V tomto čase, ve kterém je celý svět globálně informován, nezůstávají před námi skryty události, které jsou spojeny s biblickým proroctvím konečného času. Podle ev. Matouše 24:14 má být pravé evangelium o království Božím kázáno na svědectví všem národům; až potom může nastat konec. Ke všem národům náleží také více než 40 národů islámského světa, jež musí být zahrnuty do zvěstování Boží spásné zvěsti.

Židé byli první, které Bůh pojal do Své spásné rady; oni budou nyní k Jeho oslavě těmi posledními. Protože Izrael je obklopen samými islámskými zeměmi, tvoří i pokud se týče víry v jednoho Boha, obzvláštní stěžejní bod. Muslimové rovněž věří v jednoho Boha, jejž nazývají Alláhem. I oni, jako i Židé, přísně zavrhují učení o trojjedinosti.

Podle prvního přikázání a stovek výroků Božích v Bibli není Všemohoucí Bohem ve třech osobách, nýbrž jednotný a jediný Bůh a Pán. To je dosvědčováno od počátku, později pak v ustanovení zákona a skrze proroky až do Nového zákona stále znovu na mnohých místech. Jeden pravý Bůh a Pán říká: „Nesmíš mít jiné bohy vedle Mne.“

Je tajuplné, že na konci třetího křesťanského století diskutované a ve čtvrtém století formulované učení trojjedinosti je od reformace převzato bezvýhradně tradičními konfesemi. Dogmatická formulace o jednom troj-osobním Bohu tzv. trojjedinosti, je Bibli opravdu cizí. Pro skutečně biblicky věřícího člověka platí pevně jedno: on může a bude věřit jen tak, jak říká Písmo. Bůh zanechal Své vlastní jasné svědectví a rovněž Jeho služebníci a proroci o Něm složili v Jeho jménu svědectví. Lidské představy zde nemají žádné místo. Bůh není takový, jak bychom si Jej my představovali; Bůh je takový, jak se On nám představuje. Učení trojjedinosti nemá ani prorocký ani apoštolský a už v žádném případě Boží původ. O něm není zmínka v Novém ani ve Starém zákoně. Tři mají od věčnosti existovat a každý z nich má být rovně vševědoucí a všemocný?

Ani jediný člověk se ve Starém zákoně v době čtyř tisíc let od Adama až po Krista nemodlil k Bohu ve formuli: „Nebeský Otče…“ To také vůbec nebylo možné, neboť až skrze zplození Ježíše Krista, Syna Božího se stal Bůh Otcem. Předtím byl Stvořitelem, Zachovavatelem, Králem, Soudcem a již ve Starém zákoně se zjevoval rozličným způsobem, např. v postavě anděla a v nadpřirozeném mraku slávy.

Právě pokud jde o božství, by se měl ptát každý, kdo to se svou vírou myslí vážně: „Co k tomu říká Písmo svaté?“ Zrovna tak bychom se měli uspokojit s odpovědí, která skutečně přichází ze Slova, tedy tam není vkládána, protože před Bohem obstojí jenom ono. Pán sám řekl ostře Svému lidu: „Slyš, Izraeli, Pán, Bůh náš, Pán jeden jest!“ (5M 6:4) Při pronásledování trojjediným kostelem Říma zvolili nesčíslní Židé smrt před přijetím učení trojjedinosti. Oni jsou ve svém svědomí vázáni na věčné Boží Slovo. Oni nemohou a nesmí věřit jinak. První tři křesťanská staletí pominula, aniž by Boha někdo rozumově vysvětloval. Pokud byla v Církvi bázeň Boží a zjevení Slova a Ducha, nebyly o tom žádné spekulace.

Ve stejné míře, v jaké se v průběhu církevních dějin po původním začátku zvěstování odpoutávalo od starozákonního Slova a židovství, vnikaly myšlenky pohanství. Kdo se obšírně zabýval církevními dějinami prvních staletí, bude vědět, že vysoce oslavovaní učitelé konfesí neprožili biblické obrácení ani znovuzrození, ani neprožili osobně Ježíše Krista, nemluvě o tom, že by poznali Boha. Ani o jediném není řečeno, že by měl Boží povolání nebo poslání. Nebyli ani apoštoly ani proroky, byli pouhými „křesťanskými filosofy“, kteří rozšiřovali nenávist proti Židům. Z Božího prožití, které může být učiněno jedině v Kristu, bylo velice brzy učiněno tzv. »křesťanské učení a tradice«. Pak už se nejednalo o to, přijmout Ježíše Krista a jít biblickou cestou, nýbrž o jisté učení, které se kázalo a bylo rozumu jasné.

Na koncilech v Jeruzalémě a při židovských křesťanech byly hádky o božství nemyslitelné. V této souvislosti nesmí být přehlédnuto, že až do času Konstantina neexistovala jednotná církevní organizace. Nepravdy zavedené římskou církví, předávají mnozí konfesní historici dále. Oni hovoří o „raně katolické epoše“ a dokonce označují muže, jako např. Irenea a jiné, kteří žili v druhém století, jako „zástupce římského státního kostela“. Pravdou je, že až do konce třetího století existovaly jen různé křesťanské směry víry, které byly v římské říši pronásledovány. Nejhorší pronásledování nastalo v letech 303–306 za Diokleciána. Potom Konstantin nastavil výhybky k jednotné organizované církvi, ve kterém měly být všechny tyto směry sjednoceny. Kruté pronásledování přispělo k tomu, že se tzv. křesťanstvo podřídilo přání vládce, a tím byl položen základ pro katolickou státní církev. Roku 381 bylo v římské říši mocí pozemskou a politickou spojené křesťanství prohlášeno za státní náboženství a až Leem I., jenž byl knězem v Římě, začínají v roce 441 dějiny papežů. Každá jiná verze byla vymyšlena dodatečně a neodpovídá skutečnému vývoji.

Když se jedná o Božství, narážíme znovu a znovu kupř. na výrok z úst našeho Pána: „JÁ přísahám při Sobě samém: Tak mluví Pán…“ Nejen ve Starém zákoně v rozmluvě s Abrahámem a prorokem Izaiášem, ale i v Novém zákoně je zmíněno v dopise k Židům, že Bůh nemohl při nikom jiném přísahat, než při Sobě samém. Kdyby Mu byly rovné ještě dvě osoby, pak by přece mohl vzít jednoho po pravici, druhého po levici a oběma rukama pozdviženýma, při nich přísahat. Taková myšlenka není daleko vzdálena od rouhání. Při přesném náhledu je učení trojjedinosti Božím rouháním, protože je namířeno proti samému Bohu a proti Jeho Slovu.

Všechna zaslíbení ve Starém zákoně, která byla dána s ohledem na Ježíše Krista, nalezla naplnění teprve v jejich uskutečnění a tím svoji existenci. Jestliže čteme v 2. Žalmu: „ Ty jsi Můj Syn, Já jsem Tě dnes zplodil…“ nebo v Izaiáši 7: „Hleďte, panna bude dobré naděje a porodí Syna, kterému dá jméno Immanuel…“ anebo v Izaiáši 9:5: „…neboť dítě se nám narodí, Syn nám bude darován…“, potom můžeme v Novém zákoně číst a přesně sledovat uskutečnění a naplnění.

Syn se nenarodil v nebi – v nebi nebyl nikdo, kdo by tam měl být spasen. Syn se narodil zde na zemi skrze pannu, jak to Bůh předpověděl skrze proroky. Ne Bůh na nebi zplodil nebo porodil syna, nýbrž jak je psáno, „…panna bude těhotná.“ Učení trojjedinosti je povoláno do života lidmi, kteří neměli vůbec žádný náhled do spásných dějin a nevěděli nic o Božím spásném plánu, který On před ustanovením světa stanovil, když nás předurčil za Své syny. Toto Boží určení mohlo a muselo být zde na zemi, při nás lidech, úplně prakticky uskutečněno Synem člověka, který je počátkem nového Božího stvoření.

Až okamžikem zplození a narození Syna se naplnila starozákonní Boží slova: „JÁ Mu chci být Otcem a On Mě bude Synem“ a také: „ON má ke Mně volat: Můj Otec jsi Ty … tak chci Já také Jej prvorozeným učinit.“ (2Sa 7:14, Ž 89, Žd 1:5-6 a j.)

Každé oslovení, které se vztahuje na Boha anebo pochází od Něho, znělo vždy v jednotném čísle a ani jednou v čísle množném. Též ani jeden prorok nebo apoštol nepoužil na božství tři biblická místa, která obsahují slovo nás a která zastánci trojjedinosti užívají jako důkazy. To učinili později křesťanští filosofové, kteří Boha neznali. V 1. Mojžíšově 1:26 je psáno např.: „Učiňme člověka podle našeho obrazu…“ zde nevedl Bůh rozmluvy sám se Sebou, ani s kdovíjakými osobami božími, které vůbec neexistovali, nýbrž s anděly a nebeskými zástupy, které byly přítomny, když stvořil nebe a zemi. To je potvrzeno v Jobovi 38:4–6 ve spojení se stvořitelskou zprávou: „… když všichni andělé jásali a všichni synové Boží.“ Pána bylo vždy vidět obklopeného nebeskými zástupy. Tak je to také psáno v Izaiáši v kapitole 6, když prorok viděl Krále, Pána zástupů.

Prorok Micheáš viděl Pána rovněž na Jeho trůnu a nebeský zástup po Jeho pravici a levici, s kterým mluvil (2Par 18:18). V 1. Mojžíšově 11 mluví Pán s anděly, služebnými duchy, kteří byli kolem Něho: „Protož chceme jít dolů a zmást jejich řeč.“ Jestliže je psáno nás, nebo my, nikdy se to nevztahuje na množné číslo Boží, nýbrž na Něho a anděly, kteří Jej obklopovali.

Jak již bylo zmíněno, potvrzuje náš Pán v Novém zákoně jednotu Boží: „Ježíš odpověděl jemu, že: první ze všech přikázání jest: Slyš Izraeli, Pán, náš Bůh, Pán jeden jest. Protož milovati budeš Pána Boha svého ze všeho srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší mysli své i ze všech mocí svých… “ Jak krásné, že dokonce učený Písma, který s Pánem rozmlouval, tato slova potvrdil jako pravdivá. Kdyby jen učení Písma dneška mohli potvrdit Slovo jako pravdivé! Ale to může učený Písma jen v rozmluvě s Pánem a Mistrem, neboť jen od Něho přichází jasnost, ve které se zjevil Bůh sám v lidské postavě. „Tedy odpověděl učený Písma: Mistře, správně jsi podle pravdy řekl, že je jenom jeden Bůh, a že není jiného kromě Něho.“ (Mk 12:28-34)

Také Pavel potvrzuje na konci dopisu Římanům: „Jemu ale, který má sílu vás upevnit ve víře podle mé spásné zvěsti a kázání o Ježíši Kristu podle zjevení tajemství, které zůstalo po věčné časy skryté, nyní ale oznámeno bylo a také v prorockých Písmech podle pověření podle věčného Boha je zvěstováno u všech pohanských národů, aby byla působena poslušnost víry: Jemu, tomu samotně moudrému Bohu bud dána skrze Ježíše Krista sláva na věky. Amen.“ (v. 25–27)

V 1. Kor. 8 popisuje Pavel zjevení Boží jako Otce v nebi a zjevení v Ježíši Kristu, v našem Pánu, jako v Synu na zemi: „…atak je pro nás jen jeden Bůh, totiž Otec, od Něhož jsou všechny věci a my k Němu, a jen jeden Pán, totiž Ježíš Kristus, pro Něhož jsou všechny věci a my skrze Něho.“ (v. 6)

Juda, bratr Ježíše, uzavírá svůj dopis těmito slovy: „…Jemu, samotnému Bohu, který jest skrze našeho Pána Ježíše Krista náš zachránce – Jemu náleží sláva a vyvýšení, moc a síla před všemi světovými časy, také nyní a na všechny věky! Amen.“

Ta zjevení Boží, jako Otec, Syn a Duch svatý, náležející k uskutečnění Božího plánu, neopravňují žádného člověka z toho udělat tři různé boží osoby. V Synu se Otec zjevil a působí skrze Ducha svatého. Přitom je důležité, abychom poznali zjevení Boží v Kristu ze stanoviska spásného plánu a našeho věčného určení za syny a dcery. Božství by se nesmělo nikdy stát sporným bodem, ale muselo by být zvěstováním lidstvu mnohem více blíže objasněno, totiž, že byl Bůh v Kristu, a smířil svět sám se Sebou. Nejsou to tři osoby od věčnosti v sobě samostatné – to by byl vpravdě pohanský bůh –, nýbrž je to jeden pravý Bůh, který se v trojím způsobu zjevuje: v nebi jako Otec, ve spojení s naším spasením v Synu, od založení Církve skrze Ducha svatého.

Existuje jen »Otče náš«, žádné »Synu náš«, ani »Duchu náš«. Pán nás učil, jak se máme modlit, totiž: „Otče náš, kterýž jsi v nebi…“ Každý může číst, jakým zvláštním způsobem apoštol Pavel Boha v modlitbě oslovuje a píše: „Chválen bud Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista.” Označení »Bůh, Syn« a »Bůh, Duch svatý«, se ve svatém Písmu nenachází, vždy je řečeno jen: „Bůh, Otec…“, rovněž ne označení „věčný Syn“, nýbrž jen „věčný Otec“ (Iz 9:6) a „věčný Bůh.“ (Iz 40:28) Zjevení, jako Syn a Duch svatý, se vztahují vždy na Boha a z Něho vycházejí: Syn Boží, Duch Boží. Biblická korektura musí začít skutečně u toho nejdůležitějšího tématu.

Viděno ze strany spásných dějin jsou všichni, kdo přijímají spásu Boží v Kristu, smířeni s Bohem skrze Jeho smrt na kříži. Skrze znovuzrození udělal Bůh z dětí lidských děti Boží. Tak se stal Bůh nebes naším nebeským Otcem, neboť v Kristu, v jednorozeném mezi mnohými bratřími jsme, jak je dosvědčeno v úvodním textu, předurčeni před ustanovením světa za syny a dcery Boží, podle zalíbení Jeho vůle. Protože jsme učiněni v síle spasení syny a dcerami Božími, nazval Spasitel spasené Svými bratry, protože jak On, který spasí a posvěcuje, tak všichni spasení, kteří jsou Jím v pravdě Jeho Slova posvěcování, pocházejí od stejného Otce (Žd 2:11). Tak mohl náš Spasitel jako Syn člověka říci: „JÁ jdu vzhůru k Mému Otci a vašemu Otci, k Mému Bohu a vašemu Bohu.“ (Jn 20) „ON, který podle masitého těla pochází ze semene Davidova, je jako Syn Bozi prokázán podle Ducha slávy.“ (Řm 1:1-5) Bůh nás v Kristu vzal do Svého věčného spásného plánu. Z milosti smíme uskutečňování stejného prožívat s sebou.

V tomto čase, ve kterém je celý svět globálně informován, nezůstávají před námi skryty události, které jsou spojeny s biblickým proroctvím konečného času. Podle ev. Matouše 24:14 má být pravé evangelium o království Božím kázáno na svědectví všem národům; až potom může nastat konec. Ke všem národům náleží také více než 40 národů islámského světa, jež musí být zahrnuty do zvěstování Boží spásné zvěsti.

Židé byli první, které Bůh pojal do Své spásné rady; oni budou nyní k Jeho oslavě těmi posledními. Protože Izrael je obklopen samými islámskými zeměmi, tvoří i pokud se týče víry v jednoho Boha, obzvláštní stěžejní bod. Muslimové rovněž věří v jednoho Boha, jejž nazývají Alláhem. I oni, jako i Židé, přísně zavrhují učení o trojjedinosti.

Podle prvního přikázání a stovek výroků Božích v Bibli není Všemohoucí Bohem ve třech osobách, nýbrž jednotný a jediný Bůh a Pán. To je dosvědčováno od počátku, později pak v ustanovení zákona a skrze proroky až do Nového zákona stále znovu na mnohých místech. Jeden pravý Bůh a Pán říká: „Nesmíš mít jiné bohy vedle Mne.“

Je tajuplné, že na konci třetího křesťanského století diskutované a ve čtvrtém století formulované učení trojjedinosti je od reformace převzato bezvýhradně tradičními konfesemi. Dogmatická formulace o jednom troj-osobním Bohu tzv. trojjedinosti, je Bibli opravdu cizí. Pro skutečně biblicky věřícího člověka platí pevně jedno: on může a bude věřit jen tak, jak říká Písmo. Bůh zanechal Své vlastní jasné svědectví a rovněž Jeho služebníci a proroci o Něm složili v Jeho jménu svědectví. Lidské představy zde nemají žádné místo. Bůh není takový, jak bychom si Jej my představovali; Bůh je takový, jak se On nám představuje. Učení trojjedinosti nemá ani prorocký ani apoštolský a už v žádném případě Boží původ. O něm není zmínka v Novém ani ve Starém zákoně. Tři mají od věčnosti existovat a každý z nich má být rovně vševědoucí a všemocný?

Ani jediný člověk se ve Starém zákoně v době čtyř tisíc let od Adama až po Krista nemodlil k Bohu ve formuli: „Nebeský Otče…“ To také vůbec nebylo možné, neboť až skrze zplození Ježíše Krista, Syna Božího se stal Bůh Otcem. Předtím byl Stvořitelem, Zachovavatelem, Králem, Soudcem a již ve Starém zákoně se zjevoval rozličným způsobem, např. v postavě anděla a v nadpřirozeném mraku slávy.

Právě pokud jde o božství, by se měl ptát každý, kdo to se svou vírou myslí vážně: „Co k tomu říká Písmo svaté?“ Zrovna tak bychom se měli uspokojit s odpovědí, která skutečně přichází ze Slova, tedy tam není vkládána, protože před Bohem obstojí jenom ono. Pán sám řekl ostře Svému lidu: „Slyš, Izraeli, Pán, Bůh náš, Pán jeden jest!“ (5M 6:4) Při pronásledování trojjediným kostelem Říma zvolili nesčíslní Židé smrt před přijetím učení trojjedinosti. Oni jsou ve svém svědomí vázáni na věčné Boží Slovo. Oni nemohou a nesmí věřit jinak. První tři křesťanská staletí pominula, aniž by Boha někdo rozumově vysvětloval. Pokud byla v Církvi bázeň Boží a zjevení Slova a Ducha, nebyly o tom žádné spekulace.

Ve stejné míře, v jaké se v průběhu církevních dějin po původním začátku zvěstování odpoutávalo od starozákonního Slova a židovství, vnikaly myšlenky pohanství. Kdo se obšírně zabýval církevními dějinami prvních staletí, bude vědět, že vysoce oslavovaní učitelé konfesí neprožili biblické obrácení ani znovuzrození, ani neprožili osobně Ježíše Krista, nemluvě o tom, že by poznali Boha. Ani o jediném není řečeno, že by měl Boží povolání nebo poslání. Nebyli ani apoštoly ani proroky, byli pouhými „křesťanskými filosofy“, kteří rozšiřovali nenávist proti Židům. Z Božího prožití, které může být učiněno jedině v Kristu, bylo velice brzy učiněno tzv. »křesťanské učení a tradice«. Pak už se nejednalo o to, přijmout Ježíše Krista a jít biblickou cestou, nýbrž o jisté učení, které se kázalo a bylo rozumu jasné.

Na koncilech v Jeruzalémě a při židovských křesťanech byly hádky o božství nemyslitelné. V této souvislosti nesmí být přehlédnuto, že až do času Konstantina neexistovala jednotná církevní organizace. Nepravdy zavedené římskou církví, předávají mnozí konfesní historici dále. Oni hovoří o „raně katolické epoše“ a dokonce označují muže, jako např. Irenea a jiné, kteří žili v druhém století, jako „zástupce římského státního kostela“. Pravdou je, že až do konce třetího století existovaly jen různé křesťanské směry víry, které byly v římské říši pronásledovány. Nejhorší pronásledování nastalo v letech 303–306 za Diokleciána. Potom Konstantin nastavil výhybky k jednotné organizované církvi, ve kterém měly být všechny tyto směry sjednoceny. Kruté pronásledování přispělo k tomu, že se tzv. křesťanstvo podřídilo přání vládce, a tím byl položen základ pro katolickou státní církev. Roku 381 bylo v římské říši mocí pozemskou a politickou spojené křesťanství prohlášeno za státní náboženství a až Leem I., jenž byl knězem v Římě, začínají v roce 441 dějiny papežů. Každá jiná verze byla vymyšlena dodatečně a neodpovídá skutečnému vývoji.

Když se jedná o Božství, narážíme znovu a znovu kupř. na výrok z úst našeho Pána: „JÁ přísahám při Sobě samém: Tak mluví Pán…“ Nejen ve Starém zákoně v rozmluvě s Abrahámem a prorokem Izaiášem, ale i v Novém zákoně je zmíněno v dopise k Židům, že Bůh nemohl při nikom jiném přísahat, než při Sobě samém. Kdyby Mu byly rovné ještě dvě osoby, pak by přece mohl vzít jednoho po pravici, druhého po levici a oběma rukama pozdviženýma, při nich přísahat. Taková myšlenka není daleko vzdálena od rouhání. Při přesném náhledu je učení trojjedinosti Božím rouháním, protože je namířeno proti samému Bohu a proti Jeho Slovu.

Všechna zaslíbení ve Starém zákoně, která byla dána s ohledem naJežíše Krista, nalezla naplnění teprve v jejich uskutečnění a tím svoji existenci. Jestliže čteme v 2. Žalmu: „ Ty jsi Můj Syn, Já jsem Tě dnes zplodil…“ nebo v Izaiáši 7: „Hleďte, panna bude dobré naděje a porodí Syna, kterému dá jméno Immanuel…“ anebo v Izaiáši 9:5: „… neboť dítě se nám narodí, Syn nám bude darován…“, potom můžeme v Novém zákoně číst a přesně sledovat uskutečnění a naplnění.

Syn se nenarodil v nebi – v nebi nebyl nikdo, kdo by tam měl být spasen. Syn se narodil zde na zemi skrze pannu, jak to Bůh předpověděl skrze proroky. Ne Bůh na nebi zplodil nebo porodil syna, nýbrž jak je psáno, „…panna bude těhotná.“ Učení trojjedinosti je povoláno do života lidmi, kteří neměli vůbec žádný náhled do spásných dějin a nevěděli nic o Božím spásném plánu, který On před ustanovením světa stanovil, když nás předurčil za Své syny. Toto Boží určení mohlo a muselo být zde na zemi, při nás lidech, úplně prakticky uskutečněno Synem člověka, který je počátkem nového Božího stvoření.

Až okamžikem zplození a narození Syna se naplnila starozákonní Boží slova: „JÁ Mu chci být Otcem a On Mě bude Synem“ a také: „ON má ke Mně volat: Můj Otec jsi Ty … tak chci Já také Jej prvorozeným učinit.“ (2Sa 7:14, Ž 89, Žd 1:5-6 a j.)

Každé oslovení, které se vztahuje na Boha anebo pochází od Něho, znělo vždy v jednotném čísle a ani jednou v čísle množném. Též ani jeden prorok nebo apoštol nepoužil na božství tři biblická místa, která obsahují slovo nás akterá zastánci trojjedinosti užívají jako důkazy. To učinili později křesťanští filosofové, kteří Boha neznali. V 1. Mojžíšově 1:26 je psáno např.: „Učiňme člověka podle našeho obrazu…“ zde nevedl Bůh rozmluvy sám se Sebou, ani s kdovíjakými osobami božími, které vůbec neexistovali, nýbrž s anděly a nebeskými zástupy, které byly přítomny, když stvořil nebe a zemi. To je potvrzeno v Jobovi 38:4–6 ve spojení se stvořitelskou zprávou: „… kdyžvšichni andělé jásali a všichni synové Boží.“ Pána bylo vždy vidět obklopeného nebeskými zástupy. Tak je to také psáno v Izaiáši v kapitole 6, když prorok viděl Krále, Pána zástupů.

Prorok Micheáš viděl Pána rovněž na Jeho trůnu a nebeský zástup po Jeho pravici a levici, s kterým mluvil (2Par 18:18). V 1. Mojžíšově 11 mluví Pán s anděly, služebnými duchy, kteří byli kolem Něho: „Protož chceme jít dolů a zmást jejich řeč.“ Jestliže je psáno nás, nebo my, nikdy se to nevztahuje na množné číslo Boží, nýbrž na Něho a anděly, kteří Jej obklopovali.

Jak již bylo zmíněno, potvrzuje náš Pán v Novém zákoně jednotu Boží: „Ježíš odpověděl jemu, že: první ze všech přikázání jest: Slyš Izraeli, Pán, náš Bůh, Pán jeden jest. Protož milovati budeš Pána Boha svého ze všeho srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší mysli své i ze všech mocí svých… “ Jak krásné, že dokonce učený Písma, který s Pánem rozmlouval, tato slova potvrdil jako pravdivá. Kdyby jen učení Písma dneška mohli potvrdit Slovo jako pravdivé! Ale to může učený Písma jen v rozmluvě s Pánem a Mistrem, neboť jen od Něho přichází jasnost, ve které se zjevil Bůh sám v lidské postavě. „Tedy odpověděl učený Písma: Mistře, správně jsi podle pravdy řekl, že je jenom jeden Bůh, a že není jiného kromě Něho.“ (Mk 12:28-34)

Také Pavel potvrzuje na konci dopisu Římanům: „Jemu ale, který má sílu vás upevnit ve víře podle mé spásné zvěsti a kázání o Ježíši Kristu podle zjevení tajemství, které zůstalo po věčné časy skryté, nyní ale oznámeno bylo a také v prorockých Písmech podle pověření podle věčného Boha je zvěstováno u všech pohanských národů, aby byla působena poslušnost víry: Jemu, tomu samotně moudrému Bohu bud dána skrze Ježíše Krista sláva na věky. Amen.“ (v. 25–27)

V 1. Kor. 8 popisuje Pavel zjevení Boží jako Otce vnebi a zjevení v Ježíši Kristu, v našem Pánu, jako v Synu nazemi: „…a tak je pro nás jen jeden Bůh, totiž Otec, od Něhož jsou všechny věci a my k Němu, a jen jeden Pán, totiž Ježíš Kristus, pro Něhož jsou všechny věci a my skrze Něho.“ (v. 6)

Juda, bratr Ježíše, uzavírá svůj dopis těmito slovy: „…Jemu, samotnému Bohu, který jest skrze našeho Pána Ježíše Krista náš zachránce – Jemu náleží sláva a vyvýšení, moc a síla před všemi světovými časy, také nyní a na všechny věky! Amen.“

Ta zjevení Boží, jako Otec, Syn a Duch svatý, náležející k uskutečnění Božího plánu, neopravňují žádného člověka z toho udělat tři různé boží osoby. V Synu se Otec zjevil a působí skrze Ducha svatého. Přitom je důležité, abychom poznali zjevení Boží v Kristu ze stanoviska spásného plánu a našeho věčného určení za syny a dcery. Božství by se nesmělo nikdy stát sporným bodem, ale muselo by být zvěstováním lidstvu mnohem více blíže objasněno, totiž, že byl Bůh v Kristu, a smířil svět sám se Sebou. Nejsou to tři osoby od věčnosti v sobě samostatné – to by byl vpravdě pohanský bůh –, nýbrž je to jeden pravý Bůh, který se v trojím způsobu zjevuje: v nebi jako Otec, ve spojení s naším spasením v Synu, od založení Církve skrze Ducha svatého.

Existuje jen »Otče náš«, žádné »Synu náš«, ani »Duchu náš«. Pán nás učil, jak se máme modlit, totiž: „Otče náš, kterýž jsi v nebi…“ Každý může číst, jakým zvláštním způsobem apoštol Pavel Boha v modlitbě oslovuje a píše: „Chválen bud Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista.” Označení »Bůh, Syn« a »Bůh, Duch svatý«, se ve svatém Písmu nenachází, vždy je řečeno jen: „Bůh, Otec…“, rovněž ne označení „věčný Syn“, nýbrž jen „věčný Otec“ (Iz 9:6) a „věčný Bůh.“ (Iz 40:28) Zjevení, jako Syn a Duch svatý, se vztahují vždy na Boha a z Něho vycházejí: Syn Boží, Duch Boží. Biblická korektura musí začít skutečně u toho nejdůležitějšího tématu.

Viděno ze strany spásných dějin jsou všichni, kdo přijímají spásu Boží v Kristu, smířeni s Bohem skrze Jeho smrt na kříži. Skrze znovuzrození udělal Bůh z dětí lidských děti Boží. Tak se stal Bůh nebes naším nebeským Otcem, neboť v Kristu, v jednorozeném mezi mnohými bratřími jsme, jak je dosvědčeno v úvodním textu, předurčeni před ustanovením světa za syny a dcery Boží, podle zalíbení Jeho vůle. Protože jsme učiněni v síle spasení syny a dcerami Božími, nazval Spasitel spasené Svými bratry, protože jak On, který spasí a posvěcuje, tak všichni spasení, kteří jsou Jím v pravdě Jeho Slova posvěcování, pocházejí od stejného Otce (Žd 2:11). Tak mohl náš Spasitel jako Syn člověka říci: „JÁ jdu vzhůru k Mému Otci a vašemu Otci, k Mému Bohu a vašemu Bohu.“ (Jn 20) „ON, který podle masitého těla pochází ze semene Davidova, je jako Syn Bozi prokázán podle Ducha slávy.“ (Řm 1:1-5) Bůh nás v Kristu vzal do Svého věčného spásného plánu. Z milosti smíme uskutečňování stejného prožívat s sebou.