„Skrze něhož jsme přijali milost a apoštolství ku poslušenství víry mezi všemi národy pro jméno jeho“ (Řím.1:5).

Ve všech dobách se lidé museli rozhodnout, jestli tomu, co Bůh, ten Pán, Svým služebníkům řekl a co oni zvěstovali v Jeho pověření, uvěří nebo v nevíře odloží. Ještě platí to TAKPRAVÍ PÁN: „Amen, amen pravím vám: Kdo přijímá toho, koho bych já poslal, mne přijímá; a kdo mne přijímá, přijímá toho, který mne poslal“ (Jan.13:20). Právě tak: „Pamatujte na řeč mou, kterou jsem já mluvil vám: Není služebník větší nežli pán jeho. Poněvadž se mně protivili, i vám se protivit budou; poněvadž řeči mé zachovali, i vaší zachovávat budou“ (Jan.15:20). S nebeským povoláním je spojena největší odpovědnost před Bohem pro církev.

Bohu může být líto, že lidi stvořil: „Ale když viděl Pán, že se rozmnožuje zlost lidská na zemi, a že by všeliké myšlení srdce jejich nebylo než zlé po všechen čas, litoval Pán, že učinil člověka na zemi, a bolest měl v srdci svém“ (1.Moj.6:5-6). Povolání ale litovat nemůže: Co se povolání týká, čteme v Řím.11:29: „Darů zajisté svých a povolání Bůh nelituje“ (podle něm. př. Bible: „Dary milosti a povolání jsou neodvolatelné“).

V 2.Moj.3+4 čteme o povolání Mojžíše, kterému se zjevil Anděl Páně v plameni ohně v keři. On nato pak mohl říci: „… Bůh otců vašich poslal mne k vám“ (2.Moj.3:13). „Odpověděl pak Mojžíš, a řekl: Aj, neuvěří mi, ani uposlechnou hlasu mého; nebo řeknou: Neukázal se tobě Pán!“ (2.Moj.4:1) Vždycky se jedná o víru posluchačů. „… jestliže neuvěří tobě, a neposlechnou hlasu a znamení prvního, uvěří hlasu a znamení druhému.“ (2.Moj.4:8)

Nějakou víru má každý člověk v těch mnohých konfesích a náboženstvích. I sám ďábel věří a třese se (Jak.2:19). Ale v Božím království se jedná o víru v to, co Bůh skutečně řekl a zaslíbil – také u bratra Branhama, kterému bylo řečeno: „Jestliže dosáhneš toho, že ti budou lidé věřit, a budeš se upřímně modlit, pak tvé modlitbě nebude moci nic odolat, ani rakovina.“ Před každou bohoslužbou s uzdravováním se zpíval ten chór: „Věř jen, věř jen, všechno je možné tomu, kdo věří.“ O našem Pánu čteme v Mat.13:58, že ve Svém domovském městě Nazaretu kvůli jejich nevíře nemohl konat mnoho divů.

Nevíra je první hřích a vrací se do zahrady Eden. To bratr Branham říkal vždy s důrazem. Zmíním zde tři jeho výroky z let 1953, 1956 a opět z roku 1960.

„Odpusť nám hřích nevíry, což je původní a vlastní hřích. Ó, Bože, pomoz nám dnes večer, být věrnými a věřit.“ (9. května 1953, Jonesboro)

„Dovolte mi vám to ukázat na jednom slově. Když se ďábel poprvé potkal s Ježíšem Kristem, pochyboval o Něm: Pochybnost je vždy od ďábla. Tak přišli do prvního hříchu. Byla to pochybnost. Nebyl to žádný jiný hřích. Hřích byla pochybnost. Nevíra je původní a vlastní hřích. Ne cizoložství, ne kouření, ne opilství jsou hříchem. To jsou poznávací znamení nevíry.“ (22. července 1956 Shreveport)

„Podívejte se, moji drazí přátelé, původní hřích není nemorální život, ne pití whisky, ne cizoložství. To děláte, protože nevěříte. Jsou to znamení nevíry. Děláte to, protože nevěříte. Jestliže jste opravdu věřící, tak tyto věci neděláte. Existuje opravdu jen jeden původní hřích: to je nevíra. Písmo říká: „… kdo pak nevěří, bude zatracen“ (Mar.16:16).“ (10. ledna 1960 Tifton)

Po kázáních o sedmi pečetích v březnu 1963 se bratr Branham stále znovu odvolával na Evu, která poslechla to, co jí řekl had. Často to porovnal se Zj.22:18-19: „Osvědčuji pak každému, kdo by slyšel slova proroctví knihy této, jestliže by kdo přidal k těmto věcem, že jemu přidá Bůh ran napsaných vknize této. A jestliže by kdo ujal něco od slov proroctví tohoto, odejme Bůh díl jeho zknihy života, a z města svatého, a z těch věcí, které jsou napsány v knize této.“

Satan přišel v podobě hada k Evě a zasel pochybnost o tom, co Bůh, ten Pán, řekl Adamovi: „Opravdu vám Bůh řekl…?“ Možná se dokonce zeptal: „Slyšela jsi to? Byla jsi u toho?“ Tak se Eva dostala pod vliv Satana. Pavel Píše: „Adam nebyl sveden, ale žena svedena jsouc, příčinou přestoupení byla“ (1.Tim.2:14).

S ohledem na víru řekl Pán: „Proto jsem řekl vám: Že zemřete v hříších svých. Nebo jestliže nebudete věřit, že já to jsem, zemřete v hříších vašich“ (Jan.8:24). Po Svém vzkříšení káral učedníky pro nevíru: „Nakonec sedícím spolu jedenácti ukázal se, a trestal nedověru jejich a tvrdost srdce, že těm, kteří jej viděli vzkříšeného, nevěřili“ (Mar.16:14).

Nevíra je ten původní hřích. Kdo Bohu nevěří, dělá z Boha lháře (Řím.3:4). V Žid.3:12 čteme první vážné napomenutí: „Vizte, bratří, aby snad v někom z vás nebylo srdce zlé, a nevěrné, které by odstupovalo od Boha živého.“

Vyjití Izraele skrze Rudé moře a nadpřirozená péče o něj byly mocné: „Vírou přešli Rudé moře jako po suchu; o což pokusivše se Egyptští, ztonuli“ (Žid.11:29). Ale jaký byl konec mnohých? „Ale ne ve mnohých z nich zalíbilo se Bohu, nebo zhynuli na poušti. Ty pak věci za příklad nám být mají k tomu, abychom nebyli žádostivi zlého, jako i oni žádali… Toto pak všecko pro výstrahu dálo se jim, a napsáno jest k napomenutí našemu, kteří jsme již na konci světa.“ (1.Kor.10:5-11) Ke zkušení sebe sama je nutné, aby každý četl 1.Kor.10:1-15. Následuje shrnutí v Žid.3:19: „A vidíme, že nemohli vejít pro nevěru.“

Nejprve víra, potom poslušnost, na které spočívá Boží zalíbení. Víra je vítězství, nevíra porážka. „Neb jako skrze neposlušnost jednoho člověka učiněno jest mnoho hříšných, tak i skrze poslušnost jednoho spravedlivi učiněni budou mnozí“ (Řím.5:19). Kdo chce vědět více o následcích neposlušnosti, může číst v Římanům 11.

Víra a poslušnost spojují s Bohem, nevíra a neposlušnost nás od Boha oddělují. Víra v Ježíše Krista vede k poslušnosti, nevíra k neposlušnosti. „Nebo vzpoura jest takový hřích jako čarodějnictví, a přestoupit přikázaní jako modlářství a modloslužba.“ (1.Sam.15:23)

Nyní se ukazuje, kdo Bohu opravdu věří, jako věřil Abraham, „… jakož psáno jest: Otcem mnohých národů postavil jsem tebe, před obličejem Boha, jemuž uvěřil, který obživuje mrtvé a povolává i těch věcí, jichž není, jako by byly“ (Řím.4:17; 1.Moj.17:5). Jen když Bůh mluví k člověku skrze Své slovo, může věřit. Kdo je ovládán nevírou, ukazuje, že se ještě nachází pod vlivem toho zlého.

Abraham uvěřil Bohu (Řím.4:17): „A řekl: Za rok touto dobou jistotně se navrátím k tobě, a aj, syna mít bude Sára manželka tvá“ (1.Moj.18:10), a Sára toho zaslíbeného syna porodila. Abraham byl poslušný: „I řekl: Vezmi nyní syna svého, toho jediného svého, kterého miluješ, Izáka, a jdi do země Moria; a obětuj ho tam v oběť zápalnou na jedné hoře, o níž povím tobě“ (1.Moj.22:2) „Tak o tom smýšleje, že jest mocen Bůh i z mrtvých vzkřísit; odkud jej jako z mrtvých vzkříšeného přijal.“ (Žid.11:19)

„Vidíš-li, že víra napomáhala skutkům jeho a z skutků víra dokonalá byla?“ (Jak.2:21-24))

U Evy vedla pochybností zasetá nevíra do svedení, a potom také Adam poznal svou ženu Evu. Jako výsledek vyšla dvě rozdílná semena, Kain a Abel. Oba byli nábožní, oba věřili ve stejného Boha, oba stavěli oltář a obětovali oběť, ale od narození byli rozdílní. Na Abela a jeho oběť, totiž beránka, Bůh pohleděl milostivě, Kaina a jeho oběť, plody pole, On odmítl (1.Moj.4:1-8).

Co se stalo v zahradě Eden, vědí všichni věřící zvěsti. Ale nyní se jedná o náš čas. Satan zpochybnil také to, co bratr Branham řekl, totiž že ta zvěst předejde druhému Kristovu příchodu. Satan zpochybnil, že ta zvěst po jeho odchodu bude nesena do celého světa. Pro nás, kteří žijeme nyní, stojí psáno: „Nebo to jest to zvěstování, které jste slýchali od počátku, abychom milovali jedni druhé. Ne jako Kain, který z toho zlostníka byl a zamordoval bratra svého. A pro kterou příčinu zamordoval ho? Protože skutkové jeho byli zlí, bratra pak jeho byli spravedliví“ (1.Jan.3:11-12). Boží láska je svazek dokonalosti (Kol.3:14; 1.Kor.13).

Boží zalíbení musí na všech, kteří by chtěli být vytrženi, spočívat jako na Enochovi, který putoval s Bohem (1.Moj.5:24; Žid.11:5). Ne začátek, ale ten konec bude korunován (2.Tim.4:8).

„Skrze něhož jsme přijali milost a apoštolství ku poslušenství víry mezi všemi národy pro jméno jeho“ (Řím.1:5).

Ve všech dobách se lidé museli rozhodnout, jestli tomu, co Bůh, ten Pán, Svým služebníkům řekl a co oni zvěstovali v Jeho pověření, uvěří nebo v nevíře odloží. Ještě platí to TAK  PRAVÍ PÁN: „Amen, amen pravím vám: Kdo přijímá toho, koho bych já poslal, mne přijímá; a kdo mne přijímá, přijímá toho, který mne poslal“ (Jan.13:20). Právě tak: „Pamatujte na řeč mou, kterou jsem já mluvil vám: Není služebník větší nežli pán jeho. Poněvadž se mně protivili, i vám se protivit budou; poněvadž řeči mé zachovali, i vaší zachovávat budou“ (Jan.15:20). S nebeským povoláním je spojena největší odpovědnost před Bohem pro církev.

Bohu může být líto, že lidi stvořil: „Ale když viděl Pán, že se rozmnožuje zlost lidská na zemi, a že by všeliké myšlení srdce jejich nebylo než zlé po všechen čas, litoval Pán, že učinil člověka na zemi, a bolest měl v srdci svém“ (1.Moj.6:5-6). Povolání ale litovat nemůže: Co se povolání týká, čteme v Řím.11:29: „Darů zajisté svých a povolání Bůh nelituje“ (podle něm. př. Bible: „Dary milosti a povolání jsou neodvolatelné“).

V 2.Moj.3+4 čteme o povolání Mojžíše, kterému se zjevil Anděl Páně v plameni ohně v keři. On nato pak mohl říci: „… Bůh otců vašich poslal mne k vám“ (2.Moj.3:13). „Odpověděl pak Mojžíš, a řekl: Aj, neuvěří mi, ani uposlechnou hlasu mého; nebo řeknou: Neukázal se tobě Pán!“ (2.Moj.4:1) Vždycky se jedná o víru posluchačů. „… jestliže neuvěří tobě, a neposlechnou hlasu a znamení prvního, uvěří hlasu a znamení druhému.“ (2.Moj.4:8)

Nějakou víru má každý člověk v těch mnohých konfesích a náboženstvích. I sám ďábel věří a třese se (Jak.2:19). Ale v Božím království se jedná o víru v to, co Bůh skutečně řekl a zaslíbil – také u bratra Branhama, kterému bylo řečeno: „Jestliže dosáhneš toho, že ti budou lidé věřit, a budeš se upřímně modlit, pak tvé modlitbě nebude moci nic odolat, ani rakovina.“ Před každou bohoslužbou s uzdravováním se zpíval ten chór: „Věř jen, věř jen, všechno je možné tomu, kdo věří.“ O našem Pánu čteme v Mat.13:58, že ve Svém domovském městě Nazaretu kvůli jejich nevíře nemohl konat mnoho divů.

Nevíra je první hřích a vrací se do zahrady Eden. To bratr Branham říkal vždy s důrazem. Zmíním zde tři jeho výroky z let 1953, 1956 a opět z roku 1960.

„Odpusť nám hřích nevíry, což je původní a vlastní hřích. Ó, Bože, pomoz nám dnes večer, být věrnými a věřit.“ (9. května 1953, Jonesboro)

„Dovolte mi vám to ukázat na jednom slově. Když se ďábel poprvé potkal s Ježíšem Kristem, pochyboval o Něm: Pochybnost je vždy od ďábla. Tak přišli do prvního hříchu. Byla to pochybnost. Nebyl to žádný jiný hřích. Hřích byla pochybnost. Nevíra je původní a vlastní hřích. Ne cizoložství, ne kouření, ne opilství jsou hříchem. To jsou poznávací znamení nevíry.“ (22. července 1956 Shreveport)

„Podívejte se, moji drazí přátelé, původní hřích není nemorální život, ne pití whisky, ne cizoložství. To děláte, protože nevěříte. Jsou to znamení nevíry. Děláte to, protože nevěříte. Jestliže jste opravdu věřící, tak tyto věci neděláte. Existuje opravdu jen jeden původní hřích: to je nevíra. Písmo říká: *„… kdo pak nevěří, bude zatracen“* (Mar.16:16).“ (10. ledna 1960 Tifton)

Po kázáních o sedmi pečetích v březnu 1963 se bratr Branham stále znovu odvolával na Evu, která poslechla to, co jí řekl had. Často to porovnal se Zj.22:18-19: „Osvědčuji pak každému, kdo by slyšel slova proroctví knihy této, jestliže by kdo přidal k těmto věcem, že jemu přidá Bůh ran napsaných v knize této. A jestliže by kdo ujal něco od slov proroctví tohoto, odejme Bůh díl jeho z knihy života, a z města svatého, a z těch věcí, které jsou napsány v knize této.“

Satan přišel v podobě hada k Evě a zasel pochybnost o tom, co Bůh, ten Pán, řekl Adamovi: „Opravdu vám Bůh řekl…?“ Možná se dokonce zeptal: „Slyšela jsi to? Byla jsi u toho?“ Tak se Eva dostala pod vliv Satana. Pavel Píše: „Adam nebyl sveden, ale žena svedena jsouc, příčinou přestoupení byla“ (1.Tim.2:14).

S ohledem na víru řekl Pán: „Proto jsem řekl vám: Že zemřete v hříších svých. Nebo jestliže nebudete věřit, že já to jsem, zemřete v hříších vašich“ (Jan.8:24). Po Svém vzkříšení káral učedníky pro nevíru: „Nakonec sedícím spolu jedenácti ukázal se, a trestal nedověru jejich a tvrdost srdce, že těm, kteří jej viděli vzkříšeného, nevěřili“ (Mar.16:14).

Nevíra je ten původní hřích. Kdo Bohu nevěří, dělá z Boha lháře (Řím.3:4). V Žid.3:12 čteme první vážné napomenutí: „Vizte, bratří, aby snad v někom z vás nebylo srdce zlé, a nevěrné, které by odstupovalo od Boha živého.“

Vyjití Izraele skrze Rudé moře a nadpřirozená péče o něj byly mocné: „Vírou přešli Rudé moře jako po suchu; o což pokusivše se Egyptští, ztonuli“ (Žid.11:29). Ale jaký byl konec mnohých? „Ale ne ve mnohých z nich zalíbilo se Bohu, nebo zhynuli na poušti. Ty pak věci za příklad nám být mají k tomu, abychom nebyli žádostivi zlého, jako i oni žádali… Toto pak všecko pro výstrahu dálo se jim, a napsáno jest k napomenutí našemu, kteří jsme již na konci světa.“ (1.Kor.10:5-11) Ke zkušení sebe sama je nutné, aby každý četl 1.Kor.10:1-15. Následuje shrnutí v Žid.3:19: „A vidíme, že nemohli vejít pro nevěru.“

Nejprve víra, potom poslušnost, na které spočívá Boží zalíbení. Víra je vítězství, nevíra porážka. „Neb jako skrze neposlušnost jednoho člověka učiněno jest mnoho hříšných, tak i skrze poslušnost jednoho spravedlivi učiněni budou mnozí“ (Řím.5:19). Kdo chce vědět více o následcích neposlušnosti, může číst v Římanům 11.

Víra a poslušnost spojují s Bohem, nevíra a neposlušnost nás od Boha oddělují. Víra v Ježíše Krista vede k poslušnosti, nevíra k neposlušnosti. „Nebo vzpoura jest takový hřích jako čarodějnictví, a přestoupit přikázaní jako modlářství a modloslužba.“ (1.Sam.15:23)

Nyní se ukazuje, kdo Bohu opravdu věří, jako věřil Abraham, „… jakož psáno jest: Otcem mnohých národů postavil jsem tebe, před obličejem Boha, jemuž uvěřil, který obživuje mrtvé a povolává i těch věcí, jichž není, jako by byly“ (Řím.4:17; 1.Moj.17:5). Jen když Bůh mluví k člověku skrze Své slovo, může věřit. Kdo je ovládán nevírou, ukazuje, že se ještě nachází pod vlivem toho zlého.

Abraham uvěřil Bohu (Řím.4:17): „A řekl: Za rok touto dobou jistotně se navrátím k tobě, a aj, syna mít bude Sára manželka tvá“ (1.Moj.18:10), a Sára toho zaslíbeného syna porodila. Abraham byl poslušný: „I řekl: Vezmi nyní syna svého, toho jediného svého, kterého miluješ, Izáka, a jdi do země Moria; a obětuj ho tam v oběť zápalnou na jedné hoře, o níž povím tobě“ (1.Moj.22:2) „Tak o tom smýšleje, že jest mocen Bůh i z mrtvých vzkřísit; odkud jej jako z mrtvých vzkříšeného přijal.“ (Žid.11:19)

„Vidíš-li, že víra napomáhala skutkům jeho a z skutků víra dokonalá byla?“ (Jak.2:21-24))

U Evy vedla pochybností zasetá nevíra do svedení, a potom také Adam poznal svou ženu Evu. Jako výsledek vyšla dvě rozdílná semena, Kain a Abel. Oba byli nábožní, oba věřili ve stejného Boha, oba stavěli oltář a obětovali oběť, ale od narození byli rozdílní. Na Abela a jeho oběť, totiž beránka, Bůh pohleděl milostivě, Kaina a jeho oběť, plody pole, On odmítl (1.Moj.4:1-8).

Co se stalo v zahradě Eden, vědí všichni věřící zvěsti. Ale nyní se jedná o náš čas. Satan zpochybnil také to, co bratr Branham řekl, totiž že ta zvěst předejde druhému Kristovu příchodu. Satan zpochybnil, že ta zvěst po jeho odchodu bude nesena do celého světa. Pro nás, kteří žijeme nyní, stojí psáno: „Nebo to jest to zvěstování, které jste slýchali od počátku, abychom milovali jedni druhé. Ne jako Kain, který z toho zlostníka byl a zamordoval bratra svého. A pro kterou příčinu zamordoval ho? Protože skutkové jeho byli zlí, bratra pak jeho byli spravedliví“ (1.Jan.3:11-12). Boží láska je svazek dokonalosti (Kol.3:14; 1.Kor.13).

Boží zalíbení musí na všech, kteří by chtěli být vytrženi, spočívat jako na Enochovi, který putoval s Bohem (1.Moj.5:24; Žid.11:5). Ne začátek, ale ten konec bude korunován (2.Tim.4:8).