O velikonocích roku 1974 jsme mohli posvětit náš misijní dům, který je místem požehnání pro tisíce lidí z Evropy a z celého světa až dodnes. Není to žádná katedrála. Více se to podobá chlévu v Betlémě než sakrální stavbě s kupolí. Nám se jednalo s ohledem na blízký návrat Ježíše Krista o místo, kde by nedělalo dojem to vnější, nýbrž to vnitřní věřících, kteří tvoří duchovní Boží chrám, to mělo být Pánu libé, jak je psáno: „Nebo vy jste chrám Boha živého, jakož pověděl Bůh: Že přebývati budu v nich, a procházeti se, a budu jejich Bohem a oni budou mým lidem.“ (2. Kor. 6:16)

Uprostřed sedmdesátých let byl bratry z USA a z Kanady v kruzích »věřících konečného času« v souvislosti s příchodem Krista obzvláštním způsobem zdůrazňován rok 1977. A opět to byl ten věrný Pán, který dal v pravý čas odkaz z nebe, nebo čas a hodinu Jeho příchodu přece nikdo nezná. Bylo to krásné září roku 1975, již se šeřilo, já jsem vycházel z kazatelské místnosti a právě jsem obcházel západní stranou Božího domu, když Pán Svým přikazujícím hlasem, který pokaždé přichází shora zprava, ke mně mluvil. Již při prvním slově jsem se uchopen hlubokou úctou zastavil. Zazněla tato slova: „MŮJ SLUŽEBNÍKU, JDI NA SOUSEDNÍ POZEMEK A POSVĚŤ MI JEJ, NEBO SE MUSÍTE POSTARAT O UBYTOVÁNÍ. Z MNOHÝCH ZEMÍ BUDOU PŘICHÁZET LIDÉ, KTEŘÍ BUDOU MUSET BÝT UBYTOVÁNI…“ Na místě jsem se otočil, prošel na sousední pozemek malou brankou, která vede k nákupnímu centru, poklekl jsem mezi keři, asi tam, kde je dnes vchod do domu č. 15, a posvětil jsem jej Pánu. Brzy byla na pozemku velkém skoro deset tisíc čtverečných metrů postavena první budova. Když byla před dokončením, řekl bratr Paul Schmidt, když ke mně přicházel: „Bratře Franku, ten dům nebude stačit ani pro polovinu návštěvníků, kteří přijdou.“ Tento výrok mě zaměstnával a ovlivnil mě. Po několika dnech jsem otevřel Bibli a můj pohled padl na 2. Par. 14:6b – v mé Bibli je to první řádek nahoře vpravo – a já jsem četl: „A pustili se do staveb a šťastně se jim vedlo.“ Četl jsem ten text ještě jednou na kolenou a ještě jednou a zaujalo mě, že nebylo psáno o jedné stavbě, ale o stavbách v množném čísle. Věděl jsem: Pán mi chce něco říci. Žádný hlas, který bych slyšel ušima, ale v mém srdci promlouval zcela zřetelně tichý hlas: „Postav dvě stejné budovy!“ A tak se stalo, že jsme ve víře a s mnohou svépomocí ty stavby v letech 1977 a 1978 dokončili. Začátkem devadesátých let jsme mohli stavět tiskárnu a vydavatelství. Můžeme ubytovat až 300 lidí a v jídelně Božího domu pohostit na 400 osob. Misijní dílo se rozšířilo, doprovázené viditelným Božím požehnáním. Nikdo nikdy neslyšel, že by se tu prosilo o peníze; přenocování a strava je bezplatná, právě tak jako všechna literatura a audio a videokazety, které jsou také zdarma rozesílány do celého světa.

O velikonocích roku 1974 jsme mohli posvětit náš misijní dům, který je místem požehnání pro tisíce lidí z Evropy a z celého světa až dodnes. Není to žádná katedrála. Více se to podobá chlévu v Betlémě než sakrální stavbě s kupolí. Nám se jednalo s ohledem na blízký návrat Ježíše Krista o místo, kde by nedělalo dojem to vnější, nýbrž to vnitřní věřících, kteří tvoří duchovní Boží chrám, to mělo být Pánu libé, jak je psáno: „Nebo vy jste chrám Boha živého, jakož pověděl Bůh: Že přebývati budu v nich, a procházeti se, a budu jejich Bohem a oni budou mým lidem.“ (2. Kor. 6:16)

Uprostřed sedmdesátých let byl bratry z USA a z Kanady v kruzích »věřících konečného času« v souvislosti s příchodem Krista obzvláštním způsobem zdůrazňován rok 1977. A opět to byl ten věrný Pán, který dal v pravý čas odkaz z nebe, nebo čas a hodinu Jeho příchodu přece nikdo nezná. Bylo to krásné září roku 1975, již se šeřilo, já jsem vycházel z kazatelské místnosti a právě jsem obcházel západní stranou Božího domu, když Pán Svým přikazujícím hlasem, který pokaždé přichází shora zprava, ke mně mluvil. Již při prvním slově jsem se uchopen hlubokou úctou zastavil. Zazněla tato slova: „MŮJ SLUŽEBNÍKU, JDI NA SOUSEDNÍ POZEMEK A POSVĚŤ MI JEJ, NEBO SE MUSÍTE POSTARAT O UBYTOVÁNÍ. Z MNOHÝCH ZEMÍ BUDOU PŘICHÁZET LIDÉ, KTEŘÍ BUDOU MUSET BÝT UBYTOVÁNI…“ Na místě jsem se otočil, prošel na sousední pozemek malou brankou, která vede k nákupnímu centru, poklekl jsem mezi keři, asi tam, kde je dnes vchod do domu č. 15, a posvětil jsem jej Pánu. Brzy byla na pozemku velkém skoro deset tisíc čtverečných metrů postavena první budova. Když byla před dokončením, řekl bratr Paul Schmidt, když ke mně přicházel: „Bratře Franku, ten dům nebude stačit ani pro polovinu návštěvníků, kteří přijdou.“ Tento výrok mě zaměstnával a ovlivnil mě. Po několika dnech jsem otevřel Bibli a můj pohled padl na 2. Par. 14:6b – v mé Bibli je to první řádek nahoře vpravo – a já jsem četl: „A pustili se do staveb a šťastně se jim vedlo.“ Četl jsem ten text ještě jednou na kolenou a ještě jednou a zaujalo mě, že nebylo psáno o jedné stavbě, ale o stavbách v množném čísle. Věděl jsem: Pán mi chce něco říci. Žádný hlas, který bych slyšel ušima, ale v mém srdci promlouval zcela zřetelně tichý hlas: „Postav dvě stejné budovy!“ A tak se stalo, že jsme ve víře a s mnohou svépomocí ty stavby v letech 1977 a 1978 dokončili. Začátkem devadesátých let jsme mohli stavět tiskárnu a vydavatelství. Můžeme ubytovat až 300 lidí a v jídelně Božího domu pohostit na 400 osob. Misijní dílo se rozšířilo, doprovázené viditelným Božím požehnáním. Nikdo nikdy neslyšel, že by se tu prosilo o peníze; přenocování a strava je bezplatná, právě tak jako všechna literatura a audio a videokazety, které jsou také zdarma rozesílány do celého světa.