Jak všichni víme, je úmyslem satana, toho starého žalobníka, zpochybnit všemi prostředky spasení a dokonce vyvrhnout spasené ven ze stavu omilostnění. Žel vždy nachází lidi, kteří se mu v Církvi postaví k dispozici jako nástroje. Tito pak kupříkladu vyzývají jiné obzvlášť nábožným způsobem, vyhrabávat hříchy minulosti. Ony prý jsou překážkami, které stojí v cestě Duchu Božímu, nadpřirozenému působení Páně a tím plynutí požehnání. Specializují se hlavně na oblast, která zcela náleží k pádu hřícha. Zde ale musíme jasně rozeznávat, jestli nás usvědčuje Duch Boží pod kázáním skrze Slovo, takže Pánu položíme, co nám dělá námahu, anebo jestli je to nějaký člověk, kdo od nás vyžaduje »vyznání hříchů« před jinými. I když se nemusí rozdíl v tomto okamžiku jevit všem veliký, je skutečně nebesa převyšující. Jenom tam, kde je činný Duch Boží, budou lítost a vnitřní sklonění před Bohem libé, a budou spojeny se smířením, odpuštěním a očištěním, jak David řekl: „Protož hřích svůj oznámil jsem Tobě a nepravosti své jsem neukryl. Řekl jsem: Vyznám na sebe Pánu přestoupení svá, a Ty jsi odpustil nepravost hříchu mého. Sélah.“ (Ž 32:5)

Kde ale kladou lidé pod nábožnou záminkou požadavek – ovšemže jen u těch druhých, – že se mají podřídit očištění, dokonce sepíší seznam, a táží se, jestli se takové věci staly, potom věřící, kteří již obdrželi odpuštění, jsou nově znečištěni, a nesmiřitelnost a nepřátelství nově nastoleny. S jakým biblickým odůvodněním by se měl vracet věřící, který obdržel jistotu spasení a milost Boží chválil, po deseti, dvaceti nebo více letech následování Pána do své minulosti a vyhrabávat z ní něco? To samo o sobě již je zesměšněním totálního a úplného spasení a odpuštění. Co říká Písmo? Písmo říká: „… který ti všechny tvé hříchy odpouští a uzdravuje všecky tvé zlomeniny…“

Bůh položil všechno zlořečenství a všechen hřích na obětního Beránka. Spasitel byl učiněn hříchem pro všechny spasené, abychom v Něm byli spravedlností Boží učiněni. ON byl přibit na dřevo zlořečení, abychom byli zproštěni od zlořečení a mohli být požehnanými Páně. Pavel píše: „…Jemu, který z důvodu našich přestoupení byl vydán na smrt a k našemu ospravedlnění povstal z mrtvých…“ (Řm 4:25) William Branham o ospravedlnění říká, že člověk je před Bohem přesazen zpět do takového stavu, jakoby nikdy nehřešil. Náš Pán řekl těm Svým: „Vy jste již čisti pro slova, která jsem k vám mluvil.“

Bůh říká skrze proroka Izaiáše: „I kdyby byl váš hřích červený jako krev, bude bílý jako sníh; je-li jako šarlat, bude bílý jako vlna.” Na základě popisu v epištolách Nového zákona máme co činit s věčně platícím spasením. Krví Beránka je každá škoda napravena, každý dluh odpuštěn, každý hřích vyhlazen. Dlužní zápis je jednou provždy roztržen, jak je psáno: „Ano i vás, mrtvé v hříších a neobřízce těla vašeho, spolu s Ním obživil, odpustiv vám všechny hříchy a smazav proti vám zápis záležející v ustanoveních, kterýž byl odporný vám i vyzdvihl jej z protředku a přibil jej ke kříži.“ (Kol 2:13-14)

V dopise k Židům je to shrnuto: „…A na základě této vůle jsme skrze obětování těla Ježíše Krista jednou provždy posvěceni … neboť jedinou obětí On ty, kteří se nechají posvětit, navždy k cíli uvedl. K tomu nám ale také dává Duch svatý svědectví; neboť podle slov: Toto je smlouva, kterou uzavřu s nimi po těchto dnech, pokračuje Pán: Chci Své zákony vložit do jejich srdcí a napsat je do jejich myslí a na jejich hříchy a bezzákonnost již nechci více vzpomínat. Kde ale tito nalezli odpuštění, tam již není třeba oběti za hřích.“ (Žd 10:10+14-18)

Co by bylo člověku platno, kdyby se začal znovu přehrabovat ve svém životě po deseti, dvaceti, třiceti letech víry? Pavel říká, že o tom, co ve skrytém leží, i jen mluvit by bylo hanebné. Ale zrovna ti, kteří se prezentují tak svatě, holdují své žádosti, jestliže jiní něco vynesou ze svého osobního úseku. Důsledek takovýchto vyznání hříchů jest, že „vyznávající” se dostal mimo milost a odpuštění a nanovo se vrací do starého stavu. Nesmiřitelnost a nepřátelství, jež se nedají nikdy napravit, jsou nastoleny, protože dílo spásy dokonané na kříži Golgaty je tím zbaveno síly.

Pavel byl Bohem dosazeným učitelem, který také dal odkazy, jak se působení Ducha v Církvi uskutečňuje. V 1. Korintským 14 píše: „Kdyby se tedy celý sbor na jednom místě shromáždil a všichni by mluvili v jazycích a potom by laici nebo nevěřící přišli dovnitř, zdali by pak tito neřekli, že blázníte? Jestliže ale všichni prorokují, a potom by nevěřící nebo laik k tomu přišel, bude mu všemi promlouváno do svědomí, on se cítí být vzat do soudu, tajné myšlenky jeho srdce budou odhaleny a tak padne na svou tvář a bude se Bohu klanět a veřejně vyznávat, že Bůh skutečně působí ve vašem středu.“ Toto je biblické působení Ducha svatého v Církvi živého Boha! Nikdo není obnažován a již vůbec nejsou odkrývány hříchy věřících, které jsou již dávno odpuštěny a přikryty krví Beránka. Ale předsevzetí nevěřících, kteří např. přijdou do shromáždění se špatnými úmysly, bývají odkryty úplně konkrétně. Dotyčný ví přesně, že je míněn on a nikdo jiný. Je osloven adresně, tajné myšlenky jeho srdce jsou zjeveny, a tak padne jak je psáno, na svou tvář – ne na záda – a vyzná: „Bůh skutečně působí ve vašem středu.”

Kdekoli ale provozují samozvaní proroci a prorokyně své obchody, je to skutečně spojeno vždy s osobním uznáním a zvýhodněním. A protože se údajně zabývají duchovním úsekem, berou z toho pozemský užitek. Jsou vyhledáváni, jako tehdy čarodějnice z Endoru, aniž by lidé věděli, co je ve hře. Dar Ducha netáhne k člověku a neváže se k žádné osobě, nýbrž k Bohu. Kdo se vydává jako obdařený Duchem, tím se již vyzradil, neboť koná tak, jakoby dar náležel člověku. Ve skutku ale zůstávají všecky dary Ducha podřízeny inspiraci a vedení Ducha svatého. Kdekoli Duch svatý užívá dary Ducha, není pozornost namířena na nositele darů, nýbrž na Pána, který působí všecko ve všech. Bůh nikdy nechce, abychom vzhlíželi k nějakému člověku a dokonce na něm byli závislí v domněnce: „tady zjevuje všecko Bůh“ v takových případech ten dotyčný již nemůže putovat s Bohem a činit rozhodnutí z osobního přesvědčení ve svobodě Ducha, ale je dirigován samo-vynalezenými viděními a proroctvími, která dělají ten podvod perfektním.

Z Písma se také dovídáme, že ne věřící, kteří již léta následovali Pánu, nýbrž ti nově obrácení, k víře Krista přicházející vyznávali své předešlé skutky, protože se to dělo na veřejnosti a všichni tím byli více nebo méně zasaženi, a pálili veřejně své čarodějné knihy (Sk 19). Ani jediný nevyznal veřejně něco osobního, ani nevěřící, kteří zrovna prožívali obrácení. Kdo kradl, šel k tomu, kterého poškodil a tam napravil škodu, ne vyznáním někde jinde, nýbrž činem na místě. Kde se lidé zadlužili, tam napravili škodu u dotyčného. Všecko ostatní vyjedná každý s Bohem.

V kázání na hoře klade Pán důraz na to, že lidé, kteří by chtěli obětovat obětní dar na oltář, a je jim známo, že nějaká věc není v pořádku, mají nechat obětní dar ležet – cokoli to i být má – a musí to s tím dotyčným uvést do pořádku.

Jak je již psáno, Písmo svaté neučí o nějakém zpovídání či zpovědnici, nemluvě o veřejném vyznávání, nýbrž, že by každý dal do pořádku věci tam, kde chybil. V ev. Matouše 18 se Petr táže, jestli stačí, jestliže se až sedmkrát odpouští. Pán odpověděl: „…až sedmdesátkrát sedmkrát!“ Jestliže takto naše ukrácení vyznáme: „…věrnýť jest Bůh a spravedlivý, aby nám odpustil hříchy, a očistil nás od všeliké nepravosti.“ (1J 1:8)

Všeobecné vyznávání hříchu je nejen nebiblické, ale také nesmyslné, protože neplní žádný účel. Jestliže jsme se například při někom prohřešili, a my to vyznáme veřejně, aniž bychom hovořili s tím dotyčným, pak on o tom vůbec nic neví a proto z toho nemá nic ten, při kterém jsme se zadlužili, ani my, kteří to vyznáváme. To tzv. „nábožné osvobození“ se vrací zpět do času středověku a je čistě katolickým zřízením odpustků. Odpustit můžeme jen tomu, kdo se při nás prohřešil. Nikomu jinému nedlužíme odpuštění ani vyznaní.

Slovo z ep. Jakuba 5:14–16 je často vytrhováno ze souvislosti a užíváno k pořádání shromáždění se zvláštním vyznáváním hříchů. Ale toto biblické místo musí být ponecháno jako všechna ostatní místa v té souvislosti, ve které je psáno. Zde se jedná o věřícího, který patří ke sboru, ale onemocněl. On se neměl postavit na pódio ve sboru a tam vyznávat, nýbrž před staršími, které dal k sobě zavolat. Tito se mají nad ním modlit, potom, co jej ve jménu Pána pomazali olejem: „A modlitba víry uzdraví neduživého, a pozdvihneť ho Pán“Pak teprve jsou psána ta slova: „…a jestliže učinil hřích, pak se mu dostane odpuštění.“ (Jak 5:15)

Přesně tam patří další verš: „Vyznávejte tedy jeden druhému hříchy a modlete se jeden za druhého, aby nastalo uzdravení…“

Existují nemoci, které přicházejí na člověka v důsledku přímého přestoupení Slova. Aby zase dosáhl uzdravení, bude Duch Boží – nikdo jiný – napomínat dotyčného, aby tu záležitost vyznal. Potom Bůh vyslyší modlitbu starších, daruje uzdravení a pozdvihne nemocného. Každé Slovo Boží musí být zkoumáno s největší pozorností a ponecháno v souvislosti, ve které je psáno. Jen tak unikneme nábožné lsti satana, který vždy nepravě zachází se Slovem, žádné Slovo nenechá tak, jak je, ale vytrhne je vždy ze souvislosti. Na to dávejme pozor. Zůstává to při tom, co říká Boží Slovo: „Blahoslavený jest ten, jemuž odpuštěno přestoupení, a jehož hřích přikryt jest. Blahoslavený člověk, jemuž nepočítá Pán nepravosti a v jehož duchu lsti není.“ (Ž 32:1–2) Bůh nemůže dvakrát započítat a trestat. Naše vina a hřích je položena na Beránka Božího. ON byl zraněn, bit a mučen pro naše hříchy a nemoci. Náš trest byl na Něho položen, abychom měli pokoj a skrze Jeho rány jsme uzdraveni. Amen.

Jak všichni víme, je úmyslem satana, toho starého žalobníka, zpochybnit všemi prostředky spasení a dokonce vyvrhnout spasené ven ze stavu omilostnění. Žel vždy nachází lidi, kteří se mu v Církvi postaví k dispozici jako nástroje. Tito pak kupříkladu vyzývají jiné obzvlášť nábožným způsobem, vyhrabávat hříchy minulosti. Ony prý jsou překážkami, které stojí v cestě Duchu Božímu, nadpřirozenému působení Páně a tím plynutí požehnání. Specializují se hlavně na oblast, která zcela náleží k pádu hřícha. Zde ale musíme jasně rozeznávat, jestli nás usvědčuje Duch Boží pod kázáním skrze Slovo, takže Pánu položíme, co nám dělá námahu, anebo jestli je to nějaký člověk, kdo od nás vyžaduje »vyznání hříchů« před jinými. I když se nemusí rozdíl v tomto okamžiku jevit všem veliký, je skutečně nebesa převyšující. Jenom tam, kde je činný Duch Boží, budou lítost a vnitřní sklonění před Bohem libé, a budou spojeny se smířením, odpuštěním a očištěním, jak David řekl: „Protož hřích svůj oznámil jsem Tobě a nepravosti své jsem neukryl. Řekl jsem: Vyznám na sebe Pánu přestoupení svá, aTy jsi odpustil nepravost hříchu mého. Sélah.“ (Ž 32:5)

Kde ale kladou lidé pod nábožnou záminkou požadavek – ovšemže jen u těch druhých, – že se mají podřídit očištění, dokonce sepíší seznam, a táží se, jestli se takové věci staly, potom věřící, kteří již obdrželi odpuštění, jsou nově znečištěni, a nesmiřitelnost a nepřátelství nově nastoleny. S jakým biblickým odůvodněním by se měl vracet věřící, který obdržel jistotu spasení a milost Boží chválil, po deseti, dvaceti nebo více letech následování Pána do své minulosti a vyhrabávat z ní něco? To samo o sobě již je zesměšněním totálního a úplného spasení a odpuštění. Co říká Písmo? Písmo říká: „… který ti všechny tvé hříchy odpouští a uzdravuje všecky tvé zlomeniny…“

Bůh položil všechno zlořečenství a všechen hřích na obětního Beránka. Spasitel byl učiněn hříchem pro všechny spasené, abychom v Něm byli spravedlností Boží učiněni. ON byl přibit na dřevo zlořečení, abychom byli zproštěni od zlořečení a mohli být požehnanými Páně. Pavel píše: „…Jemu, který z důvodu našich přestoupení byl vydán na smrt a k našemu ospravedlnění povstal z mrtvých…“ (Řm 4:25) William Branham o ospravedlnění říká, že člověk je před Bohem přesazen zpět do takového stavu, jakoby nikdy nehřešil. Náš Pán řekl těm Svým: „Vy jste již čisti pro slova, která jsem k vám mluvil.“

Bůh říká skrze proroka Izaiáše: „I kdyby byl váš hřích červený jako krev, bude bílý jako sníh; je-li jako šarlat, bude bílý jako vlna.” Na základě popisu v epištolách Nového zákona máme co činit s věčně platícím spasením. Krví Beránka je každá škoda napravena, každý dluh odpuštěn, každý hřích vyhlazen. Dlužní zápis je jednou provždy roztržen, jak je psáno: „Ano i vás, mrtvé v hříších a neobřízce těla vašeho, spolu s Ním obživil, odpustiv vám všechny hříchy a smazav proti vám zápis záležející v ustanoveních, kterýž byl odporný vám i vyzdvihl jej z protředku a přibil jej ke kříži.“ (Kol 2:13-14)

V dopise k Židům je to shrnuto: „…A na základě této vůle jsme skrze obětování těla Ježíše Krista jednou provždy posvěceni … neboť jedinou obětí On ty, kteří se nechají posvětit, navždy k cíli uvedl. K tomu nám ale také dává Duch svatý svědectví; neboť podle slov: Toto je smlouva, kterou uzavřu s nimi po těchto dnech, pokračuje Pán: Chci Své zákony vložit do jejich srdcí a napsat je do jejich myslí ana jejich hříchy a bezzákonnost již nechci více vzpomínat. Kde ale tito nalezli odpuštění, tam již není třeba oběti za hřích.“ (Žd 10:10+14-18)

Co by bylo člověku platno, kdyby se začal znovu přehrabovat ve svém životě po deseti, dvaceti, třiceti letech víry? Pavel říká, že o tom, co ve skrytém leží, i jen mluvit by bylo hanebné. Ale zrovna ti, kteří se prezentují tak svatě, holdují své žádosti, jestliže jiní něco vynesou ze svého osobního úseku. Důsledek takovýchto vyznání hříchů jest, že „vyznávající” se dostal mimo milost a odpuštění a nanovo se vrací do starého stavu. Nesmiřitelnost a nepřátelství, jež se nedají nikdy napravit, jsou nastoleny, protože dílo spásy dokonané na kříži Golgaty je tím zbaveno síly.

Pavel byl Bohem dosazeným učitelem, který také dal odkazy, jak se působení Ducha v Církvi uskutečňuje. V 1. Korintským 14 píše: „Kdyby se tedy celý sbor na jednom místě shromáždil a všichni by mluvili v jazycích a potom by laici nebo nevěřící přišli dovnitř, zdali by pak tito neřekli, že blázníte? Jestliže ale všichni prorokují, a potom by nevěřící nebo laik k tomu přišel, bude mu všemi promlouváno do svědomí, on se cítí být vzat do soudu, tajné myšlenky jeho srdce budou odhaleny a tak padne na svou tvář a bude se Bohu klanět a veřejně vyznávat, že Bůh skutečně působí ve vašem středu.“ Toto je biblické působení Ducha svatého v Církvi živého Boha! Nikdo není obnažován a již vůbec nejsou odkrývány hříchy věřících, které jsou již dávno odpuštěny a přikryty krví Beránka. Ale předsevzetí nevěřících, kteří např. přijdou do shromáždění se špatnými úmysly, bývají odkryty úplně konkrétně. Dotyčný ví přesně, že je míněn on a nikdo jiný. Je osloven adresně, tajné myšlenky jeho srdce jsou zjeveny, a tak padne jak je psáno, na svou tvář – ne na záda – a vyzná: „Bůh skutečně působí ve vašem středu.”

Kdekoli ale provozují samozvaní proroci a prorokyně své obchody, je to skutečně spojeno vždy s osobním uznáním a zvýhodněním. A protože se údajně zabývají duchovním úsekem, berou z toho pozemský užitek. Jsou vyhledáváni, jako tehdy čarodějnice z Endoru, aniž by lidé věděli, co je ve hře. Dar Ducha netáhne k člověku a neváže se k žádné osobě, nýbrž k Bohu. Kdo se vydává jako obdařený Duchem, tím se již vyzradil, neboť koná tak, jakoby dar náležel člověku. Ve skutku ale zůstávají všecky dary Ducha podřízeny inspiraci a vedení Ducha svatého. Kdekoli Duch svatý užívá dary Ducha, není pozornost namířena na nositele darů, nýbrž na Pána, který působí všecko ve všech. Bůh nikdy nechce, abychom vzhlíželi k nějakému člověku a dokonce na něm byli závislí v domněnce: „tady zjevuje všecko Bůh“ v takových případech ten dotyčný již nemůže putovat s Bohem a činit rozhodnutí z osobního přesvědčení ve svobodě Ducha, ale je dirigován samo-vynalezenými viděními a proroctvími, která dělají ten podvod perfektním.

Z Písma se také dovídáme, že ne věřící, kteří již léta následovali Pánu, nýbrž ti nově obrácení, k víře Krista přicházející vyznávali své předešlé skutky, protože se to dělo na veřejnosti a všichni tím byli více nebo méně zasaženi, a pálili veřejně své čarodějné knihy (Sk 19). Ani jediný nevyznal veřejně něco osobního, ani nevěřící, kteří zrovna prožívali obrácení. Kdo kradl, šel k tomu, kterého poškodil a tam napravil škodu, ne vyznáním někde jinde, nýbrž činem na místě. Kde se lidé zadlužili, tam napravili škodu u dotyčného. Všecko ostatní vyjedná každý s Bohem.

V kázání na hoře klade Pán důraz na to, že lidé, kteří by chtěli obětovat obětní dar na oltář, a je jim známo, že nějaká věc není v pořádku, mají nechat obětní dar ležet – cokoli to i být má – a musí to s tím dotyčným uvést do pořádku.

Jak je již psáno, Písmo svaté neučí o nějakém zpovídání či zpovědnici, nemluvě o veřejném vyznávání, nýbrž, že by každý dal do pořádku věci tam, kde chybil. V ev. Matouše 18 se Petr táže, jestli stačí, jestliže se až sedmkrát odpouští. Pán odpověděl: „…až sedmdesátkrát sedmkrát!“ Jestliže takto naše ukrácení vyznáme: „…věrnýť jest Bůh a spravedlivý, aby nám odpustil hříchy, a očistil nás od všeliké nepravosti.“ (1J 1:8)

Všeobecné vyznávání hříchu je nejen nebiblické, ale také nesmyslné, protože neplní žádný účel. Jestliže jsme se například při někom prohřešili, a my to vyznáme veřejně, aniž bychom hovořili s tím dotyčným, pak on o tom vůbec nic neví a proto z toho nemá nic ten, při kterém jsme se zadlužili, ani my, kteří to vyznáváme. To tzv. „nábožné osvobození“ se vrací zpět do času středověku a je čistě katolickým zřízením odpustků. Odpustit můžeme jen tomu, kdo se při nás prohřešil. Nikomu jinému nedlužíme odpuštění ani vyznaní.

Slovo z ep. Jakuba 5:14–16 je často vytrhováno ze souvislosti a užíváno k pořádání shromáždění se zvláštním vyznáváním hříchů. Ale toto biblické místo musí být ponecháno jako všechna ostatní místa v té souvislosti, ve které je psáno. Zde se jedná o věřícího, který patří ke sboru, ale onemocněl. On se neměl postavit na pódio ve sboru a tam vyznávat, nýbrž před staršími, které dal k sobě zavolat. Tito se mají nad ním modlit, potom, co jej ve jménu Pána pomazali olejem: „A modlitba víry uzdraví neduživého, a pozdvihneť ho Pán“ Pak teprve jsou psána ta slova: „…a jestliže učinil hřích, pak se mu dostane odpuštění.“ (Jak 5:15)

Přesně tam patří další verš: „Vyznávejte tedy jeden druhému hříchy a modlete se jeden za druhého, aby nastalo uzdravení…“

Existují nemoci, které přicházejí na člověka v důsledku přímého přestoupení Slova. Aby zase dosáhl uzdravení, bude Duch Boží – nikdo jiný – napomínat dotyčného, aby tu záležitost vyznal. Potom Bůh vyslyší modlitbu starších, daruje uzdravení a pozdvihne nemocného. Každé Slovo Boží musí být zkoumáno s největší pozorností a ponecháno v souvislosti, ve které je psáno. Jen tak unikneme nábožné lsti satana, který vždy nepravě zachází se Slovem, žádné Slovo nenechá tak, jak je, ale vytrhne je vždy ze souvislosti. Na to dávejme pozor. Zůstává to při tom, co říká Boží Slovo: „Blahoslavený jest ten, jemuž odpuštěno přestoupení, a jehož hřích přikryt jest. Blahoslavený člověk, jemuž nepočítá Pán nepravosti a v jehož duchu lsti není.“ (Ž 32:1–2) Bůh nemůže dvakrát započítat a trestat. Naše vina a hřích je položena na Beránka Božího. ON byl zraněn, bit a mučen pro naše hříchy a nemoci. Náš trest byl na Něho položen, abychom měli pokoj a skrze Jeho rány jsme uzdraveni. Amen.