Nový Zákon o Petrových cestách do Samaří, Cesaree a do Antiochie informuje (Gal.2:11) a také Pavlovy jsou dobře popsány. Pavel byl třikrát v Římě; byl římským občanem (Sk.22:22-29), a tak mohl Řím bez problémů navštívit na cestě do Španělska (Řím.15:22-29). Petr tam nebyl ani jednou. To je dílem legendy, která vznikla až o 400 let později kvůli římskému nároku na ten primát. V Římě skutečně není ani Petrův hrob ani trůn. V letech 41-54 v Římě panoval Claudius, a podle Sk.18. vypověděl ze země všechny Židy, mezi nimi Akvilu a Priscillu, s nimiž se Pavel setkal v Korintu. Za císaře Nera, který panoval od r. 54-68, propuklo pronásledování křesťanů. Podle Božího rozhodnutí byli Jakub, Kéfas a Jan určeni pro apoštolskou službu Židům, a Pavel a Barnabáš pro apoštolskou službu pohanům (Gal.2 aj.). Pavel adresoval dopis Římanům, který je vydán v 16 kapitolách, malému židovskému sboru v Římě, jmenovitě pozdravil 27 osob, ale Petr mezi nimi nebyl. Pavel zůstal při poslední návštěvě v Římě dva roky (Sk.28:30). Pouhá legenda připisuje vystoupení mága Šimona v Římě Šimonovi Petrovi. Toto poznání patří k základnímu studiu nezávislých náboženských dějin.

Vyslovila ústa Pána vůbec nějaké zaslíbení, že by Petr měl mít nějakého následovníka? Ne! Existuje zaslíbení, že Ježíš Kristus bude mít zástupce? V Písmu Svatém ne! Existuje zaslíbení, že by v lidském státě měl být zřízen nějaký Kristův božský stát? Ne! Existuje zaslíbení, že jedině římskokatolická instituce nebo některá jiná dává blaženost a poskytuje spásu? Ve Svatém Písmu ne! Byly kdy církvi Ježíše Krista, která je v Novém Zákoně podrobně popsána i s dary a službami, dány nějaké světské pravomoci? Ne v Písmu Svatém! Ví novozákonní církev něco o svěcené vodě, kadidlu, krucifixu, růžencích, procesích, poutích nebo očistci? Ne! Ví novozákonní církev o svátostech? Ne! Provádí pokropení kojenců? Zná kmotry, mši za mrtvé, mešní oběti? Ne! Zná zpovědnice a odpustky? Ne! Zná novozákonní církev posvěcování a svatořečení zesnulých? Ne!

Slyšela novozákonní církev něco o uctívání Marie, o „Ave Maria“? Ne! Znala prvotní církev celibát? Ne! Pavel, veden Duchem svatým, to přisoudil „velikému odpadnutí“, a zákaz manželství“ označil přímo za démonické učení (1.Tim.4:1-5), neboť je to proti stvořitelskému Božímu pořádku, který se zařazuje do spásného pořádku. Ti představení a diákoni lokálních sborů museli být ženatí, aby úřad mohli vůbec vykonávat (1.Tim.3; Tit.1:5-9).

V církvi Ježíše Krista také nejsou kláštery, mniši nebo jeptišky, ani řádová společenství. Nic nezůstalo tak, jak to bylo v prvotní církvi; v základě všecko v učení a praxi bylo nahrazeno něčím jiným, je v protikladu, je anti = proti tomu a místo toho, co Kristus učil a přikázal a bylo prováděno apoštoly. Je to všechno neuvěřitelné, ale bylo to prohlášeno za věrohodné.

Marie, vyvolená panna (Iz.7:14), matka našeho Pána, splnila svůj jediný velký úkol, a je zmíněna již jen jednou (Sk.1:14), a sice na počátku ve spojitosti s vylitím Ducha svatého. Věděli snad apoštolé něco o neposkvrněném početí Marie? Ne! Syn Boží musel přijít v podobě hříšného masitého těla (Řím.8:4), narodit se do padlého stvoření, aby nás mohl z pádu do hříchu spasit. Je jim něco známo o přetrvávajícím panenství? Ne, neboť Bible svědčí, že měla čtyři syny a také dcery (Mat.13:55-58), a že Josef s ní po narození Krista, toho Syna Božího, žil jako manžel (Mat.1:25). V Jan.2:12 stojí mimo jiné: „Potom přišel do Kafarnaum, on i matka jeho, i bratři jeho, i učedníci jeho…“ Pavel svědčí: „Jiného pak z apoštolů jsem neviděl než Jakuba, bratra Páně.“ (Gal.1:19). Amen.

Svědčili apoštolé o tělesném Mariině nanebevzetí? Ne, neboť je psáno: „A jistě žádný nevstoupil v nebe, než ten, který sestoupil s nebe…“ (Jan.3:13)! Amen.

Může být také prostřednicí, jestliže je psáno: „Jeden je zajisté Bůh, jeden je také i prostředník Boží a lidský, člověk Ježíš Kristus…“ (1.Tim.2:5)?

Může být také přímluvkyní, když stojí psáno: „Pakli by kdo zhřešil, přímluvce máme u Otce, Ježíše Krista spravedlivého.“ (1.Jan.2:1)?

Může být Marie i jen v jediném bodě něčím, čím je Ježíš Kristus sám? Určitě ne! Mariin kult, všechen kult se svatými ikonami, obrazy a sochami přece podle svědectví Písma není bohoslužbou, nýbrž modloslužbou (2.Moj.20:1-6 aj.), je namířen proti Kristovi a tedy „antikristovský“ – nebiblický. Je součástí „křesťanských“ organizací, které jsou zcela mimo Boží Slovo.

Mohli bychom pokračovat dále, uvést všechno a dál se ptát, co se učí, čemu se věří a co se praktikuje. Dokonce bychom se mohli ptát: Založil Ježíš Kristus rytířský řád Svatého hrobu nebo Hugo von Pyens? Chtěl Spasitel řád jezuitů, chtěl protireformaci, nebo za tím byla horlivost Španěla Ignacia von Loyoli, který si předsevzal opět obnovit římskou „svatou“ náboženskou instituci, dokonce i násilím. Nemusíme se tázat, proč byl roku 1928 založen tajný řád Opus Dei, který má 86 000 členů a je činný ve všech klíčových pozicích v 90 zemích. Může na základě těchto skutečností být pravdivé tvrzení: Jen katolická církevnická instituce je institucí Krista a dává spasení, všechno ostatní jsou nanejvýš náboženská společenství?

Jenom během sedmi křižáckých výprav v letech 1095-1292 bylo povražděno 22 milionů lidí. Lze to chápat jako spásné? Kdo čte výzvu papeže Urbana II. z koncilu v Clermontu 1095, tomu se zatají dech. Kdo pak ještě čte, že ze 40 000 židů a muslimů přežilo masakr v Jeruzalémě v červnu 1099 sotva 100 lidí, tomu to úplně vyrazí dech. Co tohle mělo společného s osvobozením „Kristova svatého hrobu z rukou nevěřících“, jak Urban II. přikázal – přičemž ten hrob ve městě samotném je pouhou fikcí. Ten hrob byl a až dodnes je v zahradě blízko popraviště za městem. Tak o tom informuje Písmo Svaté. Amen. „A na tom místě, kde byl ukřižován, byla zahrada, a v zahradě hrob nový, v němž ještě žádný nebyl pochován.“ (Jan.19:41). Dále je psáno: „Proto také Ježíš, aby posvětil lidu svou vlastní krví, vně za branou trpěl.“ (Žid.13:12). Amen.

Člověk nesmí všechny bludy a výklady nepřítele domýšlet až do konce. Na druhé straně existuje jen jediná kniha na Zemi, která dává úplnou informaci, je nepodplatitelná a končí zjevením Ježíše Krista, v němž jsou také odhalena poslední tajemství. Tisíc let absolutního panování Říma, středověk, inkvizice, hořící hranice, upalování čarodějnic, pronásledování Židů, krveprolití Hugenotů atd. – krve bylo prolito mnoho. Ta katolická náboženská instituce Říma vykonávala spojenými silami duchovní a světskou moc. Někteří odborníci tvrdí, že zde se opět Zj.18:23-24 zjevuje: „…v blud uvedeny byly všechny národy. Ale v něm nalezena je krev proroků a svatých i všech zmordovaných na Zemi.“

Může se dnes něco vytýkat papeži, kardinálovi nebo knězi? Určitě ne. Církevnický vývoj se utvářel během 1500 let. Do této tradice se narodili všichni, byli v ní vyučeni a vycházejí z toho, že všecko je správné. Totéž se vztahuje na všechna náboženská společenství a jejich duchovenstvo; všechna mají svou historii od vzniku po tradici.

Každé náboženské společenství prodělalo vlastní vývoj. Církev Ježíše Krista je však taková jako při svém založení. Jak popis historie přesvědčivě ukázal, při všech směrech víry se nejednalo o význam Slova Ježíše a apoštolů, nýbrž o vlastní výklad, který si všichni bez výjimky zavedli. Všichni byli přinuceni připojit se k mateřské říšské organizaci. Po reformaci znovu přišla různá učení. A nyní se všichni vrací zpátky do mateřského klína římské instituce bez ohledu na to, čemu věří.

Žádná náboženská organizace si nemůže nárokovat být církví Ježíše Krista. Kristus sám staví Svoji církev se všemi, kteří přijali Boží milost a obdrželi věčný život jako na počátku. Ze všech národů, jazyků a národností, ze všech náboženských institucí a svobodných náboženských společenství, ze všech náboženství a kultur Bůh vyvolává zvěstí evangelia ven ty Své. Během celého času milosti se plní: „…a uvěřili všichni, kolik jich bylo předurčeno k životu věčnému.“ (Sk.13:47-49). Amen. Spasení nikdy nebylo závislé na člověku nebo nějaké instituci. Od samého začátku platí Boží zvěst s ohledem na Spasitele: „A není jiného jména na Zemi dáno…“, než Pán Ježíš Kristus, ve kterém jedině je Boží spása. Jeho pozvání platí ještě dnes: „Pojďte ke mně všichni, kteří pracujete a obtíženi jste…“ (Mat.11:28). Proto Boží posel může v kázání naléhat na naslouchající: „Věřte v Pána Ježíše Krista a budete spaseni.“ Víra v nějakou náboženskou instituci vůbec není vírou v Boha – nemůže být. Platí jen víra v jednoho pravého Boha, který se nám zjevil v Ježíši Kristu. Skrze osobní prožití spásy jsou lidé znovuzrozeni k živé naději (Jan.3:1-10; Jak.1:18; 1.Petr.1:22-25).

Přesto všechna náboženství, všechna náboženská společenství mají právo na existenci. Kdo volání Boží neslyší a nechce vejít do věčného života, zůstane, kde je a co je. Všichni biblicky věřící se však mají držet jedině toho, co je psáno v Bibli. V základě vzato, jsou jen dvě vyznání víry: Jedno je učení apoštolů a proroků (Ef.2:20), které je až do nejmenšího detailu učení Ježíše Krista, jak je to dosvědčeno Biblí. To druhé je učení, jak je stanoveno vyznáním víry náboženských společenství. Jedno je biblické, druhé je jako „biblické“ označováno. Jedno je apoštolské, to druhé je za „apoštolské“ považováno. A jakkoliv to také může vyznít tvrdě: jedno vylučuje druhé. Všichni mají možnost se sami rozhodnout a každý pak bude stát před tím spravedlivým Soudcem, který ovšem vyřkne rozsudek jen na základě Svého Slova.

Proč je zatajován ten mylný vývoj náboženské instituce v římské říši až do jejího rozdělení v roce 1054 a potom v jejích jednotlivých etapách? Proč již není nic porovnáváno se Svatým Písmem? Co je potom směrodatné? Co má potom Boží pečeť? Zdali ještě dnes někdo věří v Pippinské nebo Konstantinovo darování? (Pippinova donace, slib daný v roce 754 papeži Štěpánovi II. Pippinem III. Krátkým; církvi přiznáno právo na svrchované území. Nároky papežů na vládu nad Římem, Ravennou a střední Itálií vyvozovány z falešné Konstantinovy donace; darování na základě Pippinovy donace, jejíž původní text se nedochoval, která se stala základním dokumentem církevního státu. Tolik encyklopedie.) Zdali není prokázáno, že římskému kostelu se jednalo o světskou moc, která se prosazovala ve jménu křesťanství? Neopakuje se ve všech lidových a státních náboženských organizacích v různých zemích, že náboženství a politika prosazují společnou věc? Ale my se ptáme: Co to má společného s pravou církví Ježíše Krista? Bůh sám tak rozhodl, že radostná zvěst – věčně platící evangelium Ježíše Krista je kázáno celému světu a aby všichni, kteří spásu Boží v Kristu přijímají, dosáhli odpuštění hříchů. Neboť tak praví náš Pán: „Nebo jestliže nebudete věřit, žejá to jsem, zemřete v hříších svých.“ (Jan.8:24).

Jen ti, kteří uvěřili a udělali skrze pokání a obrácení své osobní prožití spásy, ti se nechali na základě misijního pověření v Mar.16: „Kdo uvěří a pokřtěn jest…“, a jak je to ve Skutcích apoštolů a později potvrzováno, pokřtít na jméno Pána Ježíše Krista. Ti pak rovněž prožili to zaslíbení, které bylo vysloveno nejprve ústy Jana Křtitele (Mat.3:15) a samotným naším Pánem potvrzeno ve Sk.1:5: „Jan zajisté křtil vodou, ale vy pokřtěni budete Duchem svatým po nemnohých těchto dnech.“ Pro biblicky věřící není nic úředním aktem, všecko je to nadpřirozené působení v lidech, kteří přijdou ke spásné víře v Ježíše Krista. Pokání jako lítost nad životem, který jsme žili bez Boha, obrácení jako obrat ze široké na úzkou cestu, znovuzrození ze semene Slova Božího Jak.1:18; 1.Petr.1:23), obnovení v nejhlubším nitru skrze Ducha svatého podle Tit.3 – to všechno jsou osobní zkušenosti, které člověk udělá, když uvěří. Každý musí prožít sám, že Bůh vytvořil osobní vztah k nám a že my, jako lidské děti, jsme povoláni stát se dětmi Božími. Všem může být dána rada, věřit jen Bohu a respektovat Písmo Svaté jako jediný platný vzor pro víru, učení a praxi.

Z náboženských dějin jsou známa probuzení, která nastala po reformaci, rovněž tak i sporné otázky. Martin Luther a jiní ve svém čase předávali dále to, co sami prožili: Milost a ospravedlnění skrze víru v Ježíše Krista, toho Spasitele. Potom následovalo probuzení pod Johnem Wesleyem a mnohými jinými, kteří postoupili o krok dále a vedle ospravedlnění zvěstovali také osobně prožité posvěcení ze Slova. Následoval John Smith s ostatními, kteří uvěřili a skrze křest ponořením osobně prožili nový průlom probuzení. Ta probuzení si opravdu razila cestu skrze uplynulá staletí, vedla stále hlouběji a stále více se přibližovala Slovu Božímu a svědectví prvotních křesťanů. V každém probuzení se jednalo o to, aby všichni, kdo uvěřili zvěsti té hodiny – ať bylo učeno ospravedlnění, posvěcení, ať naplnění Duchem svatým – toto ve skutku také prožili. Martin Luther mohl kázat ospravedlnění až tehdy, když je sám zcela osobně prožil. Tak to bylo i s Johnem Wesleyem. On to posvěcení ve Slově osobně prožil a potom kázal. Tak to bylo s Johnem Smithem, který křtem uvěřivších dopomohl k průlomu. To se stalo také v letničním probuzení. Nejprve ti bratři v Los Angeles a poté všude na Zemi prožili křest Duchem, pak tu zkušenost zvěstovali a všichni, kteří jejich svědectví uvěřili, to osobně prožili také.

Po druhé světové válce ten věrný Pán sám vyřkl pověření a dal poslání. S ohledem na blízkost příchodu Ježíše Krista byl 7. května 1946 William Branham, podobně jako kdysi apoštol Pavel, přímo pověřen, kázat původní Boží zvěst, která předejde druhému příchodu Krista. Od dnů našeho Pána a času apoštolů taková služba na Zemi nebyla: Nemocní byli uzdraveni, slepí viděli, hluší slyšeli, ochrnutí mohli chodit, dokonce někteří mrtví byli probuzeni. Plné evangelium bylo nyní zase znovu kázáno jako na počátku a nadpřirozeným způsobem potvrzováno. Je všeobecně známo, že asi 500 evangelistů v USA bylo inspirováno tím, co ve shromážděních Branhama viděli a prožili a začali svou službu. A tak to veliké celosvětové probuzení, v kterém byla kázána a prožita spása duše a posvěcení těla, proniklo v krátkém čase až do končin Země. Sám jsem byl v letech 1955 až 1965 očitým svědkem, a který jsem to slyšel na vlastní uši, této jedinečné mocné služby.

Nyní se již nejedná o částečné pravdy jako v uplynulých staletích, nyní se zvěstuje plné evangelium se všemi prožitími, je předkládána celá spásná Boží rada – úplné napravení Božího spásného pořádku v církvi Ježíše Krista. Vyvolávají se ti, kteří při příchodu Ježíše Krista chtějí být připraveni.Podle Mat.25 nyní zaznívá křik: „Ženich přichází! Připravte se vyjít mu vstříc!“ Všichni, kteří náleží k církvi Nevěstě, slyší hlas Ženicha. Tato poslední zvěst musí stoprocentně souhlasit s tou první zvěstí, aby všem, kteří k církvi Ježíše Krista patří, bylo zvěstováno totéž učení o Bohu, křtu, Večeři Páně atd. atd., aby tomu uvěřili a prožili to. Ne všichni, kteří říkají „Pane, Pane“, vejdou do království Božího, i když prorokovali a konali divy (Mat.7:21-23), nýbrž jen ti, kteří vůli nebeského Otce opravdu činí. S pojmem „zvěst konečného času je spojeno vyvolání ven ze všech tradic, zásadně ze všeho, co nesouhlasí s Bohem a Božím Slovem (2.Kor.6:14-18; Zj.18:4).

Nikdo nebude popírat, že křesťanství se nachází ve velikém chaosu, přímo v babylonském zmatení a zajetí a že všichni mluví svou vlastní náboženskou řečí. Proto nyní následuje vyvolání lidu Božího ven ze všeho, co nás od Boha a jednoho od druhého dělí, a zavedení zpět do souladu s celým Slovem. Kdo je z Boha, Boží hlas uslyší a porozumí, co Duch nyní těm církvím praví. Všem, kteří upřímně hledají, mohu jen z důvodu jejich vlastní spásy zvolat: „Dnes, když uslyšíte Jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce.“ Amen. Amen znamená: Tak to je!

Krefeld v červnu 2005

Nový Zákon o Petrových cestách do Samaří, Cesaree a do Antiochie informuje (Gal.2:11) a také Pavlovy jsou dobře popsány. Pavel byl třikrát v Římě; byl římským občanem (Sk.22:22-29), a tak mohl Řím bez problémů navštívit na cestě do Španělska (Řím.15:22-29). Petr tam nebyl ani jednou. To je dílem legendy, která vznikla až o 400 let později kvůli římskému nároku na ten primát. V Římě skutečně není ani Petrův hrob ani trůn. V letech 41-54 v Římě panoval Claudius, a podle Sk.18. vypověděl ze země všechny Židy, mezi nimi Akvilu a Priscillu, s nimiž se Pavel setkal v Korintu. Za císaře Nera, který panoval od r. 54-68, propuklo pronásledování křesťanů. Podle Božího rozhodnutí byli Jakub, Kéfas a Jan určeni pro apoštolskou službu Židům, a Pavel a Barnabáš pro apoštolskou službu pohanům (Gal.2 aj.). Pavel adresoval dopis Římanům, který je vydán v 16 kapitolách, malému židovskému sboru v Římě, jmenovitě pozdravil 27 osob, ale Petr mezi nimi nebyl. Pavel zůstal při poslední návštěvě v Římě dva roky (Sk.28:30). Pouhá legenda připisuje vystoupení mága Šimona v Římě Šimonovi Petrovi. Toto poznání patří k základnímu studiu nezávislých náboženských dějin.

Vyslovila ústa Pána vůbec nějaké zaslíbení, že by Petr měl mít nějakého následovníka? Ne! Existuje zaslíbení, že Ježíš Kristus bude mít zástupce? V Písmu Svatém ne! Existuje zaslíbení, že by v lidském státě měl být zřízen nějaký Kristův božský stát? Ne! Existuje zaslíbení, že jedině římskokatolická instituce nebo některá jiná dává blaženost a poskytuje spásu? Ve Svatém Písmu ne! Byly kdy církvi Ježíše Krista, která je v Novém Zákoně podrobně popsána i s dary a službami, dány nějaké světské pravomoci? Ne v Písmu Svatém! Ví novozákonní církev něco o svěcené vodě, kadidlu, krucifixu, růžencích, procesích, poutích nebo očistci? Ne! Ví novozákonní církev o svátostech? Ne! Provádí pokropení kojenců? Zná kmotry, mši za mrtvé, mešní oběti? Ne! Zná zpovědnice a odpustky? Ne! Zná novozákonní církev posvěcování a svatořečení zesnulých? Ne!

Slyšela novozákonní církev něco o uctívání Marie, o „Ave Maria“? Ne! Znala prvotní církev celibát? Ne! Pavel, veden Duchem svatým, to přisoudil „velikému odpadnutí“, a zákaz manželství“ označil přímo za démonické učení (1.Tim.4:1-5), neboť je to proti stvořitelskému Božímu pořádku, který se zařazuje do spásného pořádku. Ti představení a diákoni lokálních sborů museli být ženatí, aby úřad mohli vůbec vykonávat (1.Tim.3; Tit.1:5-9).

V církvi Ježíše Krista také nejsou kláštery, mniši nebo jeptišky, ani řádová společenství. Nic nezůstalo tak, jak to bylo v prvotní církvi; v základě všecko v učení a praxi bylo nahrazeno něčím jiným, je v protikladu, je anti = proti tomu a místo toho, co Kristus učil a přikázal a bylo prováděno apoštoly. Je to všechno neuvěřitelné, ale bylo to prohlášeno za věrohodné.

Marie, vyvolená panna (Iz.7:14), matka našeho Pána, splnila svůj jediný velký úkol, a je zmíněna již jen jednou (Sk.1:14), a sice na počátku ve spojitosti s vylitím Ducha svatého. Věděli snad apoštolé něco o neposkvrněném početí Marie? Ne! Syn Boží musel přijít v podobě hříšného masitého těla (Řím.8:4), narodit se do padlého stvoření, aby nás mohl z pádu do hříchu spasit. Je jim něco známo o přetrvávajícím panenství? Ne, neboť Bible svědčí, že měla čtyři syny a také dcery (Mat.13:55-58), a že Josef s ní po narození Krista, toho Syna Božího, žil jako manžel (Mat.1:25). V Jan.2:12 stojí mimo jiné: „Potom přišel do Kafarnaum, on i matka jeho, i bratři jeho, i učedníci jeho…“ Pavel svědčí: „Jiného pak z apoštolů jsem neviděl než Jakuba, bratra Páně.“ (Gal.1:19). Amen.

Svědčili apoštolé o tělesném Mariině nanebevzetí? Ne, neboť je psáno: „A jistě žádný nevstoupil v nebe, než ten, který sestoupil s nebe…“ (Jan.3:13)! Amen.

Může být také prostřednicí, jestliže je psáno: „Jeden je zajisté Bůh, jeden je také i prostředník Boží a lidský, člověk Ježíš Kristus…“ (1.Tim.2:5)?

Může být také přímluvkyní, když stojí psáno: „Pakli by kdo zhřešil, přímluvce máme u Otce, Ježíše Krista spravedlivého.“ (1.Jan.2:1)?

Může být Marie i jen v jediném bodě něčím, čím je Ježíš Kristus sám? Určitě ne! Mariin kult, všechen kult se svatými ikonami, obrazy a sochami přece podle svědectví Písma není bohoslužbou, nýbrž modloslužbou (2.Moj.20:1-6 aj.), je namířen proti Kristovi a tedy „antikristovský“ – nebiblický. Je součástí „křesťanských“ organizací, které jsou zcela mimo Boží Slovo.

Mohli bychom pokračovat dále, uvést všechno a dál se ptát, co se učí, čemu se věří a co se praktikuje. Dokonce bychom se mohli ptát: Založil Ježíš Kristus rytířský řád Svatého hrobu nebo Hugo von Pyens? Chtěl Spasitel řád jezuitů, chtěl protireformaci, nebo za tím byla horlivost Španěla Ignacia von Loyoli, který si předsevzal opět obnovit římskou „svatou“ náboženskou instituci, dokonce i násilím. Nemusíme se tázat, proč byl roku 1928 založen tajný řád Opus Dei, který má 86 000 členů a je činný ve všech klíčových pozicích v 90 zemích. Může na základě těchto skutečností být pravdivé tvrzení: Jen katolická církevnická instituce je institucí Krista a dává spasení, všechno ostatní jsou nanejvýš náboženská společenství?

Jenom během sedmi křižáckých výprav v letech 1095-1292 bylo povražděno 22 milionů lidí. Lze to chápat jako spásné? Kdo čte výzvu papeže Urbana II. z koncilu v Clermontu 1095, tomu se zatají dech. Kdo pak ještě čte, že ze 40 000 židů a muslimů přežilo masakr v Jeruzalémě v červnu 1099 sotva 100 lidí, tomu to úplně vyrazí dech. Co tohle mělo společného s osvobozením „Kristova svatého hrobu z rukou nevěřících“, jak Urban II. přikázal – přičemž ten hrob ve městě samotném je pouhou fikcí. Ten hrob byl a až dodnes je v zahradě blízko popraviště za městem. Tak o tom informuje Písmo Svaté. Amen. „A na tom místě, kde byl ukřižován, byla zahrada, a v zahradě hrob nový, v němž ještě žádný nebyl pochován.“ (Jan.19:41). Dále je psáno: „Proto také Ježíš, aby posvětil lidu svou vlastní krví, vně za branou trpěl.“ (Žid.13:12). Amen.

Člověk nesmí všechny bludy a výklady nepřítele domýšlet až do konce. Na druhé straně existuje jen jediná kniha na Zemi, která dává úplnou informaci, je nepodplatitelná a končí zjevením Ježíše Krista, v němž jsou také odhalena poslední tajemství. Tisíc let absolutního panování Říma, středověk, inkvizice, hořící hranice, upalování čarodějnic, pronásledování Židů, krveprolití Hugenotů atd. – krve bylo prolito mnoho. Ta katolická náboženská instituce Říma vykonávala spojenými silami duchovní a světskou moc. Někteří odborníci tvrdí, že zde se opět Zj.18:23-24 zjevuje: „…v blud uvedeny byly všechny národy. Ale v něm nalezena je krev proroků a svatých i všech zmordovaných na Zemi.“

Může se dnes něco vytýkat papeži, kardinálovi nebo knězi? Určitě ne. Církevnický vývoj se utvářel během 1500 let. Do této tradice se narodili všichni, byli v ní vyučeni a vycházejí z toho, že všecko je správné. Totéž se vztahuje na všechna náboženská společenství a jejich duchovenstvo; všechna mají svou historii od vzniku po tradici.

Každé náboženské společenství prodělalo vlastní vývoj. Církev Ježíše Krista je však taková jako při svém založení. Jak popis historie přesvědčivě ukázal, při všech směrech víry se nejednalo o význam Slova Ježíše a apoštolů, nýbrž o vlastní výklad, který si všichni bez výjimky zavedli. Všichni byli přinuceni připojit se k mateřské říšské organizaci. Po reformaci znovu přišla různá učení. A nyní se všichni vrací zpátky do mateřského klína římské instituce bez ohledu na to, čemu věří.

Žádná náboženská organizace si nemůže nárokovat být církví Ježíše Krista. Kristus sám staví Svoji církev se všemi, kteří přijali Boží milost a obdrželi věčný život jako na počátku. Ze všech národů, jazyků a národností, ze všech náboženských institucí a svobodných náboženských společenství, ze všech náboženství a kultur Bůh vyvolává zvěstí evangelia ven ty Své. Během celého času milosti se plní: „…a uvěřili všichni, kolik jich bylo předurčeno k životu věčnému.“ (Sk.13:47-49). Amen. Spasení nikdy nebylo závislé na člověku nebo nějaké instituci. Od samého začátku platí Boží zvěst s ohledem na Spasitele: „A není jiného jména na Zemi dáno…“, než Pán Ježíš Kristus, ve kterém jedině je Boží spása. Jeho pozvání platí ještě dnes: „Pojďte ke mně všichni, kteří pracujete a obtíženi jste…“ (Mat.11:28). Proto Boží posel může v kázání naléhat na naslouchající: „Věřte v Pána Ježíše Krista a budete spaseni.“ Víra v nějakou náboženskou instituci vůbec není vírou v Boha – nemůže být. Platí jen víra v jednoho pravého Boha, který se nám zjevil v Ježíši Kristu. Skrze osobní prožití spásy jsou lidé znovuzrozeni k živé naději (Jan.3:1-10; Jak.1:18; 1.Petr.1:22-25).

Přesto všechna náboženství, všechna náboženská společenství mají právo na existenci. Kdo volání Boží neslyší a nechce vejít do věčného života, zůstane, kde je a co je. Všichni biblicky věřící se však mají držet jedině toho, co je psáno v Bibli. V základě vzato, jsou jen dvě vyznání víry: Jedno je učení apoštolů a proroků (Ef.2:20), které je až do nejmenšího detailu učení Ježíše Krista, jak je to dosvědčeno Biblí. To druhé je učení, jak je stanoveno vyznáním víry náboženských společenství. Jedno je biblické, druhé je jako „biblické“ označováno. Jedno je apoštolské, to druhé je za „apoštolské“ považováno. A jakkoliv to také může vyznít tvrdě: jedno vylučuje druhé. Všichni mají možnost se sami rozhodnout a každý pak bude stát před tím spravedlivým Soudcem, který ovšem vyřkne rozsudek jen na základě Svého Slova.

Proč je zatajován ten mylný vývoj náboženské instituce v římské říši až do jejího rozdělení v roce 1054 a potom v jejích jednotlivých etapách? Proč již není nic porovnáváno se Svatým Písmem? Co je potom směrodatné? Co má potom Boží pečeť? Zdali ještě dnes někdo věří v Pippinské nebo Konstantinovo darování? (Pippinova donace, slib daný v roce 754 papeži Štěpánovi II. Pippinem III. Krátkým; církvi přiznáno právo na svrchované území. Nároky papežů na vládu nad Římem, Ravennou a střední Itálií vyvozovány z falešné Konstantinovy donace; darování na základě Pippinovy donace, jejíž původní text se nedochoval, která se stala základním dokumentem církevního státu. Tolik encyklopedie.) Zdali není prokázáno, že římskému kostelu se jednalo o světskou moc, která se prosazovala ve jménu křesťanství? Neopakuje se ve všech lidových a státních náboženských organizacích v různých zemích, že náboženství a politika prosazují společnou věc? Ale my se ptáme: Co to má společného s pravou církví Ježíše Krista? Bůh sám tak rozhodl, že radostná zvěst – věčně platící evangelium Ježíše Krista je kázáno celému světu a aby všichni, kteří spásu Boží v Kristu přijímají, dosáhli odpuštění hříchů. Neboť tak praví náš Pán: „Nebo jestliže nebudete věřit, že  já to jsem, zemřete v hříších svých.“ (Jan.8:24).

Jen ti, kteří uvěřili a udělali skrze pokání a obrácení své osobní prožití spásy, ti se nechali na základě misijního pověření v Mar.16: „Kdo uvěří a pokřtěn jest…“, a jak je to ve Skutcích apoštolů a později potvrzováno, pokřtít na jméno Pána Ježíše Krista. Ti pak rovněž prožili to zaslíbení, které bylo vysloveno nejprve ústy Jana Křtitele (Mat.3:15) a samotným naším Pánem potvrzeno ve Sk.1:5: „Jan zajisté křtil vodou, ale vy pokřtěni budete Duchem svatým po nemnohých těchto dnech.“ Pro biblicky věřící není nic úředním aktem, všecko je to nadpřirozené působení v lidech, kteří přijdou ke spásné víře v Ježíše Krista. Pokání jako lítost nad životem, který jsme žili bez Boha, obrácení jako obrat ze široké na úzkou cestu, znovuzrození ze semene Slova Božího Jak.1:18; 1.Petr.1:23), obnovení v nejhlubším nitru skrze Ducha svatého podle Tit.3 – to všechno jsou osobní zkušenosti, které člověk udělá, když uvěří. Každý musí prožít sám, že Bůh vytvořil osobní vztah k nám a že my, jako lidské děti, jsme povoláni stát se dětmi Božími. Všem může být dána rada, věřit jen Bohu a respektovat Písmo Svaté jako jediný platný vzor pro víru, učení a praxi.

Z náboženských dějin jsou známa probuzení, která nastala po reformaci, rovněž tak i sporné otázky. Martin Luther a jiní ve svém čase předávali dále to, co sami prožili: Milost a ospravedlnění skrze víru v Ježíše Krista, toho Spasitele. Potom následovalo probuzení pod Johnem Wesleyem a mnohými jinými, kteří postoupili o krok dále a vedle ospravedlnění zvěstovali také osobně prožité posvěcení ze Slova. Následoval John Smith s ostatními, kteří uvěřili a skrze křest ponořením osobně prožili nový průlom probuzení. Ta probuzení si opravdu razila cestu skrze uplynulá staletí, vedla stále hlouběji a stále více se přibližovala Slovu Božímu a svědectví prvotních křesťanů. V každém probuzení se jednalo o to, aby všichni, kdo uvěřili zvěsti té hodiny – ať bylo učeno ospravedlnění, posvěcení, ať naplnění Duchem svatým – toto ve skutku také prožili. Martin Luther mohl kázat ospravedlnění až tehdy, když je sám zcela osobně prožil. Tak to bylo i s Johnem Wesleyem. On to posvěcení ve Slově osobně prožil a potom kázal. Tak to bylo s Johnem Smithem, který křtem uvěřivších dopomohl k průlomu. To se stalo také v letničním probuzení. Nejprve ti bratři v Los Angeles a poté všude na Zemi prožili křest Duchem, pak tu zkušenost zvěstovali a všichni, kteří jejich svědectví uvěřili, to osobně prožili také.

Po druhé světové válce ten věrný Pán sám vyřkl pověření a dal poslání. S ohledem na blízkost příchodu Ježíše Krista byl 7. května 1946 William Branham, podobně jako kdysi apoštol Pavel, přímo pověřen, kázat původní Boží zvěst, která předejde druhému příchodu Krista. Od dnů našeho Pána a času apoštolů taková služba na Zemi nebyla: Nemocní byli uzdraveni, slepí viděli, hluší slyšeli, ochrnutí mohli chodit, dokonce někteří mrtví byli probuzeni. Plné evangelium bylo nyní zase znovu kázáno jako na počátku a nadpřirozeným způsobem potvrzováno. Je všeobecně známo, že asi 500 evangelistů v USA bylo inspirováno tím, co ve shromážděních Branhama viděli a prožili a začali svou službu. A tak to veliké celosvětové probuzení, v kterém byla kázána a prožita spása duše a posvěcení těla, proniklo v krátkém čase až do končin Země. Sám jsem byl v letech 1955 až 1965 očitým svědkem, a který jsem to slyšel na vlastní uši, této jedinečné mocné služby.

Nyní se již nejedná o částečné pravdy jako v uplynulých staletích, nyní se zvěstuje plné evangelium se všemi prožitími, je předkládána celá spásná Boží rada – úplné napravení Božího spásného pořádku v církvi Ježíše Krista. Vyvolávají se ti, kteří při příchodu Ježíše Krista chtějí být připraveni.  Podle Mat.25 nyní zaznívá křik: „Ženich přichází! Připravte se vyjít mu vstříc!“ Všichni, kteří náleží k církvi Nevěstě, slyší hlas Ženicha. Tato poslední zvěst musí stoprocentně souhlasit s tou první zvěstí, aby všem, kteří k církvi Ježíše Krista patří, bylo zvěstováno totéž učení o Bohu, křtu, Večeři Páně atd. atd., aby tomu uvěřili a prožili to. Ne všichni, kteří říkají „Pane, Pane“, vejdou do království Božího, i když prorokovali a konali divy (Mat.7:21-23), nýbrž jen ti, kteří vůli nebeského Otce opravdu činí. S pojmem „zvěst konečného času je spojeno vyvolání ven ze všech tradic, zásadně ze všeho, co nesouhlasí s Bohem a Božím Slovem (2.Kor.6:14-18; Zj.18:4).

Nikdo nebude popírat, že křesťanství se nachází ve velikém chaosu, přímo v babylonském zmatení a zajetí a že všichni mluví svou vlastní náboženskou řečí. Proto nyní následuje vyvolání lidu Božího ven ze všeho, co nás od Boha a jednoho od druhého dělí, a zavedení zpět do souladu s celým Slovem. Kdo je z Boha, Boží hlas uslyší a porozumí, co Duch nyní těm církvím praví. Všem, kteří upřímně hledají, mohu jen z důvodu jejich vlastní spásy zvolat: „Dnes, když uslyšíte Jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce.“ Amen. Amen znamená: Tak to je!

Krefeld v červnu 2005