Bylo to čtyřicet roků jak u Mojžíše, toho největšího proroka Starého Zákona, tak také u Davida, obzvláště pomazaného a požehnaného krále v Izraeli, jako zvláštní časový interval podle vůle Boží s Jeho služebníky a Jeho lidem. Co se děje podle Božího spásného plánu, ať již s Izraelem nebo Církví, je předem určeno a právě tak i všichni ti, kteří se na tom podílejí. A tak se vždy naplňuje: „Ale ti vyvolení toho dosáhli.“ (Řím. 11:7)

Již před založením světa, ještě před začátkem, dříve než začal čas, stanovil Bůh celý spásný plán. ON přece věděl, že Jeho první, Jím stvořený syn Adam v masitém těle padne. Tak musel určit, že Jeho prvorozený Syn se zjeví v masitém těle jako druhý Adam, aby nás spasil z pádu do hříchu a smrti, do které přece všechno lidstvo bylo strženo. Adam byl stvořen k obrazu Božímu (1. Moj. 1:27, 1. Moj. 5:1) – Kristus byl obrazem Božím (2. Kor. 4:3–6, Žid. 1:3).

Je všeobecně známé, že v uplynulých pěti staletích od průlomu reformace se opět zvěstuje evangelium. Různá probuzení, která se od té doby odehrála, byla vždy novým začátkem a sloužila již k přípravě pro další probuzení. Před sto lety byl rovněž nový začátek: velké letniční probuzení, ve kterém Duch Boží působil mocným způsobem. Právě před šedesáti lety, 7. května 1946, učinil Bůh skrze nadpřirozené povolání Williama Branhama opět jeden nový začátek. Potom přišel největší průlom všech dob ve spásném probuzení s uzdravováním, které pokračovalo v různých hnutích i po odchodu Božího muže 25. prosince 1965.

Protože z milosti jsem se osobně zúčastnil toho, co Bůh pro tento čas zaslíbil a v přítomnosti činí, rád bych objasnil úsek minulých čtyřiceti let spojený s Božími spásnými dějinami. Plni vděčnosti se ohlížíme za tím, co věrný Pán v tomto čase, do něhož je zahrnut i můj životopis, mezi Svým lidem učinil. I ti, kteří přišli později, mají právo se dozvědět o tomto novém začátku i o jeho nádherném pokračování.

S bratrem Branhamem jsem udržoval deset let osobní kontakt a jsem dobře obeznámen s jeho povoláním a posláním. Jako muž Bohem poslaný vešel do dějin a jeho zvěst založená na Slovu předchází – i když se tomu odporuje – druhému příchodu Krista, jak mu to bylo oznámeno 11. června 1933. Jestliže se odvolávám na vedení a různá prožití, pak proto, aby všichni věděli, že Bůh se také v tomto čase dosvědčil.

Nejprve jsem měl velkou přednost účastnit se od 13. do 19. srpna 1955 jeho shromáždění v Karlsruhe. Byl to neobyčejný zážitek a byl jsem od prvního dne přesvědčen, že nikdo nemůže činit skutky, které se zde staly, jedině, že by s ním byl Bůh a konal je. Opravdu se stalo, že slepí se na místě stali vidoucími, ochrnutí chodili a nemocní byli uzdraveni, atd. Jako očitý svědek jsem prožíval dny jako v Bibli, jako za dnů apoštolů. Jaký požehnaný čas! Sám jsem kázal od roku 1953, ale v těchto shromážděních jsem viděl, jak Ježíš Kristus se večer za večerem prokazuje před tisíci jako tentýž včera, dnes a až na věky, a chtěl jsem vědět, čemu tento muž věří a co učí, neboť jsem přece viděl, že Bůh je s ním.

Věděl jsem, jak různě se věří a učí, ale mně se jednalo o to, poznat „pravé evangelium“ a „pravé učení“, které Bůh před mými zraky tak mocně potvrzoval. S touto žádostí jsem se zúčastnil velké konference „Voice of Healing“ v Dallasu v Texasu v USA, kterou od 6. do 15. června 1958 naplánoval Gordon Lindsay. Během dopoledních a odpoledních shromáždění promlouvali světoznámí evangelisté, ale ve večerních shromážděních byl hlavní mluvčí bratr Branham. Tak jsem měl možnost porovnávat a stačily mi již první tři dny, abych měl jasno.

Jak Pán jako Syn člověka viděl ve viděních, co se mělo stát – „Nemůže Syn sám od sebe nic činit, jedině co vidí, an Otec činí…“  (Jan 5:19–20), tak viděl bratr Branham ve vidění to, co se týkalo osoby, za kterou se modlil. Když ji viděl ve vidění uzdravenou, nehledě na to, čím trpěli, mohl s plnou Boží mocí vyslovit příkaz: „Buď uzdraven! Buď uzdraven ve jménu Ježíše Krista z Nazaretu! Tvá víra tě uzdravila.“  A na místě se to stalo! Skrze tuto jedinečnou službu se stalo, co je napsáno v Janu 14:12: „ … skutky, které já činím i on činit bude.“ Miliony to prožily během těch dvaceti let od roku 1946 do roku 1965. Zapřít to nemůžeme, odmítnout ano. Co bratra Branhama odlišovalo od všech ostatních evangelistů, bylo to Boží oprávnění jeho služby.

Před jedním večerním shromážděním v Dallasu jsem vyhledal možnost rozmluvy s bratrem Branhamem a řekl jsem mu: „Bratře Branhame, poznávám, že jsi muž Bohem poslaný. Vidím rozdíl mezi tebou a všemi ostatními evangelisty. Chtěl bych vědět, co věříš a učíš.“ O nějaké „zvěsti“ jsem v té době ještě neměl ani potuchy. Řekl mi: „Jdi za Leem Mercierem: to je ten, který ta kázání natáčí na magnetofonové pásky. Požádej ho, aby Ti některé z nich dal…“ Na závěr tohoto rozhovoru řekl: „Bratře Franku, ty se vrátíš s touto zvěstí do Německa.“

Druhý den jsem šel za bratrem Mercierem a dostal jsem od něho pět pásků s kázáními. Řekl mi: „Bratře Franku, když si tato kázání vyslechneš a budeš chtít další, ozvi se.“ Odpověděl jsem: „Tady je má adresa. Pošli mi každé kázání bratra Branhama.“ Tak jsem od roku 1958 dostával každé kázání, které bratr Branham kázal v USA.

O mém povolání z 2. dubna 1962 ví všichni, kteří jsou obeznámeni se zvěstí konečného času. Právě tak, že bratr Branham to 3. prosince 1962 potvrdil v přítomnosti bratří Bankse Woodse a Freda Sothmana, kteří oba ještě žijí, a že to Bůh sám ve více než čtyřiceti uplynulých letech potvrdil jako pravdu.

Na závěr našeho rozhovoru řekl bratr Branham: „Bratře Franku, pokrm, který máš uskladnit, je to zaslíbené a zjevené Slovo pro tento čas… Ale počkej s rozdáváním, až obdržíš zbytek…“ Musím se přiznat, že po těch odpovědích, které jsem od něho až dosud dostal, jsem této části nerozuměl. Počítal jsem s tím, že můj čas přišel. Že jsem měl ještě čekat, mě zarmoutilo. Až později mi bylo jasné, že čekání se týkalo jen druhé části, totiž rozdávání pokrmu, který měl bratr Branham nejprve uložit, nikoliv však první části, jít od města k městu a zvěstovat Boží Slovo.

Rozhovor pokračoval. Ale náhle se bratr Branham ztišil a bezprostředně řekl: „Bratře Franku, o Pavlově cestě do Jeruzaléma si nemusíš dělat starosti; bylo to ve vůli Boží.“ Léta mne to trápilo a nerozuměl jsem tomu, proč Pavel šel do chrámu v Jeruzalémě, složil slib podle Zákona za očištěni pro sebe a své průvodce atd. (Sk. 21), neboť to odporovalo tomu, co sám prožil a kázal. Jednou před mnoha lety jsem si řekl: „Pavle, až tě v nebi uvidím, zeptám se tě na to.“ Během této rozmluvy jsem si na to vůbec nevzpomněl, ale Bůh, který je vševědoucí, to Svému prorokovi zjevil. V průběhu rozhovoru mi bratr Branham také řekl, že s Davidem DuPlessis, dá–li Bůh, přijede do Německa, což se, žel, již neuskutečnilo.

Co se Německa týkalo, dlouho jsem se zabýval otázkou, jestli je Německo kvůli vyvraždění 6 milionů Židů prokleto, jak se tvrdilo po válce v kostelech a svobodných náboženských společenstvích. Na tohle jsem se ho ptal a on odpověděl docela spontánně: „Ne, na Německu žádné prokletí nespočívá, Bůh bude volat k odpovědnosti jen ty, kteří to učinili.“ Kromě toho jsem chtěl od bratra Branhama vědět, zda se mohu modlit za nemocné. Odpověď byla opět přímá: „Bratře Franku tebe povolal Bůh a každý, kdo je povolaný ke kázání evangelia, je povolaný i k tomu, aby se modlil za nemocné. Je to částí téhož misijního pověření.“

Pak se bratr Branham ptal mne, jestli bych mohl místo něho mluvit k Obchodníkům plného evangelia v Los Angeles. Byl zaneprázdněn stěhováním své rodiny do Tucsonu, jež mělo proběhnout začátkem ledna, takže do Los Angeles nemohl cestovat. Telefonoval Demosovi Shakarianovi a vyrozuměl ho, a tak jsem byl v sobotu 10. prosince 1962 v „Cliffton’s Cafeteria“ hlavní řečník.

Bratr Branham mi také vyprávěl o Henrym Martinovi z Edmontonu, který rovněž s malou skupinou německy hovořících lidí přehrává ty magnetofonové záznamy kázání, tak jako my v Německu. Z Los Angeles jsem pokračoval dále do Kanady a bratr Martin mne uvedl do domu německy mluvících sourozenců. Z toho pak vznikla možnost naše brožury zveřejňovat v německé řeči a rozesílat do celého světa.

Bylo to čtyřicet roků jak u Mojžíše, toho největšího proroka Starého Zákona, tak také u Davida, obzvláště pomazaného a požehnaného krále v Izraeli, jako zvláštní časový interval podle vůle Boží s Jeho služebníky a Jeho lidem. Co se děje podle Božího spásného plánu, ať již s Izraelem nebo Církví, je předem určeno a právě tak i všichni ti, kteří se na tom podílejí. A tak se vždy naplňuje: „Ale ti vyvolení toho dosáhli.“ (Řím. 11:7)

Již před založením světa, ještě před začátkem, dříve než začal čas, stanovil Bůh celý spásný plán. ON přece věděl, že Jeho první, Jím stvořený syn Adam v masitém těle padne. Tak musel určit, že Jeho prvorozený Syn se zjeví v masitém těle jako druhý Adam, aby nás spasil z pádu do hříchu a smrti, do které přece všechno lidstvo bylo strženo. Adam byl stvořen k obrazu Božímu (1. Moj. 1:27, 1. Moj. 5:1) – Kristus byl obrazem Božím (2. Kor. 4:3–6, Žid. 1:3). 

Je všeobecně známé, že v uplynulých pěti staletích od průlomu reformace se opět zvěstuje evangelium. Různá probuzení, která se od té doby odehrála, byla vždy novým začátkem a sloužila již k přípravě pro další probuzení. Před sto lety byl rovněž nový začátek: velké letniční probuzení, ve kterém Duch Boží působil mocným způsobem. Právě před šedesáti lety, 7. května 1946, učinil Bůh skrze nadpřirozené povolání Williama Branhama opět jeden nový začátek. Potom přišel největší průlom všech dob ve spásném probuzení s uzdravováním, které pokračovalo v různých hnutích i po odchodu Božího muže 25. prosince 1965. 

Protože z milosti jsem se osobně zúčastnil toho, co Bůh pro tento čas zaslíbil a v přítomnosti činí, rád bych objasnil úsek minulých čtyřiceti let spojený s Božími spásnými dějinami. Plni vděčnosti se ohlížíme za tím, co věrný Pán v tomto čase, do něhož je zahrnut i můj životopis, mezi Svým lidem učinil. I ti, kteří přišli později, mají právo se dozvědět o tomto novém začátku i o jeho nádherném pokračování. 

S bratrem Branhamem jsem udržoval deset let osobní kontakt a jsem dobře obeznámen s jeho povoláním a posláním. Jako muž Bohem poslaný vešel do dějin a jeho zvěst založená na Slovu předchází – i když se tomu odporuje – druhému příchodu Krista, jak mu to bylo oznámeno 11. června 1933. Jestliže se odvolávám na vedení a různá prožití, pak proto, aby všichni věděli, že Bůh se také v tomto čase dosvědčil. 

Nejprve jsem měl velkou přednost účastnit se od 13. do 19. srpna 1955 jeho shromáždění v Karlsruhe. Byl to neobyčejný zážitek a byl jsem od prvního dne přesvědčen, že nikdo nemůže činit skutky, které se zde staly, jedině, že by s ním byl Bůh a konal je. Opravdu se stalo, že slepí se na místě stali vidoucími, ochrnutí chodili a nemocní byli uzdraveni, atd. Jako očitý svědek jsem prožíval dny jako v Bibli, jako za dnů apoštolů. Jaký požehnaný čas! Sám jsem kázal od roku 1953, ale v těchto shromážděních jsem viděl, jak Ježíš Kristus se večer za večerem prokazuje před tisíci jako tentýž včera, dnes a až na věky, a chtěl jsem vědět, čemu tento muž věří a co učí, neboť jsem přece viděl, že Bůh je s ním. 

Věděl jsem, jak různě se věří a učí, ale mně se jednalo o to, poznat „pravé evangelium“ a „pravé učení“, které Bůh před mými zraky tak mocně potvrzoval. S touto žádostí jsem se zúčastnil velké konference „Voice of Healing“ v Dallasu v Texasu v USA, kterou od 6. do 15. června 1958 naplánoval Gordon Lindsay. Během dopoledních a odpoledních shromáždění promlouvali světoznámí evangelisté, ale ve večerních shromážděních byl hlavní mluvčí bratr Branham. Tak jsem měl možnost porovnávat a stačily mi již první tři dny, abych měl jasno.

Jak Pán jako Syn člověka viděl ve viděních, co se mělo stát – „Nemůže Syn sám od sebe nic činit, jedině co vidí, an Otec činí…“ (Jan 5:19–20), tak viděl bratr Branham ve vidění to, co se týkalo osoby, za kterou se modlil. Když ji viděl ve vidění uzdravenou, nehledě na to, čím trpěli, mohl s plnou Boží mocí vyslovit příkaz: „Buď uzdraven! Buď uzdraven ve jménu Ježíše Krista z Nazaretu! Tvá víra tě uzdravila.“  A na místě se to stalo! Skrze tuto jedinečnou službu se stalo, co je napsáno v Janu 14:12: „ … skutky, které já činím i on činit bude.“ Miliony to prožily během těch dvaceti let od roku 1946 do roku 1965. Zapřít to nemůžeme, odmítnout ano. Co bratra Branhama odlišovalo od všech ostatních evangelistů, bylo to Boží oprávnění jeho služby.

Před jedním večerním shromážděním v Dallasu jsem vyhledal možnost rozmluvy s bratrem Branhamem a řekl jsem mu: „Bratře Branhame, poznávám, že jsi muž Bohem poslaný. Vidím rozdíl mezi tebou a všemi ostatními evangelisty. Chtěl bych vědět, co věříš a učíš.“ O nějaké „zvěsti“ jsem v té době ještě neměl ani potuchy. Řekl mi: „Jdi za Leem Mercierem: to je ten, který ta kázání natáčí na magnetofonové pásky. Požádej ho, aby Ti některé z nich dal…“ Na závěr tohoto rozhovoru řekl: „Bratře Franku, ty se vrátíš s touto zvěstí do Německa.“ 

Druhý den jsem šel za bratrem Mercierem a dostal jsem od něho pět pásků s kázáními. Řekl mi: „Bratře Franku, když si tato kázání vyslechneš a budeš chtít další, ozvi se.“ Odpověděl jsem: „Tady je má adresa. Pošli mi každé kázání bratra Branhama.“ Tak jsem od roku 1958 dostával každé kázání, které bratr Branham kázal v USA.

O mém povolání z 2. dubna 1962 ví všichni, kteří jsou obeznámeni se zvěstí konečného času. Právě tak, že bratr Branham to 3. prosince 1962 potvrdil v přítomnosti bratří Bankse Woodse a Freda Sothmana, kteří oba ještě žijí, a že to Bůh sám ve více než čtyřiceti uplynulých letech potvrdil jako pravdu. 

Na závěr našeho rozhovoru řekl bratr Branham: „Bratře Franku, pokrm, který máš uskladnit, je to zaslíbené a zjevené Slovo pro tento čas… Ale počkej s rozdáváním, až obdržíš zbytek…“ Musím se přiznat, že po těch odpovědích, které jsem od něho až dosud dostal, jsem této části nerozuměl. Počítal jsem s tím, že můj čas přišel. Že jsem měl ještě čekat, mě zarmoutilo. Až později mi bylo jasné, že čekání se týkalo jen druhé části, totiž rozdávání pokrmu, který měl bratr Branham nejprve uložit, nikoliv však první části, jít od města k městu a zvěstovat Boží Slovo.

Rozhovor pokračoval. Ale náhle se bratr Branham ztišil a bezprostředně řekl: „Bratře Franku, o Pavlově cestě do Jeruzaléma si nemusíš dělat starosti; bylo to ve vůli Boží.“ Léta mne to trápilo a nerozuměl jsem tomu, proč Pavel šel do chrámu v Jeruzalémě, složil slib podle Zákona za očištěni pro sebe a své průvodce atd. (Sk. 21), neboť to odporovalo tomu, co sám prožil a kázal. Jednou před mnoha lety jsem si řekl: „Pavle, až tě v nebi uvidím, zeptám se tě na to.“ Během této rozmluvy jsem si na to vůbec nevzpomněl, ale Bůh, který je vševědoucí, to Svému prorokovi zjevil. V průběhu rozhovoru mi bratr Branham také řekl, že s Davidem DuPlessis, dá–li Bůh, přijede do Německa, což se, žel, již neuskutečnilo.

Co se Německa týkalo, dlouho jsem se zabýval otázkou, jestli je Německo kvůli vyvraždění 6 milionů Židů prokleto, jak se tvrdilo po válce v kostelech a svobodných náboženských společenstvích. Na tohle jsem se ho ptal a on odpověděl docela spontánně: „Ne, na Německu žádné prokletí nespočívá, Bůh bude volat k odpovědnosti jen ty, kteří to učinili.“ Kromě toho jsem chtěl od bratra Branhama vědět, zda se mohu modlit za nemocné. Odpověď byla opět přímá: „Bratře Franku tebe povolal Bůh a každý, kdo je povolaný ke kázání evangelia, je povolaný i k tomu, aby se modlil za nemocné. Je to částí téhož misijního pověření.“

Pak se bratr Branham ptal mne, jestli bych mohl místo něho mluvit k Obchodníkům plného evangelia v Los Angeles. Byl zaneprázdněn stěhováním své rodiny do Tucsonu, jež mělo proběhnout začátkem ledna, takže do Los Angeles nemohl cestovat. Telefonoval Demosovi Shakarianovi a vyrozuměl ho, a tak jsem byl v sobotu 10. prosince 1962 v „Cliffton’s Cafeteria“ hlavní řečník. 

Bratr Branham mi také vyprávěl o Henrym Martinovi z Edmontonu, který rovněž s malou skupinou německy hovořících lidí přehrává ty magnetofonové záznamy kázání, tak jako my v Německu. Z Los Angeles jsem pokračoval dále do Kanady a bratr Martin mne uvedl do domu německy mluvících sourozenců. Z toho pak vznikla možnost naše brožury zveřejňovat v německé řeči a rozesílat do celého světa.