem tohoto roku v kázání vyprávěl následující příběh. Stalo se, že jedna Duchem obdařená sestra, která zpívala v chóru v jednom městě v Novém Mexiku, v USA, se zamilovala do kazatele. Ale ten o ni neměl zájem. Ona tím byla tak zasažena, že ze zlosti nad odmítnutím dokázala starší sboru přesvědčit, že s tím pastorem žila v hříchu. Všichni jí věřili, ten kazatel byl zbaven svého úřadu, sbor se rozpadl. On ale nepřestal kázat a po nějakém čase vznikl nový sbor. Přesně po 30 letech tato žena roku 1999 umírala na rakovinu. Trápena výčitkami svědomí zavolala starší a vyznala, že tehdy ze msty rozšířila o tom kazateli lež. Oni se za ni měli modlit o odpuštění, nebo tak by nemohla zemřít. Ale nenapadlo ji, zavolat toho kazatele a prosit jej o odpuštění, zemřela ve velikém utrpení, a pokud se dalo usuzovat, zřejmě bez pokoje s Bohem.

Před Kristovou soudnou stolicí bude platit, co On řekl: „Nebo z slov svých spravedliv budeš učiněn, a z řečí tvých budeš odsouzen.“  (Mt. 12:37) To bychom si měli vždycky pamatovat a držet jazyk za zuby. Ne to co jiní říkají o nás, nýbrž co my říkáme o jiných, bude naším rozsudkem. Kdo ale může napravit všechnu škodu při všech těch duších, které byly uvedeny do omylu rozšířením lži o tom kazateli? V Žid. 6 nalézáme odkaz týkající se úmyslného hřešení, pro něž není odpuštění, i když jsme byli účastni Ducha svatého. Pak žádné prožití udělané předtím, již není nic platné a ani žádné nábožné argumenty.

Nepřítel vždy nalezne lidi, dokonce věřící a nositele darů, které inspiruje, jimž může slovo v hlavě a v ústech překroutit, obzvláště když se drží jím zavedených tradic. Bůh přece nic neničí, On buduje! Tak se ale ty role mění a Bůh je zaměňován ďáblem. Bůh přece neničí sám Sebe. Pavel píše o pracovnících v království Božím, kteří: „… skrze slávu i pohanění, skrze zlou i dobrou pověst, jakožto bludní, a jsouce pravdomluvní…“ (2. Kor. 6:1-10) slouží Pánu.

Nadpřirozený vliv proroků, apoštolů a služebníků Božích, který chce satan zničit, nepochází od nich samých. Byl to vždycky Bůh, který skrze zvláštní povolání a služby vykonával Svůj vliv. Pavel, který byl v řetězech, přestože se nedopustil žádného zločinu, věděl: „Slovo ale není v řetězech.“ (2. Tim. 2:9) Totéž můžeme dosvědčit my. Autorita není Boží muž, ale Slovo Boží, které zvěstuje.

Ale tento požehnaný »rajský« stav se pochopitelně satanovi vůbec nelíbil. Jestliže známe příklady ze Svatého Písma, byl satanův vztek zaměřen vždy na nositele Slova. Tak se stalo naprosto podle slova z Písma: „Bij pastýře a rozprchnou se ovce“ (Zach. 13:7) a „…poněvadž na zeleném dřevě toto se děje, i co pak bude na suchém?“ (Lk. 23:31) Podobně se přece dařilo již prorokům a služebníkům Božím (Žid. 11:32–40). Od Ábela až po Zachariáše museli všichni nositelé Slova přes sebe nechat přejít zlost nepřítele (Mt. 23:34–39). Satan, jako vládce tohoto světa temnoty, nemůže Boží vliv snést. Ten nepřítel je od počátku vrahem, lhářem, ničitelem. Od času Kaina se snažil skrze jeho semeno zničit Boží semeno. Začíná to v manželstvích, rodinách, pokračuje to v Církvi a v díle Božím. Také všechno stvoření lká od pádu do hříchu (Řím. 8:19–22), takže Bůh musí nakonec učinit vše nové (Zj. 21:5).

Jestliže ten nepřítel nemůže zahubit tělesně, potom to udělá vražednou pomluvou a vystupuje jako prohnaný žalobník bratří a protivník s tím „je psáno“, a zneužívá toho jako již při našem Pánu (Mt. 4:1–11). Používá biblická místa, jimž dává vlastní výklad. Výrok jím inspirovaný může působit jako smrtelný jed. V jazycích je ještěrčí jed a hrdlo těch, které satan zneužívá, je otevřeným hrobem. Tak je to psáno v Řím. 3:13–18. Jakub o jazyku píše, že ho nikdo nemůže zkrotit. Jestliže je pekelným ohněm zanícen, rozšiřuje smrtelný jed (kap 3:1–12). On všechno dělá s úmyslem zničit nositele Božího Slova, a vyvolat nepřátelství. A vždy se to děje stejně: Všechny, kteří vzhlíží k člověku, může nepřítel zmást, takže zbloudí a pohorší se, což později užijí jako »alibi«. Když Ježíš nastoupil Svoji cestu přes Getsemane na Golgatu, řekl: „Všichni se této noci nade Mnou pohoršíte.“ (Mt. 26:31) Ale ti, kteří získali spojení ke Spasiteli skrze zvěstování a Bohem stanovenou službu, ti i po rozptýlení naleznou cestu zpět, prohlédnou satanovy machinace a nepodílejí se na jeho ničitelském díle.

U Božích mužů se může zopakovat, co se stalo v ráji. Satan ovlivnil Evu a ona Adama, se kterým Bůh ten Pán mluvil osobně. Satan ví, jak se to dělá. On vždy začne s tím, co Bůh řekl a svými následujícími argumenty to obrátí do protikladu. Proto ta výtka Adamovi: „Protože jsi uposlechl hlasu ženy své…“ (1. Moj. 3:17). Kdo ještě není ženatý jako Josef, tomu možná řekne nějaká žena – může to být dokonce »paní Putifarová« pohledná a vlivná: „Buď mi po vůli“, strhne mu z těla sako, má tedy v rukou zdánlivý důkaz a může rozšiřovat lež: „Chtěl mě znásilnit!“ (1. Moj. 39), a všechno ostatní se samo zařadí do podvodného obrazu.

Tak tomu bylo od samého počátku, že Bůh v přirozeném životě Svých služebníků dopustil věci, které nemůžeme pochopit. Mojžíš si vzal ženu Kúšanku, a když mu to vytýkala jeho sestra, prorokyně Miriam, která měla dojem, že je v právu, byla potrestána malomocenstvím. Bůh Pán ji a Árona zavolal ke stánku zjevení a vyslovil právo (4. Moj. 12). „Ale nepovstal více prorok v Izraeli podobný Mojžíšovi, kterého by tak znal Pán tváří v tvář.“ (5. Moj. 34:10) Samson, vymodlený, zaslíbený, od mateřského těla Bohu posvěcený, šel do Gázy k Filištínským a zastavil se u jedné nevěstky. A to poté, co Duch Páně v něm začal působit (Soud. 13–16). I o Davidovi máme zprávu, že se stal cizoložníkem a vrahem, když si vzal ženu Uriáše a pak se ještě postaral o to, aby byl Uriáš zabit. A přesto čteme Žalmy a přesto je Ježíš Synem Davidovým. Nebylo mu zakázáno zpívat a kázat. Pán sám dal s ohledem na všechny nositele Slova jen krátké vysvětlení: „Bohové jste a synové Nejvyššího všichni; Ale však jako i jiní lidé zemřete…“ (Ž. 82:6–7) a „Poněvadž nazval bohy ty, k nimž se Boží řeč stala, nemůže býti zrušeno Písmo.“ (Jan 10:35) Služebníky Boží neposuzuje sbor, nýbrž jedině Bůh. Proto to vážné napomenutí: „Kdo jsi ty, že soudíš cizího služebníka? Otom, zda obstojí či ne, rozhoduje jeho vlastní pán. A on obstojí, nebo Pán má moc jej podepřít.“ (Řím. 14:4)

Oni jsou lidé jako všichni ostatní, to Boží v nich bylo to Slovo jako substance, jíž všichni nabýváme božské přirozenosti (2. Petr. 1:3-4). Jsou to pozemské nádoby s božským obsahem (2. Kor. 4:7). Při každém vystoupení pravého Božího služebníka se ti duchové rozdělili: Buďto lidé tu službu přijali nebo ji odmítli. „Nebo jsme Kristova vůně dobrá Bohu v těch, jenž k spasení přicházejí, i v těch, kteří hynou, těm zajisté jsme vůně smrtelná k smrti, oněm pak vůně života k životu.“ (2. Kor. 2:15-16) Samotně o našem Pánu je psáno, že pro jedny je podnětem k posvěcení, pro ostatní je kamenem urážky (Iz. 8:14–15). Apoštol Petr píše o vyvolených, vzácném Úhelném kameni a o těch, kteří na Něm postavili svoji důvěru, že nebudou zahanbeni. Potom pokračuje a hovoří o stavitelích, kteří zavrhli Kámen, který se stal Úhelným Kamenem (1. Petr. 2:1–10). Jedněm je ustanoven k pádu, druhým k povstání (Lk. 2:34). Ti zdánlivě svatí učení Písma a farizeové našemu Pánu zasazovali ránu na každém kroku a ještě dělali ponižující narážky na Jeho narození: „My jsme se nenarodili nemanželsky!“ (Jan 8:41) Byli by museli vědět, že Spasitel se nemohl narodit vdané ženě, ale panně (Iz. 7:14, Lk. 1:27). Vždycky se jedná o Slovo. Nebo jak jistě je v originálně inspirovaném Slově život, tak jistě je ve falešné inspiraci podvod a smrt.

Prožil jsem ve více než 50 letech od roku 1949, kdy jsem plně prožil svoji spásu, obojí: Vzdělání v Boží lásce a zničení skrze ďábelskou nenávist. O Letnicích 1953 jsem prožil, jak několik set lidí bylo v několika minutách pokřtěno Duchem. Náhle ze středu posluchačů zazněl nádherný nebeský chvalozpěv v jiné řeči, který se rozšiřoval a byl stále hlasitější a všichni byli naplněni Duchem svatým, zpívali v nebeské blahodárné harmonii v jiných jazycích, jak to Duch dával vyslovovat. V Krefeldském sboru jsme po mnohá léta prožívali, jaké požehnání může plynout z pravého užívání darů Ducha, obzvláště daru proroctví. Ale potom jsme bohužel museli prožít, jak ničivě se může projevit zneužití téhož daru. I když se má za to, že se tím slouží Bohu a Jemu pomáhá, může se ze zkušeností zjistit, že všechno, co přichází od Něho, je vždy spojeno se vzděláním a požehnáním. Prosazování vlastní vůle nositeli darů je spojeno s falešnou inspirací, s ničením, s nesmiřitelností a prokletím.

Když satan viděl, že jeho manipulace jsou odhaleny, vsadil pln zuřivosti všechno na to, aby tu celosvětovou službu po dvaceti nadmíru požehnaných letech zničil. Jen Bohu, který sám držel nad Svou Církví ochrannou ruku, můžeme děkovat, že se to nezdařilo. Stalo se to tak, jak Pán řekl Petrovi: „Šimone, Šimone, aj, satan vyprosil, aby vás tříbil jako pšenici. Ale já jsem prosil za tebe, aby tvá víra nezhynula…“(Lk. 22:31–32).

My se vůbec nesmíme ptát, proč věrný Pán a Spasitel vyhověl prosbě protivníka, tříbit ty Jeho a používat sílu. Při prosévání pšenice však vítr falešného učení odvane jen plevy, pšenice zůstane. Tentýž Pán, který byl zrazen a ukřižován, vítězně povstal a my s Ním. Pro nás by bylo podstatně jednodušší, kdybychom s poraženými mocnostmi nepřítele již nemuseli bojovat (Ef. 6:10–20). Ale teprve ve zkouškách se můžeme osvědčit. Bez boje není vítězství a bez vítězství není koruna. V téže kapitole prožívá náš Pán zradu toho, který s Ním jedl a pil u téhož stolu (Mt. 26). Byl zatčen jako zločinec a pak jen říká: „Ale toto je vaše hodina a moci temnoty!“ Žádné další vysvětlení. V Mt. 26:54 On dává odpověď: „Ale kterak by se pak naplnila Písma, která svědčí, že tak musí být?“ Bratr Branham kázal, že Slovo této hodiny musí být ukřižováno. To se nemohlo stát teoreticky, muselo se to prakticky stát v těch nositelích Slova. Proto ta zrada, a hle, opět byla noc (Jan 13:21–30). I závěr spásných dějin probíhá do písmene jako počátek.

Může dojít také k takovým případům, jako je následující. Rev. Harry Hampel, se kterým jsem se seznámil roku 1958 na konferenci v Dallasu, začátkem tohoto roku v kázání vyprávěl následující příběh. Stalo se, že jedna Duchem obdařená sestra, která zpívala v chóru v jednom městě v Novém Mexiku, v USA, se zamilovala do kazatele. Ale ten o ni neměl zájem. Ona tím byla tak zasažena, že ze zlosti nad odmítnutím dokázala starší sboru přesvědčit, že s tím pastorem žila v hříchu. Všichni jí věřili, ten kazatel byl zbaven svého úřadu, sbor se rozpadl. On ale nepřestal kázat a po nějakém čase vznikl nový sbor. Přesně po 30 letech tato žena roku 1999 umírala na rakovinu. Trápena výčitkami svědomí zavolala starší a vyznala, že tehdy ze msty rozšířila o tom kazateli lež. Oni se za ni měli modlit o odpuštění, nebo tak by nemohla zemřít. Ale nenapadlo ji, zavolat toho kazatele a prosit jej o odpuštění, zemřela ve velikém utrpení, a pokud se dalo usuzovat, zřejmě bez pokoje s Bohem.

Před Kristovou soudnou stolicí bude platit, co On řekl: „Nebo z slov svých spravedliv budeš učiněn, a z řečí tvých budeš odsouzen.“(Mt. 12:37) To bychom si měli vždycky pamatovat a držet jazyk za zuby. Ne to co jiní říkají o nás, nýbrž co my říkáme o jiných, bude naším rozsudkem. Kdo ale může napravit všechnu škodu při všech těch duších, které byly uvedeny do omylu rozšířením lži o tom kazateli? V Žid. 6 nalézáme odkaz týkající se úmyslného hřešení, pro něž není odpuštění, i když jsme byli účastni Ducha svatého. Pak žádné prožití udělané předtím, již není nic platné a ani žádné nábožné argumenty.

Nepřítel vždy nalezne lidi, dokonce věřící a nositele darů, které inspiruje, jimž může slovo v hlavě a v ústech překroutit, obzvláště když se drží jím zavedených tradic. Bůh přece nic neničí, On buduje! Tak se ale ty role mění a Bůh je zaměňován ďáblem. Bůh přece neničí sám Sebe. Pavel píše o pracovnících v království Božím, kteří: „… skrze slávu i pohanění, skrze zlou i dobrou pověst, jakožto bludní, a jsouce pravdomluvní…“ (2. Kor. 6:1-10) slouží Pánu.

Nadpřirozený vliv proroků, apoštolů a služebníků Božích, který chce satan zničit, nepochází od nich samých. Byl to vždycky Bůh, který skrze zvláštní povolání a služby vykonával Svůj vliv. Pavel, který byl v řetězech, přestože se nedopustil žádného zločinu, věděl: „Slovo ale není v řetězech.“ (2. Tim. 2:9) Totéž můžeme dosvědčit my. Autorita není Boží muž, ale Slovo Boží, které zvěstuje.