„Zhřešil-li by pak proti tobě bratr tvůj, jdi a potresci ho mezi sebou a jím samým. Uposlechl-li by tebe, získal jsi bratra svého. Jestliže by pak neuposlechl, přijmi k sobě ještě jednoho aneb dva, aby v ústech dvou neb tří svědků stálo každé slovo. Pakliť by jich neuposlechl, pověz Církvi. Jestliže pak i Církve neuposlechne, budiž tobě jako pohan a publikán.“ (Mat. 18:15–17) Toto slovo musel mít Pavel na mysli, když odpovědným bratřím v 1. Kor. 5 na základě 3. Moj. 18:8 dal na srozuměnou rozsudek v jednom neobyčejném případě, jaký ani u pohanů nebyl myslitelný.

Zřejmě se v ostatních případech neradili se staršími, neboť jim apoštol vytýká, že ve sporech „…těmi, kteříž nejzadnější jsou v Církvi, soud osaďte, (podle něm. překl.: „takoví lidé vás soudí, kteří jinak v Církvi nejsou hodni úcty!“) K zahanbeníť vašemu to pravím. Tak-liž není mezi vámi moudrého ani jednoho, kterýž by mohl rozsouditi mezi bratřími svými?“ (1. Kor. 6:4–5)

Ve 2. Kor. 2:6–11 se dovídáme, co se má stát s věřícím, který na jedno nebo dvě napomenutí neuposlechl a jehož záležitost byla předložena Církvi: „Dostiť má takový na tom trestání od mnohých, tak abyste naproti tomu již raději odpustili, a potěšili ho, aby snad přílišným zármutkem nebyl sehlcen takový. Protož prosím vás, abyste utvrdili k němu lásku. Nebo i proto psal jsem, abych zkušením zvěděl, jste-li ve všem poslušní. Komuž pak vy co odpouštíte, i já. Nebo i já, jestliže jsem co odpustil, komuž jsem odpustil, pro vás jsem učinil, před obličejem Kristovým, abychom nebyli oklamáni od satana. Neboť nejsou nám myšlení jeho neznámá.“

Nejde tedy o to, aby jeden prohlásil druhého vinným, jde o odpuštění a o božský pořádek, v němž jedině vzniká Bohu příjemná atmosféra. Zákon obviňuje každého, milost osvobozuje. Pán vzal vinu nás všech na sebe a vnesl ji na kříž. Obětí božské lásky v Ježíši Kristu, našem Pánu, se tam stalo dokonalé božské odpuštění a smíření. On přinesl pokoj těm, kteří Ho přijímají. Kdo dává vinuněkomu druhému, ruší platnost odpuštění pro sebe. Dokonané vykoupení a odpuštění pozbývá pro něho platnosti, protože on sám neodpouští. Tak vznikají opět nepřátelství a překážky. Tím, že druhému připočítáváme vinu, obviňujeme sami sebe před Bohem, protože tím prohlašujeme dokonané vykoupení pro sebe, ne pro toho druhého, za neplatné. V takovém případě se naše vlastní já prosazuje a jsme ovládáni lidským jednáním a myšlením. Provždy platí to, co Bůh v Kristu učinil, právě tak jako blahoslavenství z Řím. 4:7–8: „Blahoslavení, jichž odpuštěny jsou nepravosti, a jejichž přikryti jsou hříchové. Blahoslavený muž, kterémuž Pán nepočítá hříchu.“

V Efez. 5 od verše 21 jsou osloveni všichni. Nejdříve je řečeno všeobecně: „Poddáni jsouce jedni druhým v bázni Boží…“ (podle něm. překl.: „Podřiďte se jedni druhým, jak to vyžaduje bázeň před Kristem.“), potom je ženám ukázáno jejich místo a rovněž tak mužům, až k vrcholu v porovnání s Kristem a Církví, za kterou se obětoval, „…aby ji posvětil, očistiv obmytím vody skrze slovo, aby ji sobě postavil slavnou Církev, nemající poskvrny, ni vrásky, neb cokoli takového, ale aby byla svatá, a bez úhony.“

Již zde musíme dospět v božské lásce, která je svazkem dokonalosti, k Duchem vypůsobené jednotě. Potom teprve budeme připraveni pro vzetí. Bratr Branham byl za svého života přenesen v duchu do ráje. Mezi jiným viděl velký, bíle oděný zástup a slyšel hlasitá slova: „Jen dokonalá láska sem vejde! Všechny, které jsi kdy miloval a kteří milovali tebe, ti Bůh dal.“ „Láska bližnímu zle neučiní, a protož plnost zákona jest láska.“ (Řím. 13:10)

Pavel se odvolával na zvláštní zážitky, které měl, jakož i na vidění a zdůrazňuje to nejneobyčejnější, když byl přesazen do ráje (2. Kor. 12).

Již předtím v 1. Kor. 2 dosvědčil: „Čeho oko nevídalo, ani ucho neslýchalo, ani na srdce lidské nevstoupilo, co připravil Bůh těm, kteříž jej milují.“ (verš 9)

Jan, miláček Ježíšův, psal mnoho o lásce a dosvědčuje: „Každý, kdož věří, že Ježíš jest Kristus, z Boha se narodil; a každý, kdož miluje toho, kterýž zplodil, milujeť i toho, kterýž zplozen jest z něho. Po tomť poznáváme, že milujeme syny Boží, když Boha milujeme, a přikázání jeho ostříháme.“ (1. Jan. 5:1–2). Boží láskou může skutečně milovat jen ten, do jehož srdce byla Duchem vylita vykupující a odpouštějící láska, která na kříži na Golgatě vústila ve smíření a odpuštění.

My všichni bychom měli číst obzvláště dopisy Jana, protože v nás zasahují přímo jádro božského života. On to byl, kdo důrazně napomínal, že nesmíme milovat způsobem Kaina, který byl z toho zlého a zabil svého bratra. „Synáčkové moji, nemilujmež slovem, ani jazykem, ale skutkem a pravdou! … Nejmilejší, milujmež jedni druhé, nebo láska z Boha jest, a každý, kdož miluje, z Boha se narodil, a znáť Boha. Kdož nemiluje, nezná Boha; nebo Bůh láska jest… Boha žádný nikdy nespatřil, ale milujeme-li jedni druhé, Bůh v nás přebývá, a láska jeho dokonalá jest v nás … A my jsme poznali, a uvěřili o lásce, kterouž Bůh má k nám. Bůh láska jest, a kdož v lásce přebývá, v Bohu přebývá, a Bůh v něm … Řekl-li by kdo: Miluji Boha, a bratra svého nenáviděl by, lhář jest. Nebo kdož nemiluje bratra svého, kteréhož viděl, Boha, kteréhož neviděl, kterak může milovati?“ (1. Jana 3:18, 4:7–8, 12, 16, 20)

„Zhřešil-li by pak proti tobě bratr tvůj, jdi a potresci ho mezi sebou a jím samým. Uposlechl-li by tebe, získal jsi bratra svého. Jestliže by pak neuposlechl, přijmi k sobě ještě jednoho aneb dva, aby v ústech dvou neb tří svědků stálo každé slovo. Pakliť by jich neuposlechl, pověz Církvi. Jestliže pak i Církve neuposlechne, budiž tobě jako pohan a publikán.“ (Mat. 18:15–17) Toto slovo musel mít Pavel na mysli, když odpovědným bratřím v 1. Kor. 5 na základě 3. Moj. 18:8 dal na srozuměnou rozsudek v jednom neobyčejném případě, jaký ani u pohanů nebyl myslitelný.

Zřejmě se v ostatních případech neradili se staršími, neboť jim apoštol vytýká, že ve sporech „…těmi, kteříž nejzadnější jsou v Církvi, soud osaďte, (podle něm. překl.: „takoví lidé vás soudí, kteří jinak v Církvi nejsou hodni úcty!“) K zahanbeníť vašemu to pravím. Tak-liž není mezi vámi moudrého ani jednoho, kterýž by mohl rozsouditi mezi bratřími svými?“ (1. Kor. 6:4–5)

Ve 2. Kor. 2:6–11 se dovídáme, co se má stát s věřícím, který na jedno nebo dvě napomenutí neuposlechl a jehož záležitost byla předložena Církvi: „Dostiť má takový na tom trestání od mnohých, tak abyste naproti tomu již raději odpustili, a potěšili ho, aby snad přílišným zármutkem nebyl sehlcen takový. Protož prosím vás, abyste utvrdili k němu lásku. Nebo i proto psal jsem, abych zkušením zvěděl, jste-li ve všem poslušní. Komuž pak vy co odpouštíte, i já. Nebo i já, jestliže jsem co odpustil, komuž jsem odpustil, pro vás jsem učinil, před obličejem Kristovým, abychom nebyli oklamáni od satana. Neboť nejsou nám myšlení jeho neznámá.“

Nejde tedy o to, aby jeden prohlásil druhého vinným, jde o odpuštění a o božský pořádek, v němž jedině vzniká Bohu příjemná atmosféra. Zákon obviňuje každého, milost osvobozuje. Pán vzal vinu nás všech na sebe a vnesl ji na kříž. Obětí božské lásky v Ježíši Kristu, našem Pánu, se tam stalo dokonalé božské odpuštění a smíření. On přinesl pokoj těm, kteří Ho přijímají. Kdo dává vinu  někomu druhému, ruší platnost odpuštění pro sebe. Dokonané vykoupení a odpuštění pozbývá pro něho platnosti, protože on sám neodpouští. Tak vznikají opět nepřátelství a překážky. Tím, že druhému připočítáváme vinu, obviňujeme sami sebe před Bohem, protože tím prohlašujeme dokonané vykoupení pro sebe, ne pro toho druhého, za neplatné. V takovém případě se naše vlastní já prosazuje a jsme ovládáni lidským jednáním a myšlením. Provždy platí to, co Bůh v Kristu učinil, právě tak jako blahoslavenství z Řím. 4:7–8: „Blahoslavení, jichž odpuštěny jsou nepravosti, a jejichž přikryti jsou hříchové. Blahoslavený muž, kterémuž Pán nepočítá hříchu.“

V Efez. 5 od verše 21 jsou osloveni všichni. Nejdříve je řečeno všeobecně: „Poddáni jsouce jedni druhým v bázni Boží…“ (podle něm. překl.: „Podřiďte se jedni druhým, jak to vyžaduje bázeň před Kristem.“), potom je ženám ukázáno jejich místo a rovněž tak mužům, až k vrcholu v porovnání s Kristem a Církví, za kterou se obětoval, „…aby ji posvětil, očistiv obmytím vody skrze slovo, aby ji sobě postavil slavnou Církev, nemající poskvrny, ni vrásky, neb cokoli takového, ale aby byla svatá, a bez úhony.“

Již zde musíme dospět v božské lásce, která je svazkem dokonalosti, k Duchem vypůsobené jednotě. Potom teprve budeme připraveni pro vzetí. Bratr Branham byl za svého života přenesen v duchu do ráje. Mezi jiným viděl velký, bíle oděný zástup a slyšel hlasitá slova: „Jen dokonalá láska sem vejde! Všechny, které jsi kdy miloval a kteří milovali tebe, ti Bůh dal.“ „Láska bližnímu zle neučiní, a protož plnost zákona jest láska.“ (Řím. 13:10)

Pavel se odvolával na zvláštní zážitky, které měl, jakož i na vidění a zdůrazňuje to nejneobyčejnější, když byl přesazen do ráje (2. Kor. 12).

Již předtím v 1. Kor. 2 dosvědčil: „Čeho oko nevídalo, ani ucho neslýchalo, ani na srdce lidské nevstoupilo, co připravil Bůh těm, kteříž jej milují.“ (verš 9)

Jan, miláček Ježíšův, psal mnoho o lásce a dosvědčuje: „Každý, kdož věří, že Ježíš jest Kristus, z Boha se narodil; a každý, kdož miluje toho, kterýž zplodil, milujeť i toho, kterýž zplozen jest z něho. Po tomť poznáváme, že milujeme syny Boží, když Boha milujeme, a přikázání jeho ostříháme.“ (1. Jan. 5:1–2). Boží láskou může skutečně milovat jen ten, do jehož srdce byla Duchem vylita vykupující a odpouštějící láska, která na kříži na Golgatě vústila ve smíření a odpuštění.

My všichni bychom měli číst obzvláště dopisy Jana, protože v nás zasahují přímo jádro božského života. On to byl, kdo důrazně napomínal, že nesmíme milovat způsobem Kaina, který byl z toho zlého a zabil svého bratra. „Synáčkové moji, nemilujmež slovem, ani jazykem, ale skutkem a pravdou! … Nejmilejší, milujmež jedni druhé, nebo láska z Boha jest, a každý, kdož miluje, z Boha se narodil, a znáť Boha. Kdož nemiluje, nezná Boha; nebo Bůh láska jest… Boha žádný nikdy nespatřil, ale milujeme-li jedni druhé, Bůh v nás přebývá, a láska jeho dokonalá jest v nás … A my jsme poznali, a uvěřili o lásce, kterouž Bůh má k nám. Bůh láska jest, a kdož v lásce přebývá, v Bohu přebývá, a Bůh v něm … Řekl-li by kdo: Miluji Boha, a bratra svého nenáviděl by, lhář jest. Nebo kdož nemiluje bratra svého, kteréhož viděl, Boha, kteréhož neviděl, kterak může milovati?“ (1. Jana 3:18, 4:7–8, 12, 16, 20)