Stále znovu jsem především sloužícími bratry dotazován, kdy a jak jsem poznal bratra Branhama, a která prožití byla pro mne nejdůležitější.

V letničních shromážděních letničního sboru Elim bratra Paula Rabe v Hamburku Bachstrasse, promlouvali roku 1949 známý kazatel David DuPlessis z Jižní Afriky a jeden muž z Los Angeles, USA jménem Hal Herman, který se modlil za nemocné. Od něho jsem poprvé slyšel jméno William Branham ve spojitosti se zvláštním darem uzdravování.

Roku 1951 jsem se účastnil shromáždění ve Svobodném letničním sboru v Hamburku na Eimsbütteler Strasse u kazatele Oskara Lardona. Tam také mluvil Američan původem z Německa, žijící v New Yorku, Hans Waldvogel a Američan původem ze Švýcarska Richard Ruff, kteří taktéž Williama Branhama kvůli jeho zvláštnímu daru uzdravování a vidění zmiňovali. Tehdy se všude, do celého světa, rozšířilo uzdravovací hnutí, které začalo Williamem Branhamem.

Roku 1953 jsem dostal od Alberta Götze, zakladatele „Mehr-Licht-Verlag“ v Hamburku, německé vydání knihy „William Branham - muž Bohem poslaný“. Autorem byl Američan Gordon Lindsay z Dallasu, v Texasu. O čem tam bylo psáno, to na mne velmi zapůsobilo.

Když jsem se dozvěděl, že William Branham 12.-19. srpna 1955 bude mít zvláštní shromáždění v Karlsruhe, bylo mi jasné, že se jich musím zúčastnit. Tam jsem se sám stal poprvé očitým svědkem jeho mocné služby. Co se stalo v prorocké službě našeho Pána, to se opakovalo před našima očima. Tak jako On mohl říci Natanaelovi: „Prve nežli tě Filip zavolal, když jsi byl pod fíkem, viděl jsem tebe“, a Petrovi, když se s ním poprvé setkal: „Ty jsi Šimon, syn Jonášův“ (Jan.1:), nebo té ženě u studny, co bylo v jejím životě (Jan.4) atd., tak to se stalo v prorocké službě bratra Branhama: Při modlitbě za nemocné viděl bratr Branham o osobě, za kterou se modlil, ve vidění věci, které nemohl vědět. Když řekl, co viděl, byla víra nemocné osoby tak posilněna, že odtud šla uzdravená. Při tomto prorockém daru vidění se odvolával na Jan.14:12: „… skutky, které Já činím, i on činit bude“ a především se odvolával na Jan.5:19: „Nemůže Syn sám od sebe nic činit, jediné což vidí, že Otec činí.“ Syn člověka, Ježíš Kristus, byl zaslíbený Prorok (5.Mo.18:18). ON viděl ve vidění to, co se týkalo těch, ke kterým mluvil.

Všichni jsme byli přemoženi mimořádnou, nadpřirozeně potvrzenou službou, neboť před našima očima byli slepí vidoucí, hluší mohli slyšet, ochrnutí chodit. Ježíš Kristus se projevoval jako Tentýž jako tehdy, když na Zemi putoval (Žid.13:8). Od prvního shromáždění jsem věděl, že toto je muž Bohem poslaný, neboť nikdo nemohl činit, co se tu dělo, jedině, že by byl Bůh s ním. Přirozeně jsem měl přání, tohoto Božího muže osobně poznat.

V pondělí 15. srpna 1955 jsem k tomu měl příležitost. Takovou pokoru a srdečnost jsem ještě nikdy předtím neprožil! Když jsem stál v hale hotelu nedaleko recepce, přišel do haly bratr Branham, podíval se na mne, pravou ruku trochu vztáhl ke mně a řekl: „Ty jsi kazatel evangelia; tvoje žena stojí tam u vchodu.“ Až potom došlo ke stisku ruky a krátké rozmluvě. Toto prožití na mne udělalo tak hluboký dojem, že jsem chtěl s tímto Božím mužem zůstat ve spojení.

Proto jsem v červnu 1958 využil příležitosti, účastnit se velké konference »Voice-of-Headling« (Hlas uzdravování) v Dallasu, v Texasu. V dopoledních a odpoledních shromážděních mluvili někteří světoznámí evangelisté, večer byl hlavním řečníkem bratr Branham. Viděl jsem ten rozdíl a bratra Branhama jsem před jedním shromážděním oslovil. Chtěl jsem vědět, oč se jedná v jeho službě, která se od ostatních lišila. On odpověděl: „Mám zvěst, kterou musím přinést.“ Na konci rozhovoru řekl: „Bratře Franku, ty se s touto zvěstí vrátíš do Německa.“ Dva roky předtím jsem se vystěhoval se svou ženou a dětmi do Kanady, koupil jsem dům a chtěl jsem tam natrvalo zůstat. Ale jeho slova jsem přijal jako TAK PRAVÍ PÁN. Tedy jsme se už příštího srpna vrátili do Německa. Bratr Branham mě ještě během rozhovoru v Dallasu prosil, abych zašel za bratry Leo a Gene, kteří pořizovali magnetofonové záznamy. Od nich jsem dostal pět magnetofonových pásků a nechal jsem jim svou adresu. Na začátku kázání „Chtěli bychom vidět Ježíše“ z 12. června 1958 se bratr Branham zmiňuje o naší rozmluvě: „Zrovna předtím mě objal jeden muž z Německa. Tam jsme měli průměrně deset tisíc obrácení každý večer, padesát tisíc v pěti večerech.“

Od té doby mi byly všechny magnetofonové pásky bratra Branhama posílány. Tak jsem mohl tuto službu bez přerušení následovat až do konce. V prosinci 1959 jsem začal v malém modlitebním kroužku v Krefeldu ta kázání překládat. 28. listopadu 1963 řekl bratr Branham ve shromáždění: „Služba s magnetofonovými pásky je celosvětová. Míním, že je to způsob, jak Bůh tu zvěst nechá pronikat do pohanských zemí. Tam jsou překládány. V Německu ty magnetofonové pásky berou do shromáždění, kde se sejdou stovky lidí. Nasadí si sluchátka a potom se ta příslušná páska přehrává. Tak kazatel stojí před stovkami lidí a předává, zatímco já mluvím, totéž ve své řeči dále …“

Stále znovu jsem především sloužícími bratry dotazován, kdy a jak jsem poznal bratra Branhama, a která prožití byla pro mne nejdůležitější.

V letničních shromážděních letničního sboru Elim bratra Paula Rabe v Hamburku Bachstrasse, promlouvali roku 1949 známý kazatel David DuPlessis z Jižní Afriky a jeden muž z Los Angeles, USA jménem Hal Herman, který se modlil za nemocné. Od něho jsem poprvé slyšel jméno William Branham ve spojitosti se zvláštním darem uzdravování.

Roku 1951 jsem se účastnil shromáždění ve Svobodném letničním sboru v Hamburku na Eimsbütteler Strasse u kazatele Oskara Lardona. Tam také mluvil Američan původem z Německa, žijící v New Yorku, Hans Waldvogel a Američan původem ze Švýcarska Richard Ruff, kteří taktéž Williama Branhama kvůli jeho zvláštnímu daru uzdravování a vidění zmiňovali. Tehdy se všude, do celého světa, rozšířilo uzdravovací hnutí, které začalo Williamem Branhamem.

Roku 1953 jsem dostal od Alberta Götze, zakladatele „Mehr-Licht-Verlag“ v Hamburku, německé vydání knihy „William Branham - muž Bohem poslaný“. Autorem byl Američan Gordon Lindsay z Dallasu, v Texasu. O čem tam bylo psáno, to na mne velmi zapůsobilo.

Když jsem se dozvěděl, že William Branham 12.-19. srpna 1955 bude mít zvláštní shromáždění v Karlsruhe, bylo mi jasné, že se jich musím zúčastnit. Tam jsem se sám stal poprvé očitým svědkem jeho mocné služby. Co se stalo v prorocké službě našeho Pána, to se opakovalo před našima očima. Tak jako On mohl říci Natanaelovi: „Prve nežli tě Filip zavolal, když jsi byl pod fíkem, viděl jsem tebe“, a Petrovi, když se s ním poprvé setkal: „Ty jsi Šimon, syn Jonášův“ (Jan.1:), nebo té ženě u studny, co bylo v jejím životě (Jan.4) atd., tak to se stalo v prorocké službě bratra Branhama: Při modlitbě za nemocné viděl bratr Branham o osobě, za kterou se modlil, ve vidění věci, které nemohl vědět. Když řekl, co viděl, byla víra nemocné osoby tak posilněna, že odtud šla uzdravená. Při tomto prorockém daru vidění se odvolával na Jan.14:12: „… skutky, které Já činím, i on činit bude“ a především se odvolával na Jan.5:19: „Nemůže Syn sám od sebe nic činit, jediné což vidí, že Otec činí.“ Syn člověka, Ježíš Kristus, byl zaslíbený Prorok (5.Mo.18:18). ON viděl ve vidění to, co se týkalo těch, ke kterým mluvil.

Všichni jsme byli přemoženi mimořádnou, nadpřirozeně potvrzenou službou, neboť před našima očima byli slepí vidoucí, hluší mohli slyšet, ochrnutí chodit. Ježíš Kristus se projevoval jako Tentýž jako tehdy, když na Zemi putoval (Žid.13:8). Od prvního shromáždění jsem věděl, že toto je muž Bohem poslaný, neboť nikdo nemohl činit, co se tu dělo, jedině, že by byl Bůh s ním. Přirozeně jsem měl přání, tohoto Božího muže osobně poznat.

V pondělí 15. srpna 1955 jsem k tomu měl příležitost. Takovou pokoru a srdečnost jsem ještě nikdy předtím neprožil! Když jsem stál v hale hotelu nedaleko recepce, přišel do haly bratr Branham, podíval se na mne, pravou ruku trochu vztáhl ke mně a řekl: „Ty jsi kazatel evangelia; tvoje žena stojí tam u vchodu.“ Až potom došlo ke stisku ruky a krátké rozmluvě. Toto prožití na mne udělalo tak hluboký dojem, že jsem chtěl s tímto Božím mužem zůstat ve spojení.

Proto jsem v červnu 1958 využil příležitosti, účastnit se velké konference »Voice-of-Headling« (Hlas uzdravování) v Dallasu, v Texasu. V dopoledních a odpoledních shromážděních mluvili někteří světoznámí evangelisté, večer byl hlavním řečníkem bratr Branham. Viděl jsem ten rozdíl a bratra Branhama jsem před jedním shromážděním oslovil. Chtěl jsem vědět, oč se jedná v jeho službě, která se od ostatních lišila. On odpověděl: „Mám zvěst, kterou musím přinést.“ Na konci rozhovoru řekl: „Bratře Franku, ty se s touto zvěstí vrátíš do Německa.“ Dva roky předtím jsem se vystěhoval se svou ženou a dětmi do Kanady, koupil jsem dům a chtěl jsem tam natrvalo zůstat. Ale jeho slova jsem přijal jako TAK PRAVÍ PÁN. Tedy jsme se už příštího srpna vrátili do Německa. Bratr Branham mě ještě během rozhovoru v Dallasu prosil, abych zašel za bratry Leo a Gene, kteří pořizovali magnetofonové záznamy. Od nich jsem dostal pět magnetofonových pásků a nechal jsem jim svou adresu. Na začátku kázání „Chtěli bychom vidět Ježíše“ z 12. června 1958 se bratr Branham zmiňuje o naší rozmluvě: „Zrovna předtím mě objal jeden muž z Německa. Tam jsme měli průměrně deset tisíc obrácení každý večer, padesát tisíc v pěti večerech.“

Od té doby mi byly všechny magnetofonové pásky bratra Branhama posílány. Tak jsem mohl tuto službu bez přerušení následovat až do konce. V prosinci 1959 jsem začal v malém modlitebním kroužku v Krefeldu ta kázání překládat. 28. listopadu 1963 řekl bratr Branham ve shromáždění: „Služba s magnetofonovými pásky je celosvětová. Míním, že je to způsob, jak Bůh tu zvěst nechá pronikat do pohanských zemí. Tam jsou překládány. V Německu ty magnetofonové pásky berou do shromáždění, kde se sejdou stovky lidí. Nasadí si sluchátka a potom se ta příslušná páska přehrává. Tak kazatel stojí před stovkami lidí a předává, zatímco já mluvím, totéž ve své řeči dále …“