Jen ohlédnutí do historie. Němec, totiž Klement VII., byl naposledy zvolen za papeže před 482 lety 19. listopadu 1523. Bylo to v době reformace. 31. října 1517 německý mnich Martin Luther přibil na zámecký kostel ve Wittenbergu 95 tezí. A kdo si udělá ten čas, aby si je pozorně přečetl, dojde k přesvědčení, jak psali někteří komentátoři, že pokaždé trefil - jak se říká - hřebík na hlavičku. Roku 1518 je Martin Luther odmítl odvolat, roku 1520 své hlavní reformátorské spisy zveřejnil. 3. ledna 1521 byl papežem vyobcován z římskokatolické náboženské organizace. Roku 1522 se objevil Nový Zákon přeložený Martinem Lutherem. V témž roce zveřejnil své reformátorské spisy švýcarský theolog Huldrych Zwingli jako společný program.

Důsledkem průlomu reformace bylo rozdělení Německa, Evropy, křesťanského světa do dvou táborů. Katolická instituce neschopna reformace zůstala u moci, evangelická společenství razila cestu dalším probuzením, která pokračovala převážně ve svobodných náboženských společenstvích až dodnes. Žel ale ta z římskokatolické náboženské instituce vyšlá protestantská společenství převzala nebiblická základní učení o Trojici a trojičním křtu. Až nyní, po letničním probuzení, nastává průlom do stavu prvotní církve, jak to objasnila obzvláštní služba Williama Branhama, potvrzená Bohem nadpřirozeným způsobem.

Přeskočme staletí a dostaneme se k politickému rozdělení mezi Východem a Západem. Po druhé světové válce Německo, evropský kontinent a svět byl rozdělen. Mnozí z válečné generace pocítili bolest a důsledky toho rozdělení. Ale prožili jsme také, že politické rozdělení náhle skončilo, když 9. listopadu 1989 se otevřela Brandenburgská brána v Berlíně. Tomu předcházely demonstrace katolických odborů Solidarita Lecha Walesy v gdaňských loděnicích v Polsku, které Vatikán podporoval miliony dolarů, jak o tom píše Bernard Eibisberger v Hospodářských novinách 1/2005. Ty pondělní protestní demonstrace ve východoněmeckých městech vedly konečně k úspěchu.

Nyní prožíváme, jak se po politickém rozdělení překonává také náboženské rozdělení. Všichni ví, že to byl papež Jan Pavel II., kterého jak se říká, „prozřetelnost připravila“, aby přivedl k pádu světový komunismus a jak Lech Walesa řekl, „ruskému medvědovi vyrazil zuby“. Papež Benedikt XVI. už nemá tolik práce, aby všechny dceřinné náboženské organizace vrátil zpět do klína mateřské náboženské organizace. Dokonce všechna náboženství tohoto světa nepokukují pouze po Římu, ale přicházejí a chtěla by být připojena do světové společnosti národů, v níž mají místo všechny kultury a náboženství. Jako politické rozdělení bude překonáno i to náboženské rozdělení. Nikdo již nemyslí na to, že papež Benedikt XV. nazýval ještě v roce 1915 evangelické kazatelny „morovými boulemi“. Nyní je jednota v různorodosti a různorodost v jednotě.

Jeden Němec byl reformátorem, skrze kterého bylo mezi lid přineseno svobodné zvěstování a Slovo Boží bylo vloženo do rukou a srdcí lidí. Nyní je to opět Němec, který všechny náboženské organizace vyšlé z reformace zve a přijímá zpět do klína mateřské instituce Říma, aby jak při svém uvedení do úřadu 24. dubna 2005 řekl, „byl jeden pastýř a jedno stádo“. Ale najdou se také lidé, kterým jejich svědomí připomíná a přikazuje, že se musí ustanovit „vyšetřovací výbor“. Ten se, pokud ještě existuje svoboda slova, musí ptát, jestli se v průběhu náboženských dějin jednalo o biblický vývoj anebo zda od 3. století nezapočala zcela nebiblická tradice a pak pokračovala dále. Zase se ptají nabroušené jazyky, jestli se u těch do purpuru oděných duchovních nejedná o zástupce mateřské římské organizace, kteří jsou popsáni ve Zj.17:1-6 jako „Babylon veliký“. Ale ona není matkou Božích synů a dcer, nýbrž matkou dceřinných náboženských organizací.

Kdo se ale ještě dnes upřímně zeptá jako Pilát: „Co je pravda?“, a je připraven poslouchat Toho trnitou korunou korunovaného, náboženským světem posmívaného, který řekl: „Já jsem se k tomu narodil, a proto jsem na svět přišel, abych svědectví vydal pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší hlas můj.“ (Jan.18:37)? Tehdy byl Ježíš bičován, mučen, pro posměch oblečen do purpuru a byla mu nasazena trnová koruna. Všichni ti v purpuru odění v Římě měli koruny. Při ožehavé otázce: „Co je pravda?“, nejde o náboženskou pravdu, ne o církevnickou pravdu, ne o židovskou pravdu, ne o křesťanskou pravdu, nýbrž o jedinou pravdu: o to Slovo Boží, které zůstává na věky! Musíme v upřímnosti hledat jednu jedinou cestu, která skutečně vede k životu. A k tomu potřebujeme „jeden“ popis cesty, který nám ukazuje biblickou cestu. Vždyť se i všeobecně říká: „Mnohé cesty vedou do Říma, ale jen jedna ven.“ Jde opravdu o bytí a nebytí. Jedná se o věčný život! Co je pravda? Co je klam? Existuje jen Jeden, který mohl o Sobě říci: „Já jsem ta cesta, i pravda, i život. Žádný nepřichází k Otci než skrze mne.“ (Jan.14:6). Tento výrok našeho Pána stojí v protikladu k tvrzení: „Jen kdo má římskokatolickou náboženskou instituci za matku, má Boha za Otce.“

V žádném případě nemá být zlehčována důstojnost papeže anebo katolického kostela, ani jiného náboženského společenství či náboženství. Musíme přece upozorňovat na to, že je nutné sledovat Svaté Písmo a to při každém tématu týkajícího se církve Ježíše Krista. Je to ale také příkaz této hodiny, abychom se důkladně zaměřili na dějiny církevnictví.

Svět je rozdělen do 12 základních náboženství, jejichž zástupci se na výzvu papeže Jana Pavla II. vydali 24. ledna 2002 na pouť do Assisi v Itálii. Nejznámějších je šest: židovství, křesťanství, islám, taoismus, buddhismus, hinduismus. Potom jsou ještě mnohá přírodní a kmenová náboženství. Důstojnost člověka, jedno jaké rasy nebo kterého náboženského vyznání, je nedotknutelná. Každý se může sám za sebe svobodně rozhodovat. Je také pochopitelné, že všichni lidé na Zemi mají o sobě a svém náboženství a světovém názoru své přesvědčení. Tím však ještě nikdo nemá jistotu, že to souhlasí. My musíme celou věc sledovat shora. Jen to, co od Boha přichází, vede také k Němu. Jako misionář jsem přes 40 let každý měsíc podnikal přednáškové cesty ve více než 130 zemích a tak jsem se na místě seznámil s tamními náboženstvími.

Každému náboženství schází to definitivum, opravdový absolut, Boží pečeť. Potřebujeme něco, co je nad každou pochybnost a pro nás všechno srozumitelné a Bohem potvrzeno. Mnohá náboženství si přivlastnila dočasné opatrování duší, i když je tam řeč o onom světě a ráji. Když se na to podíváme blíže, jsou kompetentní jen pro tento přechodný život a jsou zároveň vlastní překážkou, která stojí mezi námi a Bohem. Každá filozofie a světový názor vzbuzující naději po tomto životě, aniž bychom nalezli spojení k tomu jednomu Věčnému, vede ke zklamání s nedozírnými důsledky. Vždy se dostáváme k tomuto bodu, přičemž na ty poslední otázky se nedostává odpovědi. Skutečný osud zesnulých nám zůstává skryt. O tom může něco říci jen ten Jeden, který vstal z mrtvých, a apoštolé, kteří s tím Zmrtvýchvstalým byli pospolu po 40 dnů a Jím samotným byli vysláni jako svědkové. Všechno časné – ať je to jakkoliv nábožné – má hranice. Přístup do věčnosti nám nebyl při vstupu do tohoto světa automaticky dán do kolébky. Než se můžeme základní myšlenkou o Bohu a věčném životě zabývat, musíme nejprve poznat vstoupení toho Věčného do časového průběhu.

V tomto pojednání se nemůžeme zabývat tím množstvím náboženství a jejich věroučnými pravidly, ani tím, co světu zanechali filozofové. Jaký užitek by například měl člověk z meditací v té víře, že se vrátí zpět v různých živých bytostech, podstupuje očistný proces, až jednou skončí v nirváně jako nic a již nikdy není? Co nám dává teorie evoluce, která pomíjí realitu stvoření? Uvažující lidé, kteří hledí přes okraj času, se zajímají jen o dokázané skutečnosti, které vysoko převyšují lidské porozumění. Všichni musí přiznat, že to majestátní stvoření je živou skutečností, ve které se všichni nalézáme. Také život a rovněž smrt, která je jistá pro všechny, jsou skutečností. Existují věci, které se našemu posouzení vymykají, ale samy o sobě jsou definitivní. Měli bychom ale vědět, že člověk je s vědomým životem duše určen ke společnosti se Stvořitelem. Ti první lidé byli skrze neposlušnost a přestoupení ze společnosti s živým Bohem odloučeni a my s nimi. Ale Bůh sám se skutkem spasení nad námi slitoval a nás skrze Ježíše Krista sám se Sebou smířil (2.Kor.5:28). Na tomto bodě vždy dotyčné náboženství a filosofie končí, duchové se dělí a začíná živá víra v živého Boha. 

Toto krátké pojednání je určeno všem lidem dobré vůle v celém světě. Bůh nebes může mít jen jeden věčný plán, který by chtěl všem lidem ve všech náboženstvích a kulturách ukázat. ON je osobní Bůh, který od začátku času hledá společenství s lidmi, a jen kdo ten věčný život obdržel, může a bude věčně žít. Jediná kniha na Zemi, která je právem označována jako Písmo Svaté a Boží Slovo a jako jediná skutečně dává vysvětlení, je Bible. Ve smyslu s definitivní platností je jen Jeden Svatý, totiž Bůh, a to co od Něho pochází. Jen Bible svědčí o Něm, který je od věků na věky, a On se dosvědčuje jen ve Svém Slově.

Ani v babylonském ani v jeruzalémském talmudu nenacházíme Boží Slovo v originále, nýbrž jen různé výklady rabínů o tóře. Ve 114 súrách Koránu marně hledáme souhlas s Biblí. Mohammed, který neuměl číst, citoval ze Starého a Nového Zákona zpaměti, ani jednou však v souladu se Svatým Písmem. Na to se přece žádný člověk na Zemi nemůže spoléhat. Také slovo „Alláh“ opravdu ani jednou nestojí v Bibli, ale slovo „Elohim“ více než 6000 krát. V islámských zemích bylo v Biblích slovo „Elohim“ nahrazeno slovem „Alláh“.

Bůh v Písmu Svatém všecko předempředpověděl a uskutečnil v průběhu času. Starý Zákon je uzavřen prorokem Malachiášem a tím kompletní, Nový Zákon rovněž tou poslední knihou Zjevení Ježíše Krista. Jsou to dva Zákony, které tvoří dokonalou jednotu, ve kterých nesmí být nic pozměňováno a nic přidáváno. Bůh sám v poslední kapitole Bible těm, kteří k Jeho Slovu přidávají, hrozí trestem. Když pak někdo po více než 600 letech vystoupí a nárokuje si, že obdržel přímé zjevení od archanděla Gabriela, které s Božím Slovem vůbec nesouhlasí, pak přece musíme myslet na to varování: „Ale bychom pak i my nebo anděl s nebe kázal vám mimo to, co jsme vám kázali, prokletý buď.“ (Gal.1:8) Může být k tomu, co nám proroci Boží a apoštolé zanechali, dodatečně něco přidáváno? Oni zvěstovali celý plán spasení a v jeho uskutečnění ukázali až k dokonání. Co je to potom za člověka, který si přisvojí právo opravovat Boha?

Skrze zmrtvýchvstání našeho Pána a Spasitele je dán důkaz, že On nebyl pouhým člověkem, nýbrž Pán sám, jenž porazil smrt, která na všechny lidi přišla. Následující skutečnost by měla být navždy sledována: Po Svém vzkříšení Pán Ježíš obzvláště v Luk.24:44-45 ujistil, že se naplnilo všechno, co o Něm bylo napsáno v Mojžíšově zákoně, v prorocích a Žalmech. V Něm a skrze Něho samého máme prokazatelně božsky ověřeno, že všechno, co Bůh v celém Starém Zákoně o Jeho prvním příchodu předpověděl a zaslíbil, došlo svého naplnění. Právě tak se plní od založení novozákonní církve, co Bůh těm Svým zaslíbil. Totéž se vztahuje nyní v konečném čase na všechny předpověděné události až k příchodu Ježíše Krista a až čas pomine ve věčnosti. Jenom pokud existují ve Svatém Písmu zaslíbení, pak také existuje jejich naplnění. Ten vzkříšený Pán tehdy otevřel Svým učedníkům porozumění pro celé Písmo – totéž činí ještě dnes.

Pro další zjevení nevyvstala žádná nutnost. K tomu také nebylo žádné zaslíbení. Vždyť spasení se uskutečnilo. Novozákonní církev byla nadpřirozeným způsobem skrze vylití Ducha svatého povolána do života, v církvi Páně byly všechny služby a dary. Nebylo nutné ve 4. století zakládat v Římské říši „státní církevnickou instituci“ se světskou mocí. To bylo politické rozhodnutí. Rovněž nebylo nutné v 7. století zakládat islámské náboženství. I to bylo na základě světského a politického rozhodnutí. Nejprve Židé, potom křesťané a posléze Arabové, kteří se všichni odvolávají na Abrahama, zjevně zmeškali napojení na milostivé působení Boží, odpovídající Jeho spásnému plánu. Nebyla potřeba svolávat koncily, ustanovovat nová učení a dogmata. Přitom Slovo Boží pokaždé pozbylo platnosti (Mar.7:9). Bůh již všecko řekl a každé učení a praxi pro církev zjevil a stanovil. Nový Zákon byl přece dávno ukončen. Též nebylo potřebí vnucovat lidem silou islámské náboženství. Všechno udělané lidmi nemá s vůlí Boží nic společného. ON je odpovědný jen za to, co sám zaslíbil. V Božím království se všechno musí dít jedině podle Jeho ustanovené vůle.

Jen ohlédnutí do historie. Němec, totiž Klement VII., byl naposledy zvolen za papeže před 482 lety 19. listopadu 1523. Bylo to v době reformace. 31. října 1517 německý mnich Martin Luther přibil na zámecký kostel ve Wittenbergu 95 tezí. A kdo si udělá ten čas, aby si je pozorně přečetl, dojde k přesvědčení, jak psali někteří komentátoři, že pokaždé trefil - jak se říká - hřebík na hlavičku. Roku 1518 je Martin Luther odmítl odvolat, roku 1520 své hlavní reformátorské spisy zveřejnil. 3. ledna 1521 byl papežem vyobcován z římskokatolické náboženské organizace. Roku 1522 se objevil Nový Zákon přeložený Martinem Lutherem. V témž roce zveřejnil své reformátorské spisy švýcarský theolog Huldrych Zwingli jako společný program.

Důsledkem průlomu reformace bylo rozdělení Německa, Evropy, křesťanského světa do dvou táborů. Katolická instituce neschopna reformace zůstala u moci, evangelická společenství razila cestu dalším probuzením, která pokračovala převážně ve svobodných náboženských společenstvích až dodnes. Žel ale ta z římskokatolické náboženské instituce vyšlá protestantská společenství převzala nebiblická základní učení o Trojici a trojičním křtu. Až nyní, po letničním probuzení, nastává průlom do stavu prvotní církve, jak to objasnila obzvláštní služba Williama Branhama, potvrzená Bohem nadpřirozeným způsobem.

Přeskočme staletí a dostaneme se k politickému rozdělení mezi Východem a Západem. Po druhé světové válce Německo, evropský kontinent a svět byl rozdělen. Mnozí z válečné generace pocítili bolest a důsledky toho rozdělení. Ale prožili jsme také, že politické rozdělení náhle skončilo, když 9. listopadu 1989 se otevřela Brandenburgská brána v Berlíně. Tomu předcházely demonstrace katolických odborů Solidarita Lecha Walesy v gdaňských loděnicích v Polsku, které Vatikán podporoval miliony dolarů, jak o tom píše Bernard Eibisberger v Hospodářských novinách 1/2005. Ty pondělní protestní demonstrace ve východoněmeckých městech vedly konečně k úspěchu.

Nyní prožíváme, jak se po politickém rozdělení překonává také náboženské rozdělení. Všichni ví, že to byl papež Jan Pavel II., kterého jak se říká, „prozřetelnost připravila“, aby přivedl k pádu světový komunismus a jak Lech Walesa řekl, „ruskému medvědovi vyrazil zuby“. Papež Benedikt XVI. už nemá tolik práce, aby všechny dceřinné náboženské organizace vrátil zpět do klína mateřské náboženské organizace. Dokonce všechna náboženství tohoto světa nepokukují pouze po Římu, ale přicházejí a chtěla by být připojena do světové společnosti národů, v níž mají místo všechny kultury a náboženství. Jako politické rozdělení bude překonáno i to náboženské rozdělení. Nikdo již nemyslí na to, že papež Benedikt XV. nazýval ještě v roce 1915 evangelické kazatelny „morovými boulemi“. Nyní je jednota v různorodosti a různorodost v jednotě.

Jeden Němec byl reformátorem, skrze kterého bylo mezi lid přineseno svobodné zvěstování a Slovo Boží bylo vloženo do rukou a srdcí lidí. Nyní je to opět Němec, který všechny náboženské organizace vyšlé z reformace zve a přijímá zpět do klína mateřské instituce Říma, aby jak při svém uvedení do úřadu 24. dubna 2005 řekl, „byl jeden pastýř a jedno stádo“. Ale najdou se také lidé, kterým jejich svědomí připomíná a přikazuje, že se musí ustanovit „vyšetřovací výbor“. Ten se, pokud ještě existuje svoboda slova, musí ptát, jestli se v průběhu náboženských dějin jednalo o biblický vývoj anebo zda od 3. století nezapočala zcela nebiblická tradice a pak pokračovala dále. Zase se ptají nabroušené jazyky, jestli se u těch do purpuru oděných duchovních nejedná o zástupce mateřské římské organizace, kteří jsou popsáni ve Zj.17:1-6 jako „Babylon veliký“. Ale ona není matkou Božích synů a dcer, nýbrž matkou dceřinných náboženských organizací.

Kdo se ale ještě dnes upřímně zeptá jako Pilát: „Co je pravda?“, a je připraven poslouchat Toho trnitou korunou korunovaného, náboženským světem posmívaného, který řekl: „Já jsem se k tomu narodil, a proto jsem na svět přišel, abych svědectví vydal pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší hlas můj.“ (Jan.18:37)? Tehdy byl Ježíš bičován, mučen, pro posměch oblečen do purpuru a byla mu nasazena trnová koruna. Všichni ti v purpuru odění v Římě měli koruny. Při ožehavé otázce: „Co je pravda?“, nejde o náboženskou pravdu, ne o církevnickou pravdu, ne o židovskou pravdu, ne o křesťanskou pravdu, nýbrž o jedinou pravdu: o to Slovo Boží, které zůstává na věky! Musíme v upřímnosti hledat jednu jedinou cestu, která skutečně vede k životu. A k tomu potřebujeme „jeden“ popis cesty, který nám ukazuje biblickou cestu. Vždyť se i všeobecně říká: „Mnohé cesty vedou do Říma, ale jen jedna ven.“ Jde opravdu o bytí a nebytí. Jedná se o věčný život! Co je pravda? Co je klam? Existuje jen Jeden, který mohl o Sobě říci: „Já jsem ta cesta, i pravda, i život. Žádný nepřichází k Otci než skrze mne.“ (Jan.14:6). Tento výrok našeho Pána stojí v protikladu k tvrzení: „Jen kdo má římskokatolickou náboženskou instituci za matku, má Boha za Otce.“

V žádném případě nemá být zlehčována důstojnost papeže anebo katolického kostela, ani jiného náboženského společenství či náboženství. Musíme přece upozorňovat na to, že je nutné sledovat Svaté Písmo a to při každém tématu týkajícího se církve Ježíše Krista. Je to ale také příkaz této hodiny, abychom se důkladně zaměřili na dějiny církevnictví.

Svět je rozdělen do 12 základních náboženství, jejichž zástupci se na výzvu papeže Jana Pavla II. vydali 24. ledna 2002 na pouť do Assisi v Itálii. Nejznámějších je šest: židovství, křesťanství, islám, taoismus, buddhismus, hinduismus. Potom jsou ještě mnohá přírodní a kmenová náboženství. Důstojnost člověka, jedno jaké rasy nebo kterého náboženského vyznání, je nedotknutelná. Každý se může sám za sebe svobodně rozhodovat. Je také pochopitelné, že všichni lidé na Zemi mají o sobě a svém náboženství a světovém názoru své přesvědčení. Tím však ještě nikdo nemá jistotu, že to souhlasí. My musíme celou věc sledovat shora. Jen to, co od Boha přichází, vede také k Němu. Jako misionář jsem přes 40 let každý měsíc podnikal přednáškové cesty ve více než 130 zemích a tak jsem se na místě seznámil s tamními náboženstvími.

Každému náboženství schází to definitivum, opravdový absolut, Boží pečeť. Potřebujeme něco, co je nad každou pochybnost a pro nás všechno srozumitelné a Bohem potvrzeno. Mnohá náboženství si přivlastnila dočasné opatrování duší, i když je tam řeč o onom světě a ráji. Když se na to podíváme blíže, jsou kompetentní jen pro tento přechodný život a jsou zároveň vlastní překážkou, která stojí mezi námi a Bohem. Každá filozofie a světový názor vzbuzující naději po tomto životě, aniž bychom nalezli spojení k tomu jednomu Věčnému, vede ke zklamání s nedozírnými důsledky. Vždy se dostáváme k tomuto bodu, přičemž na ty poslední otázky se nedostává odpovědi. Skutečný osud zesnulých nám zůstává skryt. O tom může něco říci jen ten Jeden, který vstal z mrtvých, a apoštolé, kteří s tím Zmrtvýchvstalým byli pospolu po 40 dnů a Jím samotným byli vysláni jako svědkové. Všechno časné – ať je to jakkoliv nábožné – má hranice. Přístup do věčnosti nám nebyl při vstupu do tohoto světa automaticky dán do kolébky. Než se můžeme základní myšlenkou o Bohu a věčném životě zabývat, musíme nejprve poznat vstoupení toho Věčného do časového průběhu.

V tomto pojednání se nemůžeme zabývat tím množstvím náboženství a jejich věroučnými pravidly, ani tím, co světu zanechali filozofové. Jaký užitek by například měl člověk z meditací v té víře, že se vrátí zpět v různých živých bytostech, podstupuje očistný proces, až jednou skončí v nirváně jako nic a již nikdy není? Co nám dává teorie evoluce, která pomíjí realitu stvoření? Uvažující lidé, kteří hledí přes okraj času, se zajímají jen o dokázané skutečnosti, které vysoko převyšují lidské porozumění. Všichni musí přiznat, že to majestátní stvoření je živou skutečností, ve které se všichni nalézáme. Také život a rovněž smrt, která je jistá pro všechny, jsou skutečností. Existují věci, které se našemu posouzení vymykají, ale samy o sobě jsou definitivní. Měli bychom ale vědět, že člověk je s vědomým životem duše určen ke společnosti se Stvořitelem. Ti první lidé byli skrze neposlušnost a přestoupení ze společnosti s živým Bohem odloučeni a my s nimi. Ale Bůh sám se skutkem spasení nad námi slitoval a nás skrze Ježíše Krista sám se Sebou smířil (2.Kor.5:28). Na tomto bodě vždy dotyčné náboženství a filosofie končí, duchové se dělí a začíná živá víra v živého Boha. 

Toto krátké pojednání je určeno všem lidem dobré vůle v celém světě. Bůh nebes může mít jen jeden věčný plán, který by chtěl všem lidem ve všech náboženstvích a kulturách ukázat. ON je osobní Bůh, který od začátku času hledá společenství s lidmi, a jen kdo ten věčný život obdržel, může a bude věčně žít. Jediná kniha na Zemi, která je právem označována jako Písmo Svaté a Boží Slovo a jako jediná skutečně dává vysvětlení, je Bible. Ve smyslu s definitivní platností je jen Jeden Svatý, totiž Bůh, a to co od Něho pochází. Jen Bible svědčí o Něm, který je od věků na věky, a On se dosvědčuje jen ve Svém Slově.

Ani v babylonském ani v jeruzalémském talmudu nenacházíme Boží Slovo v originále, nýbrž jen různé výklady rabínů o tóře. Ve 114 súrách Koránu marně hledáme souhlas s Biblí. Mohammed, který neuměl číst, citoval ze Starého a Nového Zákona zpaměti, ani jednou však v souladu se Svatým Písmem. Na to se přece žádný člověk na Zemi nemůže spoléhat. Také slovo „Alláh“ opravdu ani jednou nestojí v Bibli, ale slovo „Elohim“ více než 6000 krát. V islámských zemích bylo v Biblích slovo „Elohim“ nahrazeno slovem „Alláh“.

Bůh v Písmu Svatém všecko předem  předpověděl a uskutečnil v průběhu času. Starý Zákon je uzavřen prorokem Malachiášem a tím kompletní, Nový Zákon rovněž tou poslední knihou Zjevení Ježíše Krista. Jsou to dva Zákony, které tvoří dokonalou jednotu, ve kterých nesmí být nic pozměňováno a nic přidáváno. Bůh sám v poslední kapitole Bible těm, kteří k Jeho Slovu přidávají, hrozí trestem. Když pak někdo po více než 600 letech vystoupí a nárokuje si, že obdržel přímé zjevení od archanděla Gabriela, které s Božím Slovem vůbec nesouhlasí, pak přece musíme myslet na to varování: „Ale bychom pak i my nebo anděl s nebe kázal vám mimo to, co jsme vám kázali, prokletý buď.“ (Gal.1:8) Může být k tomu, co nám proroci Boží a apoštolé zanechali, dodatečně něco přidáváno? Oni zvěstovali celý plán spasení a v jeho uskutečnění ukázali až k dokonání. Co je to potom za člověka, který si přisvojí právo opravovat Boha?

Skrze zmrtvýchvstání našeho Pána a Spasitele je dán důkaz, že On nebyl pouhým člověkem, nýbrž Pán sám, jenž porazil smrt, která na všechny lidi přišla. Následující skutečnost by měla být navždy sledována: Po Svém vzkříšení Pán Ježíš obzvláště v Luk.24:44-45 ujistil, že se naplnilo všechno, co o Něm bylo napsáno v Mojžíšově zákoně, v prorocích a Žalmech. V Něm a skrze Něho samého máme prokazatelně božsky ověřeno, že všechno, co Bůh v celém Starém Zákoně o Jeho prvním příchodu předpověděl a zaslíbil, došlo svého naplnění. Právě tak se plní od založení novozákonní církve, co Bůh těm Svým zaslíbil. Totéž se vztahuje nyní v konečném čase na všechny předpověděné události až k příchodu Ježíše Krista a až čas pomine ve věčnosti. Jenom pokud existují ve Svatém Písmu zaslíbení, pak také existuje jejich naplnění. Ten vzkříšený Pán tehdy otevřel Svým učedníkům porozumění pro celé Písmo – totéž činí ještě dnes.

Pro další zjevení nevyvstala žádná nutnost. K tomu také nebylo žádné zaslíbení. Vždyť spasení se uskutečnilo. Novozákonní církev byla nadpřirozeným způsobem skrze vylití Ducha svatého povolána do života, v církvi Páně byly všechny služby a dary. Nebylo nutné ve 4. století zakládat v Římské říši „státní církevnickou instituci“ se světskou mocí. To bylo politické rozhodnutí. Rovněž nebylo nutné v 7. století zakládat islámské náboženství. I to bylo na základě světského a politického rozhodnutí. Nejprve Židé, potom křesťané a posléze Arabové, kteří se všichni odvolávají na Abrahama, zjevně zmeškali napojení na milostivé působení Boží, odpovídající Jeho spásnému plánu. Nebyla potřeba svolávat koncily, ustanovovat nová učení a dogmata. Přitom Slovo Boží pokaždé pozbylo platnosti (Mar.7:9). Bůh již všecko řekl a každé učení a praxi pro církev zjevil a stanovil. Nový Zákon byl přece dávno ukončen. Též nebylo potřebí vnucovat lidem silou islámské náboženství. Všechno udělané lidmi nemá s vůlí Boží nic společného. ON je odpovědný jen za to, co sám zaslíbil. V Božím království se všechno musí dít jedině podle Jeho ustanovené vůle.