Shrňme to ještě jednou: Prorok Daniel zkoumal v písmech Jeremiáše o konci sedmdesátiletého babylonského zajetí, které již dva roky poté končilo se svolením k znovuvybudování chrámu v Jeruzalémě. Město samo s jeho hradbami bylo opět postaveno teprve asi o 100 let později. Podle slov anděla Gabriele to byl počátek 70-ti téhodnů. Tak jak známe týdny dnů, tak používá Pán pojmu týdny let (podle kral. překladu Bible „téhodny“).

Vcelku se jedná u těch sedmdesáti téhodnů o šestinásobný účel, jak byl vyjádřen v následujícím textu:

„Při počátku pokorných proseb tvých vyšlo slovo, a já jsem přišel, atbych je oznámil, nebo jsi velmi milý; pročež pozoruj slova toho, a rozuměj vidění tomu. Sedmdesáte téhodnů odečteno jest lidu tvému a městu svatému tvému

1. k zabránění převrácenosti
2. a k zapečetění hříchů,
3. i vyčištění nepravosti
4. a k přivedení spravedlnosti věčné,
5. a k zapečetění vidění i proroctví,
6. a ku pomazání Svatého svatých.“

Na následující vysvětlení byl muž Boží obzvláště upozorněn:

„Věziž tedy a rozuměj, že od vyjití výpovědi o navrácení ao vystavení Jeruzaléma až do Mesiáše vývody bude téhodnů sedm, potom téhodnů šedesáte dva, když již zase vzdělána bude ulice a příkopa, a ti časové budou přenesnadní. Po téhodnech pak těch šedesáti a dvou zabit bude Mesiáš, však jemu to nic neuškodí; nýbrž to město i tu svatyni zkazí, i lid ten svůj budoucí, tak že skončení jeho bude hrozné, ano i do vykonání boje bude boj stálý všelijak do vyplénění. Utvrdí však smlouvu mnohým v téhodni posledním, u prostřed pak toho téhodne učiní konec oběti zápalné i oběti suché; a skrze vojsko ohavné, až do posledního a uloženého poplénění hubící, na popléněné vylito bude zpuštění.“ (Dan. 9:23-27)

Znalci prorockého slova a dějin přesvědčivě vyložili rozdělení času od výnosu znovuvybudování Jeruzaléma až do Krista – Mesiáše. Podklad pro časové rozdělení tvoří slovo, které anděl Gabriel adresoval proroku Danielovi. Budiž podotknuto: Ty tři uvedené časové úseky – tedy 7 a 62 a 1 téhoden – jsou přesně těch dotyčných 490 let. Týkají se Izraele. Časový úsek spásy a milosti pro národy se nachází mezi 69. a 70. téhodnem.

Na základě pokynu stanoveného v prorockém slově, vyšel rozkaz perského krále Artaxerxe v r. 445 př. Kr. ke znovuvybudování Jeruzaléma, nikoliv chrámu – tento již byl hotov a zasvěcen. V té době to byl muž Boží Nehemiáš, který tu záležitost Izraele přednesl Bohu v modlitbě. Připomněl Pánu slova proroka Mojžíše: „Budiž pamětliv, prosím, na slovo, kteréž jsi přikázal Mojžíšovi (5M 4:27-31) služebníku svému, řka: Vy přestoupíte, já pak rozptýlím vás mezi národy. Ale když se obrátíte ke mně, a budete ostříhati přikázání mých, a plniti je, by pak někteří z vás až na kraj světa zahnáni byli, i odtud shromáždím je, a přivedu je zase na místo, kteréž jsem vyvolil, aby tam přebývalo jméno mé.“ (Neh 1:8-9)

Mohlo by se nám zdát podivné, že tento Nehemiáš byl v té době šeňkéřem královským. (tzn. „vyšší dvorní úředník nad nápoji; ve starém Orientě byl úřad šeňka jedním z nejvznešenějších; král musel mít k němu naprostou důvěru, že se nedá podplatit a nenamíchá mu jedu do nápojů. Svědčí jistě o charakteru Nehemiášově, že byl vybrán, ač cizinec, za nejvyššího šeňka u perského dvora.“ – A. Novotný: Biblický slovník, str. 1061[pozn. překl.])

Je možné, že Bůh má na nejvyšších místech ve vládě Své lidi, jedná-li se o naplnění Jeho Slova. Nehemiáš po dlouhé dny plakal, postil se a vysílal úpěnli vé prosby k Bohu nebes. To na něm král poznal a ihned se zeptal: „Proč oblíčej tvůj smutný jest, poněvadž nestůněš? Jiného není, než sevření srdce.“ (Neh 2:2) Nato předložil Nehemiáš svoji žádost. V modlitbě zmínil nejen záležitost lidu Božího všeobecně, on připomněl Bohu zaslíbení, dané za Mojžíše. Tím se dotkl srdce Božího, který je vázán na Svá zaslíbení. Bůh začíná jednat, jestliže je čas naplněn a Jeho lid Mu připomíná Jeho zaslíbení.

Kněz Ezdráš a místodržící Nehemiáš působili společně asi 50 let po zasvěcení chrámu. Ezdráš podává se zpětným pohledem souhrn všeho, co se stalo v souvislosti s návratem z babylonského zajetí a se stavbou chrámu. Uspořádal bohoslužbu podle předpisů zákona Mojžíšova (Neh 8:13-18) a zkoncoval se vší smíšeninou (Neh 13:23-31). V Nehemiáši je nám popsáno, jak a za jakých okolností stavebníci vykonávali jim uložené dílo, tj. vybudování města a hradeb.

Co se týče rozdělení, musí být dbáno toho, že tu máme co činit se dvěma časově od sebe oddělenými stavebními záměry, totiž stavbu chrámu a potom později města. V Nehemiáši a Danielovi není řeč o stavbě chrámu, nýbrž o znovuvybudování Jeruzaléma, včetně hradeb a příkopů. Tento rozkaz, o který zde jde, vydal Artaxerxes v r. 445 př. Kr. Od té doby až do smrti Mesiáše mělo uplynout 7 téhodnů = 49 let a 62 téhodnů = 434 let, tedy celkem 483 let. Vezmeme-li v úvahu, že v biblickém proroctví je počítán jeden rok o 360 dnech, dojdeme přesně na rok ukřižování našeho Pána. Těchto 7 + 62 = 69 téhodnů se tak vyplnilo přesně těmi 483 roky.

Shrňme to ještě jednou: Prorok Daniel zkoumal v písmech Jeremiáše o konci sedmdesátiletého babylonského zajetí, které již dva roky poté končilo se svolením k znovuvybudování chrámu v Jeruzalémě. Město samo s jeho hradbami bylo opět postaveno teprve asi o 100 let později. Podle slov anděla Gabriele to byl počátek 70-ti téhodnů. Tak jak známe týdny dnů, tak používá Pán pojmu týdny let (podle kral. překladu Bible „téhodny“).

Vcelku se jedná u těch sedmdesáti téhodnů o šestinásobný účel, jak byl vyjádřen v následujícím textu:

„Při počátku pokorných proseb tvých vyšlo slovo, a já jsem přišel, atbych je oznámil, nebo jsi velmi milý; pročež pozoruj slova toho, a rozuměj vidění tomu. Sedmdesáte téhodnů odečteno jest lidu tvému a městu svatému tvému

1. k zabránění převrácenosti
2. a k zapečetění hříchů,
3. i vyčištění nepravosti
4. a k přivedení spravedlnosti věčné,
5. a k zapečetění vidění i proroctví,
6. a ku pomazání Svatého svatých.“

Na následující vysvětlení byl muž Boží obzvláště upozorněn:

„Věziž tedy a rozuměj, že od vyjití výpovědi o navrácení ao vystavení Jeruzaléma až do Mesiáše vývody bude téhodnů sedm, potom téhodnů šedesáte dva, když již zase vzdělána bude ulice a příkopa, a ti časové budou přenesnadní. Po téhodnech pak těch šedesáti a dvou zabit bude Mesiáš, však jemu to nic neuškodí; nýbrž to město i tu svatyni zkazí, i lid ten svůj budoucí, tak že skončení jeho bude hrozné, ano i do vykonání boje bude boj stálý všelijak do vyplénění. Utvrdí však smlouvu mnohým v téhodni posledním, u prostřed pak toho téhodne učiní konec oběti zápalné i oběti suché; a skrze vojsko ohavné, až do posledního a uloženého poplénění hubící, na popléněné vylito bude zpuštění.“ (Dan. 9:23-27)

Znalci prorockého slova a dějin přesvědčivě vyložili rozdělení času od výnosu znovuvybudování Jeruzaléma až do Krista – Mesiáše. Podklad pro časové rozdělení tvoří slovo, které anděl Gabriel adresoval proroku Danielovi. Budiž podotknuto: Ty tři uvedené časové úseky – tedy 7 a 62 a 1 téhoden – jsou přesně těch dotyčných 490 let. Týkají se Izraele. Časový úsek spásy a milosti pro národy se nachází mezi 69. a 70. téhodnem.

Na základě pokynu stanoveného v prorockém slově, vyšel rozkaz perského krále Artaxerxe v r. 445 př. Kr. ke znovuvybudování Jeruzaléma, nikoliv chrámu – tento již byl hotov a zasvěcen. V té době to byl muž Boží Nehemiáš, který tu záležitost Izraele přednesl Bohu v modlitbě. Připomněl Pánu slova proroka Mojžíše: „Budiž pamětliv, prosím, na slovo, kteréž jsi přikázal Mojžíšovi (5M 4:27-31) služebníku svému, řka: Vy přestoupíte, já pak rozptýlím vás mezi národy. Ale když se obrátíte ke mně, a budete ostříhati přikázání mých, a plniti je, by pak někteří z vás až na kraj světa zahnáni byli, i odtud shromáždím je, a přivedu je zase na místo, kteréž jsem vyvolil, aby tam přebývalo jméno mé.“ (Neh 1:8-9)

Mohlo by se nám zdát podivné, že tento Nehemiáš byl v té době šeňkéřem královským. (tzn. „vyšší dvorní úředník nad nápoji; ve starém Orientě byl úřad šeňka jedním z nejvznešenějších; král musel mít k němu naprostou důvěru, že se nedá podplatit a nenamíchá mu jedu do nápojů. Svědčí jistě o charakteru Nehemiášově, že byl vybrán, ač cizinec, za nejvyššího šeňka u perského dvora.“ – A. Novotný: Biblický slovník, str. 1061[pozn. překl.])

Je možné, že Bůh má na nejvyšších místech ve vládě Své lidi, jedná-li se o naplnění Jeho Slova. Nehemiáš po dlouhé dny plakal, postil se a vysílal úpěnli vé prosby k Bohu nebes. To na něm král poznal a ihned se zeptal: „Proč oblíčej tvůj smutný jest, poněvadž nestůněš? Jiného není, než sevření srdce.“ (Neh 2:2) Nato předložil Nehemiáš svoji žádost. V modlitbě zmínil nejen záležitost lidu Božího všeobecně, on připomněl Bohu zaslíbení, dané za Mojžíše. Tím se dotkl srdce Božího, který je vázán na Svá zaslíbení. Bůh začíná jednat, jestliže je čas naplněn a Jeho lid Mu připomíná Jeho zaslíbení.

Kněz Ezdráš a místodržící Nehemiáš působili společně asi 50 let po zasvěcení chrámu. Ezdráš podává se zpětným pohledem souhrn všeho, co se stalo v souvislosti s návratem z babylonského zajetí a se stavbou chrámu. Uspořádal bohoslužbu podle předpisů zákona Mojžíšova (Neh 8:13-18) a zkoncoval se vší smíšeninou (Neh 13:23-31). V Nehemiáši je nám popsáno, jak a za jakých okolností stavebníci vykonávali jim uložené dílo, tj. vybudování města a hradeb.

Co se týče rozdělení, musí být dbáno toho, že tu máme co činit se dvěma časově od sebe oddělenými stavebními záměry, totiž stavbu chrámu a potom později města. V Nehemiáši a Danielovi není řeč o stavbě chrámu, nýbrž o znovuvybudování Jeruzaléma, včetně hradeb a příkopů. Tento rozkaz, o který zde jde, vydal Artaxerxes v r. 445 př. Kr. Od té doby až do smrti Mesiáše mělo uplynout 7 téhodnů = 49 let a 62 téhodnů = 434 let, tedy celkem 483 let. Vezmeme-li v úvahu, že v biblickém proroctví je počítán jeden rok o 360 dnech, dojdeme přesně na rok ukřižování našeho Pána. Těchto 7 + 62 = 69 téhodnů se tak vyplnilo přesně těmi 483 roky.