Izrael putoval čtyřicet let po poušti a potom stanul před vejitím do zaslíbené země. Slovo bylo v truhle Smlouvy, ale konečný výsledek byl zahanbující. Člověk slyší a diví se: Pavel porovnává Izrael s Církví v konečném čase: „ … to, co se jim stalo, je výstražný obraz a bylo to napsáno k napomenutí nám, kteří jsme na konci světa.“ (1. Kor. 10:1–13). Není to zvláštní? Tehdy se lidu Božímu, navzdory ohnivému sloupu, udeřené skále a mnoha jiným požehnáním během putování, stala neposlušnost, reptání a modloslužba osudnou. Všichni, kteří pod Mojžíšem vyšli, a byli mužského rodu, byli obřezáni. Ale zemřeli, „ … protože neuposlechli příkazy Pána.“ Nově narozená generace byla obřezána až krátce před vejitím do zaslíbené země. Potom se zjevil Jozuovi vrchní Velitel Pánova vojska s taseným mečem a začalo vítězné tažení (kap. 5).

Dnes se musíme ptát: „Kdo uvěřil našemu kázání? A rámě Páně komu je zjeveno?“ (Iz. 53:1) „Ale ne všichni uposlechli evangelium.“  (Řím. 10:16) Kdo opravdu prožil obřízku srdce (Řím. 2:28–29), obnovení v Duchu (Kol 2:11)? Začátek, to obrácení je důležité, ale potom následuje vytrvání v poslušnosti víry. A konečně ten cíl po naplnění Boží vůle (Žid. 10:36). Ta nově narozená generace prožila vejití do zaslíbené země. Ještě nyní existují děti zaslíbení, které věří Slovu zaslíbení (Řím. 9:6–10, Gal. 4:28–29). Ony nezůstávají stát v tom, co se stalo před čtyřiceti, padesáti, šedesáti nebo sto lety, nemotají se dokola, ale mají podíl na tom, co Bůh nyní činí.

Společně s těmi, kteří uvěřili Boží zvěsti, hledíme zmužile kupředu, posilněni nádhernými požehnáními v uplynulých čtyřiceti letech, které Bůh po celém světě daroval. Neminulo nás ovšem, že nepřítel dal své zlosti vůči vyvoleným volný průchod. Již tehdy řekl Pán Petrovi: „Satan si vyprosil, že vás bude tříbit, jako pšenici.“ (Luk. 22:31). S tím jsme nepočítali, ale stalo se to.

V dubnu 1974 jsme posvěcovali modlitebnu, která je postavena na pozemku, který Bůh ukázal ve vidění. Až do konce sedmdesátých let jsme obzvláště v lokálním sboru v Krefeldu prožívali přítomnost Boží, dary Ducha a Jeho nadpřirozené působení. Z ostatních měst přijížděli lidé, aby slyšeli Slovo. Zároveň jsem mohl každý měsíc cestovat až do končin Země a přinášet tam vzácnou zvěst. Uprostřed sedmdesátých let byl obzvláště zdůrazňován rok 1977 s tím, jak mnozí mínili, že čas milosti skončí. Bratr Branham ten rok 1977 skutečně ve spojení s konečným časem zmínil, ale neudával žádné datum. Bratři, kteří mínili, že každý jeho výrok se musí přijímat s takovou vážností, jakoby to bylo TAK PRAVÍ PÁN, z toho usoudili, že čas milosti roku 1977 skončí.

Tak jak to odpovídá suverénnímu Božímu panování, jenž sám určuje čas a hodinu, dostal jsem v pátek 16. července 1976 pokyn, jehož provedení mi tehdy v „kruzích zvěsti“ vyneslo mnoho kritiky: Právě jsem přicházel k západní straně modlitebny kolem rohu, již se stmívalo, když jsem slyšel příkaz Pána: „Můj služebníku, přejdi na sousední pozemek. Posvěť Mi jej a stav na něm, neboť přijdou lidé z mnoha zemí, kteří budou muset být ubytováni…“ Ty podrobnosti jsou známé. V pondělí, 19. července jsem mluvil s majitelem, který mi vysvětloval, jaké plány s celým pozemkem má do budoucnosti a řekl, že ho nemůže prodat. Ukončil jsem rozmluvu slovy: „Pane Tölke, pomyslete na to, že Bůh ten Pán položil Svoji ruku na tu část vašeho pozemku, který hraničí s naším pozemkem, na němž stojí Boží dům.“

Přesně po třech týdnech, 9. srpna 1976, mi pan Tölke zavolal ještě před 8.00 hodinou ranní a řekl: „Pane kazateli Franku, musím vám ten pozemek prodat. Kdy můžeme jít k notáři?“ Kupní smlouva byla uzavřena 12. srpna 1976. Koupí toho pozemku a úmyslem stavět, jsme vyslovili rozsudek nad učením, podle nějž mělo v roce 1977 všechno skončit. Když stála hrubá stavba první budovy, přišel za mnou na pozemek bratr Paul Schmidt a řekl: „Bratře Franku, tato stavba nepostačí ani pro polovinu lidí, kteří přijedou.“ Když jsem další ráno četl slovo z 2. Par. 14:7, které jsem otevřel, věděl jsem, že Pán tím ke mně mluvil. Tam stojí: „A tak stavěli a šťastně se jim vedlo.“ Tak byly v letech 1977–1978 postaveny obě misijní budovy. Mohu s dobrým svědomím jako Noe (1. Moj. 6:22), jako Mojžíš (2. Moj. 40:16) a jako Eliáš (1. Kr. 18:36) říci, že jsem všecko učinil jen na základě odkazu podle příkazu Pána.

Poté, co bylo provedeno, co Pán přikázal, a budovy byly připraveny k přivítání a ubytování, vsadil satan všecko na to, aby zničil všechno, co řekl Bůh. Ale nezdařilo se mu to, a to je ten nejlepší důkaz, že je to Boží dílo. Izrael a pravá Církev slouží vždy nepříteli za terč: o Jeruzalém byly vždy sváděny boje, a již devatenáctkrát byl zničen. Ani nyní se nejedná o Tel Aviv nebo Haifu, jedná se o Jeruzalém, město Boží. Tak i nyní ne kdovíjaká církev, nýbrž Církev živého Boha, je cílem útoků satana, jevištěm duchovních rozvratů. Podle Zj. 12 se drak na konci postaví před tu ženu, aby toho pacholíka, který je určen k panování nad národy (Zj. 2:26–29), pohltil, než bude vytržen.

Náhle nepřítel, stejně jako Evě, překroutil to, co Pán přikázal. Nyní měla být „špička – Frank, Russ, Schmidt“ odstraněna, „neboť Bůh už ustanovil jiné bratry“. A opravdu: dva přišli a vystoupili. Pak bylo řečeno: „Tebe nepovolal Bůh, ale satan! Je to tvé dílo a ne dílo Boží. Proto to musí být zničeno!“ To byl jasný úmysl nepřítele, zničit jedinou ranou autoritu toho, kdo přináší Slovo, a právě tak bratří, které mu Bůh od počátku postavil po boku, aby je před sborem učinil nevěrohodnými. Bratr Branham řekl: „Dejte pozor, provinili jste se, jestliže řeknete proti nějakému bratru slovo, které není správné… nemusíte mu vrážet nůž do zad, abyste ho zabili. Můžete mluvit proti jeho charakteru a zničit jeho vliv. Mluvte proti svému kazateli zde. Řekněte proti němu něco špatného – je to tak dobré, jako byste jej zastřelili. Řekněte o něm něco, co není správné a tím jste jeho vliv před lidmi usmrtili. Tím jste se provinili.“ (22. 9. 1957). Satan měl cíl, chtěl na tomto místě a v celém světě uvolnit podium pro výklady a bludná učení, proto musel být znemožněn ten, kdo přináší pravé Slovo.

Až dodnes platí, co Pán před mnoha lety zcela na počátku přikazujícím hlasem řekl: „Můj služebníku, ustanov mi Leonarda Russe a Paula Schmidta jako starší…“ Služba obou starších se v těchto více než čtyřiceti letech stala jak v lokálním sboru, tak v mnoha zemích velikým požehnáním. Byl to tentýž mocný, vše pronikající hlas Pána, který mi roku 1976 přikázal, abych koupil ten pozemek a stavěl na něm. Misijní budovy byly dostavěny, a tak jsme mohli v uplynulých 25-ti letech v prvních víkendech v měsíci ubytovat 300 až 400 lidí z celého světa.

Celé peklo povstalo, aby přerušilo konečný Boží plán v nejdůležitější fázi a zničilo Jeho dílo jakýmkoliv způsobem. Hlavní útok byl zaměřen pochopitelně proti nositeli Slova. Ty nejnehoráznější pomluvy, které převýší představivost každého normálně myslícího člověka, a je nemožné, aby byly opakovány, byly rozšiřovány po celém světě. Začalo úsilí o vraždu pověsti a duše, jak se to nikdy předtím v celých dějinách spásy a zkázy nestalo. Všichni, kteří se tomuto duchu podřídili, věří pomluvám a šíří je dodnes. Nepomyslí na to, že tím úmyslně překračují jedno z přikázání: „Nepromluvíš proti bližnímu svému křivého svědectví.“ (2. Moj. 20:16). Řím. 1:30: „Jsou utrhači, pomluvači, Boha nenávidící, hanliví, pyšní, chlubní, nalezači zlých věcí…“ V 1. Kor. 5:9:12 jsou ti pomlouvači postaveni na stejnou úroveň s podvodníky a modloslužebníky.

Vraždy dětí v době Mojžíšova narození a vraždy dětí v době narození našeho Spasitele byly omezeny jen na určitá území. Satan je vrahem od počátku (Jan. 8:44), Kain jím byl také (1. Jan. 3:12) a bez výjimky rovněž každý věřící, který nenávidí svého bratra. Tak to říká Boží Slovo: „Každý, kdo nenávidí bratra svého, vražedník jest, a víte, že žádný vražedník nemá života věčného v sobě zůstávajícího.“ (1. Jan. 3:15) Všichni, kteří se od té doby nechali odradit, aby slyšeli věčně platící pravdivé Slovo Boží, budou jednoho dne zklamáni. Kdo si v hodině rozhodnutí neosvojí lásku k pravdě, je odsouzen věřit lži. Žádné směšováni není možné. Kdo své srdce otevře tomu, co řekl satan, automaticky se uzavírá před tím, co řekl Bůh. Světlo a temnota, život a smrt jsou od sebe na věky odděleny.

Všichni si nyní musíme před Boží tváří položit otázku, zda lze sáhnout na nějaké Boží rozhodnutí! Mají lidé právo požadovat sesazení bratrů, které jmenovitě jako starší povolal a ustanovil Pán? Bylo správné, stavět na příkaz Pána misijní budovy pro ubytování hostů, nebo bylo správné, v přímém protikladu k tomu, lidi při prvním víkendu v květnu 1979 posílat od misijního pozemku domů s poznámkou: „Tady to jednou provždy skončilo!“? Toto rozhodnutí nikdo nemůže minout a každému osobně přináší následky pro celou věčnost. Nikdo se nesmí mýlit, Bůh nesnese rouhání!

Ti, kteří zůstali pevně stát a věrni, dodnes nechápou, že bratři a sestry, kteří zde slýchali Boží Slovo, prožili pod zvěstováním záchranu a uzdravení, kteří tu byli pokřtěni, s nimiž jsme léta slavili Večeři Pána, se v zahořklém nepřátelství odvrátili a vyhýbají se každému kontaktu. Každý opravdově věřící by si přece musel být vědom toho, že Ježíš Kristus tu dělící hradbu rozbořil, odstranil nepřátelství a všem Svým daroval spasení a usmíření spojené s úplným odpuštěním.

„Neboť on je pokoj náš, který učinil oboje jedno, zbořiv hradbu dělící na různo, a nepřátelství, totiž zákon přikázání v ustanoveních, vyprázdniv skrze tělo své, aby ty oboje vzdělal v samém sobě v jednoho nového člověka, tak čině pokoj a v mír uvodě oboje v jednom těle Bohu skrze kříž, vyhladiv nepřátelství skrze něj.“ (Ef. 2:14–16)

Že nepřátelství a ničení nemůže přicházet od Boha, nýbrž od nepřítele, všichni vědí. Zbývá jen jedna ze dvou možností: Buď je pravda to, co rozhodl Bůh a co všichni zde v misijním centru vidí na vlastní oči, nebo čeho chtěl dosáhnout satan, který vystupuje jako anděl světla.

Každý první víkend v měsíci přichází do misijního centra až devět set lidí z celého světa, aby slyšeli Slovo a byli duchovně nasyceni. Německy kázaná kázání jsou simultánně překládána do dvanácti různých jazyků, takže všichni přítomní slyší Slovo ve své vlastní řeči. Zároveň lidé na celém světě prožívají bohoslužby živě přes internet. To jsou přece skutečnosti, které nikdo nemůže popřít, které hovoří samy za sebe. Pak se vkrádá otázka: Jak mohou lidé, kteří žijí tady v městě a vědí o tom Božím rozhodnutí, projíždět s opovržením kolem místa, které On sám vyvolil? Tím neopovrhují nějakým člověkem, nýbrž samotným Bohem, který tvoří spásné dějiny. Co jim bude platné, že mluví o zvěsti, prorokovi a vytržení? Je tohle ta dokonalá láska, o které mluvili Pavel a bratr Branham, která nikdy neustává a nakonec vejde do slávy?

Kdo ta požehnání v nádherných shromážděních sedmdesátých let, která jsme prožívali pod mocí Ducha svatého, již nechce uznat za pravdivá, je v nebezpečí, že se proviní zlořečením proti Duchu. Až ve chvíli, kdy se lidská vlastní vůle pozdvihla nad pomazání, nad Slovo a vůli Boží, nastala vzpoura. Kdo to, co sám Pán řekl, upřímně porovnává s tím, co řekl nepřítel skrze falešnou inspiraci, zjistí, co je pravda a co se naplňuje. My všichni se musíme z této veliké lekce poučit pro budoucnost. Až do konce musíme Pána prosit o duchovní dar rozeznání. Co Bůh říká a činí podle Svého Slova, slouží vždy k vybudování Církve. Co říká a činí nepřítel, přináší vždy zkázu. Bůh používá jen Své služebníky, nepřítel bere ty, skrze které může napáchat největší škodu. Co bylo v mnoha letech s Boží pomocí vybudováno, se pokusil satan, ten žalobník bratří, v jediném dni zničit.

Izrael putoval čtyřicet let po poušti a potom stanul před vejitím do zaslíbené země. Slovo bylo v truhle Smlouvy, ale konečný výsledek byl zahanbující. Člověk slyší a diví se: Pavel porovnává Izrael s Církví v konečném čase: „ … to, co se jim stalo, je výstražný obraz a bylo to napsáno k napomenutí nám, kteří jsme na konci světa.“ (1. Kor. 10:1–13). Není to zvláštní? Tehdy se lidu Božímu, navzdory ohnivému sloupu, udeřené skále a mnoha jiným požehnáním během putování, stala neposlušnost, reptání a modloslužba osudnou. Všichni, kteří pod Mojžíšem vyšli, a byli mužského rodu, byli obřezáni. Ale zemřeli, „ … protože neuposlechli příkazy Pána.“ Nově narozená generace byla obřezána až krátce před vejitím do zaslíbené země. Potom se zjevil Jozuovi vrchní Velitel Pánova vojska s taseným mečem a začalo vítězné tažení (kap. 5).

Dnes se musíme ptát: „Kdo uvěřil našemu kázání? A rámě Páně komu je zjeveno?“ (Iz. 53:1) „Ale ne všichni uposlechli evangelium.“ (Řím. 10:16) Kdo opravdu prožil obřízku srdce (Řím. 2:28–29), obnovení v Duchu (Kol 2:11)? Začátek, to obrácení je důležité, ale potom následuje vytrvání v poslušnosti víry. A konečně ten cíl po naplnění Boží vůle (Žid. 10:36). Ta nově narozená generace prožila vejití do zaslíbené země. Ještě nyní existují děti zaslíbení, které věří Slovu zaslíbení (Řím. 9:6–10, Gal. 4:28–29). Ony nezůstávají stát v tom, co se stalo před čtyřiceti, padesáti, šedesáti nebo sto lety, nemotají se dokola, ale mají podíl na tom, co Bůh nyní činí.

Společně s těmi, kteří uvěřili Boží zvěsti, hledíme zmužile kupředu, posilněni nádhernými požehnáními v uplynulých čtyřiceti letech, které Bůh po celém světě daroval. Neminulo nás ovšem, že nepřítel dal své zlosti vůči vyvoleným volný průchod. Již tehdy řekl Pán Petrovi: „Satan si vyprosil, že vás bude tříbit, jako pšenici.“ (Luk. 22:31). S tím jsme nepočítali, ale stalo se to.

V dubnu 1974 jsme posvěcovali modlitebnu, která je postavena na pozemku, který Bůh ukázal ve vidění. Až do konce sedmdesátých let jsme obzvláště v lokálním sboru v Krefeldu prožívali přítomnost Boží, dary Ducha a Jeho nadpřirozené působení. Z ostatních měst přijížděli lidé, aby slyšeli Slovo. Zároveň jsem mohl každý měsíc cestovat až do končin Země a přinášet tam vzácnou zvěst. Uprostřed sedmdesátých let byl obzvláště zdůrazňován rok 1977 s tím, jak mnozí mínili, že čas milosti skončí. Bratr Branham ten rok 1977 skutečně ve spojení s konečným časem zmínil, ale neudával žádné datum. Bratři, kteří mínili, že každý jeho výrok se musí přijímat s takovou vážností, jakoby to bylo TAK PRAVÍ PÁN, z toho usoudili, že čas milosti roku 1977 skončí.

Tak jak to odpovídá suverénnímu Božímu panování, jenž sám určuje čas a hodinu, dostal jsem v pátek 16. července 1976 pokyn, jehož provedení mi tehdy v „kruzích zvěsti“ vyneslo mnoho kritiky: Právě jsem přicházel k západní straně modlitebny kolem rohu, již se stmívalo, když jsem slyšel příkaz Pána: „Můj služebníku, přejdi na sousední pozemek. Posvěť Mi jej a stav na něm, neboť přijdou lidé z mnoha zemí, kteří budou muset být ubytováni…“ Ty podrobnosti jsou známé. V pondělí, 19. července jsem mluvil s majitelem, který mi vysvětloval, jaké plány s celým pozemkem má do budoucnosti a řekl, že ho nemůže prodat. Ukončil jsem rozmluvu slovy: „Pane Tölke, pomyslete na to, že Bůh ten Pán položil Svoji ruku na tu část vašeho pozemku, který hraničí s naším pozemkem, na němž stojí Boží dům.“

Přesně po třech týdnech, 9. srpna 1976, mi pan Tölke zavolal ještě před 8.00 hodinou ranní a řekl: „Pane kazateli Franku, musím vám ten pozemek prodat. Kdy můžeme jít k notáři?“ Kupní smlouva byla uzavřena 12. srpna 1976. Koupí toho pozemku a úmyslem stavět, jsme vyslovili rozsudek nad učením, podle nějž mělo v roce 1977 všechno skončit. Když stála hrubá stavba první budovy, přišel za mnou na pozemek bratr Paul Schmidt a řekl: „Bratře Franku, tato stavba nepostačí ani pro polovinu lidí, kteří přijedou.“ Když jsem další ráno četl slovo z 2. Par. 14:7, které jsem otevřel, věděl jsem, že Pán tím ke mně mluvil. Tam stojí: „A tak stavěli a šťastně se jim vedlo.“ Tak byly v letech 1977–1978 postaveny obě misijní budovy. Mohu s dobrým svědomím jako Noe (1. Moj. 6:22), jako Mojžíš (2. Moj. 40:16) a jako Eliáš (1. Kr. 18:36) říci, že jsem všecko učinil jen na základě odkazu podle příkazu Pána.

Poté, co bylo provedeno, co Pán přikázal, a budovy byly připraveny k přivítání a ubytování, vsadil satan všecko na to, aby zničil všechno, co řekl Bůh. Ale nezdařilo se mu to, a to je ten nejlepší důkaz, že je to Boží dílo. Izrael a pravá Církev slouží vždy nepříteli za terč: o Jeruzalém byly vždy sváděny boje, a již devatenáctkrát byl zničen. Ani nyní se nejedná o Tel Aviv nebo Haifu, jedná se o Jeruzalém, město Boží. Tak i nyní ne kdovíjaká církev, nýbrž Církev živého Boha, je cílem útoků satana, jevištěm duchovních rozvratů. Podle Zj. 12 se drak na konci postaví před tu ženu, aby toho pacholíka, který je určen k panování nad národy (Zj. 2:26–29), pohltil, než bude vytržen. 

Náhle nepřítel, stejně jako Evě, překroutil to, co Pán přikázal. Nyní měla být „špička – Frank, Russ, Schmidt“ odstraněna, „neboť Bůh už ustanovil jiné bratry“. A opravdu: dva přišli a vystoupili. Pak bylo řečeno: „Tebe nepovolal Bůh, ale satan! Je to tvé dílo a ne dílo Boží. Proto to musí být zničeno!“ To byl jasný úmysl nepřítele, zničit jedinou ranou autoritu toho, kdo přináší Slovo, a právě tak bratří, které mu Bůh od počátku postavil po boku, aby je před sborem učinil nevěrohodnými. Bratr Branham řekl: „Dejte pozor, provinili jste se, jestliže řeknete proti nějakému bratru slovo, které není správné… nemusíte mu vrážet nůž do zad, abyste ho zabili. Můžete mluvit proti jeho charakteru a zničit jeho vliv. Mluvte proti svému kazateli zde. Řekněte proti němu něco špatného – je to tak dobré, jako byste jej zastřelili. Řekněte o něm něco, co není správné a tím jste jeho vliv před lidmi usmrtili. Tím jste se provinili.“ (22. 9. 1957). Satan měl cíl, chtěl na tomto místě a v celém světě uvolnit podium pro výklady a bludná učení, proto musel být znemožněn ten, kdo přináší pravé Slovo.

Až dodnes platí, co Pán před mnoha lety zcela na počátku přikazujícím hlasem řekl: „Můj služebníku, ustanov mi Leonarda Russe a Paula Schmidta jako starší…“ Služba obou starších se v těchto více než čtyřiceti letech stala jak v lokálním sboru, tak v mnoha zemích velikým požehnáním. Byl to tentýž mocný, vše pronikající hlas Pána, který mi roku 1976 přikázal, abych koupil ten pozemek a stavěl na něm. Misijní budovy byly dostavěny, a tak jsme mohli v uplynulých 25-ti letech v prvních víkendech v měsíci ubytovat 300 až 400 lidí z celého světa.

Celé peklo povstalo, aby přerušilo konečný Boží plán v nejdůležitější fázi a zničilo Jeho dílo jakýmkoliv způsobem. Hlavní útok byl zaměřen pochopitelně proti nositeli Slova. Ty nejnehoráznější pomluvy, které převýší představivost každého normálně myslícího člověka, a je nemožné, aby byly opakovány, byly rozšiřovány po celém světě. Začalo úsilí o vraždu pověsti a duše, jak se to nikdy předtím v celých dějinách spásy a zkázy nestalo. Všichni, kteří se tomuto duchu podřídili, věří pomluvám a šíří je dodnes. Nepomyslí na to, že tím úmyslně překračují jedno z přikázání: „Nepromluvíš proti bližnímu svému křivého svědectví.“ (2. Moj. 20:16). Řím. 1:30: „Jsou utrhači, pomluvači, Boha nenávidící, hanliví, pyšní, chlubní, nalezači zlých věcí…“ V 1. Kor. 5:9:12 jsou ti pomlouvači postaveni na stejnou úroveň s podvodníky a modloslužebníky.

Vraždy dětí v době Mojžíšova narození a vraždy dětí v době narození našeho Spasitele byly omezeny jen na určitá území. Satan je vrahem od počátku (Jan. 8:44), Kain jím byl také (1. Jan. 3:12) a bez výjimky rovněž každý věřící, který nenávidí svého bratra. Tak to říká Boží Slovo: „Každý, kdo nenávidí bratra svého, vražedník jest, a víte, že žádný vražedník nemá života věčného v sobě zůstávajícího.“ (1. Jan. 3:15) Všichni, kteří se od té doby nechali odradit, aby slyšeli věčně platící pravdivé Slovo Boží, budou jednoho dne zklamáni. Kdo si v hodině rozhodnutí neosvojí lásku k pravdě, je odsouzen věřit lži. Žádné směšováni není možné. Kdo své srdce otevře tomu, co řekl satan, automaticky se uzavírá před tím, co řekl Bůh. Světlo a temnota, život a smrt jsou od sebe na věky odděleny.

Všichni si nyní musíme před Boží tváří položit otázku, zda lze sáhnout na nějaké Boží rozhodnutí! Mají lidé právo požadovat sesazení bratrů, které jmenovitě jako starší povolal a ustanovil Pán? Bylo správné, stavět na příkaz Pána misijní budovy pro ubytování hostů, nebo bylo správné, v přímém protikladu k tomu, lidi při prvním víkendu v květnu 1979 posílat od misijního pozemku domů s poznámkou: „Tady to jednou provždy skončilo!“? Toto rozhodnutí nikdo nemůže minout a každému osobně přináší následky pro celou věčnost. Nikdo se nesmí mýlit, Bůh nesnese rouhání!

Ti, kteří zůstali pevně stát a věrni, dodnes nechápou, že bratři a sestry, kteří zde slýchali Boží Slovo, prožili pod zvěstováním záchranu a uzdravení, kteří tu byli pokřtěni, s nimiž jsme léta slavili Večeři Pána, se v zahořklém nepřátelství odvrátili a vyhýbají se každému kontaktu. Každý opravdově věřící by si přece musel být vědom toho, že Ježíš Kristus tu dělící hradbu rozbořil, odstranil nepřátelství a všem Svým daroval spasení a usmíření spojené s úplným odpuštěním.

„Neboť on je pokoj náš, který učinil oboje jedno, zbořiv hradbu dělící na různo, a nepřátelství, totiž zákon přikázání v ustanoveních, vyprázdniv skrze tělo své, aby ty oboje vzdělal v samém sobě v jednoho nového člověka, tak čině pokoj a v mír uvodě oboje v jednom těle Bohu skrze kříž, vyhladiv nepřátelství skrze něj.“ (Ef. 2:14–16)

Že nepřátelství a ničení nemůže přicházet od Boha, nýbrž od nepřítele, všichni vědí. Zbývá jen jedna ze dvou možností: Buď je pravda to, co rozhodl Bůh a co všichni zde v misijním centru vidí na vlastní oči, nebo čeho chtěl dosáhnout satan, který vystupuje jako anděl světla.

Každý první víkend v měsíci přichází do misijního centra až devět set lidí z celého světa, aby slyšeli Slovo a byli duchovně nasyceni. Německy kázaná kázání jsou simultánně překládána do dvanácti různých jazyků, takže všichni přítomní slyší Slovo ve své vlastní řeči. Zároveň lidé na celém světě prožívají bohoslužby živě přes internet. To jsou přece skutečnosti, které nikdo nemůže popřít, které hovoří samy za sebe. Pak se vkrádá otázka: Jak mohou lidé, kteří žijí tady v městě a vědí o tom Božím rozhodnutí, projíždět s opovržením kolem místa, které On sám vyvolil? Tím neopovrhují nějakým člověkem, nýbrž samotným Bohem, který tvoří spásné dějiny. Co jim bude platné, že mluví o zvěsti, prorokovi a vytržení? Je tohle ta dokonalá láska, o které mluvili Pavel a bratr Branham, která nikdy neustává a nakonec vejde do slávy? 

Kdo ta požehnání v nádherných shromážděních sedmdesátých let, která jsme prožívali pod mocí Ducha svatého, již nechce uznat za pravdivá, je v nebezpečí, že se proviní zlořečením proti Duchu. Až ve chvíli, kdy se lidská vlastní vůle pozdvihla nad pomazání, nad Slovo a vůli Boží, nastala vzpoura. Kdo to, co sám Pán řekl, upřímně porovnává s tím, co řekl nepřítel skrze falešnou inspiraci, zjistí, co je pravda a co se naplňuje. My všichni se musíme z této veliké lekce poučit pro budoucnost. Až do konce musíme Pána prosit o duchovní dar rozeznání. Co Bůh říká a činí podle Svého Slova, slouží vždy k vybudování Církve. Co říká a činí nepřítel, přináší vždy zkázu. Bůh používá jen Své služebníky, nepřítel bere ty, skrze které může napáchat největší škodu. Co bylo v mnoha letech s Boží pomocí vybudováno, se pokusil satan, ten žalobník bratří, v jediném dni zničit.