Výzva kresťanskej teológii

Božství vždy představovalo pro theology výzvu. Proč se o Boha hádají, není zcela jasné; a proč je na Něj tolik různých názorů, je zcela nepochopitelné.

Učení o Bohu je pro všechna náboženská společenství tak důležité, že je většinou uvádějí v prvních bodech svých stanov a vyznání víry. Přesto v křesťanstvu stále znovu propukají nekončící spory o to, zda existuje samojediný, jediný Bůh, či jen dvě božské osoby, nebo trojjediný Bůh, tvořený třemi samostatnými, od věčnosti existujícími božskými osobami. I když o tom neexistuje všeobecné povědomí, skutečně existují takovéto různé představy a mnoho dalších teorií kromě těch, které jsem uvedl. A všichni, kdo je předkládají, jsou přesvědčeni o správnosti svých názorů. Budeme se tedy tímto tématem zabývat z biblického hlediska; neboť platí jen to, o čem Písmo svaté skutečně svědčí, to co Písmo neučí, je výklad a není to pravda.

Bohem vše začíná a Bible je opravdu jediná Kniha na Zemi, která předkládá svědectví o tom, jak se Věčný od samotného počátku projevoval. Tak je sama Bible závazným absolutem, měřítkem všech věcí, které se vztahují k Bohu a pocházejí od Něho. Svaté Písmo – Starý a Nový zákon společně, je Boží poselství, ke kterému nesmí být nic přidáváno, je v něm obsaženo úplné, ukončené Boží svědectví, počínající Stvořitelem a zprávou o stvoření, zaznamenávající průběh veškerých lidských a spásných dějin a končící "posledním soudem" v Novém nebi a na Nové zemi (Iz. 65:17; II.Petr. 3:13; Zj. 21:1). Jednotlivé epochy v průběhu Staré a Nové smlouvy jsou ve svém významu a stanovení cíle jasně ukázány. Stejně tak nám Písmo svaté říká, odkud přichází člověk a kam jde.

O Bohu a Božím Slově již bylo sepsáno ve všech jazycích pod sluncem nespočetně svazků knih, a stále jsou psány nové a nové. "Christologické" rozepře, jako například "Ariánský spor" ze 4. století, jsou odborníkům z oblasti dějin náboženství známé. Lidé se pokusili zdůvodnit to, co je nezdůvodnitelné. Opovážili se vysvětlovat to, co nelze vysvětlit. Jak můžeme nahlédnutím do dějin náboženství zjistit, filozoficky pochopitelné pojmy o Božím zjevení v Kristu, které (to zjevení) je vlastně "Základním kamenem" a "Kamenem zavrženým" (Ž. 118:22; Iz. 28:16; Mat. 21:42-44; I.Petr. 2:6-8 aj.), nechali náboženští vůdci vústit do utvářející se theologie. Dnes jsou tyto pojmy součástí jejich argumentací a výkladů, ale ne původně zjevenou pravdou a předmětem víry .

Jak bylo ve Starém zákoně sděleno, tento "Kámen" náboženští "stavitelé" zavrhli, neboť nevěděli, kam Jej zařadit do jejich stavby, a až dodnes se jim nehodí. To, co náš Pán tehdy symbolicky vyjádřil, platí dodnes: "Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se nejdůležitějším, základním kamenem. Každý, kdo padne na tento kámen, se roztříští. Každého, na koho tento kámen padne, toho rozdrtí na prach." (Luk. 20:17b-18) Apoštol Petr před Veleradou připomněl stejná slova, uvedená již u Izaiáše (8:14-15) a v Žalmu (118:22): "Ježíš je ten Kámen, který jste vy, stavitelé odmítli, který se stal Kamenem úhelným." (Sk. 4:11) Jedněm je On předurčen k pádu, druhým k povstání – tak to prorokoval Simeon (Luk. 2:34). Pouze tam, kde sám Ježíš buduje Svou církev, tam je Ježíš v každém ohledu upřednostňován (Kol. 1:14-20), tam Jej znají jako "Základní i Závěrečný kámen", jako "Alfu a Omegu", jako "Prvního i Posledního", zde Ježíš slouží těm, kteří Mu věří, k pozdvihnutí. Kde ale lidé budují svou vlastní náboženskou instituci, tam Ježíš nemá správné místo, tam se stává kamenem úrazu a pohoršením (I.Petr. 2:6-8).