Oběžný dopis - vydání 2000
Těch 40 uplynulých let 1960–2000 může být rozděleno do dvou etap, při čemž šedesátá a sedmdesátá léta byla zvláštní fází vzdělávání a vzrůstu jak lokálního sboru tak i misijního díla.
Svoji první mimoevropskou misijní cestu jsem podnikl již v roce 1964 do vícero zemí Blízkého východu a Indie. V roce 1966 jsem pozval rev. Pearry Greena z Tucsonu, USA, který jako očitý svědek vydával v některých městech SRN a v sousedních zemích mocné svědectví o bratru Branhamovi a jeho službě. Já jsem od té doby procestoval západoevropské země a zvěstoval to nádherné evangelium Ježíše Krista s ohledem na konečný čas. Brzy jsme také obdrželi tištěná kázání, která jsme překládali a vydávali jako brožury. V letech 1968–1978 vysílalo Radio Luxemburg každé nedělní ráno dvacetiminutová oslovení ode mne do evropského vysílacího prostoru. Tak jsem dosáhl i NDR a německy mluvící menšiny v sousedních zemích.
Od roku 1968 mi bylo umožněno, i když tehdy za velice nebezpečných okolností, cestovat do východoevropských států, kde jsem mohl sloužit Slovem v různých sborech. V Moskvě vedl v sedmdesátých letech věrný Pán tak, že prezident baptistů mi řekl: „Bratře Franku, my za tebe před úřady přebíráme odpovědnost a můžeš svobodně kázat, kdekoli ti Pán v naší zemi otevře dveře.“ Tehdy tam muselo být zahraničním řečníkům vystavováno policejní povolení. Kdybych měl podat zprávu o vedení a opatrování při všech přechodech hranic a během pobytu ve východních zemích v průběhu všech těch konfrontačních let mezi Východem a Západem až do převratu roku 1989, mohla by o tom být napsána celá kniha! Při vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa roku 1968, jsem se dostal doslova mezi ruské tanky, které jsem předjížděl, když jsem jel z Prahy k polské hranici. Jak často jsem míval v zavazadlech kazety s kázáními a literaturu a byl tak, v případě že by je u mne nalezli, jednou nohou ve vězení! V každé východoevropské zemi bylo tehdy zakázáno vozit s sebou křesanskou literaturu nebo Bible. V Praze a ve východním Berlíně byly na mě vydány zatykače. Ale ruka Páně se mnou byla v každé situaci. Když jsem byl ve východním Berlíně zadržován několik hodin, a byl jsem sledován kontrolní kamerou, přesto jsem se v té primitivní cele cítil skryt. U následujícího výslechu mi Pán dodal odvahu k vydání svobodného svědectví. Já jsem svého Spasitele a také své povolání před vysokými a nízkými všude a za všech okolností dosvědčoval a On byl vždy se mnou. Tak Pán těmi misijními cestami každého měsíce, rozhlasovými vysíláními a vydáváním kázání bratra Branhama pokračoval ve Svém díle a požehnal v celém světě nesčetné množství lidí, zachránil, osvobodil a mnohé uzdravil.
Pro mě osobně byla léta 1968–1978 zvláštním, skoro nezkaleným společenstvím s mým Bohem. Několikrát mi byla biblická místa, o nichž jsem měl kázat, Pánem slyšitelně řečena: „MŮJ SLUŽEBNÍKU, PŘEDSTUP PŘED MŮJ LID A ČTI SLOVO Z…“ Právě tak jsem obdržel přímé pokyny, týkající se těch, kteří byli v nesnázích nebo i mne samotného. Jednou bylo řečeno s ohledem na jednu sestru: „MŮJ SLUŽEBNÍKU, JDI TAM A VYŘKNI TO SLOVO…“ V případě jednoho těžce nemocného bratra Pán přikázal: „MŮJ SLUŽEBNÍKU, JDI K NĚMU, VEZMI S SEBOU STARŠÍ A ČTI SLOVO, KTERÉ PROROK IZAIÁŠ ŘEKL EZECHIÁŠI!“ V říjnu 1976 mi Pán přikázal: „MŮJ SLUŽEBNÍKU, ODŘEKNI CESTU DO INDIE.“ Letenku na cestu do Indie jsem měl již v rukou a do odletu zbývaly jen pouhé hodiny. Kolem 10:00 hodiny a ještě jednou kolem 11:30 hodiny promluvil Pán s důrazem: „ODŘEKNI CESTU DO INDIE!“ Uposlechl jsem, aniž bych věděl proč, a později jsem se ze zpráv dozvěděl, že letadlo, kterým jsem měl letět z Bombaje do Madrasu, se vznítilo krátce po startu, tak jako nedávno ten Concorde v Paříži, a všech 96 pasažérů uhořelo. Německý tiskový mluvčí zavolal z Kolína, aby misii v Krefeldu oznámil, že misionář Frank zahynul mezi těmi 96 pasažéry. Potom jsem byl zavolán k telefonu a mohl jsem jej osobně přesvědčit o tom, že jsem živ. Jak mě ujistil, mé jméno bylo ještě na listině pasažérů. Ano, Bůh je věrný.
Bylo to putování s Bohem podobně jako při Jobovi, obklopen ze všech stran, podpírán a ochraňován. Ale ani já a moje rodina jsme nebyli ušetřeni zkoušek. Roku 1970 bylo naše páté dítě poté, co několik dnů nevydávalo známky života, při těžké operaci vyňato z těla matky, což moji ženu stálo skoro život. Několik transfuzí krve bylo nutných. To mimino bylo již v rozkladu a nám nebylo dovoleno dítě spatřit.
Roku 1980 jsem během jedné africké cesty onemocněl malárií tropica (obzvláště těžká a smrtelná forma onemocnění). Několikrát jsem slyšel, jak profesor, který se zřejmě domníval, že jsem v bezvědomí, řekl svému lékařskému týmu: „Je moc pozdě!“ Byl jsem umístěn na pokoj pro umírající v městské nemocnici v Krefeldu a jsem jen skrze Boží div ještě dnes živ. Ale na prahu smrti mi Pán daroval nádherné prožití, ve kterém mě předem nechal prožít vytržení: Byl jsem vzat z těla a spolu s bíle oděným zástupem, přičemž všichni byli mladí, jsme byli majestátně vzati vzhůru. Viděl jsem svaté město a tu nádheru. Když jsem v těle přišel k sobě, byl jsem tak zklamán, že jsem hořce plakal. Ale služba ještě nebyla u konce. Ve všech těch zkouškách jsem pochopil, že můj pozemský život není nijak výjimečný, nýbrž je takový jako všech ostatních lidí. Rozdíl spočívá přece jen v té duchovní úrovni a pověření pro Jeho Církev.
Těch 40 uplynulých let 1960–2000 může být rozděleno do dvou etap, při čemž šedesátá a sedmdesátá léta byla zvláštní fází vzdělávání a vzrůstu jak lokálního sboru tak i misijního díla.
Svoji první mimoevropskou misijní cestu jsem podnikl již v roce 1964 do vícero zemí Blízkého východu a Indie. V roce 1966 jsem pozval rev. Pearry Greena z Tucsonu, USA, který jako očitý svědek vydával v některých městech SRN a v sousedních zemích mocné svědectví o bratru Branhamovi a jeho službě. Já jsem od té doby procestoval západoevropské země a zvěstoval to nádherné evangelium Ježíše Krista s ohledem na konečný čas. Brzy jsme také obdrželi tištěná kázání, která jsme překládali a vydávali jako brožury. V letech 1968–1978 vysílalo Radio Luxemburg každé nedělní ráno dvacetiminutová oslovení ode mne do evropského vysílacího prostoru. Tak jsem dosáhl i NDR a německy mluvící menšiny v sousedních zemích.
Od roku 1968 mi bylo umožněno, i když tehdy za velice nebezpečných okolností, cestovat do východoevropských států, kde jsem mohl sloužit Slovem v různých sborech. V Moskvě vedl v sedmdesátých letech věrný Pán tak, že prezident baptistů mi řekl: „Bratře Franku, my za tebe před úřady přebíráme odpovědnost a můžeš svobodně kázat, kdekoli ti Pán v naší zemi otevře dveře.“ Tehdy tam muselo být zahraničním řečníkům vystavováno policejní povolení. Kdybych měl podat zprávu o vedení a opatrování při všech přechodech hranic a během pobytu ve východních zemích v průběhu všech těch konfrontačních let mezi Východem a Západem až do převratu roku 1989, mohla by o tom být napsána celá kniha! Při vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa roku 1968, jsem se dostal doslova mezi ruské tanky, které jsem předjížděl, když jsem jel z Prahy k polské hranici. Jak často jsem míval v zavazadlech kazety s kázáními a literaturu a byl tak, v případě že by je u mne nalezli, jednou nohou ve vězení! V každé východoevropské zemi bylo tehdy zakázáno vozit s sebou křesanskou literaturu nebo Bible. V Praze a ve východním Berlíně byly na mě vydány zatykače. Ale ruka Páně se mnou byla v každé situaci. Když jsem byl ve východním Berlíně zadržován několik hodin, a byl jsem sledován kontrolní kamerou, přesto jsem se v té primitivní cele cítil skryt. U následujícího výslechu mi Pán dodal odvahu k vydání svobodného svědectví. Já jsem svého Spasitele a také své povolání před vysokými a nízkými všude a za všech okolností dosvědčoval a On byl vždy se mnou. Tak Pán těmi misijními cestami každého měsíce, rozhlasovými vysíláními a vydáváním kázání bratra Branhama pokračoval ve Svém díle a požehnal v celém světě nesčetné množství lidí, zachránil, osvobodil a mnohé uzdravil.
Pro mě osobně byla léta 1968–1978 zvláštním, skoro nezkaleným společenstvím s mým Bohem. Několikrát mi byla biblická místa, o nichž jsem měl kázat, Pánem slyšitelně řečena: „MŮJ SLUŽEBNÍKU, PŘEDSTUP PŘED MŮJ LID A ČTI SLOVO Z…“ Právě tak jsem obdržel přímé pokyny, týkající se těch, kteří byli v nesnázích nebo i mne samotného. Jednou bylo řečeno s ohledem na jednu sestru: „MŮJ SLUŽEBNÍKU, JDI TAM A VYŘKNI TO SLOVO…“ V případě jednoho těžce nemocného bratra Pán přikázal: „MŮJ SLUŽEBNÍKU, JDI K NĚMU, VEZMI S SEBOU STARŠÍ A ČTI SLOVO, KTERÉ PROROK IZAIÁŠ ŘEKL EZECHIÁŠI!“ V říjnu 1976 mi Pán přikázal: „MŮJ SLUŽEBNÍKU, ODŘEKNI CESTU DO INDIE.“ Letenku na cestu do Indie jsem měl již v rukou a do odletu zbývaly jen pouhé hodiny. Kolem 10:00 hodiny a ještě jednou kolem 11:30 hodiny promluvil Pán s důrazem: „ODŘEKNI CESTU DO INDIE!“ Uposlechl jsem, aniž bych věděl proč, a později jsem se ze zpráv dozvěděl, že letadlo, kterým jsem měl letět z Bombaje do Madrasu, se vznítilo krátce po startu, tak jako nedávno ten Concorde v Paříži, a všech 96 pasažérů uhořelo. Německý tiskový mluvčí zavolal z Kolína, aby misii v Krefeldu oznámil, že misionář Frank zahynul mezi těmi 96 pasažéry. Potom jsem byl zavolán k telefonu a mohl jsem jej osobně přesvědčit o tom, že jsem živ. Jak mě ujistil, mé jméno bylo ještě na listině pasažérů. Ano, Bůh je věrný.
Bylo to putování s Bohem podobně jako při Jobovi, obklopen ze všech stran, podpírán a ochraňován. Ale ani já a moje rodina jsme nebyli ušetřeni zkoušek. Roku 1970 bylo naše páté dítě poté, co několik dnů nevydávalo známky života, při těžké operaci vyňato z těla matky, což moji ženu stálo skoro život. Několik transfuzí krve bylo nutných. To mimino bylo již v rozkladu a nám nebylo dovoleno dítě spatřit.
Roku 1980 jsem během jedné africké cesty onemocněl malárií tropica (obzvláště těžká a smrtelná forma onemocnění). Několikrát jsem slyšel, jak profesor, který se zřejmě domníval, že jsem v bezvědomí, řekl svému lékařskému týmu: „Je moc pozdě!“ Byl jsem umístěn na pokoj pro umírající v městské nemocnici v Krefeldu a jsem jen skrze Boží div ještě dnes živ. Ale na prahu smrti mi Pán daroval nádherné prožití, ve kterém mě předem nechal prožít vytržení: Byl jsem vzat z těla a spolu s bíle oděným zástupem, přičemž všichni byli mladí, jsme byli majestátně vzati vzhůru. Viděl jsem svaté město a tu nádheru. Když jsem v těle přišel k sobě, byl jsem tak zklamán, že jsem hořce plakal. Ale služba ještě nebyla u konce. Ve všech těch zkouškách jsem pochopil, že můj pozemský život není nijak výjimečný, nýbrž je takový jako všech ostatních lidí. Rozdíl spočívá přece jen v té duchovní úrovni a pověření pro Jeho Církev.