Zvláštní prožití z 2. dubna 1962 o mém povolání a poslání je všem známé. Kázal jsem již od roku 1952, neboť jsem se k tomu cítil být povolán. Ale onoho dne jsem slyšel ten všechno pronikající, přikazující hlas Páně vyslovující následující slova:

„Můj služebníku, tvůj čas pro toto město brzy uplyne. JÁ tě pošlu do jiných měst zvěstovat Mé slovo.“

Namítal jsem: „Pane, nebudou na mne slyšet, neboť mají všeho v plnosti a žijí v přepychu a v luxusu.“

Na to Pán odpověděl: „Můj služebníku, přijde čas, kdy na tebe budou slyšet. Obstarejte si pokrmy a potraviny, neboť přijde velký hlad. Pak budeš stát uprostřed lidu a rozdávat pokrm …“ Následoval příkaz: „Můj služebníku, nezakládej žádné lokální sbory a nevydávej žádný zpěvník, neboť je to znamení denominace.“

Protože byly jmenovány přirozené potraviny, jako brambory, mouka a olej, tak jsme opravdu ve sklepě uskladnili potraviny. Počítali jsme s velikou katastrofou, neboť to byl čas Berlínské krize, Kubánské krize a vrcholila Studená válka. V srpnu 1961 byla postavena Berlínská zeď a ve Východním a Západním Německu, ano, v celé Evropě, bylo napětí, co ještě přijde.

Když uplynuly měsíce a žádný hladomor nenastal, dostal jsem se do veliké vnitřní tísně a již jsem nechtěl kázat. V listopadu jsem zavolal bratru Branhamovi, a naléhavě jsem ho prosil o rozhovor. Došlo k němu v pondělí 3. prosince 1962 za přítomnosti dvou bratří, Freda Sothmana a Bankse Wooda. Seděl jsem u stolu naproti bratrovi Branhamovi, a mohl jsem poznat, že viděl vidění, při němž se mu trochu přivřelo pravé oko. Přitom opakoval přesné znění slov mého povolání. Potom mi vysvětlil, že se nejedná o žádný pozemský pokrm a hladomor, jak jsem se domníval, nýbrž o zaslíbené slovo pro tento čas - ten duchovní pokrm, který jsem měl uložit.

V kázání 1. dubna 1962 mluvil o tom, že mu bylo přikázáno, v Jeffersonville uložit pokrm. To se stalo skrze kázání, která byla zaznamenávána na magnetofonové pásky. Proto mi bylo každé kázání posíláno. Řekl mi také, že s rozdáváním pokrmu - ne s kázáním slova - mám počkat, až dostanu k tomu ten zbytek, který k tomu náleží. Na závěr se mě ještě ptal, jestli bych místo něho mohl mluvit před Křesťanskými obchodníky u Demose Shakariana v Los Angeles, že on sám se připravuje k přestěhování do Tucsonu v Arizoně. Protože jsem měl naplánovaný let tak jako tak přes Los Angeles, rád jsem souhlasil.

Pro mne znamená velice mnoho, že jsem měl osobní kontakt s bratrem Branhamem, byl v jeho domě, jedl s ním, jel s ním v jeho autě. Také telefonní rozhovory a 23 dopisů od něho - první z 11. listopadu 1955, poslední z 30. září 1965 - chovám v paměti jako drahé vzpomínky. To nejdůležitější ale bylo spojení na duchovní úrovni, kterou určil Bůh.

Jako pro všechny, kterým byl bratr Branham blízký, byla také pro mne jeho náhlá smrt velikým šokem, přesto, že jsem ho viděl 24. prosince 1965 ve vidění na oblaku, který ho odnášel vzhůru. Den před jeho pohřbem 11. dubna 1966, jsem mohl bratra Branhama ještě jednou vidět v pohřebním ústavu: Ležel v rakvi s jemným úsměvem v tváři, bez viditelného zranění. Na hřbitově vedoucí bratr pozdravil smuteční shromáždění slovy: „Jsme zde kvůli vzkříšení proroka.“ Ti shromáždění s jeho vzkříšením o velikonoční neděli 1966 počítali. Ale to se nekonalo a tak byly jeho tělesné ostatky za zpěvu písně „Jenom věř, jenom věř …“ uloženy do hrobu. Bylo mi, jakoby se můj duchovní svět a všechny mé naděje, které byly spjaty se službou bratra Branhama, rozbily na střepy. Když jsem se vrátil do svého hotelového pokoje, naplnil mne hluboký pokoj a mluvilo to v mém srdci: „Nyní přišel tvůj čas, abys šel od města k městu a ze země do země, tu zvěst hlásat.“

V obou následujících dnech, 12. a 13. dubna, jsem svolal ty bratry v Jeffersonville. Všichni ostatní odjeli po pohřbu zklamaní domů, mimo bratra Lee Vayle, který napsal knihu „Výklad sedmi církevních věků“. Až do té doby byla v anglické řeči jen kniha o církevních časových obdobích a osmačtyřicetistránková brožura „Časové období Laodiceje“, jako i knihy „Prorok 20. století“ a „Prorok navštívil Jižní Afriku“. Od bratra Branhama ještě nebylo tisknuté ani jediné kázání, a nikdo nepomyslel na to, aby to dělal. Navrhl jsem, aby Roy Borders, který byl tajemníkem bratra Branhama, a kterého jsem také osobně znal, za to převzal odpovědnost. Dohodli jsme se, že kázání na páscích se budou tisknout a vydávat jako brožury, aby mohly být překládány do jiných jazyků.

V mé první brožuře vydané v anglickém jazyku „Only believe the Thus Saith the LORD“ jsem představil službu bratra Branhama. Celý náklad 85 000 výtisků byl rozeslán z Jeffersonville do všech zemí, ve kterých jsem kázal. Tak si všichni zájemci mohli nechat natisknutá kázání v angličtině posílat z USA. V Krefeldu jsme začali s překlady a vydáváním tištěných kázání v německé řeči.

Již v letech 1966/67 jsem měl shromáždění v 25 zemích Západní Evropy, kde také bratr Pearry Green na mé pozvání vydával svědectví o tom, co prožil ve shromážděních bratra Branhama. Na to bratři začali také do jiných jazyků překládat. Ústní šíření zvěsti po odchodu toho proroka domů tak bylo doplněno rozesíláním tištěných kázání. Od roku 1968 jsem kázal také v celé Východní Evropě, včetně Moskvy. Následovala Káhira, Damašek, Bejrút a mnohá jiná další místa na všech kontinentech, kde jsem mohl biblickou zvěst přinášet. To bylo 14 bohatě požehnaných let pod přímým vedením Pána, které v 85 zemích přinesly mnohé ovoce pro Boží království.

Potom přišel rok 1979, kdy se celé peklo otevřelo, aby mne a Boží dílo zničilo těmi nejhoršími a úmyslnými pomluvami. Dokonce i proti Božímu povolání bylo rouháno; to bylo zpochybňováno. Mohu děkovat jen Bohu a Jeho milosti, že se nepříteli nezdařilo Boží dílo zničit.

Započal nový úsek, ve kterém bylo zjeveno, že vzešla dvě různá semena: jedno ze semene Slova a druhé ze svedení. Obě se modlila k Bohu, jako Kain a Abel, obě zpívala stejné duchovní písně. Ale ten rozdíl je zjeven: jedni pomlouvají, druzí jsou pomlouváni, jedni nenávidí, druzí jsou nenáviděni apod.

Pod falešným vlivem nastaly zmatky a rozštěpení, takže v jednotlivých místech vzniklo dokonce vícero takzvaných „sborů zvěsti“. Rozštěpení nikdy nepřijde skrze Bohem ustanovenou službu. Poznávací znamení těch, kteří stojí pod falešnou inspirací a přinášejí vlastní učení, je, že učedníky lákají do svého následování (Sk.20:30). Aby ospravedlnili vlastní učení, schovávají se ti zastánci za proroka, kterého tlačí před sebou. „Neboť“, tak oni tvrdí: „Bibli mají všichni, ale nikdo jí nerozuměl.“ Tak to, co řekl prorok, není vzato a zařazováno zpět do Bible, nýbrž je to postaveno nad Bibli, přestože ten prorok několikrát zdůraznil slova ze Zj.22: „Jestliže by kdo přidal k těmto věcem, nebo by kdo ujal něco od slov proroctví tohoto, vezme Bůh díl jeho ze stromu života, a z města svatého.“

Nikdo není vděčnější za službu bratra Branhama než já, vždyť ta služba byla podobná té, jakou měl sám náš Pán. Člověk William Branham byl Bohu posvěcenou nádobou, kterou Pán použil. Neomylnost a to nadpřirozené, co se stalo v jeho službě, může a smí být připočítáno jen Bohu. Proto všechna čest, všechen dík, všechno uctívání patří Bohu samotnému ve jménu Pána Ježíše Krista. K prorocké službě také náleží učitelská služba, aby bylo všechno na základě spásného Božího plánu biblicky zařazeno. Že Pán mě určil k tomu, zvěstovat všem národům zjevené Slovo jako poslední zvěst, bylo Jeho rozhodnutí. Já jsem to nechtěl a neprosil jsem o to. Ale také to musí být ještě jednou řečeno: Tak jakoby bez zvěstovatele nebyla dána zvěst, tak by se svět bez tohoto Božího povolání nikdy o této zvěsti nedozvěděl.

Bratr Branham není na Zemi již 50 let, on sám vůbec nemůže předcházet druhému Kristovu příchodu, na který čekáme, jak se to falešně tvrdí. Ale biblická zvěst, kterou kázal, se zvěstuje ve všech národech. Pán Svého posla vzal, ale ta zvěst je dále nesena do celého světa. Ta zvěst je to, co je ve Slově Božím napsáno - ne výklady o tom, co řekl bratr Branham.

Přirozeně, že byl až do konce ve velikém očekávání těch věcí, které bude Bůh činit, a my prožijeme a uvidíme naplněné všechno, co Bůh zaslíbil ve svém Slovu. Citát: „V Církvi bude taková síla, která potom sestoupí. Duch Svatý ten lid tak pomaže. Oni vysloví slovo, a to bude ve stvořitelském způsobu v činnosti. … Církev bude uvedena do tohoto stavu, takže plnost síly Ducha Svatého vejde do Církve. To bude trvat jen krátký čas. Dejte pozor: to nebude dlouho, ale bude to tu.“ (13.3.1960).

Citát: „Ale když přijde ten čas, když začne ten tlak - pak to, co jste nyní dočasně viděli, uvidíte zjevené v plnosti Jeho síly.“ (29.12.1963).

Jak to mohlo být v čase Jozue řečeno, tak to bude i na konci: „Nepominulo ani jedno slovo ze všelikého slova dobrého, kteréž mluvil Pán k domu Izraelskému, ale všecko se tak stalo“. (Joz.21:45).

Zvláštní prožití z 2. dubna 1962 o mém povolání a poslání je všem známé. Kázal jsem již od roku 1952, neboť jsem se k tomu cítil být povolán. Ale onoho dne jsem slyšel ten všechno pronikající, přikazující hlas Páně vyslovující následující slova:

„Můj služebníku, tvůj čas pro toto město brzy uplyne. JÁ tě pošlu do jiných měst zvěstovat Mé slovo.“

Namítal jsem: „Pane, nebudou na mne slyšet, neboť mají všeho v plnosti a žijí v přepychu a v luxusu.“

Na to Pán odpověděl: „Můj služebníku, přijde čas, kdy na tebe budou slyšet. Obstarejte si pokrmy a potraviny, neboť přijde velký hlad. Pak budeš stát uprostřed lidu a rozdávat pokrm …“ Následoval příkaz: „Můj služebníku, nezakládej žádné lokální sbory a nevydávej žádný zpěvník, neboť je to znamení denominace.“

Protože byly jmenovány přirozené potraviny, jako brambory, mouka a olej, tak jsme opravdu ve sklepě uskladnili potraviny. Počítali jsme s velikou katastrofou, neboť to byl čas Berlínské krize, Kubánské krize a vrcholila Studená válka. V srpnu 1961 byla postavena Berlínská zeď a ve Východním a Západním Německu, ano, v celé Evropě, bylo napětí, co ještě přijde.

Když uplynuly měsíce a žádný hladomor nenastal, dostal jsem se do veliké vnitřní tísně a již jsem nechtěl kázat. V listopadu jsem zavolal bratru Branhamovi, a naléhavě jsem ho prosil o rozhovor. Došlo k němu v pondělí 3. prosince 1962 za přítomnosti dvou bratří, Freda Sothmana a Bankse Wooda. Seděl jsem u stolu naproti bratrovi Branhamovi, a mohl jsem poznat, že viděl vidění, při němž se mu trochu přivřelo pravé oko. Přitom opakoval přesné znění slov mého povolání. Potom mi vysvětlil, že se nejedná o žádný pozemský pokrm a hladomor, jak jsem se domníval, nýbrž o zaslíbené slovo pro tento čas - ten duchovní pokrm, který jsem měl uložit.

V kázání 1. dubna 1962 mluvil o tom, že mu bylo přikázáno, v Jeffersonville uložit pokrm. To se stalo skrze kázání, která byla zaznamenávána na magnetofonové pásky. Proto mi bylo každé kázání posíláno. Řekl mi také, že s rozdáváním pokrmu - ne s kázáním slova - mám počkat, až dostanu k tomu ten zbytek, který k tomu náleží. Na závěr se mě ještě ptal, jestli bych místo něho mohl mluvit před Křesťanskými obchodníky u Demose Shakariana v Los Angeles, že on sám se připravuje k přestěhování do Tucsonu v Arizoně. Protože jsem měl naplánovaný let tak jako tak přes Los Angeles, rád jsem souhlasil.

Pro mne znamená velice mnoho, že jsem měl osobní kontakt s bratrem Branhamem, byl v jeho domě, jedl s ním, jel s ním v jeho autě. Také telefonní rozhovory a 23 dopisů od něho - první z 11. listopadu 1955, poslední z 30. září 1965 - chovám v paměti jako drahé vzpomínky. To nejdůležitější ale bylo spojení na duchovní úrovni, kterou určil Bůh.

Jako pro všechny, kterým byl bratr Branham blízký, byla také pro mne jeho náhlá smrt velikým šokem, přesto, že jsem ho viděl 24. prosince 1965 ve vidění na oblaku, který ho odnášel vzhůru. Den před jeho pohřbem 11. dubna 1966, jsem mohl bratra Branhama ještě jednou vidět v pohřebním ústavu: Ležel v rakvi s jemným úsměvem v tváři, bez viditelného zranění. Na hřbitově vedoucí bratr pozdravil smuteční shromáždění slovy: „Jsme zde kvůli vzkříšení proroka.“ Ti shromáždění s jeho vzkříšením o velikonoční neděli 1966 počítali. Ale to se nekonalo a tak byly jeho tělesné ostatky za zpěvu písně „Jenom věř, jenom věř …“ uloženy do hrobu. Bylo mi, jakoby se můj duchovní svět a všechny mé naděje, které byly spjaty se službou bratra Branhama, rozbily na střepy. Když jsem se vrátil do svého hotelového pokoje, naplnil mne hluboký pokoj a mluvilo to v mém srdci: „Nyní přišel tvůj čas, abys šel od města k městu a ze země do země, tu zvěst hlásat.“

V obou následujících dnech, 12. a 13. dubna, jsem svolal ty bratry v Jeffersonville. Všichni ostatní odjeli po pohřbu zklamaní domů, mimo bratra Lee Vayle, který napsal knihu „Výklad sedmi církevních věků“. Až do té doby byla v anglické řeči jen kniha o církevních časových obdobích a osmačtyřicetistránková brožura „Časové období Laodiceje“, jako i knihy „Prorok 20. století“ a „Prorok navštívil Jižní Afriku“. Od bratra Branhama ještě nebylo tisknuté ani jediné kázání, a nikdo nepomyslel na to, aby to dělal. Navrhl jsem, aby Roy Borders, který byl tajemníkem bratra Branhama, a kterého jsem také osobně znal, za to převzal odpovědnost. Dohodli jsme se, že kázání na páscích se budou tisknout a vydávat jako brožury, aby mohly být překládány do jiných jazyků.

V mé první brožuře vydané v anglickém jazyku „Only believe the Thus Saith the LORD“ jsem představil službu bratra Branhama. Celý náklad 85 000 výtisků byl rozeslán z Jeffersonville do všech zemí, ve kterých jsem kázal. Tak si všichni zájemci mohli nechat natisknutá kázání v angličtině posílat z USA. V Krefeldu jsme začali s překlady a vydáváním tištěných kázání v německé řeči.

Již v letech 1966/67 jsem měl shromáždění v 25 zemích Západní Evropy, kde také bratr Pearry Green na mé pozvání vydával svědectví o tom, co prožil ve shromážděních bratra Branhama. Na to bratři začali také do jiných jazyků překládat. Ústní šíření zvěsti po odchodu toho proroka domů tak bylo doplněno rozesíláním tištěných kázání. Od roku 1968 jsem kázal také v celé Východní Evropě, včetně Moskvy. Následovala Káhira, Damašek, Bejrút a mnohá jiná další místa na všech kontinentech, kde jsem mohl biblickou zvěst přinášet. To bylo 14 bohatě požehnaných let pod přímým vedením Pána, které v 85 zemích přinesly mnohé ovoce pro Boží království.

Potom přišel rok 1979, kdy se celé peklo otevřelo, aby mne a Boží dílo zničilo těmi nejhoršími a úmyslnými pomluvami. Dokonce i proti Božímu povolání bylo rouháno; to bylo zpochybňováno. Mohu děkovat jen Bohu a Jeho milosti, že se nepříteli nezdařilo Boží dílo zničit.

Započal nový úsek, ve kterém bylo zjeveno, že vzešla dvě různá semena: jedno ze semene Slova a druhé ze svedení. Obě se modlila k Bohu, jako Kain a Abel, obě zpívala stejné duchovní písně. Ale ten rozdíl je zjeven: jedni pomlouvají, druzí jsou pomlouváni, jedni nenávidí, druzí jsou nenáviděni apod.

Pod falešným vlivem nastaly zmatky a rozštěpení, takže v jednotlivých místech vzniklo dokonce vícero takzvaných „sborů zvěsti“. Rozštěpení nikdy nepřijde skrze Bohem ustanovenou službu. Poznávací znamení těch, kteří stojí pod falešnou inspirací a přinášejí vlastní učení, je, že učedníky lákají do svého následování (Sk.20:30). Aby ospravedlnili vlastní učení, schovávají se ti zastánci za proroka, kterého tlačí před sebou. „Neboť“, tak oni tvrdí: „Bibli mají všichni, ale nikdo jí nerozuměl.“ Tak to, co řekl prorok, není vzato a zařazováno zpět do Bible, nýbrž je to postaveno nad Bibli, přestože ten prorok několikrát zdůraznil slova ze Zj.22: „Jestliže by kdo přidal k těmto věcem, nebo by kdo ujal něco od slov proroctví tohoto, vezme Bůh díl jeho ze stromu života, a z města svatého.“

Nikdo není vděčnější za službu bratra Branhama než já, vždyť ta služba byla podobná té, jakou měl sám náš Pán. Člověk William Branham byl Bohu posvěcenou nádobou, kterou Pán použil. Neomylnost a to nadpřirozené, co se stalo v jeho službě, může a smí být připočítáno jen Bohu. Proto všechna čest, všechen dík, všechno uctívání patří Bohu samotnému ve jménu Pána Ježíše Krista. K prorocké službě také náleží učitelská služba, aby bylo všechno na základě spásného Božího plánu biblicky zařazeno. Že Pán mě určil k tomu, zvěstovat všem národům zjevené Slovo jako poslední zvěst, bylo Jeho rozhodnutí. Já jsem to nechtěl a neprosil jsem o to. Ale také to musí být ještě jednou řečeno: Tak jakoby bez zvěstovatele nebyla dána zvěst, tak by se svět bez tohoto Božího povolání nikdy o této zvěsti nedozvěděl.

Bratr Branham není na Zemi již 50 let, on sám vůbec nemůže předcházet druhému Kristovu příchodu, na který čekáme, jak se to falešně tvrdí. Ale biblická zvěst, kterou kázal, se zvěstuje ve všech národech. Pán Svého posla vzal, ale ta zvěst je dále nesena do celého světa. Ta zvěst je to, co je ve Slově Božím napsáno - ne výklady o tom, co řekl bratr Branham.

Přirozeně, že byl až do konce ve velikém očekávání těch věcí, které bude Bůh činit, a my prožijeme a uvidíme naplněné všechno, co Bůh zaslíbil ve svém Slovu. Citát: „V Církvi bude taková síla, která potom sestoupí. Duch Svatý ten lid tak pomaže. Oni vysloví slovo, a to bude ve stvořitelském způsobu v činnosti. … Církev bude uvedena do tohoto stavu, takže plnost síly Ducha Svatého vejde do Církve. To bude trvat jen krátký čas. Dejte pozor: to nebude dlouho, ale bude to tu.“ (13.3.1960).

Citát: „Ale když přijde ten čas, když začne ten tlak - pak to, co jste nyní dočasně viděli, uvidíte zjevené v plnosti Jeho síly.“ (29.12.1963).

Jak to mohlo být v čase Jozue řečeno, tak to bude i na konci: „Nepominulo ani jedno slovo ze všelikého slova dobrého, kteréž mluvil Pán k domu Izraelskému, ale všecko se tak stalo“. (Joz.21:45).