Bůh ten Pán přece dal o poslední důležité službě jasné zaslíbení: „Aj, já pošli vám Eliáše proroka, prvé nežli přijde den Páně veliký a hrozný, aby obrátil srdce otců k synům, a srdce synů k otcům jejich, abych když přijdu, neranil zemi prokletím.“ (Mal.4:5-6).

Jako službou Jana Křtitele byla srdce starozákonních věřících přikloněna k víře dětí Nové Smlouvy (Luk.1:16-17), tak nyní budou srdce dětí Božích obrácena k víře apoštolských otců.

Je to opravdu tak, že Bůh nečiní nic, aniž by zjevil Své tajemství Svým služebníkům, prorokům (Am.3:7), a že Boží slovo v ústech pravého proroka je čistá pravda (1.Kr.17:24). Všechno, co patří ke spásným dějinám, předpověděli proroci a Bůh to naplnil a stále ještě to činí. Náš Pán řekl v Luk.24:44: „… že se musí naplnit všecko, co je psáno v Zákoně Mojžíšově a v Prorocích i v Žalmech o mně.“

Zaměřme se nyní na náš čas. Každý přece ví, že Jan Křtitel byl zaslíbený prorok (Iz.40:3; Mal.3:1; Mat.11:10; Luk.3:1-20). Ale víme také, že Bůh v našem čase naplnil zaslíbení, že pošle proroka podle vzoru Eliáše před strašným dnem Páně (Mal.4:5-6).

Toto zaslíbení je spojeno se spásnými dějinami na konci času milosti a je zjevně tak důležité, že náš Pán sám to potvrdil v Mat.17:11 a Mar.9:12. Oboje je pravda. Jan přišel v duchu a síle Eliášově, proto jeho službu Pán označil za tu, která se již stala (Mat.17:12; Mar.9:13). Ale právě tak předpověděl proroka Eliáše ještě pro budoucnost, skrze kterého mělo být před návratem Pána všecko napraveno (Sk.3:17-21). Tuto jedinečnou službu jsem viděl a na vlastní uši slyšel ve shromážděních v Německu a ve Spojených státech osobně prožil.

To TAK PRAVÍ PÁN v jeho ústech bylo více než tisíckrát zjevené slovo Boží. Bez přehánění můžeme říci, že nebyl žádný prorok, také ani apoštol, jehož služba by byla srovnatelná s jedinečnou službou bratra Branhama. O tom jsem v uplynulých čtyřiceti čtyřech letech stále znovu hovořil a Písmem to dokládal.

Bratr Branham se jednou ptal: „Co je ta zvěst?“ A také hned odpověděl: „Zpět ke slovu; zpět k učení apoštolů!“ To je přece TAK PRAVÍ PÁN. Eliáš musel nejprve přijít a znovu všechno napravit a uvést zpět do Božího pořádku (Mat.17:11; Mar.9:12). To je Písmo naplněné před našima očima. Bůh sice toho zvěstovatele vzal, ale zůstala nám zvěst, se kterou jsem z Božího příkazu poslán. Bratr Branham viděl závěrečný vývoj v Nevěstě před vytržením: „Ale dávejte pozor: Jestliže začne probuzení v duchovní Nevěstě, jestliže se začne vracet k Božímu Slovu a vyrovnávat se podle něho, dejte pozor: pak uvidíte, že v tom čase z Písma vyjde zvěst a Nevěstu uchvátí …“ (25. března 1965). Ano, Písmo se plní před našima očima a my jsme upřednostněná generace, která to před návratem Ježíše Krista smí nyní prožívat.

Ale teď se jedná o něco úplně jiného, totiž o to, že z bratra Williama Branhama byl udělán Ježíš Kristus, je zbožňován, představován jako neomylný a dokonce se tvrdí, že každé slovo, které vyslovil, je Boží slovo. Pro mnohé kazatele konečné zvěsti je to hlavní téma jejich zvěstování, ano dokonce kultovní postavou, tak že již nekáží z Bible, ale z jeho kázání. Přestože mluví výhradně o „prorokovi“ a „zvěsti“, udělali z toho úplně jinou zvěst (Gal.1).

Jako o Eliášovi musí být i o bratrovi Branhamovi řečeno: „Eliáš člověk byl týmž bídám jako i my poddaný“ (v něm. př. Bible: On byl stejný člověk jako my…“ (Jak.5:17a). On byl manželem, otcem, byl člověk jako každý jiný z nás. To potvrdili obzvlášť jeho přátelé z lovu. To nadpřirozené nepochází od Williama Branhama, nýbrž od samotného Boha. Náš Spasitel jako Prorok a Syn člověka řekl: „Ne já činím tyto skutky, nýbrž Otec, který ve mně jest, On činí Své skutky!“ Tak se to stalo v našem čase.

Ale při každé bohoslužbě s uzdravováním bratr Branham zmiňoval Jan.5:19: „Amen, amen pravím vám: Nemůže Syn sám od sebe nic činit, jedině co vidí, že Otec činí. Nebo cokoli on činí, to i Syn též podobně činí.“ Mnozí, kteří byli ve shromáždění bratra Branhama – obzvlášť při modlitbě za nemocné – tu bezmocnost našeho bratra zažili. Ale potom se stalo to nadpřirozené jako při službě našeho Pána: sestoupilo to Světlo, Ohnivý sloup a Anděl Páně stál po jeho pravici a byly mu ukázány věci z života těch, za něž se měl modlit. Sám řekl ve svém svědectví: „Přímo na počátku se mi zjevil anděl Páně a řekl mi, jak bych měl sloužit, že uvidím světlo a uslyším hlas, který ke mně mluví, a že uvidím vidění“ (Full Gospel Businessman’s Voice). William Branham nekonal to nadpřirozené, nýbrž všemohoucí Bůh, kterému náleží všechna čest na věky. 

Z jedné strany vidíme bratra Branhama jako předpověděného proroka pro náš čas, který měl neomylnou službu, který viděl vidění a mohl říci: „TAK PRAVÍ PÁN!“, a bylo tomu tak. Na druhé straně byl také kazatelem, jak stále on sám o sobě stále znovu říkal, úplně prostý člověk, z milosti zachráněný hříšník.

Bratři však jeho výrokům špatně porozuměli a vyložili a aniž by se starali o Boží Slovo, vymysleli různá nebiblická učení – vždy s tvrzením: „Ten prorok řekl!“ Tak nejen to, co řekl bratr Branham, ale i slova našeho Pána a ty, které v Písmu zanechal Pavel a jiní, ke svému vlastnímu zatracení překroutili. (2.Petr.3:16).

Bůh ten Pán přece dal o poslední důležité službě jasné zaslíbení: „Aj, já pošli vám Eliáše proroka, prvé nežli přijde den Páně veliký a hrozný, aby obrátil srdce otců k synům, a srdce synů k otcům jejich, abych když přijdu, neranil zemi prokletím.“ (Mal.4:5-6).

Jako službou Jana Křtitele byla srdce starozákonních věřících přikloněna k víře dětí Nové Smlouvy (Luk.1:16-17), tak nyní budou srdce dětí Božích obrácena k víře apoštolských otců.

Je to opravdu tak, že Bůh nečiní nic, aniž by zjevil Své tajemství Svým služebníkům, prorokům (Am.3:7), a že Boží slovo v ústech pravého proroka je čistá pravda (1.Kr.17:24). Všechno, co patří ke spásným dějinám, předpověděli proroci a Bůh to naplnil a stále ještě to činí. Náš Pán řekl v Luk.24:44: „… že se musí naplnit všecko, co je psáno v Zákoně Mojžíšově a v Prorocích i v Žalmech o mně.“

Zaměřme se nyní na náš čas. Každý přece ví, že Jan Křtitel byl zaslíbený prorok (Iz.40:3; Mal.3:1; Mat.11:10; Luk.3:1-20). Ale víme také, že Bůh v našem čase naplnil zaslíbení, že pošle proroka podle vzoru Eliáše před strašným dnem Páně (Mal.4:5-6).

Toto zaslíbení je spojeno se spásnými dějinami na konci času milosti a je zjevně tak důležité, že náš Pán sám to potvrdil v Mat.17:11 a Mar.9:12. Oboje je pravda. Jan přišel v duchu a síle Eliášově, proto jeho službu Pán označil za tu, která se již stala (Mat.17:12; Mar.9:13). Ale právě tak předpověděl proroka Eliáše ještě pro budoucnost, skrze kterého mělo být před návratem Pána všecko napraveno (Sk.3:17-21). Tuto jedinečnou službu jsem viděl a na vlastní uši slyšel ve shromážděních v Německu a ve Spojených státech osobně prožil.

To TAK PRAVÍ PÁN v jeho ústech bylo více než tisíckrát zjevené slovo Boží. Bez přehánění můžeme říci, že nebyl žádný prorok, také ani apoštol, jehož služba by byla srovnatelná s jedinečnou službou bratra Branhama. O tom jsem v uplynulých čtyřiceti čtyřech letech stále znovu hovořil a Písmem to dokládal.

Bratr Branham se jednou ptal: „Co je ta zvěst?“ A také hned odpověděl: „Zpět ke slovu; zpět k učení apoštolů!“ To je přece TAK PRAVÍ PÁN. Eliáš musel nejprve přijít a znovu všechno napravit a uvést zpět do Božího pořádku (Mat.17:11; Mar.9:12). To je Písmo naplněné před našima očima. Bůh sice toho zvěstovatele vzal, ale zůstala nám zvěst, se kterou jsem z Božího příkazu poslán. Bratr Branham viděl závěrečný vývoj v Nevěstě před vytržením: „Ale dávejte pozor: Jestliže začne probuzení v duchovní Nevěstě, jestliže se začne vracet k Božímu Slovu a vyrovnávat se podle něho, dejte pozor: pak uvidíte, že v tom čase z Písma vyjde zvěst a Nevěstu uchvátí …“ (25. března 1965). Ano, Písmo se plní před našima očima a my jsme upřednostněná generace, která to před návratem Ježíše Krista smí nyní prožívat.

Ale teď se jedná o něco úplně jiného, totiž o to, že z bratra Williama Branhama byl udělán Ježíš Kristus, je zbožňován, představován jako neomylný a dokonce se tvrdí, že každé slovo, které vyslovil, je Boží slovo. Pro mnohé kazatele konečné zvěsti je to hlavní téma jejich zvěstování, ano dokonce kultovní postavou, tak že již nekáží z Bible, ale z jeho kázání. Přestože mluví výhradně o „prorokovi“ a „zvěsti“, udělali z toho úplně jinou zvěst (Gal.1).

Jako o Eliášovi musí být i o bratrovi Branhamovi řečeno: „Eliáš člověk byl týmž bídám jako i my poddaný“ (v něm. př. Bible: On byl stejný člověk jako my…“ (Jak.5:17a). On byl manželem, otcem, byl člověk jako každý jiný z nás. To potvrdili obzvlášť jeho přátelé z lovu. To nadpřirozené nepochází od Williama Branhama, nýbrž od samotného Boha. Náš Spasitel jako Prorok a Syn člověka řekl: „Ne já činím tyto skutky, nýbrž Otec, který ve mně jest, On činí Své skutky!“ Tak se to stalo v našem čase.

Ale při každé bohoslužbě s uzdravováním bratr Branham zmiňoval Jan.5:19: „Amen, amen pravím vám: Nemůže Syn sám od sebe nic činit, jedině co vidí, že Otec činí. Nebo cokoli on činí, to i Syn též podobně činí.“ Mnozí, kteří byli ve shromáždění bratra Branhama – obzvlášť při modlitbě za nemocné – tu bezmocnost našeho bratra zažili. Ale potom se stalo to nadpřirozené jako při službě našeho Pána: sestoupilo to Světlo, Ohnivý sloup a Anděl Páně stál po jeho pravici a byly mu ukázány věci z života těch, za něž se měl modlit. Sám řekl ve svém svědectví: „Přímo na počátku se mi zjevil anděl Páně a řekl mi, jak bych měl sloužit, že uvidím světlo a uslyším hlas, který ke mně mluví, a že uvidím vidění“ (Full Gospel Businessman’s Voice). William Branham nekonal to nadpřirozené, nýbrž všemohoucí Bůh, kterému náleží všechna čest na věky.

Z jedné strany vidíme bratra Branhama jako předpověděného proroka pro náš čas, který měl neomylnou službu, který viděl vidění a mohl říci: „TAK PRAVÍ PÁN!“, a bylo tomu tak. Na druhé straně byl také kazatelem, jak stále on sám o sobě stále znovu říkal, úplně prostý člověk, z milosti zachráněný hříšník.

Bratři však jeho výrokům špatně porozuměli a vyložili a aniž by se starali o Boží Slovo, vymysleli různá nebiblická učení – vždy s tvrzením: „Ten prorok řekl!“ Tak nejen to, co řekl bratr Branham, ale i slova našeho Pána a ty, které v Písmu zanechal Pavel a jiní, ke svému vlastnímu zatracení překroutili. (2.Petr.3:16).