Odpověď: Zase se musíme ptát, co k tomu říká Písmo? Například náš Pán lidu řekl v Mat. 5, 6 a 7 v kázání na hoře všechno, co se tohoto týká. Na konci Jeho dlouhého kázání čteme: „Když Ježíš dokončil tato slova, zástupy žasly nad jeho učením.“ (7:28).

V Mat. 10 říká Pán dvanácti učedníkům, které nazval apoštoly a ne k množství lidu. Řekl jim: „…a když vás někdo nepřijme a nebude chtít slyšet vaše slova, vyjděte ven z toho domu nebo města a setřeste prach se svých nohou“ (v. 14).

„Hle, posílám vás jako ovce mezi vlky…“ (v. 16).

„Když vás budou pronásledovat v jednom městě, prchněte do jiného…“ (v. 23) Na konci shrnuje Své poslání následujícím výrokem, který zahrnuje věčné určení: „Kdo přijímá vás, přijímá mne; a kdo mne přijímá, přijímá toho, který mne poslal.“ (v. 40) Všichni by měli pečlivě číst, co Pán říká o těch, které sám pověřil. Měli jít od města k městu, ať ženatí nebo svobodní. Povolání je příkaz.

Těm, které Pán Ježíš Kristus povolal, aby zvěstovali pokoj, říká: „Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti jeho otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; a nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina.“ (Mt 10:34-36) To je předpověděný rodinný chaos, který může nastat i v domě kazatele. Přesto musí služebník Boží dále kázat. Těm, které On posílá, nezaslíbil ani příjemný manželský život ani příjemnou službu. Bůh nikdy neřekl, že apoštol, prorok nebo učitel musí být ženatý. Ať je rodinný stav Božího služebníka jakýkoliv, musí poslechnout Božího příkazu.

Úplně něco jiného je adresováno starším v lokálním sboru! Podle 1. Tim. 3 a Tit. 1 musejí být starší a diákoni ženatí. Odkaz „ať je představený mužem jedné ženy…“, neznamená, že ostatní mohou mít žen více. To prostě znamená, že bratři, kteří mají odpovědnost v lokálním sboru, musí být ženatí, protože mají co činit s problémy ve sboru. Citát: „Bible vyžaduje, že diákon musí být ženatý muž. Musí být mužem jedné ženy.“ (COD)

Jak to bylo se Synem Božím? Navzdory Jeho nadpřirozeně potvrzené službě, rozmnožování chleba, uzdravování mnohých nemocných, vzkříšení mrtvých, utišení bouře atd., ani Jeho bratři v Něho nevěřili (Jn 7:5). Znali Jej podle těla, ale ne podle Ducha. V Mat. 13:53-58 čteme, že Syn člověka nemohl nic vykonat z důvodu jejich nevíry. Oni řekli: „Což to není syn tesaře? Což se jeho matka nejmenuje Marie…A nejsou všichni jeho bratři a jeho sestry u nás?“ A uráželi se, neboť posuzovali podle toho, co viděli a co říkali lidé. Na to řekl Pán: „Prorok není bez cti, leda ve své vlasti a ve svém domě.“ (Mt 13:57b)

Bolí nás, když čteme, co všechno rozšiřovali náboženští vůdcové onoho času o našem Pánu a Spasiteli. Farizeové a učenci Mu říkali do očí: „My jsme se nenarodili nemanželsky… Ale ty jsi Samaritán a máš démona“. Jen si pomyslete: náš Pán, jednorozený Syn Boží, byl označen za Samaritána, který se narodil z cizoložství! To bylo ve chvíli, když On řekl: „Já jsem od Boha vyšel a od něho přicházím. …Váš otec je ďábel…“ (Jn 8:43-44).

Může některý služebník očekávat, že se mu povede jinak, než jeho Pánu? Spasitel nepřišel, aby založil pozemskou rodinu nebo aby ze Své služby udělal obchod. Jeho služebníci mají vysoké povolání pro Tělo Kristovo, které přesahuje přirozený rodinný svazek.

Neexistuje žádné zaslíbení pro syny proroka, apoštola nebo učitele, že by byli dědici Božího pověření. Prorok Samuel to mínil dobře, když své dva syny ustanovil za soudce. Ale je psáno: „Jeho synové však nešli jeho cestou, ale propadli lakotě, brali úplatky a převraceli právo.“ (1Sa 8:1-5). Dokonce dobře míněné rozhodnutí proroka může být chybné; jen co Bůh určí, nemůže být chybné. Může se též stát, že syn proroka, krále, Božího muže se povýší a nárokuje si obzvláštní výsady a lidi zatáhne do svého následování. Typický příklad máme v 1. Král. 1, když Adoniáš, Davidův syn od Hagity, „se vynášel: ‚Kralovat budu já.‘ A opatřil si vůz a koně a padesát mužů (jeho tělesná stráž – v něm. př. Bible), kteří běhali před ním.“ Boží rozhodnutí již ale padlo, že následovníkem na Davidově trůnu bude Šalomoun. Ale v očích svých bratrů na trůn neměl usednout on.

Je též možné, že synové sami sobě a i jiným říkají: „Já budu prezident…“ „Já jsem vůdce!“ „Já převezmu odpovědnost…“, „Já budu organizovat shromáždění, budu mít sbor…“ „Já chci…“, „Já chci…“ Všichni praví Boží služebníci od samého počátku času, nehledě na okolnosti, vykonávali pověření, které Bůh nemůže nikdy vzít zpět. Žádný Boží služebník nikdy neřekl: „Já chci…“, „Já chci toto nebo ono činit!“ Mnozí z nich nejprve nechtěli vůbec jít, ale museli, protože Boží povolání je neodvolatelné. Ať už má rodinu nebo ne, ať je ženatý nebo ne: Boží pověření je částí Božího spásného plánu, které musí být vykonáváno za všech okolností.

Odpověď: Zase se musíme ptát, co k tomu říká Písmo? Například náš Pán lidu řekl v Mat. 5, 6 a 7 v kázání na hoře všechno, co se tohoto týká. Na konci Jeho dlouhého kázání čteme: „Když Ježíš dokončil tato slova, zástupy žasly nad jeho učením.“ (7:28).

V Mat. 10 říká Pán dvanácti učedníkům, které nazval apoštoly a ne k množství lidu. Řekl jim: „…a když vás někdo nepřijme a nebude chtít slyšet vaše slova, vyjděte ven z toho domu nebo města a setřeste prach se svých nohou“ (v. 14).

„Hle, posílám vás jako ovce mezi vlky…“ (v. 16).

„Když vás budou pronásledovat v jednom městě, prchněte do jiného…“ (v. 23) Na konci shrnuje Své poslání následujícím výrokem, který zahrnuje věčné určení: „Kdo přijímá vás, přijímá mne; a kdo mne přijímá, přijímá toho, který mne poslal.“ (v. 40) Všichni by měli pečlivě číst, co Pán říká o těch, které sám pověřil. Měli jít od města k městu, ať ženatí nebo svobodní. Povolání je příkaz.

Těm, které Pán Ježíš Kristus povolal, aby zvěstovali pokoj, říká: „Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti jeho otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; a nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina.“ (Mt 10:34-36) To je předpověděný rodinný chaos, který může nastat i v domě kazatele. Přesto musí služebník Boží dále kázat. Těm, které On posílá, nezaslíbil ani příjemný manželský život ani příjemnou službu. Bůh nikdy neřekl, že apoštol, prorok nebo učitel musí být ženatý. Ať je rodinný stav Božího služebníka jakýkoliv, musí poslechnout Božího příkazu.

Úplně něco jiného je adresováno starším v lokálním sboru! Podle 1. Tim. 3 a Tit. 1 musejí být starší a diákoni ženatí. Odkaz „ať je představený mužem jedné ženy…“, neznamená, že ostatní mohou mít žen více. To prostě znamená, že bratři, kteří mají odpovědnost v lokálním sboru, musí být ženatí, protože mají co činit s problémy ve sboru. Citát: „Bible vyžaduje, že diákon musí být ženatý muž. Musí být mužem jedné ženy.“ (COD)

Jak to bylo se Synem Božím? Navzdory Jeho nadpřirozeně potvrzené službě, rozmnožování chleba, uzdravování mnohých nemocných, vzkříšení mrtvých, utišení bouře atd., ani Jeho bratři v Něho nevěřili (Jn 7:5). Znali Jej podle těla, ale ne podle Ducha. V Mat. 13:53-58 čteme, že Syn člověka nemohl nic vykonat z důvodu jejich nevíry. Oni řekli: „Což to není syn tesaře? Což se jeho matka nejmenuje Marie…A nejsou všichni jeho bratři a jeho sestry u nás?“ A uráželi se, neboť posuzovali podle toho, co viděli a co říkali lidé. Na to řekl Pán: „Prorok není bez cti, leda ve své vlasti a ve svém domě.“ (Mt 13:57b)

Bolí nás, když čteme, co všechno rozšiřovali náboženští vůdcové onoho času o našem Pánu a Spasiteli. Farizeové a učenci Mu říkali do očí: „My jsme se nenarodili nemanželsky… Ale ty jsi Samaritán a máš démona“. Jen si pomyslete: náš Pán, jednorozený Syn Boží, byl označen za Samaritána, který se narodil z cizoložství! To bylo ve chvíli, když On řekl: „Já jsem od Boha vyšel a od něho přicházím. …Váš otec je ďábel…“ (Jn 8:43-44).

Může některý služebník očekávat, že se mu povede jinak, než jeho Pánu? Spasitel nepřišel, aby založil pozemskou rodinu nebo aby ze Své služby udělal obchod. Jeho služebníci mají vysoké povolání pro Tělo Kristovo, které přesahuje přirozený rodinný svazek.

Neexistuje žádné zaslíbení pro syny proroka, apoštola nebo učitele, že by byli dědici Božího pověření. Prorok Samuel to mínil dobře, když své dva syny ustanovil za soudce. Ale je psáno: „Jeho synové však nešli jeho cestou, ale propadli lakotě, brali úplatky a převraceli právo.“ (1Sa 8:1-5). Dokonce dobře míněné rozhodnutí proroka může být chybné; jen co Bůh určí, nemůže být chybné. Může se též stát, že syn proroka, krále, Božího muže se povýší a nárokuje si obzvláštní výsady a lidi zatáhne do svého následování. Typický příklad máme v 1. Král. 1, když Adoniáš, Davidův syn od Hagity, „se vynášel: ‚Kralovat budu já.‘ A opatřil si vůz a koně a padesát mužů (jeho tělesná stráž – v něm. př. Bible), kteří běhali před ním.“ Boží rozhodnutí již ale padlo, že následovníkem na Davidově trůnu bude Šalomoun. Ale v očích svých bratrů na trůn neměl usednout on.

Je též možné, že synové sami sobě a i jiným říkají: „Já budu prezident…“ „Já jsem vůdce!“ „Já převezmu odpovědnost…“, „Já budu organizovat shromáždění, budu mít sbor…“ „Já chci…“, „Já chci…“ Všichni praví Boží služebníci od samého počátku času, nehledě na okolnosti, vykonávali pověření, které Bůh nemůže nikdy vzít zpět. Žádný Boží služebník nikdy neřekl: „Já chci…“, „Já chci toto nebo ono činit!“ Mnozí z nich nejprve nechtěli vůbec jít, ale museli, protože Boží povolání je neodvolatelné. Ať už má rodinu nebo ne, ať je ženatý nebo ne: Boží pověření je částí Božího spásného plánu, které musí být vykonáváno za všech okolností.