Aniž bych věděl, že bratr Branham byl 24. prosince 1965 odvolán domů, viděl jsem týž den, že byl vzat vzhůru na oblaku. V tomto prožití jsem řekl: „Bratře Branhame, vždyť nejsi Syn člověka, proč tě vidím na tom oblaku?“  Až později jsem se dozvěděl, že to byla hodina, ve které vešel bratr Branham do slávy. Začátkem ledna 1966 mi bratr Armbruster z Pensylvánie (USA) dopisem oznámil, že bratr Branham 24. prosince 1965, šest dnů po autonehodě, odešel domů. Brzy na to jsem v Bibli našel, že nejen o našem Pánu je napsáno: „ … a oblak vzal jej od očí jejich…“ (Sk.1:9), ale také o dvou prorocích ze Zj.11:12: „I vstoupili na nebe v oblace“. Přesto mi až později bylo jasné, že se nacházíme v tom nejdůležitějším úseku celých spásných dějin.

Při modlitební hodině o Silvestru 1965/66 působil mezi námi Duch Boží neobyčejným způsobem. Shromáždilo se přesně sto dvacet osob a všichni pociťovali přítomnost Boží. Skrze to TAK PRAVÍ PÁN zaznělo slovo ke mně: „Můj služebníku, položil jsem Svůj meč do tvé ruky!“ Musím přiznat, že jsem tento výrok nejprve vnitřně odmítl, protože jsem myslel na to, že Pán přece vložil ten meč do ruky bratra Branhama. O jeho odchodu domů jsem v té chvíli nic nevěděl. Až později jsem poznal, že Bůh náš Pán mi opravdu Jeho meč, meč Ducha (Ef. 6:17), totiž to Boží Slovo svěřil, jak to vyslovil již při mém povolání: „ … JÁ tě pošlu do jiných měst zvěstovat Mé Slovo…“

19. ledna 1966 jsem byl Duchem přesazen do velmi velikého prostoru ke shromáždění. Jedna strana byla pevná stavba, jako katedrála s balkonem, zbytek byl oválný jako stan. Seděl jsem na tom balkoně a přihlížel, jak se veliké množství lidí tlačilo do toho prostoru. Potom se všichni posadili a pořadatelé, kteří měli na rukávech pásky, chodili prostřední uličkou sem a tam. Pak jsem viděl, jak Julius Stadsklev, blízký přítel bratra Branhama, vpředu na podiu se podíval ke mně vzhůru a slyšel jsem jak říká: „Bratře Franku, přišel tvůj čas. Pojď dolů.“ Zvedl jsem se a šel dolů: Schodiště bylo směrem ke stanu otevřené, tak že shromáždění v počtu mnoha tisíc, mě vidělo. Šel jsem k podiu a když jsem tam stanul, slyšel jsem slova: „My tu nejsme kvůli Janu Křtiteli, ale proto, že William Branham, ten Boží prorok, byl od nás vzat.“ A náhle promluvil hlas: „Obrať se k lidu, který se shromáždil a řekni jim: ,Příchod Páně je velice blízko’!“ A tak jsem se v tom vidění obrátil k množství lidu v tom velkém stanu a předal jsem dále, co mi bylo přikázáno.

Potom přišel 11. duben 1966: den ve kterém byla pohřbena tělesná schránka bratra Branhama. Pro mě to byl den smutku, jaký jsem podruhé takovým způsobem neprožil. Nemohl jsem zpívat s sebou ten refrén „Věř jen…“, který byl skoro hodinu stále dokola hrán, protože jsem byl vnitřně tak pohnut. Plakal jsem a stále znovu jsem se ptal Pána: „Řekni mi, jak má Církev – Nevěsta bez služby, kterou jsi daroval, dojít k dokonání?“ Mně se zdálo, že se v tom dni svět zhroutil.

Večer téhož dne, když jsem se vrátil do svého hotelového pokoje, a zcela vyčerpán jsem se posadil, pocítil jsem náhle, jak ze mne bylo sňato veliké břemeno. Hluboký smutek zmizel a nevýslovný pokoj, ano, pokoj Boží mě citelně naplnil a mluvilo to v mém srdci: „Nyní nastal čas, abys rozdával ten duchovní pokrm.“ Bůh se o všechno postaral. ON určuje začátek jedné služby, pokračování a její konec a – jak jinak tomu může být – také začátek a pokračování služby následující. Jak nepochopitelná byla smrt Jana Křtitele pro ty věřící tehdy, tak pro mnohé byla nepochopitelná náhlá smrt bratra Branhama. Ale oba vykonali své pověření; ten jeden před prvním Kristovým příchodem, druhý, který je s Boží zvěstí poslán pro dnešek, před druhým Kristovým příchodem.

Další den jsem svolal bratry a dohodl s nimi, aby se kázání bratra Branhama, která byla do té doby jen na magnetofonových páskách, tiskla. Bratr Roy Borders byl ochoten převzít za to odpovědnost.

Pro Petra nebylo také jednoduché v rozhodující hodině říci: „Vážení bratři! Sami víte, že Bůh mě již před dlouhým časem mezi vámi vyvolil, aby pohané z mých úst slovo o spásné zvěsti slyšeli a tak přišli k víře.“ (Sk. 15:7). Jakub potvrdil, co řekl Petr, ale s důležitým vysvětlením: „Šimon teď vypravoval, jak Bůh nejprve popatřil na pohany, aby přijal lid jménu svému. A s tím souhlasí i slova proroků, jak je psáno…“ (v. 14–15).

Tak se mi dostalo, jak Bůh předurčil v tomto čase, té cti, nést čistou zvěst od samého počátku do celého světa. Na jedné straně jde o zvěstování pravdivého Božího Slova, na druhé straně o rozdávání duchovního pokrmu, o to zaslíbené a zjevené Slovo pro tento čas.

S bratrem Branhamem jsem byl za jeho života spojen. Bratři v USA do té doby na evropskou půdu nevstoupili. Tak to Bůh vedl, že jsem se stal se svými třemi jazyky styčnou osobou pro všechny ve všech zemích. Na Zemi neexistuje kontinent, kam bych tu zvěst nezanesl. Bůh náš Pán sám otevíral dveře a srdce. Již v roce 1963 jsem sloužil v různých městech naší země. Roku 1964 jsem podnikl první cesty do Anglie, potom do Indie, Jordánska a Izraele. Roku 1965 jsem pokračoval ve službě v západní Evropě; tak jsem mohl roku 1966 mít shromáždění v Belgii, Holandsku, Německu, Švýcarsku a Rakousku.

V následujících letech jsem procestoval 86 států, po dalších deseti letech jich již bylo více než 120. V celém světě jsem bratřím nejprve dával adresu do Jeffersonville, aby dostávali tištěná kázání bratra Branhama v angličtině. Počátkem sedmdesátých let to Pán vedl tak, že bratr Don Bablitz s malým týmem posílal kázání bratra Branhama z Edmontonu v Kanadě do celého světa. Byl to ten bratr Don Bablitz, který nyní bydlí ve Whitehorse v Kanadě, který v onu sobotu dopoledne uprostřed sedmdesátých let si přišel se mnou promluvit. Přemožen faktem, že bratři z různých zemí na základě mých misijních cest si objednávali kázání bratra Branhama, znenadání řekl: „Bratře Franku, službu bratra Branhama nalézáme v Bibli. Jak je to s tvojí službou, kterou konáš po celém světě? Je ji také možno nalézt v Bibli?“ Obával jsem se fanatismu, udělal jsem zamítavé gesto a řekl: „Prosím, s tím přestaň! Jak by mohla být má služba v Bibli? Vždyť to vůbec nejde!“ Ukončili jsme rozhovor tím, že jsme to celosvětové dílo svěřili milosti Boží.

A zase to přišlo nečekaně: Příští ráno, slunce svítilo do pokoje, sáhl jsem vpravo k nočnímu stolku, abych si vzal svoji Bibli, když Pán ke mně zvolal: „Můj služebníku, určil jsem tě na základě Mat. 24:45–47 k tomu, abys rozdával pokrm.“ O tomto slovu jsem nikdy předtím nekázal a až do té doby jsem vůbec nevěděl, že takový výrok z úst našeho Pána vůbec existuje, natož, že je určen pro mne. Pak jsem četl a byl udiven, když jsem se dozvěděl, o „moudrém služebníkovi“, kterého Pán sám ustanovil nad »Svým služebnictvem«, aby jim rozdával pokrm v pravý čas. Nyní Pán sám to slovo adresoval mně. Co je tím míněno, píše Pavel v 2. Kor. 9:10 a svému spolupracovníkovi Timoteovi: „Toto předkládaje bratřím, budeš dobrý služebník Jezukristův, vykrmený slovy víry a pravého učení, kterého jsi následoval.“ (1. Tim. 4:6)

Musíme si nejprve přečíst těch prvních pět veršů, ve kterých je popsán katastrofální stav posledního času, totální odpadnutí od pravé víry skrze bludné duchy a učení pocházející od démonů, abychom pochopili váhu tohoto výroku a významu čistého učení, které je naší jedinou směrnicí! Ten čas je zde a toto biblické slovo se plní v obou oblastech. Tato služba je určena nejprve všem sloužícím bratrům, aby i oni zvěstovali Boží zjevené Slovo v biblickém pořádku a předkládali ten pokrm lidu Božímu na stůl Páně. Jedna věc je, uskladnit ty potraviny, které jsou nutné k zachování života a zcela jiná věc je, předkládat je jako připravený pokrm, aby tou skrytou manou byl utišen duchovní hlad. Vždyť Bůh řekl: „Aj dnové jdou, dí Panovník Pán, že pošlu hlad na zemi, ne hlad chleba, ani žízeň vody, ale slyšení slov Páně.“ (Am. 8:11)

Jistě není náhoda, že Mat. 25 s půlnočním buzením „Hle, Ženich přichází!“ následuje bezprostředně poté. Tato poslední zvěst je adresována přímo moudrým pannám. Jen kdo náleží do Církve Nevěsty, přijme to, co Ženich říká skrze Své Slovo, z něhož žijeme. Připravenost moudrých panen je spojena s tou Bohem ustanovenou službou. Dnes mohu říci, co je psáno v 2. Kor. 11:2: „Neboť miluji vás Božím milováním. (V něm. př. Bible: Horlím pro vás božskou žárlivostí) Zasnoubil jsem zajisté vás čistou pannu oddati jednomu muži, Kristu.“

Služba, kterou ustanovil sám Bůh, zahrnuje oboje: zvěstování věčně platného Božího Slova a rozdávání duchovního pokrmu a nakonec pomine v dokonání Církve – Nevěsty. Nejsem žádná jednostranná hlásná trouba bratra Branhama ani apoštola Pavla. V síle Božího povolání a plné moci mohu být jen hlásnou troubou Boží a zvěstovat celou radu Boží, to všecko zahrnující, věčně platné evangelium tak, jak je kázali Pavel a bratr Branham. Mne nebude nikdo slyšet vykřikovat: „Ten prorok řekl! Prorok řekl!“  Mne nepovolal Pavel, nepovolal mne Branham, nýbrž ten vzkříšený Pán Ježíš Kristus, který povolal také je. Z mých úst bude až do konce vycházet to nezměnitelné Boží Slovo, ale ani jediný z těch různých výkladů, které jsou mi ohavností, neboť TAK PRAVÍ PÁN: „Duch můj, který je v tobě, a slova má, která jsem vložil do úst tvých, neodejdou od úst tvých…“ (Iz. 59:21)

Žádný Boží služebník nemá právo spolurozhodovat, žádný nebyl tázán, zda by nebyl tak laskav a Pánu sloužil. Bůh sám ve Svém království a Církvi jedná suverénně. Všichni víme, že apoštol Pavel byl pověřen zvláštní službou pro Církev. Na jeho povolání jsou tři odkazy, a sice ve Sk. 9. kap., 22. kap., 26. kap. On dokonce slova, která jsou napsána v Iz. 42:6 a 49:6 a vztahují se jako zaslíbení na Pána, použil na své poslání (Sk. 13). Proč? Protože obsahují dvojnásobné zaslíbení: Jednou vztažené na Spasitele, že ty izraelské kmeny budou opět vytvořeny, proto náš Pán nejprve přikázal: „Nechoďte cestou pohanů…“ (Mat. 10). Když ale přišel čas a druhá část zaslíbení týkající se pohanů došla naplnění, čteme: „Neboť tak nám přikázal Pán řka: položil jsem tebe za světlo pohanům, abys byl spasení až do končin země.“ (Sk. 13:47) Nový úsek započal nejprve jako přechodná doba. Existuje biblický sborový pořádek, ve kterém jsou pro budování Církve ustanoveny služby a existuje spásný pořádek, ve kterém se děje, co náleží ke spásnému plánu.

Jan Křtitel věděl, jaké slovo se skrze jeho službu naplnilo. Ptali se jej, zda on je Kristus nebo ten Prorok nebo Eliáš. Třikrát odpověděl: „Ne!“ Potom chtěli ti vyslaní vědět, kým tedy opravdu je, a na to odpověděl v Jan 1:23: „Jsem hlas volajícího na poušti…“ Také Pavel dostal zjevení, které biblické místo se tehdy naplnilo. Právě tak přesně věděl bratr Branham, které biblické místo se vztahuje na jeho službu; dost často to dosvědčoval ve svých kázáních. Byl to bod, kvůli němuž se pohoršili všichni evangelisté, kteří byli inspirováni teprve jeho službou. Protože jsem mnohé z nich osobně poznal, vím to z první ruky. Oni si toho Božího muže vážili jako evangelisty s uzdravováním, který měl obzvláštní duchovní dary. Dokonce svědčili, že taková služba ode dnů apoštolů na Zemi ještě nebyla. Ale potom, když se jednalo o naplnění zaslíbení: „Hle, pošlu vám Eliáše proroka, prvé než přijde den Páně veliký a hrozný…“  (Mal. 4:5–6; Mat 17:11; Mar. 9:12), vzepřeli se proti tomu. Zatvrdili svá srdce a nebyli ochotni sklonit se pod mocnou ruku Boží, který je vázán Svým Slovem a naplnil zaslíbení náležející ke spásné radě. Nebyli ani ochotni odstoupit od svých tradičních učení a názorů, natož se nechat korigovat. Pak jim již nezbylo nic jiného než prohlásit, že bratr Branham na počátku své služby stál dobře, ale na konci už ne.

Nyní se zase dělí duchové při té osobě, kterou Bůh ustanovil a opakuje se totéž. Člověk slyší stále dokola: „Na počátku měl povolání a službu, ale potom…“ Tak jak by se svět bez služby bratra Branhama nedozvěděl o žádném evangelistovi, tak by také v kruzích zvěsti nikdo neslyšel o těch bratrech ze severní Ameriky. Opět vzbuzuje pohoršení, že se někdo odvolává na biblické místo týkající se jeho služby. K tomu musí být řečeno: Kdyby tato služba nebyla biblicky podložena, pak by vůbec neměla právo na existenci! Jiní mají výhrady, že on údajně opravuje proroka. Co oni nepochopili, je to, že při zdánlivém rozporu musí, může a smí platit jen to, co je skutečně v Bibli nejméně dvěma či více místy podloženo.

Zaslíbení, že Bůh na konci času milosti pošle proroka, znamená pro vyvolené všecko. Ale nyní se děje trojí: ti „znalci Písma“ z denominací jej zavrhují; učenci zvěsti z něho dělají zakladatele náboženství, jen ti vyvolení jsou těmi, jejichž srdce jsou obrácena zpět k víře otců, učení apoštolů, jak to bylo na počátku. V tomto rozhodujícím úseku se jedná o prorocké slovo, které se nesmí vykládat, nýbrž musí být viděno v naplnění (2. Petr. 1:15–21). Slyšte to všechny národy: S pohledem na dokonání Církve je ta učitelská služba nyní právě tak důležitá jako na počátku (Sk 13:1, 1. Kor. 12:28), abychom všichni dospěli k jednotě víry (Ef. 4:1–16) a nebyli zmítáni různými větry učení.

Jestliže je pravda, že příchodu Ježíše Krista musí vyvolání a poučení Církve - Nevěsty předcházet originální Boží zvěst, jak byla na počátku, pak budou moudré panny slyšet na to, co Duch říká Církvi. Budou to ony, které budou skrze Ducha Svatého pokřtěni v jedno Tělo, a budou tvořit pravou Církev. Je to ta Církev, kterou sám Spasitel postaví před Svou tvář bez úhony a poskvrny (Ef. 5:26–30). Právě tak je jisté, že bláznivé panny kolem toho pominou a nadále budou sledovat vůdce, kteří se odvolávají na proroka, propagují „zvláštní zjevení“, a zanechávají rozkol. Všechny jsou přesvědčeny o tom – ať moudré nebo bláznivé, – že to volání slyšely a jdou Ženichovi vstříc. Někteří dokonce tvrdí, že již přišel, jiní, že On sestupuje od doby zjevení pečetí pomalu dolů atd. atd. Nebude to stačit, stále citovat proroka, jestliže Bible, jako nejvyšší autorita, je úplně opomíjena. Tak jak duchovenstvo jednu Bibli rozdílně vykládá, tak se to nyní k vlastnímu zatracení (2. Petr. 3:16) dělá s tím, co řekl bratr Branham. Pro opravdově věřící je to čas přípravy v poslušnosti víry a čas sjednocení Nevěsty a Ženicha v Boží lásce v učení a víře.

Je nesporné, že skrze službu bratra Branhama byla zvěstována celá Boží rada a všechna skrytá tajemství. Duch Svatý nás uvádí do vší pravdy zjeveného Slova. Nyní, na konci času milosti, na konci dne spásy, než započne den Páně a slunce se zatmí a měsíc se obrátí v krev, zazněla prorocká, ale též učitelská zvěst, jejímž cílem je dokonání. To plné napravení je částí hlavního zaslíbení, které dal Bůh Církvi. Než Ženich může Církev – Nevěstu odvést domů, musí nastat její vyvolání a příprava. Neboť tak je to psáno o Ježíši Kristu, našem Pánu: „Jeho musí nebesa přijmout, až do času napravení všech věcí; což byl předpověděl Bůh skrze ústa všech svých svatých proroků od věků.“ (Sk. 3:17–22)

Že ten věčně věrný Bůh učinil také mne Svým služebníkem, bylo Jeho rozhodnutí. Stále znovu ke mně mluvil slyšitelným hlasem a pokaždé to přišlo shora zprava. Jedinkrát, totiž 16. června 1979 při rozednění, jsem slyšel rozhněvaný Boží hlas jako sotva snesitelné hřmění, které stále hlasitěji sestupovalo dolů kolmo k mé pravici a zastavilo se blízko nade mnou. Potom zaznělo devět slov – každé z nich bylo hromobití (1. Moj. 3:17) a každé slovo zaznělo se zřetelně vysloveným důrazem (Fano, Dánsko).

Rád bych na tomto místě krátce popsal ta prožití, která pro mne, pro jednotlivce a pro Církev měla a mají význam. Jsem si vědom, že tím budou ve víře posíleni jen ti, kteří sami Boha prožili. Těm, kteří žádný vztah k Bohu a k ustanovené službě nemají, bude mé svědectví k urážce. Možná si při tom budou myslet: „Co to sám ze sebe dělá!“ Jiní poznají, že si nikdo nemůže nic vzít, jedině, že by mu bylo dáno od Boha. Pavel dokonce říká, že byl vzat až do třetího nebe, do ráje (2. Kor. 12). On to přece udělal ke cti Boží. Přesto z důvodu své služby musel mnohé vytrpět, jak píše v 2. Kor. 11. Služba pro Pána s sebou ledacos přináší: nepřátelství, pronásledování, bolest, ale také nádherná prožití a požehnání. Proroci a spravedliví nebyli pronásledováni a zabíjeni, protože by byli zločinci, ale protože byli nositeli Slova. Přesto mohu říci: „Proto děkuji tomu, který mne zmocnil, Kristu Ježíši Pánu našemu, že mne za věrného soudil, aby mne v službě té postavil.“ (1. Tim. 1:12).

Začnu své svědectví od svého povolání. Tak to bylo u Abrahama, u Mojžíše, u Pavla, u Branhama.

• Dvě poslední věci, které mi Pán při tom přikázal, jsou: Můj služebníku, nezakládej žádné lokální sbory a nevydávej žádný zpěvník…“ (Krefeld) Jsem přesvědčen o tom, že lokální sbory jsou biblické, ale mým úkolem není zakládat sbory v jiných městech a zemích.
  Také přestože u nás jako i v jiných sborech zpíváme ze zpěvníků, nesmím vydávat žádný vlastní. Pán mi řekl, že je to znamení denominace. Což nemají vlastní zpěvník v každém kostele a nyní též ve všech odštěpených skupinách uprostřed zvěsti?
• „Můj služebníku, vstaň a čti 2. Tim. 4, neboť chci s tebou mluvit…“ (Marseille). Předešlého večera se jednalo o to, co je sedm hromů ze Zj. 10. Na to jsem neměl žádnou odpověď. Ráno mi dal sám Pán odpověď ze Svatého Písma: „Kaž slovo Boží, ponoukej vhod či nevhod, trestej, opravuj, napomínej ve vší trpělivosti a poučování…“ Potom jsem položil Bibli na stůl, pozdvihl ruce a řekl: „Milovaný Pane, tak jistě, jako jsi mi přikázal číst tento text, tak jisté je to, že co řeklo sedm hromů, není jako slovo Boží sepsáno. Proto to nemůže být kázáno.“ To je TAK PRAVÍ PÁN. Praví služebníci jsou samotným Bohem zavázáni číst a zachovávat jen to, co je napsáno (Zj 1:1–3). Všechno, co se šíří pod pojmem „hromové učení“, jsou zhoubná bludná učení, i když jsou k tomu užívány citáty. Jsou to spekulace a ne zjevení. K uzavřenému svědectví Slova nesmí nikdo nic přidávat (Zj.22:18–21). Kdo to přesto dělá, ten se odlučuje.
• „Můj služebníku, když začne poslední působení, budu zase s tebou mluvit. Pak bude Můj Duch v tobě posvěcen…“ (Krefeld). Přitom bylo zmíněno i město Zürich. Držím se pevně toho, že Bůh na konci sám učiní krátké a mocné dílo, na kterém budeme mít podíl: „Nebo pohubení učiní spravedlivé, a to jisté, pohubení zajisté učiní Pán na zemi, a to jisté“ (slov. př. Bible: „Lebo skoro uvedie záhubu, rýchlu a spravedlivú; lebo záhubu, rýchlu, učiní Pán na zemi.“) (Řím 9:28)
• Vidění s pšeničným polem a kombajnem bylo mimořádné. Kvůli tomuto prožití bylo vyřčeno mnoho rouhavých poznámek. Jeden bratr z Hamburgu o tom před lety dokonce napsal brožuru s titulem „Kombajnová akce“. V ní jsem označován za antikrista atd. a velice se posmívá. Říkám před tváří Boží jen to, co jsem viděl a slyšel: Byl jsem v Duchu přenesen k velice rozlehlému poli pšenice a viděl jsem přezrálé plné klasy, které již byly sluncem ožehnuté, a všechny stejně ohnuté. Vím, že v celém čase milosti je Slovo rozséváno jako semeno, a že v každém období Církve bude sklizeň duší. Ale Písmo hovoří též o tom, co se stane přímo na konci (Mat 3:12 aj.) Ve Zj. 14:15 stojí: „ … nebo již dozrála žeň země…“
  Bylo nápadné, že na celém poli jsem neviděl bodlák, a v duchu jsem věděl, že plevel byl již odstraněn, jak je psáno: „Vytrhejte nejprve koukol a svažte jej v snopky…“ (Mat. 13:30). Potom jsem se podíval vlevo a tam stál úplně nový kombajn. V tom okamžiku mě Pán oslovil mocným hlasem: „Můj služebníku, ten kombajn je určen pro tebe, neboť ty sklidíš tuto úrodu. Ještě ho nikdo nepoužil…“  Hned jsem tam šel a vystoupil na kombajn. Ale zcela se setmělo; vypadalo to, jakoby v těch rozbouřených mracích nastal boj. A řekl jsem: „Drahý Pane, je moc pozdě, již nestihnu úrodu sklidit. Soudy již přicházejí na Zemi.“ V dalším okamžiku si slunce prolomilo vší silou otvor v těch mracích a ozářilo pole. Okamžitě jsem pohnul pákami a začal sklízet úrodu. Právě když jsem byl hotov, zcela se setmělo a slyšel jsem již jen třesk a hromobití.
• „Můj služebníku, odřekni cestu do Indie!“ (Krefeld) Letenky z cestovní kanceláře jsem si již vyzvedl a v pátek jsem měl letět. Stroj z Bombaje do Madrasu, jímž jsem měl letět, se po startu vznítil, zřítil se a všech 96 pasažérů při tom zahynulo.
• „Můj služebníku, Já jsem tě na základě Mat. 24:45–47 určil k tomu, abys v pravý čas rozdával pokrm.“ (Edmonton) To byla pro mne odpověď z úst Božích, který bdí nad Svým Slovem, aby je naplnil.
• „Můj služebníku, až se otevřou hranice, zavolám Nevěstu z východoevropských zemí…“ (Krefeld). Ve vidění jsem se nalézal na podiu velikého slavnostního sálu. Lidé přicházeli hlavním vchodem a sedali si. Ale pak jsem viděl, že všude ještě byla volná sedadla. V dalším okamžiku zazněl hlas Pána zprava od lustru, pod kterým jsem stál: „Až se to stane, Můj příchod bude velmi, velmi blízko! “ Pak jsem viděl, jak se po mé levici otevřely dveře nouzového východu a jednotlivé skupiny z východoevropských zemí spořádaně vcházely dovnitř. Vedoucí bratr každé skupiny mne na podiu pozdravil a šel dále do sálu se všemi ostatními. Poté, co vešla poslední skupina, jsem se po sále rozhlédl: všechna místa byla obsazena. Toto prožití jsem měl před pádem berlínské zdi a otevřením hranic na východ. Tehdy nikdo nepomyslel, že se východní blok rozpadne a dojde ke sjednocení Německa.
• „Můj služebníku, jdi na vedlejší pozemek a posvěť Mi ho…“  (Krefeld) Sousední pozemek, bývalý zajatecký tábor z druhé světové války, byl ještě obehnán 2,30 m vysokým plotem s ostnatým drátem nahoře. Odebral jsem se tam malou brankou, která vede k nákupnímu centru, poklekl jsem tam v houští, posvětil jsem jej Bohu nebes pro Jeho Církev zde na Zemi.
• „Můj služebníku, jdi za R.T., vezmi s sebou starší a přečti mu slovo, které Izaiáš řekl Ezechiáši. On bude uzdraven.“ (Krefeld) Byl jsem na cestě po jedné bohoslužbě na cestě domů a dorazil jsem k třešni, která tehdy stála na hranici obou pozemků, když Pán ke mně mluvil. Učinili jsme, co Pán přikázal, a Bůh Své slovo potvrdil.
• „Můj služebníku, jdi tam, řekni to slovo, ať ta žena není zahanbena před svým nevěřícím mužem.“ (Krefeld) Jedna drahá sestra přijela na shromáždění úplně novým automobilem, který nenajel ještě ani tisíc kilometrů, ale vůz prostě vůbec nešel nastartovat – i když se o to snažil jeden náš bratr a dokonce i mechanici od ADAC. Procházel jsem právě modlitebním sálem, když zazněl hlas Páně: „Můj služebníku, jdi tam a řekni to slovo…“ Nikdo si nedovede představit, jakou jistotu, jaký absolut to s sebou nese, když zazní slovo z Božích úst! Vyšel jsem ven, potkal jsem tu sestru, několik bratří bylo ještě poblíž, a řekl jsem: „Posaď se dovnitř, nastartuj auto, neboť to řekl Pán.“ Ta sestra namítala: „Ale vždyť všechno zkusili.“ Přerušil jsem ji: „Nemluv, jdi tam a čiň co ti bylo řečeno ve jménu Pána.“ Řečeno, učiněno. To auto naskočilo při prvním pokusu o nastartování a ona dojela bez jakéhokoliv problému domů! Druhé ráno to auto ani neškrtlo. Muselo být odtaženo do servisu a tam se zjistilo, že benzinové čerpadlo bylo nefunkční a muselo být vyměněno za nové. Jen když Pán předtím mluvil, může služebník Boží vykonávat službu vysloveného slova.
• V sobotu 18. listopadu 1978, ke mně promluvil Pán asi v 10 hodin v kanceláři misijního centra: „Můj služebníku, pročti Skutky apoštolů, zda někdy nějaký muž byl povolán do služby se svou ženou.“ Obrátil jsem se vpravo, vzal jsem si Bibli, pročetl Skutky apoštolů a zjistil jsem, že i těch sedm, kteří se starali o chudé, byli povoláni bez žen. Tímto odkazem bylo odhaleno samotným Bohem jedno falešné proroctví, které bylo přineseno v Brémách 1976. ON mě odkázal na to, abych si pročetl Skutky apoštolů. Jednou provždy jsem zavázán brát za směrnici původní vzor z času apoštolů.
• Byl jsem vzat mimo tělo, prožil jsem vytržení. Viděl jsem, jak to Svaté město sestoupilo (v nemocnici v Krefeldu).
  V prosinci 1980 jsem byl na misijní cestě po Africe. Ve městě Akra v Ghaně mě čtyřikrát během noci bodl moskyt. Když jsem se krátce před vánoci vrátil domů, cítil jsem se zesláblý a 1. ledna mě odvezla sanitka do nemocnice. Tam jsem byl vyšetřen a výsledek: tropická malárie v pokročilém stadiu.
  3. ledna 1981 jsem slyšel, co řekl Prof. Dr. Becker svému lékařskému týmu: „Je moc pozdě. Je již pozdě. Tady se nedá nic dělat; ani lék ani transfuze apod.“ Ještě jsem mohl vnímat, ale byl jsem moc slabý, abych mohl mluvit. V těch hodinách, když se lékaři vzdali léčby, když záchvaty zimnice a slabosti byly stále četnější, přišel k posteli můj bratr Artur a pronesl pevným hlasem: „Ježíš Kristus nezvítězil jen na Golgatě, On zvítězil v tomto pokoji.“ Přesto jsem cítil, že to jde ke konci. A moje jediná otázka byla: „Pane, můj Spasiteli, jak stojím před Tebou?“
  Potom jsem byl vzat z těla, přesazen pod modré nebe a viděl jsem nesčíslný, bíle oblečený zástup. Všichni byli v rozkvětu mládí (Job 33:25). Mezi bratry, kteří se nacházeli v první řadě, jsem byl i já. Všechny sestry měly rozpuštěné vlasy, nápadné byly rozmanité barvy vlasů. Byli jsme majestátně unášeni stále výše. Potom jsem spatřil něco jako horizontální dělicí linii, která se objevuje při vychodu slunce nad mraky. V duchu jsem věděl, že se potom potkáme s Pánem v povětří. Proto jsem hleděl vzhůru, a viděl jak sestupuje Svaté město. Bylo to nádherné, majestátní. Mým nebeským tělem pronikaly vlny blahoslavení. Věděl jsem: to je vytržení. Jen tak dalece toto prožití. Mé zklamání bylo nesmírné, když jsem se vrátil zpět do svého těla.
• „Můj služebníku, shromáždi Mi Můj lid, všecky, kteří se Mnou uzavřeli smlouvu při oběti…“ (Krefeld). To se stalo 28. prosince, když Pán ke mně tato slova zvolal. Byl jsem později nemálo překvapen, že existují dvě biblická místa, která toto vyjadřují: Ž. 50:5 a 5. Moj. 4:10. Všichni, kteří nyní jsou dětmi zaslíbení, potvrzují ze své strany smlouvu s Bohem, kterou On s námi uzavřel v Kristu Ježíši „při oběti“. A Jeho lid se shromažďuje pod odkazem: „JÁ jim chci dát Svá slova, aby je slyšeli.“
• Mimo tělo vytržen do nebe. Možná to byl ráj. Viděl jsem harmonicky se pohybující množství světla duhových barev. Věděl jsem v duchu, že ten trůn byl po mé pravici, neboť odtamtud shora přicházelo v ohni více se zjevující světlo. Nalevo zpíval mužský sbor, hledící k trůnu, v německé řeči Žalm 34 podle Lutherova překladu (Varna, Bulharsko). Při slovech: „Vojensky se klade anděl Páně okolo těch, kteří se ho bojí, a zastává jich.“ Následoval mezizpěv: „Anděl Páně je nyní zde!“ Po „Okuste a vizte, jak dobrý jest Pán. Blahoslavený člověk, který doufá v něho!“, zpíval ten sbor rozechvělými hlasy: „Pán je nyní zde!“

Mohl bych dál mluvit o těch nádherných prožitích, která jsem směl ve všech těch letech prožít, a ke každému prožití mohu Boha brát za svědka. Slovo a Boží rada dosud nikdy nebyly tak jasně a obsažně zjeveny jako v našem čase. Vpravdě, Bůh Svým apoštolům a prorokům tehdy oznámil, co On od věků určil pro ty Své (Ef. 3), a v tomto posledním čase také nám.

Aniž bych věděl, že bratr Branham byl 24. prosince 1965 odvolán domů, viděl jsem týž den, že byl vzat vzhůru na oblaku. V tomto prožití jsem řekl: „Bratře Branhame, vždyť nejsi Syn člověka, proč tě vidím na tom oblaku?“  Až později jsem se dozvěděl, že to byla hodina, ve které vešel bratr Branham do slávy. Začátkem ledna 1966 mi bratr Armbruster z Pensylvánie (USA) dopisem oznámil, že bratr Branham 24. prosince 1965, šest dnů po autonehodě, odešel domů. Brzy na to jsem v Bibli našel, že nejen o našem Pánu je napsáno: „ … a oblak vzal jej od očí jejich…“ (Sk.1:9), ale také o dvou prorocích ze Zj.11:12: „I vstoupili na nebe v oblace“. Přesto mi až později bylo jasné, že se nacházíme v tom nejdůležitějším úseku celých spásných dějin. 

Při modlitební hodině o Silvestru 1965/66 působil mezi námi Duch Boží neobyčejným způsobem. Shromáždilo se přesně sto dvacet osob a všichni pociťovali přítomnost Boží. Skrze to TAK PRAVÍ PÁN zaznělo slovo ke mně: „Můj služebníku, položil jsem Svůj meč do tvé ruky!“ Musím přiznat, že jsem tento výrok nejprve vnitřně odmítl, protože jsem myslel na to, že Pán přece vložil ten meč do ruky bratra Branhama. O jeho odchodu domů jsem v té chvíli nic nevěděl. Až později jsem poznal, že Bůh náš Pán mi opravdu Jeho meč, meč Ducha (Ef. 6:17), totiž to Boží Slovo svěřil, jak to vyslovil již při mém povolání: „ … JÁ tě pošlu do jiných měst zvěstovat Mé Slovo…“

19. ledna 1966 jsem byl Duchem přesazen do velmi velikého prostoru ke shromáždění. Jedna strana byla pevná stavba, jako katedrála s balkonem, zbytek byl oválný jako stan. Seděl jsem na tom balkoně a přihlížel, jak se veliké množství lidí tlačilo do toho prostoru. Potom se všichni posadili a pořadatelé, kteří měli na rukávech pásky, chodili prostřední uličkou sem a tam. Pak jsem viděl, jak Julius Stadsklev, blízký přítel bratra Branhama, vpředu na podiu se podíval ke mně vzhůru a slyšel jsem jak říká: „Bratře Franku, přišel tvůj čas. Pojď dolů.“ Zvedl jsem se a šel dolů: Schodiště bylo směrem ke stanu otevřené, tak že shromáždění v počtu mnoha tisíc, mě vidělo. Šel jsem k podiu a když jsem tam stanul, slyšel jsem slova: „My tu nejsme kvůli Janu Křtiteli, ale proto, že William Branham, ten Boží prorok, byl od nás vzat.“ A náhle promluvil hlas: „Obrať se k lidu, který se shromáždil a řekni jim: ,Příchod Páně je velice blízko’!“ A tak jsem se v tom vidění obrátil k množství lidu v tom velkém stanu a předal jsem dále, co mi bylo přikázáno. 

Potom přišel 11. duben 1966: den ve kterém byla pohřbena tělesná schránka bratra Branhama. Pro mě to byl den smutku, jaký jsem podruhé takovým způsobem neprožil. Nemohl jsem zpívat s sebou ten refrén „Věř jen…“, který byl skoro hodinu stále dokola hrán, protože jsem byl vnitřně tak pohnut. Plakal jsem a stále znovu jsem se ptal Pána: „Řekni mi, jak má Církev – Nevěsta bez služby, kterou jsi daroval, dojít k dokonání?“ Mně se zdálo, že se v tom dni svět zhroutil.

Večer téhož dne, když jsem se vrátil do svého hotelového pokoje, a zcela vyčerpán jsem se posadil, pocítil jsem náhle, jak ze mne bylo sňato veliké břemeno. Hluboký smutek zmizel a nevýslovný pokoj, ano, pokoj Boží mě citelně naplnil a mluvilo to v mém srdci: „Nyní nastal čas, abys rozdával ten duchovní pokrm.“ Bůh se o všechno postaral. ON určuje začátek jedné služby, pokračování a její konec a – jak jinak tomu může být – také začátek a pokračování služby následující. Jak nepochopitelná byla smrt Jana Křtitele pro ty věřící tehdy, tak pro mnohé byla nepochopitelná náhlá smrt bratra Branhama. Ale oba vykonali své pověření; ten jeden před prvním Kristovým příchodem, druhý, který je s Boží zvěstí poslán pro dnešek, před druhým Kristovým příchodem.

Další den jsem svolal bratry a dohodl s nimi, aby se kázání bratra Branhama, která byla do té doby jen na magnetofonových páskách, tiskla. Bratr Roy Borders byl ochoten převzít za to odpovědnost. 

Pro Petra nebylo také jednoduché v rozhodující hodině říci: „Vážení bratři! Sami víte, že Bůh mě již před dlouhým časem mezi vámi vyvolil, aby pohané z mých úst slovo o spásné zvěsti slyšeli a tak přišli k víře.“ (Sk. 15:7). Jakub potvrdil, co řekl Petr, ale s důležitým vysvětlením: „Šimon teď vypravoval, jak Bůh nejprve popatřil na pohany, aby přijal lid jménu svému. A s tím souhlasí i slova proroků, jak je psáno…“ (v. 14–15). 

Tak se mi dostalo, jak Bůh předurčil v tomto čase, té cti, nést čistou zvěst od samého počátku do celého světa. Na jedné straně jde o zvěstování pravdivého Božího Slova, na druhé straně o rozdávání duchovního pokrmu, o to zaslíbené a zjevené Slovo pro tento čas. 

S bratrem Branhamem jsem byl za jeho života spojen. Bratři v USA do té doby na evropskou půdu nevstoupili. Tak to Bůh vedl, že jsem se stal se svými třemi jazyky styčnou osobou pro všechny ve všech zemích. Na Zemi neexistuje kontinent, kam bych tu zvěst nezanesl. Bůh náš Pán sám otevíral dveře a srdce. Již v roce 1963 jsem sloužil v různých městech naší země. Roku 1964 jsem podnikl první cesty do Anglie, potom do Indie, Jordánska a Izraele. Roku 1965 jsem pokračoval ve službě v západní Evropě; tak jsem mohl roku 1966 mít shromáždění v Belgii, Holandsku, Německu, Švýcarsku a Rakousku.

V následujících letech jsem procestoval 86 států, po dalších deseti letech jich již bylo více než 120. V celém světě jsem bratřím nejprve dával adresu do Jeffersonville, aby dostávali tištěná kázání bratra Branhama v angličtině. Počátkem sedmdesátých let to Pán vedl tak, že bratr Don Bablitz s malým týmem posílal kázání bratra Branhama z Edmontonu v Kanadě do celého světa. Byl to ten bratr Don Bablitz, který nyní bydlí ve Whitehorse v Kanadě, který v onu sobotu dopoledne uprostřed sedmdesátých let si přišel se mnou promluvit. Přemožen faktem, že bratři z různých zemí na základě mých misijních cest si objednávali kázání bratra Branhama, znenadání řekl: „Bratře Franku, službu bratra Branhama nalézáme v Bibli. Jak je to s tvojí službou, kterou konáš po celém světě? Je ji také možno nalézt v Bibli?“ Obával jsem se fanatismu, udělal jsem zamítavé gesto a řekl: „Prosím, s tím přestaň! Jak by mohla být má služba v Bibli? Vždyť to vůbec nejde!“ Ukončili jsme rozhovor tím, že jsme to celosvětové dílo svěřili milosti Boží. 

A zase to přišlo nečekaně: Příští ráno, slunce svítilo do pokoje, sáhl jsem vpravo k nočnímu stolku, abych si vzal svoji Bibli, když Pán ke mně zvolal: „Můj služebníku, určil jsem tě na základě Mat. 24:45–47 k tomu, abys rozdával pokrm.“ O tomto slovu jsem nikdy předtím nekázal a až do té doby jsem vůbec nevěděl, že takový výrok z úst našeho Pána vůbec existuje, natož, že je určen pro mne. Pak jsem četl a byl udiven, když jsem se dozvěděl, o „moudrém služebníkovi“, kterého Pán sám ustanovil nad »Svým služebnictvem«, aby jim rozdával pokrm v pravý čas. Nyní Pán sám to slovo adresoval mně. Co je tím míněno, píše Pavel v 2. Kor. 9:10 a svému spolupracovníkovi Timoteovi: „Toto předkládaje bratřím, budeš dobrý služebník Jezukristův, vykrmený slovy víry a pravého učení, kterého jsi následoval.“ (1. Tim. 4:6)

Musíme si nejprve přečíst těch prvních pět veršů, ve kterých je popsán katastrofální stav posledního času, totální odpadnutí od pravé víry skrze bludné duchy a učení pocházející od démonů, abychom pochopili váhu tohoto výroku a významu čistého učení, které je naší jedinou směrnicí! Ten čas je zde a toto biblické slovo se plní v obou oblastech. Tato služba je určena nejprve všem sloužícím bratrům, aby i oni zvěstovali Boží zjevené Slovo v biblickém pořádku a předkládali ten pokrm lidu Božímu na stůl Páně. Jedna věc je, uskladnit ty potraviny, které jsou nutné k zachování života a zcela jiná věc je, předkládat je jako připravený pokrm, aby tou skrytou manou byl utišen duchovní hlad. Vždyť Bůh řekl: „Aj dnové jdou, dí Panovník Pán, že pošlu hlad na zemi, ne hlad chleba, ani žízeň vody, ale slyšení slov Páně.“ (Am. 8:11)

Jistě není náhoda, že Mat. 25 s půlnočním buzením „Hle, Ženich přichází!“ následuje bezprostředně poté. Tato poslední zvěst je adresována přímo moudrým pannám. Jen kdo náleží do Církve Nevěsty, přijme to, co Ženich říká skrze Své Slovo, z něhož žijeme. Připravenost moudrých panen je spojena s tou Bohem ustanovenou službou. Dnes mohu říci, co je psáno v 2. Kor. 11:2: „Neboť miluji vás Božím milováním. (V něm. př. Bible: Horlím pro vás božskou žárlivostí) Zasnoubil jsem zajisté vás čistou pannu oddati jednomu muži, Kristu.“

Služba, kterou ustanovil sám Bůh, zahrnuje oboje: zvěstování věčně platného Božího Slova a rozdávání duchovního pokrmu a nakonec pomine v dokonání Církve – Nevěsty. Nejsem žádná jednostranná hlásná trouba bratra Branhama ani apoštola Pavla. V síle Božího povolání a plné moci mohu být jen hlásnou troubou Boží a zvěstovat celou radu Boží, to všecko zahrnující, věčně platné evangelium tak, jak je kázali Pavel a bratr Branham. Mne nebude nikdo slyšet vykřikovat: „Ten prorok řekl! Prorok řekl!“  Mne nepovolal Pavel, nepovolal mne Branham, nýbrž ten vzkříšený Pán Ježíš Kristus, který povolal také je. Z mých úst bude až do konce vycházet to nezměnitelné Boží Slovo, ale ani jediný z těch různých výkladů, které jsou mi ohavností, neboť TAK PRAVÍ PÁN: „Duch můj, který je v tobě, a slova má, která jsem vložil do úst tvých, neodejdou od úst tvých…“ (Iz. 59:21)

Žádný Boží služebník nemá právo spolurozhodovat, žádný nebyl tázán, zda by nebyl tak laskav a Pánu sloužil. Bůh sám ve Svém království a Církvi jedná suverénně. Všichni víme, že apoštol Pavel byl pověřen zvláštní službou pro Církev. Na jeho povolání jsou tři odkazy, a sice ve Sk. 9. kap., 22. kap., 26. kap. On dokonce slova, která jsou napsána v Iz. 42:6 a 49:6 a vztahují se jako zaslíbení na Pána, použil na své poslání (Sk. 13). Proč? Protože obsahují dvojnásobné zaslíbení: Jednou vztažené na Spasitele, že ty izraelské kmeny budou opět vytvořeny, proto náš Pán nejprve přikázal: „Nechoďte cestou pohanů…“ (Mat. 10). Když ale přišel čas a druhá část zaslíbení týkající se pohanů došla naplnění, čteme: „Neboť tak nám přikázal Pán řka: položil jsem tebe za světlo pohanům, abys byl spasení až do končin země.“ (Sk. 13:47) Nový úsek započal nejprve jako přechodná doba. Existuje biblický sborový pořádek, ve kterém jsou pro budování Církve ustanoveny služby a existuje spásný pořádek, ve kterém se děje, co náleží ke spásnému plánu.

Jan Křtitel věděl, jaké slovo se skrze jeho službu naplnilo. Ptali se jej, zda on je Kristus nebo ten Prorok nebo Eliáš. Třikrát odpověděl: „Ne!“ Potom chtěli ti vyslaní vědět, kým tedy opravdu je, a na to odpověděl v Jan 1:23: „Jsem hlas volajícího na poušti…“ Také Pavel dostal zjevení, které biblické místo se tehdy naplnilo. Právě tak přesně věděl bratr Branham, které biblické místo se vztahuje na jeho službu; dost často to dosvědčoval ve svých kázáních. Byl to bod, kvůli němuž se pohoršili všichni evangelisté, kteří byli inspirováni teprve jeho službou. Protože jsem mnohé z nich osobně poznal, vím to z první ruky. Oni si toho Božího muže vážili jako evangelisty s uzdravováním, který měl obzvláštní duchovní dary. Dokonce svědčili, že taková služba ode dnů apoštolů na Zemi ještě nebyla. Ale potom, když se jednalo o naplnění zaslíbení: „Hle, pošlu vám Eliáše proroka, prvé než přijde den Páně veliký a hrozný…“ (Mal. 4:5–6; Mat 17:11; Mar. 9:12), vzepřeli se proti tomu. Zatvrdili svá srdce a nebyli ochotni sklonit se pod mocnou ruku Boží, který je vázán Svým Slovem a naplnil zaslíbení náležející ke spásné radě. Nebyli ani ochotni odstoupit od svých tradičních učení a názorů, natož se nechat korigovat. Pak jim již nezbylo nic jiného než prohlásit, že bratr Branham na počátku své služby stál dobře, ale na konci už ne.

Nyní se zase dělí duchové při té osobě, kterou Bůh ustanovil a opakuje se totéž. Člověk slyší stále dokola: „Na počátku měl povolání a službu, ale potom…“ Tak jak by se svět bez služby bratra Branhama nedozvěděl o žádném evangelistovi, tak by také v kruzích zvěsti nikdo neslyšel o těch bratrech ze severní Ameriky. Opět vzbuzuje pohoršení, že se někdo odvolává na biblické místo týkající se jeho služby. K tomu musí být řečeno: Kdyby tato služba nebyla biblicky podložena, pak by vůbec neměla právo na existenci! Jiní mají výhrady, že on údajně opravuje proroka. Co oni nepochopili, je to, že při zdánlivém rozporu musí, může a smí platit jen to, co je skutečně v Bibli nejméně dvěma či více místy podloženo.

Zaslíbení, že Bůh na konci času milosti pošle proroka, znamená pro vyvolené všecko. Ale nyní se děje trojí: ti „znalci Písma“ z denominací jej zavrhují; učenci zvěsti z něho dělají zakladatele náboženství, jen ti vyvolení jsou těmi, jejichž srdce jsou obrácena zpět k víře otců, učení apoštolů, jak to bylo na počátku. V tomto rozhodujícím úseku se jedná o prorocké slovo, které se nesmí vykládat, nýbrž musí být viděno v naplnění (2. Petr. 1:15–21). Slyšte to všechny národy: S pohledem na dokonání Církve je ta učitelská služba nyní právě tak důležitá jako na počátku (Sk 13:1, 1. Kor. 12:28), abychom všichni dospěli k jednotě víry (Ef. 4:1–16) a nebyli zmítáni různými větry učení.

Jestliže je pravda, že příchodu Ježíše Krista musí vyvolání a poučení Církve - Nevěsty předcházet originální Boží zvěst, jak byla na počátku, pak budou moudré panny slyšet na to, co Duch říká Církvi. Budou to ony, které budou skrze Ducha Svatého pokřtěni v jedno Tělo, a budou tvořit pravou Církev. Je to ta Církev, kterou sám Spasitel postaví před Svou tvář bez úhony a poskvrny (Ef. 5:26–30). Právě tak je jisté, že bláznivé panny kolem toho pominou a nadále budou sledovat vůdce, kteří se odvolávají na proroka, propagují „zvláštní zjevení“, a zanechávají rozkol. Všechny jsou přesvědčeny o tom – ať moudré nebo bláznivé, – že to volání slyšely a jdou Ženichovi vstříc. Někteří dokonce tvrdí, že již přišel, jiní, že On sestupuje od doby zjevení pečetí pomalu dolů atd. atd. Nebude to stačit, stále citovat proroka, jestliže Bible, jako nejvyšší autorita, je úplně opomíjena. Tak jak duchovenstvo jednu Bibli rozdílně vykládá, tak se to nyní k vlastnímu zatracení (2. Petr. 3:16) dělá s tím, co řekl bratr Branham. Pro opravdově věřící je to čas přípravy v poslušnosti víry a čas sjednocení Nevěsty a Ženicha v Boží lásce v učení a víře.

Je nesporné, že skrze službu bratra Branhama byla zvěstována celá Boží rada a všechna skrytá tajemství. Duch Svatý nás uvádí do vší pravdy zjeveného Slova. Nyní, na konci času milosti, na konci dne spásy, než započne den Páně a slunce se zatmí a měsíc se obrátí v krev, zazněla prorocká, ale též učitelská zvěst, jejímž cílem je dokonání. To plné napravení je částí hlavního zaslíbení, které dal Bůh Církvi. Než Ženich může Církev – Nevěstu odvést domů, musí nastat její vyvolání a příprava. Neboť tak je to psáno o Ježíši Kristu, našem Pánu: „Jeho musí nebesa přijmout, až do času napravení všech věcí; což byl předpověděl Bůh skrze ústa všech svých svatých proroků od věků.“ (Sk. 3:17–22)

Že ten věčně věrný Bůh učinil také mne Svým služebníkem, bylo Jeho rozhodnutí. Stále znovu ke mně mluvil slyšitelným hlasem a pokaždé to přišlo shora zprava. Jedinkrát, totiž 16. června 1979 při rozednění, jsem slyšel rozhněvaný Boží hlas jako sotva snesitelné hřmění, které stále hlasitěji sestupovalo dolů kolmo k mé pravici a zastavilo se blízko nade mnou. Potom zaznělo devět slov – každé z nich bylo hromobití (1. Moj. 3:17) a každé slovo zaznělo se zřetelně vysloveným důrazem (Fano, Dánsko).

Rád bych na tomto místě krátce popsal ta prožití, která pro mne, pro jednotlivce a pro Církev měla a mají význam. Jsem si vědom, že tím budou ve víře posíleni jen ti, kteří sami Boha prožili. Těm, kteří žádný vztah k Bohu a k ustanovené službě nemají, bude mé svědectví k urážce. Možná si při tom budou myslet: „Co to sám ze sebe dělá!“ Jiní poznají, že si nikdo nemůže nic vzít, jedině, že by mu bylo dáno od Boha. Pavel dokonce říká, že byl vzat až do třetího nebe, do ráje (2. Kor. 12). On to přece udělal ke cti Boží. Přesto z důvodu své služby musel mnohé vytrpět, jak píše v 2. Kor. 11. Služba pro Pána s sebou ledacos přináší: nepřátelství, pronásledování, bolest, ale také nádherná prožití a požehnání. Proroci a spravedliví nebyli pronásledováni a zabíjeni, protože by byli zločinci, ale protože byli nositeli Slova. Přesto mohu říci: „Proto děkuji tomu, který mne zmocnil, Kristu Ježíši Pánu našemu, že mne za věrného soudil, aby mne v službě té postavil.“ (1. Tim. 1:12).

Začnu své svědectví od svého povolání. Tak to bylo u Abrahama, u Mojžíše, u Pavla, u Branhama.

• Dvě poslední věci, které mi Pán při tom přikázal, jsou: Můj služebníku, nezakládej žádné lokální sbory a nevydávej žádný zpěvník…“ (Krefeld) Jsem přesvědčen o tom, že lokální sbory jsou biblické, ale mým úkolem není zakládat sbory v jiných městech a zemích.
  Také přestože u nás jako i v jiných sborech zpíváme ze zpěvníků, nesmím vydávat žádný vlastní. Pán mi řekl, že je to znamení denominace. Což nemají vlastní zpěvník v každém kostele a nyní též ve všech odštěpených skupinách uprostřed zvěsti?
• „Můj služebníku, vstaň a čti 2. Tim. 4, neboť chci s tebou mluvit…“ (Marseille). Předešlého večera se jednalo o to, co je sedm hromů ze Zj. 10. Na to jsem neměl žádnou odpověď. Ráno mi dal sám Pán odpověď ze Svatého Písma: „Kaž slovo Boží, ponoukej vhod či nevhod, trestej, opravuj, napomínej ve vší trpělivosti a poučování…“ Potom jsem položil Bibli na stůl, pozdvihl ruce a řekl: „Milovaný Pane, tak jistě, jako jsi mi přikázal číst tento text, tak jisté je to, že co řeklo sedm hromů, není jako slovo Boží sepsáno. Proto to nemůže být kázáno.“ To je TAK PRAVÍ PÁN. Praví služebníci jsou samotným Bohem zavázáni číst a zachovávat jen to, co je napsáno (Zj 1:1–3). Všechno, co se šíří pod pojmem „hromové učení“, jsou zhoubná bludná učení, i když jsou k tomu užívány citáty. Jsou to spekulace a ne zjevení. K uzavřenému svědectví Slova nesmí nikdo nic přidávat (Zj.22:18–21). Kdo to přesto dělá, ten se odlučuje.
• „Můj služebníku, když začne poslední působení, budu zase s tebou mluvit. Pak bude Můj Duch v tobě posvěcen…“ (Krefeld). Přitom bylo zmíněno i město Zürich. Držím se pevně toho, že Bůh na konci sám učiní krátké a mocné dílo, na kterém budeme mít podíl: „Nebo pohubení učiní spravedlivé, a to jisté, pohubení zajisté učiní Pán na zemi, a to jisté“ (slov. př. Bible: „Lebo skoro uvedie záhubu, rýchlu a spravedlivú; lebo záhubu, rýchlu, učiní Pán na zemi.“) (Řím 9:28)
• Vidění s pšeničným polem a kombajnem bylo mimořádné. Kvůli tomuto prožití bylo vyřčeno mnoho rouhavých poznámek. Jeden bratr z Hamburgu o tom před lety dokonce napsal brožuru s titulem „Kombajnová akce“. V ní jsem označován za antikrista atd. a velice se posmívá. Říkám před tváří Boží jen to, co jsem viděl a slyšel: Byl jsem v Duchu přenesen k velice rozlehlému poli pšenice a viděl jsem přezrálé plné klasy, které již byly sluncem ožehnuté, a všechny stejně ohnuté. Vím, že v celém čase milosti je Slovo rozséváno jako semeno, a že v každém období Církve bude sklizeň duší. Ale Písmo hovoří též o tom, co se stane přímo na konci (Mat 3:12 aj.) Ve Zj. 14:15 stojí: „ … nebo již dozrála žeň země…“
  Bylo nápadné, že na celém poli jsem neviděl bodlák, a v duchu jsem věděl, že plevel byl již odstraněn, jak je psáno: „Vytrhejte nejprve koukol a svažte jej v snopky…“ (Mat. 13:30). Potom jsem se podíval vlevo a tam stál úplně nový kombajn. V tom okamžiku mě Pán oslovil mocným hlasem: „Můj služebníku, ten kombajn je určen pro tebe, neboť ty sklidíš tuto úrodu. Ještě ho nikdo nepoužil…“ Hned jsem tam šel a vystoupil na kombajn. Ale zcela se setmělo; vypadalo to, jakoby v těch rozbouřených mracích nastal boj. A řekl jsem: „Drahý Pane, je moc pozdě, již nestihnu úrodu sklidit. Soudy již přicházejí na Zemi.“ V dalším okamžiku si slunce prolomilo vší silou otvor v těch mracích a ozářilo pole. Okamžitě jsem pohnul pákami a začal sklízet úrodu. Právě když jsem byl hotov, zcela se setmělo a slyšel jsem již jen třesk a hromobití.
• „Můj služebníku, odřekni cestu do Indie!“ (Krefeld) Letenky z cestovní kanceláře jsem si již vyzvedl a v pátek jsem měl letět. Stroj z Bombaje do Madrasu, jímž jsem měl letět, se po startu vznítil, zřítil se a všech 96 pasažérů při tom zahynulo.
• „Můj služebníku, Já jsem tě na základě Mat. 24:45–47 určil k tomu, abys v pravý čas rozdával pokrm.“ (Edmonton) To byla pro mne odpověď z úst Božích, který bdí nad Svým Slovem, aby je naplnil.
• „Můj služebníku, až se otevřou hranice, zavolám Nevěstu z východoevropských zemí…“ (Krefeld). Ve vidění jsem se nalézal na podiu velikého slavnostního sálu. Lidé přicházeli hlavním vchodem a sedali si. Ale pak jsem viděl, že všude ještě byla volná sedadla. V dalším okamžiku zazněl hlas Pána zprava od lustru, pod kterým jsem stál: „Až se to stane, Můj příchod bude velmi, velmi blízko! “ Pak jsem viděl, jak se po mé levici otevřely dveře nouzového východu a jednotlivé skupiny z východoevropských zemí spořádaně vcházely dovnitř. Vedoucí bratr každé skupiny mne na podiu pozdravil a šel dále do sálu se všemi ostatními. Poté, co vešla poslední skupina, jsem se po sále rozhlédl: všechna místa byla obsazena. Toto prožití jsem měl před pádem berlínské zdi a otevřením hranic na východ. Tehdy nikdo nepomyslel, že se východní blok rozpadne a dojde ke sjednocení Německa.
• „Můj služebníku, jdi na vedlejší pozemek a posvěť Mi ho…“ (Krefeld) Sousední pozemek, bývalý zajatecký tábor z druhé světové války, byl ještě obehnán 2,30 m vysokým plotem s ostnatým drátem nahoře. Odebral jsem se tam malou brankou, která vede k nákupnímu centru, poklekl jsem tam v houští, posvětil jsem jej Bohu nebes pro Jeho Církev zde na Zemi.
• „Můj služebníku, jdi za R.T., vezmi s sebou starší a přečti mu slovo, které Izaiáš řekl Ezechiáši. On bude uzdraven.“ (Krefeld) Byl jsem na cestě po jedné bohoslužbě na cestě domů a dorazil jsem k třešni, která tehdy stála na hranici obou pozemků, když Pán ke mně mluvil. Učinili jsme, co Pán přikázal, a Bůh Své slovo potvrdil.
• „Můj služebníku, jdi tam, řekni to slovo, ať ta žena není zahanbena před svým nevěřícím mužem.“ (Krefeld) Jedna drahá sestra přijela na shromáždění úplně novým automobilem, který nenajel ještě ani tisíc kilometrů, ale vůz prostě vůbec nešel nastartovat – i když se o to snažil jeden náš bratr a dokonce i mechanici od ADAC. Procházel jsem právě modlitebním sálem, když zazněl hlas Páně: „Můj služebníku, jdi tam a řekni to slovo…“ Nikdo si nedovede představit, jakou jistotu, jaký absolut to s sebou nese, když zazní slovo z Božích úst! Vyšel jsem ven, potkal jsem tu sestru, několik bratří bylo ještě poblíž, a řekl jsem: „Posaď se dovnitř, nastartuj auto, neboť to řekl Pán.“ Ta sestra namítala: „Ale vždyť všechno zkusili.“ Přerušil jsem ji: „Nemluv, jdi tam a čiň co ti bylo řečeno ve jménu Pána.“ Řečeno, učiněno. To auto naskočilo při prvním pokusu o nastartování a ona dojela bez jakéhokoliv problému domů! Druhé ráno to auto ani neškrtlo. Muselo být odtaženo do servisu a tam se zjistilo, že benzinové čerpadlo bylo nefunkční a muselo být vyměněno za nové. Jen když Pán předtím mluvil, může služebník Boží vykonávat službu vysloveného slova.
• V sobotu 18. listopadu 1978, ke mně promluvil Pán asi v 10 hodin v kanceláři misijního centra: „Můj služebníku, pročti Skutky apoštolů, zda někdy nějaký muž byl povolán do služby se svou ženou.“ Obrátil jsem se vpravo, vzal jsem si Bibli, pročetl Skutky apoštolů a zjistil jsem, že i těch sedm, kteří se starali o chudé, byli povoláni bez žen. Tímto odkazem bylo odhaleno samotným Bohem jedno falešné proroctví, které bylo přineseno v Brémách 1976. ON mě odkázal na to, abych si pročetl Skutky apoštolů. Jednou provždy jsem zavázán brát za směrnici původní vzor z času apoštolů.
• Byl jsem vzat mimo tělo, prožil jsem vytržení. Viděl jsem, jak to Svaté město sestoupilo (v nemocnici v Krefeldu).
  V prosinci 1980 jsem byl na misijní cestě po Africe. Ve městě Akra v Ghaně mě čtyřikrát během noci bodl moskyt. Když jsem se krátce před vánoci vrátil domů, cítil jsem se zesláblý a 1. ledna mě odvezla sanitka do nemocnice. Tam jsem byl vyšetřen a výsledek: tropická malárie v pokročilém stadiu.
  
  1. ledna 1981 jsem slyšel, co řekl Prof. Dr. Becker svému lékařskému týmu: „Je moc pozdě. Je již pozdě. Tady se nedá nic dělat; ani lék ani transfuze apod.“ Ještě jsem mohl vnímat, ale byl jsem moc slabý, abych mohl mluvit. V těch hodinách, když se lékaři vzdali léčby, když záchvaty zimnice a slabosti byly stále četnější, přišel k posteli můj bratr Artur a pronesl pevným hlasem: „Ježíš Kristus nezvítězil jen na Golgatě, On zvítězil v tomto pokoji.“ Přesto jsem cítil, že to jde ke konci. A moje jediná otázka byla: „Pane, můj Spasiteli, jak stojím před Tebou?“
     Potom jsem byl vzat z těla, přesazen pod modré nebe a viděl jsem nesčíslný, bíle oblečený zástup. Všichni byli v rozkvětu mládí (Job 33:25). Mezi bratry, kteří se nacházeli v první řadě, jsem byl i já. Všechny sestry měly rozpuštěné vlasy, nápadné byly rozmanité barvy vlasů. Byli jsme majestátně unášeni stále výše. Potom jsem spatřil něco jako horizontální dělicí linii, která se objevuje při vychodu slunce nad mraky. V duchu jsem věděl, že se potom potkáme s Pánem v povětří. Proto jsem hleděl vzhůru, a viděl jak sestupuje Svaté město. Bylo to nádherné, majestátní. Mým nebeským tělem pronikaly vlny blahoslavení. Věděl jsem: to je vytržení. Jen tak dalece toto prožití. Mé zklamání bylo nesmírné, když jsem se vrátil zpět do svého těla.
• „Můj služebníku, shromáždi Mi Můj lid, všecky, kteří se Mnou uzavřeli smlouvu při oběti…“ (Krefeld). To se stalo 28. prosince, když Pán ke mně tato slova zvolal. Byl jsem později nemálo překvapen, že existují dvě biblická místa, která toto vyjadřují: Ž. 50:5 a 5. Moj. 4:10. Všichni, kteří nyní jsou dětmi zaslíbení, potvrzují ze své strany smlouvu s Bohem, kterou On s námi uzavřel v Kristu Ježíši „při oběti“. A Jeho lid se shromažďuje pod odkazem: „JÁ jim chci dát Svá slova, aby je slyšeli.“
• Mimo tělo vytržen do nebe. Možná to byl ráj. Viděl jsem harmonicky se pohybující množství světla duhových barev. Věděl jsem v duchu, že ten trůn byl po mé pravici, neboť odtamtud shora přicházelo v ohni více se zjevující světlo. Nalevo zpíval mužský sbor, hledící k trůnu, v německé řeči Žalm 34 podle Lutherova překladu (Varna, Bulharsko). Při slovech: „Vojensky se klade anděl Páně okolo těch, kteří se ho bojí, a zastává jich.“ Následoval mezizpěv: „Anděl Páně je nyní zde!“ Po „Okuste a vizte, jak dobrý jest Pán. Blahoslavený člověk, který doufá v něho!“, zpíval ten sbor rozechvělými hlasy: „Pán je nyní zde!“

Mohl bych dál mluvit o těch nádherných prožitích, která jsem směl ve všech těch letech prožít, a ke každému prožití mohu Boha brát za svědka. Slovo a Boží rada dosud nikdy nebyly tak jasně a obsažně zjeveny jako v našem čase. Vpravdě, Bůh Svým apoštolům a prorokům tehdy oznámil, co On od věků určil pro ty Své (Ef. 3), a v tomto posledním čase také nám.