Celé učení a veškerá praxe prvotní církve bychom mohli doložit. Ve shrnutí nechť je řečeno již jen to, že z dob apoštolů pro nás písemně zůstalo zachováno pravé učení o Božství, křtu, Večeři Páně – v zásadě celá spásná rada Boží. Jestliže nyní v tomto pojednání porovnáme církev Ježíše Krista z prvotního křesťanství se všemi v průběhu 2000 let vzniklými církevními společenstvími, pak skutečně jen proto, abychom všem ukázali cestu k počátku, k prvotní církvi a jejímu uspořádání. S tím je spojena prosba k Bohu, abychom prožili Boží milost stejným způsobem jako naši bratři a sestry na počátku, neboť Ježíš Kristus je tentýž včera, dnes a až na věky. Amen.

Všem, kteří jsou obeznámeni s dějinami katolického náboženství, je známo, že první staletí se obešla bez jakékoliv jednotně organizované náboženské instituce. Nejprve byly jen lokální sbory. Ale již ve 2. století informuje Ireneus o 20, Hipolyt ve 3. století o 32 skupinách, Epifanus ve 4. století vyjmenovává již 60 různých směrů víry a biskup Filaster podává zprávu 131 skupině, různě zaměřených. V 1. století nebyli kardinálové a papežové, a biskupové nebyli žádnými hodnostáři, nýbrž představení a starší v lokálních sborech. Museli být ženatí (1.Tim.3). Po posledním pronásledování křesťanů za Diokleciánovy vlády (v letech 240-313) otevřel císař Konstantin cestu k jedné všeobecné křesťanské instituci v římské říši. Teprve později máme již co činit se státním náboženstvím! s následovníkem Petra! s titulem „Pontifex Maximus“ papežů!

V roce 380 vyhlásil císař Theodosius I. Veliký trojiční víru, zformulovanou hlavně Tertuliánem,za státní náboženství, které měli akceptovat všichni občané. V roce 382 císař Gracián oficiálně složil římský titul „Pontifex Maximus“, který jako vrchní pohanského kněžského kolegia měl. „Pontifex Maximus“ jako nejvyšší stavitel mostů měl již tehdy za úkol, vybudovat všecky mosty, aby národy a kmeny byly spojeny. O tuto výsadu usiloval  římský biskup roku 217, ale pro sebe ji prosadil až Lev I. roku 441. On byl první, který slovo adresované Petrovi v Mat.16: „A tobě dám klíče království nebeského…“, exkluzivně nárokoval pro sebe samého. Konstantin roku 312 založil politické dogma, aby císař byl nejen pánem státu, „ale jako zástupce Krista také pánem náboženské instituce“, jak bylo v pohanství zvykem, že panovník zastupoval veškerou moc. Tento požadavek později převzali papežové, a domáhali se duchovní i světské moci. Martin Luther trval na jejich rozdělení.

Konaly se koncily, počínaje koncilem v Nicei (r.325), jehož se účastnilo asi 300 delegátů z různých táborů. Římský biskup se ho pro nemoc nezúčastnil. Diskutovalo se o různých tématech a formulovala se vyznání víry. Následovalo jedno dogma za druhým, až k dogmatu o papežské neomylnosti (roku 1870) a Mariinu tělesnému nanebevstoupení (r. 1950). Jestliže ke spasení je potřebná víra v dogma, potom bychom museli obžalovat apoštoly, ba dokonce samotného Pána, že nám o tom nic neřekli. Ó Bože, jak je to dobře, že ve Slově Pravdy je napsáno všecko, ale skutečně všecko, co jsi měl Své církvi říci a že jenom Tvé Slovo je světlo našim nohám! Amen. Nový Zákon je přece ukončen, od smrti Pořizovatele závěti je právoplatný a nesmí být ani pozměňován ani dodatečně doplňován (Gal.3:15). Co je tedy podle toho zfalšovaná víra, zfalšovaná pravda a co souhlasí s originálem? To je klíčová otázka, kterou si všichni musíme položit.

Pojem slova „dogma“ je odvozen od řeckého slova „dokein“ a znamená „zdá se“. Tak se náboženským otcům zdálo, že jedno nebo druhé může být správné. Co kněžím „zdánlivě“ připadalo jako správné, ještě vůbec nemuselo správné být. Boží Slovo se nezdá být správné, Boží Slovo je správné a pravdivé a zůstává na věky! Amen.

Není naším úkolem vydat rozsudek nad největší a nejmocnější institucí na Zemi. Ani nad těmi mnohými státními a lidovými institucemi, které se drží svých vlastních tradic a charakteru. Ale z důvodu pravdy se musíme ptát: Co to znamená, když učení a praxe těch náboženských institucí  nesouhlasí se Svatým Písmem? Co je platné věřícím katolíkům, že Vatikán je od roku 1929 prostřednictvím lateránských dohod církevnickým státem, který má diplomatické styky se 175 národy? Co to má společného se spásou naší duše? Co je platné všem protestantským státním, lidovým a jiným kostelům uznání státem, jestliže společně s duchovenstvem nejsou uznáni Bohem? Ta náboženská instituce v Římě zahrnuje více než miliardu členů po celém světě, má více než milion řeholníků a řeholnic, zhruba 400 000 kněží a 4500 biskupů. Ostatní náboženská společenství mají též miliony přívrženců a své duchovenstvo. Ale kolik z nich přijalo Ježíše Krista jako svého osobního spasitele a jistotu, že náleží k církvi živého Boha? Zde se nám vnucuje otázka: může se při všech těch miliardách a milionech jednat o to „malé stádo“, o kterém mluvil Ježíš Kristus, kterému chce dát Otec království? (Luk.12:32)? Je to ta církev, kterou měl Ježíš na mysli, když řekl: „Já postavím Svoji církev…“? Jsou ty církevnické instituce světa Božím královstvím, které podle slov Ježíše není z tohoto světa (Jan.18:36)?

Kdy a kde Ježíš Kristus ustanovil apoštola Petra za hlavu Své církve nebo dokonce za hlavu státu? Pán řekl: „Ty jsi Petros (kámen) a na této skále (petra) – ne „na tobě“ – postavím církev svou…“, přece ne na tom slabém muži, jemuž Pán při stejné příležitosti, když Petr nemluvil pod Boží inspirací, musel říci: „Satane, jdi za mne, k pohoršení jsi mi; nebo nechápeš ty věci, které jsou Boží, ale které jsou lidské.“ (Mat.16:23) Přece Kristus sám je ta Skála, Úhelný Kámen, na kterém je církev založena. To je to vlastní zjevení, které Petr obdržel! Spasitel sám je „Hlava církve“!

Papežovi velvyslanci ve všech státech přece nejsou zvěstovatelé Ježíše Krista, nýbrž státu Vatikán! Jsou všichni ti duchovní ve všech kostelech opravdu Božími posly? Jsou apoštoly Ježíše Krista nebo jsou služebníky své náboženské organizace? Káží Slovo Boží jako na počátku nebo učení svých denominací? Dělal si snad Kristus nějaký světský nárok? Chtěl zakládat nějaký církevnický stát nebo lidovou či státní instituci? Mohl být Petr prvním papežem, přestože se historici shodují v tom, že on nikdy v Římě nebyl?

Celé učení a veškerá praxe prvotní církve bychom mohli doložit. Ve shrnutí nechť je řečeno již jen to, že z dob apoštolů pro nás písemně zůstalo zachováno pravé učení o Božství, křtu, Večeři Páně – v zásadě celá spásná rada Boží. Jestliže nyní v tomto pojednání porovnáme církev Ježíše Krista z prvotního křesťanství se všemi v průběhu 2000 let vzniklými církevními společenstvími, pak skutečně jen proto, abychom všem ukázali cestu k počátku, k prvotní církvi a jejímu uspořádání. S tím je spojena prosba k Bohu, abychom prožili Boží milost stejným způsobem jako naši bratři a sestry na počátku, neboť Ježíš Kristus je tentýž včera, dnes a až na věky. Amen.

Všem, kteří jsou obeznámeni s dějinami katolického náboženství, je známo, že první staletí se obešla bez jakékoliv jednotně organizované náboženské instituce. Nejprve byly jen lokální sbory. Ale již ve 2. století informuje Ireneus o 20, Hipolyt ve 3. století o 32 skupinách, Epifanus ve 4. století vyjmenovává již 60 různých směrů víry a biskup Filaster podává zprávu 131 skupině, různě zaměřených. V 1. století nebyli kardinálové a papežové, a biskupové nebyli žádnými hodnostáři, nýbrž představení a starší v lokálních sborech. Museli být ženatí (1.Tim.3). Po posledním pronásledování křesťanů za Diokleciánovy vlády (v letech 240-313) otevřel císař Konstantin cestu k jedné všeobecné křesťanské instituci v římské říši. Teprve později máme již co činit se státním náboženstvím! s následovníkem Petra! s titulem „Pontifex Maximus“ papežů!

V roce 380 vyhlásil císař Theodosius I. Veliký trojiční víru, zformulovanou hlavně Tertuliánem,  za státní náboženství, které měli akceptovat všichni občané. V roce 382 císař Gracián oficiálně složil římský titul „Pontifex Maximus“, který jako vrchní pohanského kněžského kolegia měl. „Pontifex Maximus“ jako nejvyšší stavitel mostů měl již tehdy za úkol, vybudovat všecky mosty, aby národy a kmeny byly spojeny. O tuto výsadu usiloval  římský biskup roku 217, ale pro sebe ji prosadil až Lev I. roku 441. On byl první, který slovo adresované Petrovi v Mat.16: „A tobě dám klíče království nebeského…“, exkluzivně nárokoval pro sebe samého. Konstantin roku 312 založil politické dogma, aby císař byl nejen pánem státu, „ale jako zástupce Krista také pánem náboženské instituce“, jak bylo v pohanství zvykem, že panovník zastupoval veškerou moc. Tento požadavek později převzali papežové, a domáhali se duchovní i světské moci. Martin Luther trval na jejich rozdělení.

Konaly se koncily, počínaje koncilem v Nicei (r.325), jehož se účastnilo asi 300 delegátů z různých táborů. Římský biskup se ho pro nemoc nezúčastnil. Diskutovalo se o různých tématech a formulovala se vyznání víry. Následovalo jedno dogma za druhým, až k dogmatu o papežské neomylnosti (roku 1870) a Mariinu tělesnému nanebevstoupení (r. 1950). Jestliže ke spasení je potřebná víra v dogma, potom bychom museli obžalovat apoštoly, ba dokonce samotného Pána, že nám o tom nic neřekli. Ó Bože, jak je to dobře, že ve Slově Pravdy je napsáno všecko, ale skutečně všecko, co jsi měl Své církvi říci a že jenom Tvé Slovo je světlo našim nohám! Amen. Nový Zákon je přece ukončen, od smrti Pořizovatele závěti je právoplatný a nesmí být ani pozměňován ani dodatečně doplňován (Gal.3:15). Co je tedy podle toho zfalšovaná víra, zfalšovaná pravda a co souhlasí s originálem? To je klíčová otázka, kterou si všichni musíme položit.

Pojem slova „dogma“ je odvozen od řeckého slova „dokein“ a znamená „zdá se“. Tak se náboženským otcům zdálo, že jedno nebo druhé může být správné. Co kněžím „zdánlivě“ připadalo jako správné, ještě vůbec nemuselo správné být. Boží Slovo se nezdá být správné, Boží Slovo je správné a pravdivé a zůstává na věky! Amen.

Není naším úkolem vydat rozsudek nad největší a nejmocnější institucí na Zemi. Ani nad těmi mnohými státními a lidovými institucemi, které se drží svých vlastních tradic a charakteru. Ale z důvodu pravdy se musíme ptát: Co to znamená, když učení a praxe těch náboženských institucí  nesouhlasí se Svatým Písmem? Co je platné věřícím katolíkům, že Vatikán je od roku 1929 prostřednictvím lateránských dohod církevnickým státem, který má diplomatické styky se 175 národy? Co to má společného se spásou naší duše? Co je platné všem protestantským státním, lidovým a jiným kostelům uznání státem, jestliže společně s duchovenstvem nejsou uznáni Bohem? Ta náboženská instituce v Římě zahrnuje více než miliardu členů po celém světě, má více než milion řeholníků a řeholnic, zhruba 400 000 kněží a 4500 biskupů. Ostatní náboženská společenství mají též miliony přívrženců a své duchovenstvo. Ale kolik z nich přijalo Ježíše Krista jako svého osobního spasitele a jistotu, že náleží k církvi živého Boha? Zde se nám vnucuje otázka: může se při všech těch miliardách a milionech jednat o to „malé stádo“, o kterém mluvil Ježíš Kristus, kterému chce dát Otec království? (Luk.12:32)? Je to ta církev, kterou měl Ježíš na mysli, když řekl: „Já postavím Svoji církev…“? Jsou ty církevnické instituce světa Božím královstvím, které podle slov Ježíše není z tohoto světa (Jan.18:36)?

Kdy a kde Ježíš Kristus ustanovil apoštola Petra za hlavu Své církve nebo dokonce za hlavu státu? Pán řekl: „Ty jsi Petros (kámen) a na této skále (petra) – ne „na tobě“ – postavím církev svou…“, přece ne na tom slabém muži, jemuž Pán při stejné příležitosti, když Petr nemluvil pod Boží inspirací, musel říci: „Satane, jdi za mne, k pohoršení jsi mi; nebo nechápeš ty věci, které jsou Boží, ale které jsou lidské.“ (Mat.16:23) Přece Kristus sám je ta Skála, Úhelný Kámen, na kterém je církev založena. To je to vlastní zjevení, které Petr obdržel! Spasitel sám je „Hlava církve“!

Papežovi velvyslanci ve všech státech přece nejsou zvěstovatelé Ježíše Krista, nýbrž státu Vatikán! Jsou všichni ti duchovní ve všech kostelech opravdu Božími posly? Jsou apoštoly Ježíše Krista nebo jsou služebníky své náboženské organizace? Káží Slovo Boží jako na počátku nebo učení svých denominací? Dělal si snad Kristus nějaký světský nárok? Chtěl zakládat nějaký církevnický stát nebo lidovou či státní instituci? Mohl být Petr prvním papežem, přestože se historici shodují v tom, že on nikdy v Římě nebyl?