Jsem velice vděčný Bohu za domácí sbor v Krefeldu, který se mnou to pověření sdílí od samého začátku a za všechny, kteří cítí, že k tomu patří. Maje na paměti ten Boží pokyn, nezaložil jsem v jiném městě ani jediný lokální sbor. Mým úkolem je zvěstovat Slovo všem Božím dětem, které jsou roztroušeny v různých sborech. Je také známo, že každé společenství víry vydalo jako poznávací znamení své konfese vlastní zpěvník. Já mohu zpívat z každého zpěvníku, ale nesmím žádný vydávat. Jak to bratr Branham jasně a důrazně řekl, z posledního probuzení nevzejde žádný nový organizovaný směr víry, ale vyjde z toho Církev-Nevěsta.

Zprávu o Pavlově povolání nalézáme ve Skutcích apoštolů třikrát v různých souvislostech. Záleželo mu na tom, stále zdůrazňovat své Boží poslání, protože jedině pověření k službě bylo jeho legitimací, a ve všech svých dopisech se na začátku představuje, čím byl: apoštol Ježíše Krista, tedy Jeho přímý vyslanec. To zahrnuje, že je tu Odesílatel, který někoho pověřuje předat zvláštní zvěst. V této souvislosti se představuje jako služebník Krista: „Pavel, služebník Ježíše Krista, povolaný apoštol, oddělený ke kázání Božího evangelia…“  (Řím 1:1). Tím nevyvýšil sebe, ale vyzdvihl tu službu, která mu byla uložena. On byl určen ke zvěstování celé Boží rady (Sk. 20:27). Jako služebníkovi a svědkovi mu bylo uloženo svým výkladem otvírat lidem oči (Sk. 26:16–18). Jemu bylo zjeveno tajemství Boží v Kristu, to s Kristem a Církví a všechna ostatní tajemství, až k proměně smrtelných těl opravdově věřících a jejich vytržení při návratu Krista (1. Kor. 15, 1. Tes. 4 aj.). Jeho mimořádné povolání bylo spojeno s obzvláštní učitelskou službou pro Církev Ježíše Krista.

On měl přivést Kristu čistou pannu, ale obával se, že tak jako byla Eva svedena, bude podvedena i Církev (2. Kor. 11:2–3). Přesto se pevně držel té víry, že se Pán postará o ty Své. „…aby ji sobě postavil slavnou Církev, nemající poskvrny, ani vrásky neb cokoli takového, ale aby byla svatá a bez úhony.“ (Ef. 5:27) V dopise Titovi nás nechal apoštol nahlédnout do svého srdce, do svého povolání a poslání pro věřící vyvolené Boží a poznání pravdy: „Pavel, služebník Boží, apoštol Ježíše Krista, poslaný k tomu, aby Boží vyvolené přivedl k víře a k poznání pravdy, která se prokazuje v pobožném putování, na základě naděje věčného života, který ten neomylný Bůh před věčnými časy zaslíbil, a oznámil Své Slovo ve stanoveném čase skrze kázání, které mi bylo svěřeno z rozkazu našeho Spasitele Boha…“ To „z rozkazu Spasitele Boha…“ platí ještě dnes.

Porovnatelné povolání, přímé Boží pověření mohl dosvědčit William Branham, nebo byl tím zaslíbeným prorokem, který měl vystoupit před velikým a hrozným dnem Páně, aby opět všechno uvedl do správného stavu, a srdce dětí Božích zavedl k víře otců v prvotním křesanství (Mal. 4:5, Mt. 17:11 aj.). Byl to on, komu Pán zjevil, co byl vlastně pád do hříchu, a jako Pavlovi i jemu byl ukázán celkový plán spasení. Vpravdě může být řečeno, že Bůh zjevil všechna tajemství Slova a všechny pravdy, které byly ztracené. Nyní opět žijeme z každého Božího slova a jíme ze skryté many. Pavel položil základ na počátku, Branham to učinil nyní na konci času milosti. Pavel byl Bohem ustanovený apoštol a učitel a označuje se jako spolupracovník Boží (1. Kor. 3:9–11, 2. Kor. 6:1), jako zvěstovatel na místě Kristově (2. Kor. 5:16–21). To samé se vztahuje na bratra Branhama, který učil a činil totéž. V 1. Kor. 4 Pavel napomíná věřící jako »správce rozličných Božích tajemství«. To jemu zjevené učení a praxe pro novozákonní Církev je ještě dnes před Bohem jediným platným vzorem. Jen co přesně s tím – bez nejmenšího odchýlení – souhlasí, je Božího původu a je to víra, jak Písmo praví. Že i mně bylo dáno takové povolání, nesmím a nebudu zapírat. Naopak: mám stejnou odpovědnost s tím spojenou jako Boží muži přede mnou.

Jsem velice vděčný Bohu za domácí sbor v Krefeldu, který se mnou to pověření sdílí od samého začátku a za všechny, kteří cítí, že k tomu patří. Maje na paměti ten Boží pokyn, nezaložil jsem v jiném městě ani jediný lokální sbor. Mým úkolem je zvěstovat Slovo všem Božím dětem, které jsou roztroušeny v různých sborech. Je také známo, že každé společenství víry vydalo jako poznávací znamení své konfese vlastní zpěvník. Já mohu zpívat z každého zpěvníku, ale nesmím žádný vydávat. Jak to bratr Branham jasně a důrazně řekl, z posledního probuzení nevzejde žádný nový organizovaný směr víry, ale vyjde z toho Církev-Nevěsta.

Zprávu o Pavlově povolání nalézáme ve Skutcích apoštolů třikrát v různých souvislostech. Záleželo mu na tom, stále zdůrazňovat své Boží poslání, protože jedině pověření k službě bylo jeho legitimací, a ve všech svých dopisech se na začátku představuje, čím byl: apoštol Ježíše Krista, tedy Jeho přímý vyslanec. To zahrnuje, že je tu Odesílatel, který někoho pověřuje předat zvláštní zvěst. V této souvislosti se představuje jako služebník Krista: „Pavel, služebník Ježíše Krista, povolaný apoštol, oddělený ke kázání Božího evangelia…“(Řím 1:1). Tím nevyvýšil sebe, ale vyzdvihl tu službu, která mu byla uložena. On byl určen ke zvěstování celé Boží rady (Sk. 20:27). Jako služebníkovi a svědkovi mu bylo uloženo svým výkladem otvírat lidem oči (Sk. 26:16–18). Jemu bylo zjeveno tajemství Boží v Kristu, to s Kristem a Církví a všechna ostatní tajemství, až k proměně smrtelných těl opravdově věřících a jejich vytržení při návratu Krista (1. Kor. 15, 1. Tes. 4 aj.). Jeho mimořádné povolání bylo spojeno s obzvláštní učitelskou službou pro Církev Ježíše Krista.

On měl přivést Kristu čistou pannu, ale obával se, že tak jako byla Eva svedena, bude podvedena i Církev (2. Kor. 11:2–3). Přesto se pevně držel té víry, že se Pán postará o ty Své. „…aby ji sobě postavil slavnou Církev, nemající poskvrny, ani vrásky neb cokoli takového, ale aby byla svatá a bez úhony.“ (Ef. 5:27) V dopise Titovi nás nechal apoštol nahlédnout do svého srdce, do svého povolání a poslání pro věřící vyvolené Boží a poznání pravdy: „Pavel, služebník Boží, apoštol Ježíše Krista, poslaný k tomu, aby Boží vyvolené přivedl k víře a k poznání pravdy, která se prokazuje v pobožném putování, na základě naděje věčného života, který ten neomylný Bůh před věčnými časy zaslíbil, a oznámil Své Slovo ve stanoveném čase skrze kázání, které mi bylo svěřeno z rozkazu našeho Spasitele Boha…“ To „z rozkazu Spasitele Boha…“ platí ještě dnes.

Porovnatelné povolání, přímé Boží pověření mohl dosvědčit William Branham, nebo byl tím zaslíbeným prorokem, který měl vystoupit před velikým a hrozným dnem Páně, aby opět všechno uvedl do správného stavu, a srdce dětí Božích zavedl k víře otců v prvotním křesanství (Mal. 4:5, Mt. 17:11 aj.). Byl to on, komu Pán zjevil, co byl vlastně pád do hříchu, a jako Pavlovi i jemu byl ukázán celkový plán spasení. Vpravdě může být řečeno, že Bůh zjevil všechna tajemství Slova a všechny pravdy, které byly ztracené. Nyní opět žijeme z každého Božího slova a jíme ze skryté many. Pavel položil základ na počátku, Branham to učinil nyní na konci času milosti. Pavel byl Bohem ustanovený apoštol a učitel a označuje se jako spolupracovník Boží (1. Kor. 3:9–11, 2. Kor. 6:1), jako zvěstovatel na místě Kristově (2. Kor. 5:16–21). To samé se vztahuje na bratra Branhama, který učil a činil totéž. V 1. Kor. 4 Pavel napomíná věřící jako »správce rozličných Božích tajemství«. To jemu zjevené učení a praxe pro novozákonní Církev je ještě dnes před Bohem jediným platným vzorem. Jen co přesně s tím – bez nejmenšího odchýlení – souhlasí, je Božího původu a je to víra, jak Písmo praví. Že i mně bylo dáno takové povolání, nesmím a nebudu zapírat. Naopak: mám stejnou odpovědnost s tím spojenou jako Boží muži přede mnou.