V Neh.9 je od povolání Abrahama popsána cesta Boží s Izraelem: vyvedení z Egypta; rozdělení Rudého moře; jak byli doprovázeni oblakem ve dne a ohnivým sloupem v noci; jak jim Bůh dával příkazy a pokyny, pokrm a nápoj a zavedl je až do zaslíbené země. „Nadto Ducha svého dobrého dal jsi k vyučování jich… A tak za čtyřicet let krmil jsi je na poušti. V ničem nedostatku neměli, oděv jejich neztrouchnivěl, a nohy jejich neotekly.“

Ano, to všecko učinil Bůh pro Svůj lid. Dal Ducha Svatého, dal manu, dal vodu, oděv se jim netrhal, během 40 let zůstával nový, nohy jim neotékaly. „Potom dal jsi jim království a národy… Syny pak jejich rozmnožil jsi… v dobrodiní tvém hojném rozkoší oplývali.“ Ta osobní Boží přítomnost se nezjevila v ohnivém sloupu pro obdiv, ale aby ukazovala cestu – tehdy lidu izraelskému a dnes pravé církvi.

Potom však přijde to velké „Ale“: „Když pak popouzejíce tě, zprotivili se tobě, zavrhli zákon tvůj za hřbet svůj, a proroky tvé zmordovali, kteří jim osvědčovali, aby je obrátili k tobě, a dopouštěli se velikého rouhání.“ (26.v.). Slyšet, věřit a poslechnout – o to se Bohu s Jeho lidem jedná. „Nebo i nám zvěstováno jest, jako i oněm, ale neprospěla jim řeč slyšená, nepřipojená k víře, když slyšeli.“ (Žid.4:2).

Přes všechno, co On jim učinil dobrého, musel Bůh říci: „Po čtyřicet let měl jsem nesnáz s národem tím, a řekl jsem: Lid tento bloudí srdcem, a nepoznali cest mých. (Podle něm. př. Bible: Nechtěli nic vědět o Mých cestách)“ (Ž.95:10).

Nyní následuje vážné napomenutí: „Toto pak všecko k příkladu dálo se jim, a napsáno jest k varování našemu, kteří jsme již na konci světa.“ (1.Kor.10:11). „Protož jak praví Duch svatý: Dnes, uslyšeli-li byste hlas jeho…“ (Žid.3:7).

Od té mocné služby bratra Branhama uplynulo přes čtyřicet let a jaký je výsledek? Různé směry a tábory a všichni se označují za věřící zvěsti; mnozí ale chodí po vlastních cestách, míní, že Bohu slouží, aniž by sami byli ve vůli Boží a cestu Boží s církví vůbec nepoznali.

Ať se to týká Izraele nebo církve: Pravá víra je spojena s opravdovou poslušností a biblickým požehnáním; nevíra s neposlušností a zlořečenstvím. A kdo rozšiřuje cizí učení, stojí pod zlořečenstvím, protože zvěstuje jiné evangelium (Gal.1; 2.Kor.11). Bůh je jen ve Svém Slově; Satan v každém výkladu. Musíme se vrátit k začátku a kráčet ve víře a v poslušnosti po osvícené Boží cestě.

Apoštol Jan, který se již ve svém čase musel dostat do rozporu s falešnými proroky a učiteli, oslovuje výhradně Boží děti a píše, potom, co v 3. verši odhalil antikristovského ducha, který již tehdy byl ve světě: „Vy pak z Boha jste, synáčkové, a zvítězili jste nad nimi; nebo větší jest ten, který je ve vás, nežli ten, který je v světě. Oni z světa jsou, a proto o světu mluví, a svět jich poslouchá.

My z Boha jsme. Kdo zná Boha, poslouchá nás; kdo pak není z Boha, neposlouchá nás. A po tom poznáváme ducha pravdy a ducha bludu.“ (1.Jan.4:1-6). Jan oslovuje pravé Boží děti: „Vy pak z Boha jste“, a s ohledem k pravým Božím služebníkům říká: „My z Boha jsme. Kdo zná Boha, poslouchá nás…“ S tím výrokem „My z Boha jsme…“ míní sebe a všechny, které Pán povolal do služby. To je spojeno s apoštolskou plnou mocí a posláním: „Jako mne poslal Otec, tak i já posílám vás.“ (Jan.20:21). Na ně se vztahují slova: „Kdo vás slyší, mne slyší!“ (Luk.10:16).

Vidíme, že od začátku existuje Duch Pravdy a duch podvodu a také jsou dvě různé skupiny. Každá se nachází pod nějakým přímým duchovním vlivem: jedna pod nadpřirozeným, Božím, ta druhá pod světským, ďábelským. Jan píše: „Po tomto zjevní jsou synové Boží a synové ďáblovi. Každý, kdo nečiní spravedlnosti, není z Boha, a kdo nemiluje bratra svého.“ (1.Jan.3:10). Obě jsou tak od základu rozdílné jako Kain a Abel; oba vyšli z jednoho mateřského klínu Evy: oba věřili v téhož Boha; oba přinesli oběť; oba se modlili. A přece to byla dvě úplně rozdílná semena.

A k tomu se potom přidává pojem »zvěst«, o kterou se přece nyní obzvlášť jedná. Jan totiž pokračoval: „Nebo to jest to zvěstování, které jste slýchali od počátku, abychom milovali jedni druhé. Ne jako Kain, který z toho zlostníka byl a zamordoval bratra svého. A pro kterou příčinu zamordoval ho? Protože skutkové jeho byli zlí, bratra pak jeho byli spravedliví.“ Jak říkal bratr Branham, z každého probuzení vyjdou vždy dvě různá semena jako dvojčata. Náš Pán zvěstování zvěsti Slova přirovnal v Mat.13:24-38 k rozsévání a vysvětluje: „…dobré pak símě jsou synové království, ale koukol jsou synové toho zlostníka.“ Obě semena jsou zaseta na stejném poli. Syn člověka rozsévá dobré semeno, nepřítel to zlé. A slunce svítí na zlé i dobré, a stejný déšť padá na spravedlivé a nespravedlivé (Mat.5:45). Poznáte je podle ovoce, ne podle darů!

Co musel Pán říci těm nevěřícím Židům tehdy, platí ještě dnes pro všechny z národů: „Kdo z Boha jest, slova Boží slyší; proto vy neslyšíte, že z Boha nejste.“ (Jan.8:47). Obrácen ke Svým učedníkům řekl Pán tehdy a i dnes: „Ale oči vaše blahoslavené jsou, že vidí, i uši vaše, že slyší.“ (Mat.13:16) Jednou provždy platí: Kdo je Bohem poslán, mluví slova Boží! A kdo je z Boha narozen, slyší slova Boží! Všechno Písmo je přece od Boha dáno (2.Tim.3:16), neboť Bohem posvěcení muži, inspirovaní Duchem Svatým, nám zvěstovali věci, do kterých by i andělé chtěli nahlédnout (1.Petr.1:12).

Platí dále: Ta poslední, ryzí biblická zvěst dosáhne končiny Země a všichni, kteří jsou opravdu z Boha, na ni uslyší.

V Neh.9 je od povolání Abrahama popsána cesta Boží s Izraelem: vyvedení z Egypta; rozdělení Rudého moře; jak byli doprovázeni oblakem ve dne a ohnivým sloupem v noci; jak jim Bůh dával příkazy a pokyny, pokrm a nápoj a zavedl je až do zaslíbené země. „Nadto Ducha svého dobrého dal jsi k vyučování jich… A tak za čtyřicet let krmil jsi je na poušti. V ničem nedostatku neměli, oděv jejich neztrouchnivěl, a nohy jejich neotekly.“

Ano, to všecko učinil Bůh pro Svůj lid. Dal Ducha Svatého, dal manu, dal vodu, oděv se jim netrhal, během 40 let zůstával nový, nohy jim neotékaly. „Potom dal jsi jim království a národy… Syny pak jejich rozmnožil jsi… v dobrodiní tvém hojném rozkoší oplývali.“ Ta osobní Boží přítomnost se nezjevila v ohnivém sloupu pro obdiv, ale aby ukazovala cestu – tehdy lidu izraelskému a dnes pravé církvi.

Potom však přijde to velké „Ale“: „Když pak popouzejíce tě, zprotivili se tobě, zavrhli zákon tvůj za hřbet svůj, a proroky tvé zmordovali, kteří jim osvědčovali, aby je obrátili k tobě, a dopouštěli se velikého rouhání.“ (26.v.). Slyšet, věřit a poslechnout – o to se Bohu s Jeho lidem jedná. „Nebo i nám zvěstováno jest, jako i oněm, ale neprospěla jim řeč slyšená, nepřipojená k víře, když slyšeli.“ (Žid.4:2).

Přes všechno, co On jim učinil dobrého, musel Bůh říci: „Po čtyřicet let měl jsem nesnáz s národem tím, a řekl jsem: Lid tento bloudí srdcem, a nepoznali cest mých. (Podle něm. př. Bible: Nechtěli nic vědět o Mých cestách)“ (Ž.95:10).

Nyní následuje vážné napomenutí: „Toto pak všecko k příkladu dálo se jim, a napsáno jest k varování našemu, kteří jsme již na konci světa.“ (1.Kor.10:11). „Protož jak praví Duch svatý: Dnes, uslyšeli-li byste hlas jeho…“ (Žid.3:7).

Od té mocné služby bratra Branhama uplynulo přes čtyřicet let a jaký je výsledek? Různé směry a tábory a všichni se označují za věřící zvěsti; mnozí ale chodí po vlastních cestách, míní, že Bohu slouží, aniž by sami byli ve vůli Boží a cestu Boží s církví vůbec nepoznali.

Ať se to týká Izraele nebo církve: Pravá víra je spojena s opravdovou poslušností a biblickým požehnáním; nevíra s neposlušností a zlořečenstvím. A kdo rozšiřuje cizí učení, stojí pod zlořečenstvím, protože zvěstuje jiné evangelium (Gal.1; 2.Kor.11). Bůh je jen ve Svém Slově; Satan v každém výkladu. Musíme se vrátit k začátku a kráčet ve víře a v poslušnosti po osvícené Boží cestě.

Apoštol Jan, který se již ve svém čase musel dostat do rozporu s falešnými proroky a učiteli, oslovuje výhradně Boží děti a píše, potom, co v 3. verši odhalil antikristovského ducha, který již tehdy byl ve světě: „Vy pak z Boha jste, synáčkové, a zvítězili jste nad nimi; nebo větší jest ten, který je ve vás, nežli ten, který je v světě. Oni z světa jsou, a proto o světu mluví, a svět jich poslouchá.

My z Boha jsme. Kdo zná Boha, poslouchá nás; kdo pak není z Boha, neposlouchá nás. A po tom poznáváme ducha pravdy a ducha bludu.“ (1.Jan.4:1-6). Jan oslovuje pravé Boží děti: „Vy pak z Boha jste“, a s ohledem k pravým Božím služebníkům říká: „My z Boha jsme. Kdo zná Boha, poslouchá nás…“ S tím výrokem „My z Boha jsme…“ míní sebe a všechny, které Pán povolal do služby. To je spojeno s apoštolskou plnou mocí a posláním: „Jako mne poslal Otec, tak i já posílám vás.“ (Jan.20:21). Na ně se vztahují slova: „Kdo vás slyší, mne slyší!“ (Luk.10:16).

Vidíme, že od začátku existuje Duch Pravdy a duch podvodu a také jsou dvě různé skupiny. Každá se nachází pod nějakým přímým duchovním vlivem: jedna pod nadpřirozeným, Božím, ta druhá pod světským, ďábelským. Jan píše: „Po tomto zjevní jsou synové Boží a synové ďáblovi. Každý, kdo nečiní spravedlnosti, není z Boha, a kdo nemiluje bratra svého.“ (1.Jan.3:10). Obě jsou tak od základu rozdílné jako Kain a Abel; oba vyšli z jednoho mateřského klínu Evy: oba věřili v téhož Boha; oba přinesli oběť; oba se modlili. A přece to byla dvě úplně rozdílná semena.

A k tomu se potom přidává pojem »zvěst«, o kterou se přece nyní obzvlášť jedná. Jan totiž pokračoval: „Nebo to jest to zvěstování, které jste slýchali od počátku, abychom milovali jedni druhé. Ne jako Kain, který z toho zlostníka byl a zamordoval bratra svého. A pro kterou příčinu zamordoval ho? Protože skutkové jeho byli zlí, bratra pak jeho byli spravedliví.“ Jak říkal bratr Branham, z každého probuzení vyjdou vždy dvě různá semena jako dvojčata. Náš Pán zvěstování zvěsti Slova přirovnal v Mat.13:24-38 k rozsévání a vysvětluje: „…dobré pak símě jsou synové království, ale koukol jsou synové toho zlostníka.“ Obě semena jsou zaseta na stejném poli. Syn člověka rozsévá dobré semeno, nepřítel to zlé. A slunce svítí na zlé i dobré, a stejný déšť padá na spravedlivé a nespravedlivé (Mat.5:45). Poznáte je podle ovoce, ne podle darů!

Co musel Pán říci těm nevěřícím Židům tehdy, platí ještě dnes pro všechny z národů: „Kdo z Boha jest, slova Boží slyší; proto vy neslyšíte, že z Boha nejste.“ (Jan.8:47). Obrácen ke Svým učedníkům řekl Pán tehdy a i dnes: „Ale oči vaše blahoslavené jsou, že vidí, i uši vaše, že slyší.“ (Mat.13:16) Jednou provždy platí: Kdo je Bohem poslán, mluví slova Boží! A kdo je z Boha narozen, slyší slova Boží! Všechno Písmo je přece od Boha dáno (2.Tim.3:16), neboť Bohem posvěcení muži, inspirovaní Duchem Svatým, nám zvěstovali věci, do kterých by i andělé chtěli nahlédnout (1.Petr.1:12).

Platí dále: Ta poslední, ryzí biblická zvěst dosáhne končiny Země a všichni, kteří jsou opravdu z Boha, na ni uslyší.