Muži Boží byli navzdory nejvyššímu povolání jen lidé, i když byli nazváni bohy (Ž. 82:6, Jan. 10:34). To Boží v nich bylo Slovo, skrze nějž získali podíl na božské přirozenosti a my také (2. Petr. 1:3–11). Přímo potom říká Pán v Jan. 10:35: „Písmo nemůže být zrušeno.“ Písmo doopravdy nemůže být zrušeno. Boží povolání a předurčení jsou definitivní, jsou neodvolatelná, na věky – tak učí Svaté Písmo (Řím. 8:28–39; Ef. 1 aj.). Písmo nemůže být zrušeno, protože Noe se jednou opil (1. Moj. 9). Noe nalezl milost u Boha, tak je to napsáno a to se počítá, on zůstal kazatelem spravedlnosti. Mohl být odmítán, mohli se mu rouhat, ale nemohl být sesazen. Pán sám kázal v žaláři těm, kteří neuvěřili jeho zvěsti, zůstali v neposlušnosti – k nim patřili i ti synové Boží (1. Moj. 6). Pro záchranu již bylo v pekle pozdě (1. Petr. 3:18–22). TAK PRAVÍ PÁN: „A jako se dálo za dnů Noé, tak bude za dnů Syna člověka.“ (Luk. 17:26)

Abraham nemohl být sesazen za to, že vešel k Agar a potom si vzal za ženu Ceturu. Písmo říká: „ … Otcem mnohých národů postavil jsem tebe, před obličejem Boha, jemuž uvěřil…“ (Řím. 4:17). Písmo nemohlo být zrušeno kvůli tomu, že Mojžíš si vzal za ženu Madianku. Miriam a Aron neměli právo mluvit proti svému bratrovi Mojžíšovi (4. Moj. 12). Ani Chóre, Dátan a Abiram – ti zrádci – neměli právo Mojžíše sesazovat, poštvat proti němu celé shromáždění a vyvolat rozkol (4. Moj. 16).

Písmo nemůže být zrušeno kvůli tomu, že se David dopustil cizoložstva. V Zákoně Bůh neřekl nic o mnohoženství. Řekl jen: „Vezmeš-li si ještě jinou…“ (2. Moj. 21:10) a tak řekl: „Jestliže má muž dvě ženy…“ (5. Moj. 21:15). Pak ale Bůh ten Pán řekl: „Jestliže muž bude přistižen při cizoložství s jinou vdanou ženou, oba mají zemřít.“ (5. Moj 22:22). Manželství je pod zvláštní Boží ochranou a právě tak rodina. David zcizoložil, a podle zákona by byl musel být spolu s Betsabé ukamenován. On přestoupil dvě přikázání: „Nezabiješ!“ a „Nezcizoložíš!“ David byl cizoložník, neboť si vzal ženu Uriáše. David byl vrah, protože jejího manžela nechal zabít. Já nejsem, dík Bohu, ani jedno, ani druhé.

Písmo nemůže být zrušeno. David zůstal prorokem, David zůstal králem, a to, co skrze Ducha řekl, jde pro celou budoucnost do naplnění. Ovšemže platí, že Bůh Adamovi přivedl Evu a jak psal Pavel: „Každý muž ať má svou ženu a žena svého muže.“ (1. Kor. 7). Avšak kdo by zatratil Davida a nechtěl by číst ty Žalmy, když je napsáno: „Blahoslavený je muž, jemuž Pán hříchy nepočítá.“? Odpuštění je tak dokonalé, že Bůh na ty hříchy nemůže vzpomínat. Kdo pranýřuje přestoupení zákona někoho jiného, rouhá se Bohu a nohama šlape po krvi Beránka, krvi Smlouvy a Krista toho Ukřižovaného, potupuje.

V přirozeném životě se Božím služebníkům ne vždy dařilo, aby byli shledáni v libé a dokonalé vůli Boží. Také se děla dopuštěná Boží vůle, ale Slovo, které obdrželi a nám zanechali, je navždy a věčně dokonalé Boží Slovo. Bůh, který věděl všecko dopředu, vždy sám vyslovil to povolání. Ježíš Kristus, Boží Syn, má čestný titul „Syn Davidův“. Kdo je ten, který si troufá Boží rozhodnutí zpochybňovat? Takový člověk je buď posedlý nebo Bohem zavržený. To jsou ti pomlouvači, o nichž se píše ve Sk. 13:41: „Vizte, vy potupníci, a podivte se, a na nic přijďte (zahyňte); nebo já dílo dělám za dnů vašich…“ O toto dílo Boží se dnes jedná, i když se tomu nepřítel snaží ze všech sil zabránit. Ježíš je vítěz. ON nedopustí, aby pravá Církev byla přemožena branami pekla. Pomlouvači vždy najdou nějakou záminku a vystupují proti tomu, koho Bůh určil ke službě. Ještě dnes říkají: „Celé shromáždění je svaté. Všichni bratři jsou povoláni. Všichni mají službu!“  Těm, které Bůh ustanovil, vyčítají: „Vy jste příliš domýšliví! Sypete lidem písek do očí!“ Pravý opak je pravda. Boží povolání zahrnuje, co řekl Pán Pavlovi: „ … neboť proto jsem se tobě ukázal, abych tebe učinil služebníkem a svědkem i těch věcí, které jsi viděl, i těch, v kterých se tobě ukazovat budu, vysvobozuje tebe z lidu tohoto, i z pohanů, k nimž tě nyní posílám, otvírat oči jejich, aby se obrátili od temností k světlu, a z moci ďábelské k Bohu, aby tak hříchů odpuštění a díl s posvěcenými vzali skrze víru, která jest ve mne.“ (Sk. 26:16–18)

Světské krále Bůh ustanovuje a sesazuje (Dan. 2:19–22). Ale muže, kteří jsou určeni pro duchovní oblast, jen ustanovuje. Boží služebníci musí vykonávat své pověření mezi ctí a potupou. Jedněm jsou „dobrou vůní Krista k životu“, jiným „zápachem k smrti“ (2. Kor. 2:14–17). Tak jako Mistr jsou jedněm postaveni k povstání, druhým k pádu a jsou znamením, kterému je odporováno, aby byla zjevena myšlení srdce (Luk. 2:34–35). Každý musí své vlastní spasení konat s bázní a třesením (Fil. 2:12). Pro vyvolené platí bez výjimky: „Nic nás nemůže odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ (Řím. 8). A rovněž se plní, co ten apoštol píše: „Pavel, služebník Boží, apoštol Ježíše Krista, pro víru Božích vyvolených a poznání pravdy…“ (Tit. 1:1). Jde o to, že nyní je věčně platící evangelium Ježíše Krista o Božím království kázáno všem národům, ale také se jedná o víru vyvolených, která je svatým jednou provždy dána (Juda 3. verš).

Proto to bolí, když lidé ve zvěsti vůčihledně nevěří jak Písmo praví, nýbrž tomu, co se předkládá jako zvláštní zjevení. Také životopisy a historky z lovu atd., nemají nic společného se zaslíbeným Slovem pro tento čas, nýbrž jsou lidským kultem, právě tak výstavy, které jsou plně věnované člověku. Rozdávají se dřevěné kříže, bonbony a kousky látky, které údajně patřily prorokovi; tohle má více společného s pověrami a kostelním kultem relikvií, ale nic s evangeliem Ježíše Krista. My službu bratra Branhama biblicky zařazujeme, distancujeme se však od skupin, které se na něho sice odvolávají, ale Slovo pro ně neplatí.

Pro učení, že bratr Branham bude ještě mít nějakou službu ve stanu, neexistuje v Písmu žádné zaslíbení. Právě tak málo je podloženo Biblí, že Pán podle Zj. 10 jako Anděl Smlouvy již přišel, a kolik ještě jiných bludných učení jako o hromech atd. na celém světě existuje. Příchod Pána ať jako Ženicha (Mat. 25:1–13), ať jako Syna člověka (Mat. 25:31–46), nebo jako Anděla Smlouvy (Zj. 10:1–7) je vždy realitou a spojen s Jeho osobní, tělesnou přítomností (parusie). Při každém Jeho příchodu se všecko děje tak, jak stojí psáno, až do Jeho příchodu jako Boha našeho Pána, když se postaví Svýma nohama na hoře Olivetské (Zach. 14:4).

Jestliže Slovo Boží zůstává stranou, potom nemůže být hlasem Božím i to, co je jako „hlas Boží“ označováno. Bůh sám Své spásné myšlenky vyjádřil ve Svém Slově. Proč muži, kteří si přivlastnili vedoucí pozici, nemají k období 1965 až 1985 co říci? Neučinil snad Bůh v tom čase nic, a začal zase až v roce 1985? Pán Svého proroka vzal k Sobě, ale již předtím se postaral o to, že Jeho zvěst mohla být dále bez přerušení nesena. Kdo se to opováží zapřít?

Je nesmyslné, zdobit drahý hrob krásnou pyramidou, a zřizovat poutní místa, ale zároveň pohrdat tím, co Bůh činí. Cožpak ti farizeové a znalci Písma tehdy nezdobili hroby proroků? Pravé Boží děti si berou k srdci co sám Pán řekl těm, které povolal a vyslal: „Kdo vás slyší, mne slyší; kdo vámi pohrdá, mnou pohrdá; kdo pak mnou pohrdá, pohrdá tím, kdo mne poslal.“ (Luk. 10:16).

Jsme se jistě velice blízko u cíle. S ohledem na starozákonní oběti je psáno: „ … které nemohou dokonalého v svědomí učinit toho, kdo obětuje.“  (Žid. 9:9). S ohledem na dokonalou oběť Ježíše Krista na kříži na Golgatě je psáno: „ … nebo jedinou obětí dokonalé učinil na věky ty, kteří posvěceni bývají.“ (Žid. 10:14).

„Naplňte radost mou, abyste jednostejného smyslu byli, jednostejnou lásku majíce, jednodušní jsouce, jednostejně smýšlejíce, nic nečiníce skrze svár aneb marnou chválu, ale v pokoře jedni druhé za důstojnější nežli sebe majíce.“ (Fil. 2:2–3).

„Ale to jedno činím, na ty věci, které jsou za mnou, zapomínaje, k těm pak, které jsou přede mnou, úsilně chvátaje, k cíli běžím, k odplatě svrchovaného povolání Božího v Kristu Ježíši. Protož kteří jsme dokonalí, to smýšlejme. A pakli v čem jinak smýšlíte, i to vám Bůh zjeví.“ (Fil. 3:14–15).

Kdo biblické proroctví v jeho naplnění a aktuální světové události bere na vědomí, dojde k závěru, že jsme velice blízko cíle. Pohled na dění času, pohled na Izrael, pohled do islámského světa, pohled na náboženské skednocování, pohled na politické sjednocování Evropy, pohled na globalizaci, pohled na světovládu, pohled do Říma – pak zbývá již jen pohled vzhůru: „ … tak i vy, když uzříte, tyto věci se dějí, vězte, že blízko je království Boží.“ (Luk. 21:28–36)

Muži Boží byli navzdory nejvyššímu povolání jen lidé, i když byli nazváni bohy (Ž. 82:6, Jan. 10:34). To Boží v nich bylo Slovo, skrze nějž získali podíl na božské přirozenosti a my také (2. Petr. 1:3–11). Přímo potom říká Pán v Jan. 10:35: „Písmo nemůže být zrušeno.“ Písmo doopravdy nemůže být zrušeno. Boží povolání a předurčení jsou definitivní, jsou neodvolatelná, na věky – tak učí Svaté Písmo (Řím. 8:28–39; Ef. 1 aj.). Písmo nemůže být zrušeno, protože Noe se jednou opil (1. Moj. 9). Noe nalezl milost u Boha, tak je to napsáno a to se počítá, on zůstal kazatelem spravedlnosti. Mohl být odmítán, mohli se mu rouhat, ale nemohl být sesazen. Pán sám kázal v žaláři těm, kteří neuvěřili jeho zvěsti, zůstali v neposlušnosti – k nim patřili i ti synové Boží (1. Moj. 6). Pro záchranu již bylo v pekle pozdě (1. Petr. 3:18–22). TAK PRAVÍ PÁN: „A jako se dálo za dnů Noé, tak bude za dnů Syna člověka.“ (Luk. 17:26)

Abraham nemohl být sesazen za to, že vešel k Agar a potom si vzal za ženu Ceturu. Písmo říká: „ … Otcem mnohých národů postavil jsem tebe, před obličejem Boha, jemuž uvěřil…“ (Řím. 4:17). Písmo nemohlo být zrušeno kvůli tomu, že Mojžíš si vzal za ženu Madianku. Miriam a Aron neměli právo mluvit proti svému bratrovi Mojžíšovi (4. Moj. 12). Ani Chóre, Dátan a Abiram – ti zrádci – neměli právo Mojžíše sesazovat, poštvat proti němu celé shromáždění a vyvolat rozkol (4. Moj. 16). 

Písmo nemůže být zrušeno kvůli tomu, že se David dopustil cizoložstva. V Zákoně Bůh neřekl nic o mnohoženství. Řekl jen: „Vezmeš-li si ještě jinou…“ (2. Moj. 21:10) a tak řekl: „Jestliže má muž dvě ženy…“  (5. Moj. 21:15). Pak ale Bůh ten Pán řekl: „Jestliže muž bude přistižen při cizoložství s jinou vdanou ženou, oba mají zemřít.“ (5. Moj 22:22). Manželství je pod zvláštní Boží ochranou a právě tak rodina. David zcizoložil, a podle zákona by byl musel být spolu s Betsabé ukamenován. On přestoupil dvě přikázání: „Nezabiješ!“ a „Nezcizoložíš!“ David byl cizoložník, neboť si vzal ženu Uriáše. David byl vrah, protože jejího manžela nechal zabít. Já nejsem, dík Bohu, ani jedno, ani druhé.

Písmo nemůže být zrušeno. David zůstal prorokem, David zůstal králem, a to, co skrze Ducha řekl, jde pro celou budoucnost do naplnění. Ovšemže platí, že Bůh Adamovi přivedl Evu a jak psal Pavel: „Každý muž ať má svou ženu a žena svého muže.“ (1. Kor. 7). Avšak kdo by zatratil Davida a nechtěl by číst ty Žalmy, když je napsáno: „Blahoslavený je muž, jemuž Pán hříchy nepočítá.“? Odpuštění je tak dokonalé, že Bůh na ty hříchy nemůže vzpomínat. Kdo pranýřuje přestoupení zákona někoho jiného, rouhá se Bohu a nohama šlape po krvi Beránka, krvi Smlouvy a Krista toho Ukřižovaného, potupuje.

V přirozeném životě se Božím služebníkům ne vždy dařilo, aby byli shledáni v libé a dokonalé vůli Boží. Také se děla dopuštěná Boží vůle, ale Slovo, které obdrželi a nám zanechali, je navždy a věčně dokonalé Boží Slovo. Bůh, který věděl všecko dopředu, vždy sám vyslovil to povolání. Ježíš Kristus, Boží Syn, má čestný titul „Syn Davidův“. Kdo je ten, který si troufá Boží rozhodnutí zpochybňovat? Takový člověk je buď posedlý nebo Bohem zavržený. To jsou ti pomlouvači, o nichž se píše ve Sk. 13:41: „Vizte, vy potupníci, a podivte se, a na nic přijďte (zahyňte); nebo já dílo dělám za dnů vašich…“ O toto dílo Boží se dnes jedná, i když se tomu nepřítel snaží ze všech sil zabránit. Ježíš je vítěz. ON nedopustí, aby pravá Církev byla přemožena branami pekla. Pomlouvači vždy najdou nějakou záminku a vystupují proti tomu, koho Bůh určil ke službě. Ještě dnes říkají: „Celé shromáždění je svaté. Všichni bratři jsou povoláni. Všichni mají službu!“  Těm, které Bůh ustanovil, vyčítají: „Vy jste příliš domýšliví! Sypete lidem písek do očí!“ Pravý opak je pravda. Boží povolání zahrnuje, co řekl Pán Pavlovi: „ … neboť proto jsem se tobě ukázal, abych tebe učinil služebníkem a svědkem i těch věcí, které jsi viděl, i těch, v kterých se tobě ukazovat budu, vysvobozuje tebe z lidu tohoto, i z pohanů, k nimž tě nyní posílám, otvírat oči jejich, aby se obrátili od temností k světlu, a z moci ďábelské k Bohu, aby tak hříchů odpuštění a díl s posvěcenými vzali skrze víru, která jest ve mne.“ (Sk. 26:16–18)

Světské krále Bůh ustanovuje a sesazuje (Dan. 2:19–22). Ale muže, kteří jsou určeni pro duchovní oblast, jen ustanovuje. Boží služebníci musí vykonávat své pověření mezi ctí a potupou. Jedněm jsou „dobrou vůní Krista k životu“, jiným „zápachem k smrti“ (2. Kor. 2:14–17). Tak jako Mistr jsou jedněm postaveni k povstání, druhým k pádu a jsou znamením, kterému je odporováno, aby byla zjevena myšlení srdce (Luk. 2:34–35). Každý musí své vlastní spasení konat s bázní a třesením (Fil. 2:12). Pro vyvolené platí bez výjimky: „Nic nás nemůže odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ (Řím. 8). A rovněž se plní, co ten apoštol píše: „Pavel, služebník Boží, apoštol Ježíše Krista, pro víru Božích vyvolených a poznání pravdy…“ (Tit. 1:1). Jde o to, že nyní je věčně platící evangelium Ježíše Krista o Božím království kázáno všem národům, ale také se jedná o víru vyvolených, která je svatým jednou provždy dána (Juda 3. verš).

Proto to bolí, když lidé ve zvěsti vůčihledně nevěří jak Písmo praví, nýbrž tomu, co se předkládá jako zvláštní zjevení. Také životopisy a historky z lovu atd., nemají nic společného se zaslíbeným Slovem pro tento čas, nýbrž jsou lidským kultem, právě tak výstavy, které jsou plně věnované člověku. Rozdávají se dřevěné kříže, bonbony a kousky látky, které údajně patřily prorokovi; tohle má více společného s pověrami a kostelním kultem relikvií, ale nic s evangeliem Ježíše Krista. My službu bratra Branhama biblicky zařazujeme, distancujeme se však od skupin, které se na něho sice odvolávají, ale Slovo pro ně neplatí.

Pro učení, že bratr Branham bude ještě mít nějakou službu ve stanu, neexistuje v Písmu žádné zaslíbení. Právě tak málo je podloženo Biblí, že Pán podle Zj. 10 jako Anděl Smlouvy již přišel, a kolik ještě jiných bludných učení jako o hromech atd. na celém světě existuje. Příchod Pána ať jako Ženicha (Mat. 25:1–13), ať jako Syna člověka (Mat. 25:31–46), nebo jako Anděla Smlouvy (Zj. 10:1–7) je vždy realitou a spojen s Jeho osobní, tělesnou přítomností (parusie). Při každém Jeho příchodu se všecko děje tak, jak stojí psáno, až do Jeho příchodu jako Boha našeho Pána, když se postaví Svýma nohama na hoře Olivetské (Zach. 14:4).

Jestliže Slovo Boží zůstává stranou, potom nemůže být hlasem Božím i to, co je jako „hlas Boží“ označováno. Bůh sám Své spásné myšlenky vyjádřil ve Svém Slově. Proč muži, kteří si přivlastnili vedoucí pozici, nemají k období 1965 až 1985 co říci? Neučinil snad Bůh v tom čase nic, a začal zase až v roce 1985? Pán Svého proroka vzal k Sobě, ale již předtím se postaral o to, že Jeho zvěst mohla být dále bez přerušení nesena. Kdo se to opováží zapřít? 

Je nesmyslné, zdobit drahý hrob krásnou pyramidou, a zřizovat poutní místa, ale zároveň pohrdat tím, co Bůh činí. Cožpak ti farizeové a znalci Písma tehdy nezdobili hroby proroků? Pravé Boží děti si berou k srdci co sám Pán řekl těm, které povolal a vyslal: „Kdo vás slyší, mne slyší; kdo vámi pohrdá, mnou pohrdá; kdo pak mnou pohrdá, pohrdá tím, kdo mne poslal.“ (Luk. 10:16).

Jsme se jistě velice blízko u cíle. S ohledem na starozákonní oběti je psáno: „ … které nemohou dokonalého v svědomí učinit toho, kdo obětuje.“  (Žid. 9:9). S ohledem na dokonalou oběť Ježíše Krista na kříži na Golgatě je psáno: „ … nebo jedinou obětí dokonalé učinil na věky ty, kteří posvěceni bývají.“ (Žid. 10:14).

„Naplňte radost mou, abyste jednostejného smyslu byli, jednostejnou lásku majíce, jednodušní jsouce, jednostejně smýšlejíce, nic nečiníce skrze svár aneb marnou chválu, ale v pokoře jedni druhé za důstojnější nežli sebe majíce.“ (Fil. 2:2–3).

„Ale to jedno činím, na ty věci, které jsou za mnou, zapomínaje, k těm pak, které jsou přede mnou, úsilně chvátaje, k cíli běžím, k odplatě svrchovaného povolání Božího v Kristu Ježíši. Protož kteří jsme dokonalí, to smýšlejme. A pakli v čem jinak smýšlíte, i to vám Bůh zjeví.“ (Fil. 3:14–15).

Kdo biblické proroctví v jeho naplnění a aktuální světové události bere na vědomí, dojde k závěru, že jsme velice blízko cíle. Pohled na dění času, pohled na Izrael, pohled do islámského světa, pohled na náboženské skednocování, pohled na politické sjednocování Evropy, pohled na globalizaci, pohled na světovládu, pohled do Říma – pak zbývá již jen pohled vzhůru: „ … tak i vy, když uzříte, tyto věci se dějí, vězte, že blízko je království Boží.“ (Luk. 21:28–36)