Mohu se ohlédnout na více než šedesát let v Božím Království. Roku 1948 jsem prožil obrácení ke Kristu a obdržel jistotu spásy, že jsem se stal Božím dítětem. S dalšími prožitími, která mi ten věrný Pán daroval, to šlo kupředu v následování Ježíše Krista. Již v roce 1949 jsem se zúčastnil letniční konference v Hamburku. Od roku 1952 jsem kázal pravidelně.

Ta prožití ve shromážděních a osobní setkání s bratrem Branhamem v letech 1955, 1958 a 1962 byly milníky v mém duchovním životě. O přímém spojení s ním vydává ještě dnes svědectví 21 dopisů. První je z 11. listopadu 1958, poslední z 30. září 1965. Jeho kázáními, která mi byla pravidelně zasílána, jsem byl stále hlouběji uváděn do Svatého Písma.

Znění slov mého povolání z 2. dubna 1962 všichni léta znáte. Slovo jsem kázal již předtím, ale od toho času jsem měl jít do jiných měst. Na základě přímého poslání jsem jezdil od města k městu, z jedné země do další, létal z jednoho kontinentu na kontinent a zvěstoval jsem Slovo, jak mi to Pán přikázal.

Všem, kteří tomu mohou věřit, ještě jednou svědčím, že všechna prožití, která jsem kdy zmiňoval, jsou pravda, tak jako to, že jsem bratra Branhama v pátek 24. prosince 1965 viděl v okamžiku jeho odchodu domů, jak na oblaku, který vypadal podobně jako oblak z 28. února 1963, byl vzat vzhůru. To je tak pravda, jakože Bůh žije. Elizeus také viděl Eliáše, jak byl vzat do nebe (2.Kr.2). V tom vidění jsem řekl: „Bratře Branhame, vždyť nejsi Syn člověka, proč tě vidím na oblaku?“ V té době jsem ještě nevěděl o jeho autonehodě, ke které došlo 18. prosince 1965.

Byl jsem zřejmě poslední, kdo svýma očima viděl bratra Branhama 10. dubna 1966 v přítomnosti pohřebního zřízence v rakvi. Jeho autonehodou těžce zraněný obličej byl bez viditelného poškození a balzamován, vypadal krásně a měl přirozený úsměv.

O velikonočním pondělí 11. dubna 1966 se konal pohřeb. Očekávání, že by mohl být vzkříšen, bylo veliké. Proto s pohřbem otáleli a zpívali stále znovu a znovu chóry „Věř jen“ a „Na křídlech sněhobílého holuba“.

Večer po pohřbu mi bylo jasné, že nyní nastal čas, nést Bohem darovanou zvěst do celého světa. Jak mi bratr Branham 3. prosince 1962 řekl, vyčkal jsem s rozdáváním duchovního pokrmu, až jsem obdržel zbytek a čas se naplnil. Na základě božského předurčení jsem nyní směl dějinněspásný příkaz vykonávat.

Tak jsem začal v letech 1966/1967 plánovat a konat shromáždění v 25 městech Západní Evropy, ke kterým jsem zval také reverenda Pearry Greena. Od roku 1968 jsem cestoval také do zemí Východní Evropy včetně Ruska. Následovaly další země a kontinenty. Na pozvání jsem kázal také v Kanadě a USA, potom v Latinské Americe, v Africe, v Asii i v Austrálii a na Novém Zélandu. Do roku 1979 jsem kázal v 85 národech a zvěstoval zvěst konečného času, to věčné platící Slovo Boží, rozséval jsem Slovo jako originální semeno, jak to činil sám Pán (Mat.13:37-38; Mar.4:14; Luk.8:11). Byly to nejpožehnanější roky mé služby pro Pána. Věrný Bůh daroval ke každé cestě milost a dal Své požehnání.

Ve všech těch letech jsme měli také zde v Krefeldu požehnaná shromáždění v přítomnosti Boží a mocné působení Ducha bylo zjevné. V květnu 1979 chtěl satan mne, církev a to dílo zničit, ale prokázalo se jako pravda, co náš Pán o Své církvi řekl: „… a brány pekelné ji nepřemohou“ (Mat.16.18b). I to, co řekl Petrovi, jsem osobně prožil: „Šimone, Šimone, aj, satan vyprosil, aby vás tříbil jako pšenici. Ale já jsem prosil za tebe, aby nezhynula víra tvá. A ty někdy obrátě se, posiluj bratří svých“ (Luk.22:31-32).

Dnes se na ta mnohá léta ohlížím a není to již jen 85 zemí jako v roce 1979, ale 155, ve kterých jsem směl zvěstovat vzácné, zjevené Slovo vzdor vražedným pomluvám a osočování. Tohoto času slyší Boží Slovo týdně TV vysílání tisíce lidí ve všech světadílech. Celý svět je dosažen, kde osobně ne, tam skrze rozhlasová a televizní vysílání, přenosy online, literaturu. Každý měsíc se rozesílá přes 7500 CD a DVD v 13 různých jazycích. Plní se: „To evangelium o království bude všem národům na svědectví kázáno“, a zároveň Pán volá Své vyvolené ven ze všeho duchovního zmatku.

Na konci očekáváme dvojnásobné navrácení, nejmocnější působení Ducha Božího, pravé naplnění Boží láskou. Tam vchází jen dokonalá láska: to je láska Boží, která je skrze Ducha Svatého vylita do našich srdcí. Jen potom bude těch devět darů Ducha k vybudování církve (1.Kor.12+14 kap.) a devatero ovoce Ducha zjeveno v osobním životě (Gal.5:22-24). Boží láska, jak byla zjevena na kříži Golgaty, spojuje všechny spasené mezi sebou – vždy s odpuštěním a smířením. Tím svazkem dokonalosti není zvláštní poznání, nýbrž láska Boží, která zahrnuje všechny vyvolené. Pavel adresuje slovo vyvoleným a jen u nich bude pravdou: „Protož oblecte se jako vyvolení Boží, svatí, a milí, v srdce lítostivé, v dobrotivost, nízké o sobě smýšlení, krotkost, trpělivost, snášejíce jeden druhého a odpouštějíce sobě vespolek, měl-li by kdo proti komu jakou žalobu; jako i Kristus odpustil vám, tak i vy. Nadto pak nade všecko oblečeni buďte v lásku, která jest svazek dokonalosti“ (Kol.3:12-14).

Poslední Boží působení bude ve spojení s raným a pozdním deštěm, který je zaslíben před návratem Krista, a všichni opravdově věřící budou jedním srdcem a jednou duší: „A protož trpěliví buďte, bratří, až do příchodu Páně. Aj, oráč očekává drahého užitku zemského, trpělivě naň očekávaje, až by přijal podzimní i jarní déšť“ (Jak.5:7). 

„Ku příkladu snášení protivenství a dlouhočekání, bratří moji, vezměte proroky, kteří mluvívali ve jménu Páně. Aj, blahoslavíme ty trpělivé. O trpělivosti Jobově slýchali jste, a dokonání Páně viděli jste; nebo velmi jest milosrdný Pán a lítostivý“ (Jak.5:10-11).

Vytrvejme jako Job, hebrejsky „Nenáviděný“, který Boha prožil po těžké zkoušce mnohem mocněji než předtím. Nevzdychejme proti sobě navzájem, ale zůstaňme věrní až do návratu Páně. Ten věrný Bůh nám bude žehnat, jak nám dal příklad u Joba. Všichni, kteří mu špatně porozuměli a obžalovávali jej, s ním pak seděli u téhož stolu. My pak víme, že náš Spasitel žije a v dokonání všechno dobře učiní. Všichni, kteří zůstanou věrní a nenechají se svést, to prožijí.

„Navrátil také Pán to, což odňato bylo Jobovi, když se modlil za přátele své, tak že což měl Job, rozmnožil to Pán dvojnásobně. A sešli se k němu všichni příbuzní, a všecky příbuzné jeho, a všichni známí jeho první, jedli s ním chléb v domě jeho, a lítost majíce nad ním, potěšovali ho nade vším tím zlým, které byl uvedl Pán na něj. A dali jemu jeden každý peníz jeden, a jeden každý náušnici zlatou jednu“ (Job.42:10-11).

Mohu se ohlédnout na více než šedesát let v Božím Království. Roku 1948 jsem prožil obrácení ke Kristu a obdržel jistotu spásy, že jsem se stal Božím dítětem. S dalšími prožitími, která mi ten věrný Pán daroval, to šlo kupředu v následování Ježíše Krista. Již v roce 1949 jsem se zúčastnil letniční konference v Hamburku. Od roku 1952 jsem kázal pravidelně.

Ta prožití ve shromážděních a osobní setkání s bratrem Branhamem v letech 1955, 1958 a 1962 byly milníky v mém duchovním životě. O přímém spojení s ním vydává ještě dnes svědectví 21 dopisů. První je z 11. listopadu 1958, poslední z 30. září 1965. Jeho kázáními, která mi byla pravidelně zasílána, jsem byl stále hlouběji uváděn do Svatého Písma.

Znění slov mého povolání z 2. dubna 1962 všichni léta znáte. Slovo jsem kázal již předtím, ale od toho času jsem měl jít do jiných měst. Na základě přímého poslání jsem jezdil od města k městu, z jedné země do další, létal z jednoho kontinentu na kontinent a zvěstoval jsem Slovo, jak mi to Pán přikázal.

Všem, kteří tomu mohou věřit, ještě jednou svědčím, že všechna prožití, která jsem kdy zmiňoval, jsou pravda, tak jako to, že jsem bratra Branhama v pátek 24. prosince 1965 viděl v okamžiku jeho odchodu domů, jak na oblaku, který vypadal podobně jako oblak z 28. února 1963, byl vzat vzhůru. To je tak pravda, jakože Bůh žije. Elizeus také viděl Eliáše, jak byl vzat do nebe (2.Kr.2). V tom vidění jsem řekl: „Bratře Branhame, vždyť nejsi Syn člověka, proč tě vidím na oblaku?“ V té době jsem ještě nevěděl o jeho autonehodě, ke které došlo 18. prosince 1965.

Byl jsem zřejmě poslední, kdo svýma očima viděl bratra Branhama 10. dubna 1966 v přítomnosti pohřebního zřízence v rakvi. Jeho autonehodou těžce zraněný obličej byl bez viditelného poškození a balzamován, vypadal krásně a měl přirozený úsměv.

O velikonočním pondělí 11. dubna 1966 se konal pohřeb. Očekávání, že by mohl být vzkříšen, bylo veliké. Proto s pohřbem otáleli a zpívali stále znovu a znovu chóry „Věř jen“ a „Na křídlech sněhobílého holuba“.

Večer po pohřbu mi bylo jasné, že nyní nastal čas, nést Bohem darovanou zvěst do celého světa. Jak mi bratr Branham 3. prosince 1962 řekl, vyčkal jsem s rozdáváním duchovního pokrmu, až jsem obdržel zbytek a čas se naplnil. Na základě božského předurčení jsem nyní směl dějinněspásný příkaz vykonávat.

Tak jsem začal v letech 1966/1967 plánovat a konat shromáždění v 25 městech Západní Evropy, ke kterým jsem zval také reverenda Pearry Greena. Od roku 1968 jsem cestoval také do zemí Východní Evropy včetně Ruska. Následovaly další země a kontinenty. Na pozvání jsem kázal také v Kanadě a USA, potom v Latinské Americe, v Africe, v Asii i v Austrálii a na Novém Zélandu. Do roku 1979 jsem kázal v 85 národech a zvěstoval zvěst konečného času, to věčné platící Slovo Boží, rozséval jsem Slovo jako originální semeno, jak to činil sám Pán (Mat.13:37-38; Mar.4:14; Luk.8:11). Byly to nejpožehnanější roky mé služby pro Pána. Věrný Bůh daroval ke každé cestě milost a dal Své požehnání.

Ve všech těch letech jsme měli také zde v Krefeldu požehnaná shromáždění v přítomnosti Boží a mocné působení Ducha bylo zjevné. V květnu 1979 chtěl satan mne, církev a to dílo zničit, ale prokázalo se jako pravda, co náš Pán o Své církvi řekl: „… a brány pekelné ji nepřemohou“ (Mat.16.18b). I to, co řekl Petrovi, jsem osobně prožil: „Šimone, Šimone, aj, satan vyprosil, aby vás tříbil jako pšenici. Ale já jsem prosil za tebe, aby nezhynula víra tvá. A ty někdy obrátě se, posiluj bratří svých“ (Luk.22:31-32).

Dnes se na ta mnohá léta ohlížím a není to již jen 85 zemí jako v roce 1979, ale 155, ve kterých jsem směl zvěstovat vzácné, zjevené Slovo vzdor vražedným pomluvám a osočování. Tohoto času slyší Boží Slovo týdně TV vysílání tisíce lidí ve všech světadílech. Celý svět je dosažen, kde osobně ne, tam skrze rozhlasová a televizní vysílání, přenosy online, literaturu. Každý měsíc se rozesílá přes 7500 CD a DVD v 13 různých jazycích. Plní se: „To evangelium o království bude všem národům na svědectví kázáno“, a zároveň Pán volá Své vyvolené ven ze všeho duchovního zmatku.

Na konci očekáváme dvojnásobné navrácení, nejmocnější působení Ducha Božího, pravé naplnění Boží láskou. Tam vchází jen dokonalá láska: to je láska Boží, která je skrze Ducha Svatého vylita do našich srdcí. Jen potom bude těch devět darů Ducha k vybudování církve (1.Kor.12+14 kap.) a devatero ovoce Ducha zjeveno v osobním životě (Gal.5:22-24). Boží láska, jak byla zjevena na kříži Golgaty, spojuje všechny spasené mezi sebou – vždy s odpuštěním a smířením. Tím svazkem dokonalosti není zvláštní poznání, nýbrž láska Boží, která zahrnuje všechny vyvolené. Pavel adresuje slovo vyvoleným a jen u nich bude pravdou: „Protož oblecte se jako vyvolení Boží, svatí, a milí, v srdce lítostivé, v dobrotivost, nízké o sobě smýšlení, krotkost, trpělivost, snášejíce jeden druhého a odpouštějíce sobě vespolek, měl-li by kdo proti komu jakou žalobu; jako i Kristus odpustil vám, tak i vy. Nadto pak nade všecko oblečeni buďte v lásku, která jest svazek dokonalosti“ (Kol.3:12-14).

Poslední Boží působení bude ve spojení s raným a pozdním deštěm, který je zaslíben před návratem Krista, a všichni opravdově věřící budou jedním srdcem a jednou duší: „A protož trpěliví buďte, bratří, až do příchodu Páně. Aj, oráč očekává drahého užitku zemského, trpělivě naň očekávaje, až by přijal podzimní i jarní déšť“ (Jak.5:7).

„Ku příkladu snášení protivenství a dlouhočekání, bratří moji, vezměte proroky, kteří mluvívali ve jménu Páně. Aj, blahoslavíme ty trpělivé. O trpělivosti Jobově slýchali jste, a dokonání Páně viděli jste; nebo velmi jest milosrdný Pán a lítostivý“ (Jak.5:10-11).

Vytrvejme jako Job, hebrejsky „Nenáviděný“, který Boha prožil po těžké zkoušce mnohem mocněji než předtím. Nevzdychejme proti sobě navzájem, ale zůstaňme věrní až do návratu Páně. Ten věrný Bůh nám bude žehnat, jak nám dal příklad u Joba. Všichni, kteří mu špatně porozuměli a obžalovávali jej, s ním pak seděli u téhož stolu. My pak víme, že náš Spasitel žije a v dokonání všechno dobře učiní. Všichni, kteří zůstanou věrní a nenechají se svést, to prožijí.

„Navrátil také Pán to, což odňato bylo Jobovi, když se modlil za přátele své, tak že což měl Job, rozmnožil to Pán dvojnásobně. A sešli se k němu všichni příbuzní, a všecky příbuzné jeho, a všichni známí jeho první, jedli s ním chléb v domě jeho, a lítost majíce nad ním, potěšovali ho nade vším tím zlým, které byl uvedl Pán na něj. A dali jemu jeden každý peníz jeden, a jeden každý náušnici zlatou jednu“ (Job.42:10-11).