31. říjen 2017 bude v celém Německu slaven jako obzvláště významný svátek: 500 let uběhlo od doby, co Martin Luther 31. října 1517 těch 95 tezí přibil na dveře zámeckého kostela ve Wittenbergu a definitivně pomohl k průlomu reformace. Nyní se vrací všechny křesťanské kostely, které mají společné nicejské vyznání víry, do klína mateřského kostela.

„Židovská prasnice“ zůstává

Kamenný reliéf na městském kostele ve Wittenbergu je o 200 let starší: Je na něm prasnice, z jejíchž struků sají Židé. Tím byli Židé ve středověku veřejně ponižováni. Městská rada a rada kostela ve Wittenbergu rozhodly, tuto takzvanou „židovskou prasnici“ jako památník proti antisemitismu neodstraňovat, jak to vyžaduje jedna iniciativa. Tak mohou návštěvníci a delegace z celého světa to znamení pro diskriminaci Židů vidět na vlastní oči.

Martin Luther prožil ospravedlnění skrze víru. Uchvácen Duchem Božím a naplněn Boží milostí ten reformátor pak kázal evangelium. Věřil v dokonalé spasení skrze smrt Spasitele na kříži. To, co měl jako starý, nemocný, také jedním židovským lékařem oklamaný muž, říci o Židech, musíme nechat stát stranou. Je totiž zamlčené, že jeho výroky proti Židům měly svůj původ v kostelních rezolucích, zvláště ještě na Lateránském koncilu roku 1179.

Nenávist vůči Židům existuje již dlouho. Již záhy poté, co císař Konstantin roku 311 prohlásil křesťanství v celé Římské říši za státní náboženství, začalo pronásledování Židů. Byli s ohledem na ukřižování Krista všeobecně označováni za „vrahy Krista a Boží“.

Roku 321 bylo Židům zakázáno slavit sobotu a neděle vyhlášena za povinnost. Pod tímto tragickým vývojem se konal 20. května až 25. června 325 koncil v Nicei. Konstantin, který měl zájem na jednotě občanů státu, pozval vůdce těch různých směrů, které tehdy v křesťanství byly. Tam zástupci pohanských kostelů diskutovali o biblických tématech, slova Písma svatého byla použita a pak zneužita: První nebiblické vyznání víry o Trojici, totiž že Bůh sestává ze tří věčných osob, bylo sepsáno a roku 381 v Konstantinopoli prohlášením, že Duch svatý je třetí osoba Boží, uzavřeno.

Biblické vyznání víry je napsáno jen v Bibli a jen to, co je ve Skutcích apoštolů, pochází od apoštolů a jenom to, co je psáno v dopisech apoštolů, je učení apoštolů. Věrnost Bibli znamená: věřit tomu, co je v Bibli psáno!

Prvotní církev zůstávala v učení a praxi apoštolů: „I zůstávali v učení apoštolském, a v společnosti, a v lámání chleba, a na modlitbách.“ (Sk.2:42)

Církev Ježíše Krista je stále ještě vzdělávána na základ apoštolský a prorocký, kdežto jest gruntovní úhelný kámen sám Ježíš Kristus (Ef.2:20).

Dokonalý soulad Starého a Nového Zákona je přemáhající. Od prvního verše Bible je Bůh/Elohim představen jako Stvořitel. ON, ten Věčný, který je podle Své bytosti Duch, vykročil na začátku času ze Své věčné původní plnosti Ducha, světla a života do viditelné postavy jako PÁN/JAHWEH. ON vyslovil skrze Své všemohoucí slovo do bytí viditelné i neviditelné. ON putoval v zahradě Eden a stvořil první lidi ve Svém obraze.

V celém Starém Zákoně Bůh ten Pán oznamoval skrze Své proroky plán spasení, který pojal ve věčnosti. V Novém Zákoně je na mnoha místech od první až do poslední kapitoly ukázáno naplnění starozákonních proroctví.

Hlavní téma celého Svatého Písma bylo a je božství. Bůh ten Pán se během 4000 let Starého Zákona zjevil různými způsoby: jako Stvořitel, Zachovavatel, Král, Soudce atd. K naší spáse, k našemu spasení se v Novém Zákoně zjevil jako Otec v nebi, v Synu na zemi a skrze Ducha svatého ve Své církvi.

V celém Starém Zákoně až do proroka Malachiáše, který žil 400 let před Kristem, nikdo nemluvil o Otci v nebi, ani jednou o Synu, ani jednou o třech věčných osobách, které jsou sjednocené a tvoří trojjedinost, jak je to zobrazeno na snímku.

Ve Starém Zákoně se jednalo hlavně o přicházejícího Mesiáše a Spasitele. Více než 100 proroctví se vztahuje na Spasitele, který se měl jako Syn Boží narodit panně: „Aj, panna počne, a porodí syna, a nazve jméno jeho Immanuel »Bůh s námi«.“ (Iz.7:14; Iz.9:6; Mich.5:3 aj.).

V Novém Zákoně je narození Syna popsáno nejpřesněji. Anděl Gabriel přišel k Marii a řekl: „Neboj se, Maria, nebo jsi nalezla milost u Boha. A počneš v životě a porodíš syna, a nazveš jméno jeho Ježíš. Ten bude veliký, a Syn Nejvyššího slouti bude, a dá jemu Pán Bůh stolici Davida otce jeho. A kralovati bude v domě Jákobově na věky, a království jeho nebude konce. I řekla Maria k andělu: Kterak se to stane, poněvadž já muže nepoznávám? A odpověděv anděl, řekl jí: Duch svatý sstoupí na tebe, a moc Nejvyššího zastíní tě; a proto, což se z tebe svatého narodí, slouti bude Syn Boží.“ (Luk.1:30-35).

Bůh ten Pán se zjevil osobně Abrahamovi (1.Moj.18), Mojžíšovi (2.Moj.4) a všem prorokům ve Starém Zákoně. Ale aby nás spasil, musel se Pán sám zjevit v masitém těle. Od narození: „… nebo narodil se vám dnes Spasitel, jenž jest Kristus, ten Pán, v městě Davidově“ (Luk.2:11), je Syn nazván 300krát „PÁNEM“. Je to vždy tentýž PÁN (Žid.13:8), ať ve Starém nebo Novém Zákoně. „… žádný nemůže říci Ježíš je ten Pán, jediné v Duchu svatém.“ (1.Kor.12:3b)

Neexistuje ani jediné biblické místo, které by svědčilo, že Bůh jako Otec zplodil Syna ve věčnosti a porodil. Co ti pohanští otcové kostela obzvláště na koncilu v Niceii a potom v Konstantinopoli rozhodli, a jako „apoštolské vyznání víry“ označili, to je Bibli cizí. Ať je to v psáno v „Didache“, ať v katechismu, nebo v nějakém ustanovení kostela – jestliže to není napsáno v Písmu svatém, tak to není biblické!

Všechny kostely mají právo stanovit, co věří a učí. Nám se jedná o to věřit, jak to skutečně praví Svaté Písmo. Co řekli Tertullian, Athanasius, Augustin, Hieronymus a jiní, bylo základem pro státní kostel v Římské říši. Biblicky věřící mohou věřit jen tomu, co při založení novozákonní církve muži Boží v pověření Božím stanovili. Všichni, kdo se odvolávají na Ef.4:5: „Jeden Pán, jedna víra, jeden křest“, by měli ve Skutcích apoštolů číst, jak ten křest apoštolové vykonávali (Sk.2:38; Sk.8:16; Sk.10:48; Sk.19:5): ani jednou v trojiční formuli, nýbrž výhradně v novozákonním jménu smlouvy, ve kterém se Bůh jako Otec v Synu a skrze Ducha svatého zjevil, totiž „na jméno PÁNA Ježíše Krista“. V Mat.28:19 stojí v původním textu: „… a křtěte je na to jméno…“, ne na tři tituly. Apoštolové Petr a Pavel a také Filip vykonali misijní pověření přesně.

K tomu, co apoštolové Petr, Jan, Jakub a Pavel učili, činili a napsali, nesmí být nic přidáno. Pravé apoštolské vyznání víry je skutečně jen v Bibli. Také Nový Zákon je uzavřená závěť, ke které nesmí být nic přidáno a nic pozměněno (Zj.22).

S opravdovostí můžeme svědčit o pravdivém Bohu: „Nebo ne nějakých vtipně složených básní následujíce, známu učinili jsme vám Pána našeho Jezukrista moc a příchod, ale jakožto ti, kteří jsme očima svýma viděli jeho velebnost.“ (2.Petr.1:16)

My jsme vedeni zpět k tomu originálnímu Slovu, které vyšlo z Jeruzaléma, a smíme prožívat, co Bůh v tomto důležitém úseku spásných dějin koná. Biblická zvěst, skrze kterou by mělo být všechno uvedeno do správného stavu před Bohem, dosáhla končin země; srdce dětí Božích v celém světě jsou navrácena k pravé víře otců.

Bůh ten Pán dokonal Své stvořitelské dílo a On sám dokoná Své dílo spasení tím, že činí, co ve Slově zaslíbil: „Pán učiní rázný konec, vykoná svůj soud nad zemí.“ (Řím.9:28)

„… Tak bude slovo mé, kteréž vyjde z úst mých. Nenavrátí se ke mně prázdné, ale učiní to, což mi se líbí, a prospěšně to vykoná, k čemuž je posílám.“ (Iz.55:11) Amen

V pověření Božím působící

Br. Frank

1. říjen 2017 bude v celém Německu slaven jako obzvláště významný svátek: 500 let uběhlo od doby, co Martin Luther 31. října 1517 těch 95 tezí přibil na dveře zámeckého kostela ve Wittenbergu a definitivně pomohl k průlomu reformace. Nyní se vrací všechny křesťanské kostely, které mají společné nicejské vyznání víry, do klína mateřského kostela.

„Židovská prasnice“ zůstává

Kamenný reliéf na městském kostele ve Wittenbergu je o 200 let starší: Je na něm prasnice, z jejíchž struků sají Židé. Tím byli Židé ve středověku veřejně ponižováni. Městská rada a rada kostela ve Wittenbergu rozhodly, tuto takzvanou „židovskou prasnici“ jako památník proti antisemitismu neodstraňovat, jak to vyžaduje jedna iniciativa. Tak mohou návštěvníci a delegace z celého světa to znamení pro diskriminaci Židů vidět na vlastní oči.

Martin Luther prožil ospravedlnění skrze víru. Uchvácen Duchem Božím a naplněn Boží milostí ten reformátor pak kázal evangelium. Věřil v dokonalé spasení skrze smrt Spasitele na kříži. To, co měl jako starý, nemocný, také jedním židovským lékařem oklamaný muž, říci o Židech, musíme nechat stát stranou. Je totiž zamlčené, že jeho výroky proti Židům měly svůj původ v kostelních rezolucích, zvláště ještě na Lateránském koncilu roku 1179.

Nenávist vůči Židům existuje již dlouho. Již záhy poté, co císař Konstantin roku 311 prohlásil křesťanství v celé Římské říši za státní náboženství, začalo pronásledování Židů. Byli s ohledem na ukřižování Krista všeobecně označováni za „vrahy Krista a Boží“.

Roku 321 bylo Židům zakázáno slavit sobotu a neděle vyhlášena za povinnost. Pod tímto tragickým vývojem se konal 20. května až 25. června 325 koncil v Nicei. Konstantin, který měl zájem na jednotě občanů státu, pozval vůdce těch různých směrů, které tehdy v křesťanství byly. Tam zástupci pohanských kostelů diskutovali o biblických tématech, slova Písma svatého byla použita a pak zneužita: První nebiblické vyznání víry o Trojici, totiž že Bůh sestává ze tří věčných osob, bylo sepsáno a roku 381 v Konstantinopoli prohlášením, že Duch svatý je třetí osoba Boží, uzavřeno.

Biblické vyznání víry je napsáno jen v Bibli a jen to, co je ve Skutcích apoštolů, pochází od apoštolů a jenom to, co je psáno v dopisech apoštolů, je učení apoštolů. Věrnost Bibli znamená: věřit tomu, co je v Bibli psáno!

Prvotní církev zůstávala v učení a praxi apoštolů: „I zůstávali v učení apoštolském, a v společnosti, a v lámání chleba, a na modlitbách.“ (Sk.2:42)

Církev Ježíše Krista je stále ještě vzdělávána na základ apoštolský a prorocký, kdežto jest gruntovní úhelný kámen sám Ježíš Kristus (Ef.2:20).

Dokonalý soulad Starého a Nového Zákona je přemáhající. Od prvního verše Bible je Bůh/Elohim představen jako Stvořitel. ON, ten Věčný, který je podle Své bytosti Duch, vykročil na začátku času ze Své věčné původní plnosti Ducha, světla a života do viditelné postavy jako PÁN/JAHWEH. ON vyslovil skrze Své všemohoucí slovo do bytí viditelné i neviditelné. ON putoval v zahradě Eden a stvořil první lidi ve Svém obraze.

V celém Starém Zákoně Bůh ten Pán oznamoval skrze Své proroky plán spasení, který pojal ve věčnosti. V Novém Zákoně je na mnoha místech od první až do poslední kapitoly ukázáno naplnění starozákonních proroctví.

Hlavní téma celého Svatého Písma bylo a je božství. Bůh ten Pán se během 4000 let Starého Zákona zjevil různými způsoby: jako Stvořitel, Zachovavatel, Král, Soudce atd. K naší spáse, k našemu spasení se v Novém Zákoně zjevil jako Otec v nebi, v Synu na zemi a skrze Ducha svatého ve Své církvi.

V celém Starém Zákoně až do proroka Malachiáše, který žil 400 let před Kristem, nikdo nemluvil o Otci v nebi, ani jednou o Synu, ani jednou o třech věčných osobách, které jsou sjednocené a tvoří trojjedinost, jak je to zobrazeno na snímku.

Ve Starém Zákoně se jednalo hlavně o přicházejícího Mesiáše a Spasitele. Více než 100 proroctví se vztahuje na Spasitele, který se měl jako Syn Boží narodit panně: „Aj, panna počne, a porodí syna, a nazve jméno jeho Immanuel »Bůh s námi«.“ (Iz.7:14; Iz.9:6; Mich.5:3 aj.).

V Novém Zákoně je narození Syna popsáno nejpřesněji. Anděl Gabriel přišel k Marii a řekl: „Neboj se, Maria, nebo jsi nalezla milost u Boha. A počneš v životě aporodíš syna, a nazveš jméno jeho Ježíš. Ten bude veliký, aSyn Nejvyššího slouti bude, a dá jemu Pán Bůh stolici Davida otce jeho. A kralovati bude v domě Jákobově na věky, a království jeho nebude konce. I řekla Maria k andělu: Kterak se to stane, poněvadž já muže nepoznávám? A odpověděv anděl, řekl jí: Duch svatý sstoupí na tebe, a moc Nejvyššího zastíní tě; a proto, což se z tebe svatého narodí, slouti bude Syn Boží.“ (Luk.1:30-35).

Bůh ten Pán se zjevil osobně Abrahamovi (1.Moj.18), Mojžíšovi (2.Moj.4) a všem prorokům ve Starém Zákoně. Ale aby nás spasil, musel se Pán sám zjevit v masitém těle. Od narození: „… nebo narodil se vám dnes Spasitel, jenž jest Kristus, ten Pán, v městě Davidově“ (Luk.2:11), je Syn nazván 300krát „PÁNEM“. Je to vždy tentýž PÁN (Žid.13:8), ať ve Starém nebo Novém Zákoně. „… žádný nemůže říci Ježíš je ten Pán, jediné v Duchu svatém.“ (1.Kor.12:3b)

Neexistuje ani jediné biblické místo, které by svědčilo, že Bůh jako Otec zplodil Syna ve věčnosti a porodil. Co ti pohanští otcové kostela obzvláště na koncilu v Niceii a potom v Konstantinopoli rozhodli, a jako „apoštolské vyznání víry“ označili, to je Bibli cizí. Ať je to v psáno v „Didache“, ať v katechismu, nebo v nějakém ustanovení kostela – jestliže to není napsáno v Písmu svatém, tak to není biblické!

Všechny kostely mají právo stanovit, co věří a učí. Nám se jedná o to věřit, jak to skutečně praví Svaté Písmo. Co řekli Tertullian, Athanasius, Augustin, Hieronymus a jiní, bylo základem pro státní kostel v Římské říši. Biblicky věřící mohou věřit jen tomu, co při založení novozákonní církve muži Boží v pověření Božím stanovili. Všichni, kdo se odvolávají na Ef.4:5: „Jeden Pán, jedna víra, jeden křest“, by měli ve Skutcích apoštolů číst, jak ten křest apoštolové vykonávali (Sk.2:38; Sk.8:16; Sk.10:48; Sk.19:5): ani jednou v trojiční formuli, nýbrž výhradně v novozákonním jménu smlouvy, ve kterém se Bůh jako Otec v Synu a skrze Ducha svatého zjevil, totiž „na jméno PÁNA Ježíše Krista“. V Mat.28:19 stojí v původním textu: „… a křtěte je na to jméno…“, ne na tři tituly. Apoštolové Petr a Pavel a také Filip vykonali misijní pověření přesně.

K tomu, co apoštolové Petr, Jan, Jakub a Pavel učili, činili a napsali, nesmí být nic přidáno. Pravé apoštolské vyznání víry je skutečně jen v Bibli. Také Nový Zákon je uzavřená závěť, ke které nesmí být nic přidáno a nic pozměněno (Zj.22).

S opravdovostí můžeme svědčit o pravdivém Bohu: „Nebo ne nějakých vtipně složených básní následujíce, známu učinili jsme vám Pána našeho Jezukrista moc a příchod, ale jakožto ti, kteří jsme očima svýma viděli jeho velebnost.“ (2.Petr.1:16)

My jsme vedeni zpět k tomu originálnímu Slovu, které vyšlo z Jeruzaléma, a smíme prožívat, co Bůh v tomto důležitém úseku spásných dějin koná. Biblická zvěst, skrze kterou by mělo být všechno uvedeno do správného stavu před Bohem, dosáhla končin země; srdce dětí Božích v celém světě jsou navrácena k pravé víře otců.

Bůh ten Pán dokonal Své stvořitelské dílo a On sám dokoná Své dílo spasení tím, že činí, co ve Slově zaslíbil: „Pán učiní rázný konec, vykoná svůj soud nad zemí.“ (Řím.9:28)

„… Tak bude slovo mé, kteréž vyjde z úst mých. Nenavrátí se ke mně prázdné, ale učiní to, což mi se líbí, a prospěšně to vykoná, k čemuž je posílám.“ (Iz.55:11) Amen

V pověření Božím působící

Br. Frank