V prvním dopise ve Zj.2:2 chválí Pán Svou církev: „Znám skutky tvé, a práci tvou, i trpělivost tvou, a že nemůžeš trpěti zlých; a zkusil jsi těch, kteří se praví býti apoštolé, ale nejsou, a shledal jsi, že jsou lháři.“

Pavel se v mnohých dopisech znepokojuje, zvláště v napomenutích Tessalonicenským a Timoteovi, že nastane odpadnutí od pravé víry. Církev v Korintu musel apoštol napomínat: „Ale bojím se, aby snad, jako had svedl Evu chytrostí svou, tak nebyly porušeny mysli vaše, abyste se totiž neuchýlili od prostoty, která jest v Kristu.

Nebo kdyby někdo přišel, jiného Ježíše vám kázal, kterého jsme my nekázali, aneb kdybyste jiného ducha přijali, kterého jste prve nepřijali, anebo jiné evangelium, které jste od nás nevzali, slušně byste to snášeli.“ (2.Kor.11:3-4)

V Gal.1:6-8 vyřkl ten apoštol prokletí nade všemi, kteří zvěstují jiné evangelium: „Ale bychom pak i my neb anděl s nebe kázal vám mimo to, což jsme vám kázali, prokletý buď.“ Ta věc je velice, velice vážná.

Jak ten had na počátku přirozeného stvoření v zahradě Eden zasel pochybnost ve slovo, které Bůh ten Pán Adamovi řekl, argumentem: „Zdali Bůh skutečně řekl…?“, a tak vznikla nevíra a svedení Evy bylo skutkem možné, tak to bylo v průběhu času apoštolů a potom se tak děje až dodnes: Pochybnost o slovu, nevíra, neposlušnost, pád do hříchu církve: odpadnutí od Slova. Obě ilustrace jsou dobrou představou ze zahrady Eden.

Slovo Boží bylo zpochybněno, vlastní výklady a učení zavedeny. Ať se to stalo kdekoliv, bylo všechno uctívání marné, jak to Pán musel tehdy říci Židům: „Dobře o vás pokrytcích prorokoval Izaiáš, jakož psáno jest: Lid tento rty mne ctí, srdce pak jejich daleko jest ode mne. Ale nadarmo mne ctí, učíce učení, kterážto nejsou než ustanovení lidská.“ (Mar.7:6-7) Také to, co Ježíš řekl znalcům Písma, kteří měli svá vlastní učení, platí ještě dnes: „Já pak že pravdu pravím, nevěříte mi… Kdo z Boha jest, slova Boží slyší; proto vy neslyšíte, že z Boha nejste.“ (Jan.8:45+47) Jsou to stále ještě dvě různá duchovní semena: „On pak odpovídaje, řekl jim: Rozsévač dobrého semene jest Syn člověka. A pole jest tento svět, dobré pak símě jsou synové království, ale koukol jsou synové toho zlostníka.“ (Mat.13:37-38)

Opravdové uctívání Boha může přijít jen z obnoveného čistého srdce. Náš Pán řekl: „Ale jde hodina, a nyní jest, kdyžto praví modlitebníci modliti se budou Otci v duchu a v pravdě. Neboť takových Otec hledá, aby se modlili jemu. Bůh duch jest, a ti, kteří se jemu modlí, v duchu a v pravdě musejí se modliti.“ (Jan.4:23-24). Kdo není Duchem svatým veden uctívat podle Slova Božího, ten míjí Boha.

V 2.Tes.2 již Pavel ten konečný odpad a toho člověka hříchu, který jej reprezentuje, předpověděl: „… člověk hříchu, syn zatracení, protivící a povyšující se nade všecko, což slove Bůh, anebo čemu se děje Božská čest, takže se posadí v chrámě Božím, tak sobě počínaje, jako by byl Bůh“ (v.4) … „A se všelikým podvodem nepravosti v těch, jenž hynou, protože lásky pravdy nepřijali, aby spaseni byli. A protož pošle jim Bůh mocné dílo podvodů, aby věřili lži,“ (v.10-11). Kdo Slovo jako jedině platnou pravdu pro sebe a pro církev nerespektuje a nevěří, ten je odsouzen k věření náboženské lži.

Je nepochopitelné, co se v post-apoštolském čase dělo: Muži, kteří jsou uctíváni jako otcové kostela, předkládali pohanstvím ovlivněné učitelské názory a nalezli přívržence. Ti tzv. otcové byli křesťanské osobnosti, ale žádní apoštolové Ježíše Krista. Žádný neměl pravé Boží povolání. Nejznámější jsou Athanasius, Augustin a Hieronymus. To byli muži z řeckého pohanství, kteří často ani jednou neprožili opravdové obrácení ke Kristu a ještě se nacházeli v pověrách a do křesťanství vpravili své vlastní představy.

Od roku 313, kdy císař Konstantin prohlásil už mezitím zesvětštělé křesťanství za oficiální státní náboženství, nastal tragický vývoj. Od 20. května do 25. července roku 325 sezval biskupy různých směrů víry na koncil do Nicei. Tehdy bylo již 127 křesťanských směrů v zemích, které spadaly pod Římskou říši. Po mocném střetu a diskuzích bylo předsedajícím Athanasiem formulováno zcela nebiblické trojiční vyznání víry, se kterým ne všichni souhlasili. S ohledem na Syna Božího se v něm říká: „… a na jednoho jediného Pána Ježíše Krista, Božího jediného Syna, který z Otce narozen je před celým světem, Bůh z Boha, Světlo ze Světla, opravdový Bůh z opravdového Boha, narozen, ne stvořen, s Otcem v stejné bytosti.“ (Vater der Christenheit, str. 40)

Až dodnes Bůh žádného věčného Syna nezplodil, natož porodil. Jeden věčný Syn nikdy nebyl. V těch 4000 letech Starého Zákona nemluvil žádný prorok o nějakém Otci v nebi nebo dokonce o nějakém Synu, nýbrž více než 4000krát o Bohu tom PÁNU – Elohim–JAHWEH. V dopisech apoštolů čteme od Řím.1-7 stále znovu oslovení: „Milost vám a pokoj od Boha, Otce našeho a Pána Ježíše Krista.“ Ani jednou není: „… od Boha toho Syna“ nebo „… od Boha Ducha svatého“. Tak jistě, že se ten věčný Bůh Elohim zjevil jako PÁN/JAHWE, ve viditelné postavě v zahradě Eden putoval a Adama stvořil ke Svému obrazu, tak jistě se stejný Bůh jako Otec v nebi zjevil ve Svém jednorozeném Synu na Zemi. Proto mohl Pán Ježíš říci: „Kdo vidí Mne, vidí Otce.“ (Jan.14:9) Aby nás spasil, zjevil se Bůh v masitém těle (1.Tim.3:16).

Zaslíbení o narození Syna jako Spasitele nalézáme na mnoha místech Starého Zákona. Některá z nich:

„JÁ budu jemu otcem, a on mi bude synem.“ (2.Sam.7:14)

„Vypravovati budu úsudek. ON řekl ke mně: Syn můj ty jsi, já dnes zplodil jsem tě.“ (Ž.2:7)

„Ježto ty jsi, kterýž jsi mne vyvedl z života matky.“ Ž.22:10-11)

„On volaje ke mně, dí: Ty jsi otec můj, Bůh silný můj a skála spasení mého. Já také za prvorozeného vystavím jej, a za vyššího králů zemských.“ (Ž.89:27-28)

„Aj, panna počne, a porodí syna.“ (Iz.7:14)

„Nebo dítě narodilo se nám, syn dán jest nám, i bude knížectví na rameni jeho, a nazváno bude jméno jeho: Předivný, Rádce, Bůh silný, Rek udatný, Otec věčnosti, Kníže pokoje.“ (Iz.9:6) – ale nikdy „Věčný-Syn“!

„A ty Betléme Efrata, jakkoli jsi nejmenší … z tebe mi vyjde ten, který má býti Panovníkem v Izraeli…“ (Mich.5:2)

Když se ten čas naplnil, stalo se to. Tak to píše Matouš hned v první kapitole: „Toto pak všecko stalo se, aby se naplnilo, což pověděno bylo ode Pána skrze proroka, řkoucího: Aj, panna těhotná bude, a porodí syna, a nazveš jméno jeho Emmanuel, jenž se vykládá: S námi Bůh.“ (Mat.1:22-23)

V Lukáši 1 a 2 je přesně popsáno vše, co souvisí s narozením Syna Božího: „I řekl jí anděl: Neboj se, Maria, nebo jsi nalezla milost u Boha. A počneš v životě a porodíš syna, a nazveš jméno jeho Ježíš (hebr. Jahschua) … Duch svatý sestoupí v tě, a moc Nejvyššího zastíní tobě; a protož, což se z tebe svatého narodí, slouti bude Syn Boží.“ „… I řekla Maria: Aj, služebnice Páně, staň mi se podle slova tvého.“ (Luk.1:30-31, 35,38)

Zní hlas volajícího: „Slyšte to, všichni lidé!“ Toto je hodina pravdy! Kdo má ucho k slyšení, ten slyš, co Duch říká církvi: Biblické je jen to, co je napsáno v Bibli a apoštolské je jen to, co učili a praktikovali apoštolové.

Ta konstrukce trojičního vyznání víry, které bylo neprávem označeno jako „apoštolské vyznání víry“ a v roce 325 na koncilu v Nicei a roku 381 na koncilu v Konstantinopoli ustanoveno, nemá s biblickým, skutečným apoštolským vyznáním původní církve nic společného. Na koncilu v Nicei byl Syn prohlášen za druhou osobu, na koncilu v Konstantinopoli Duch svatý za třetí osobu Božství. Již krátce nato, totiž v roce 385, připojil Hieronymus do svého latinského překladu Vulgáty 7. verš
v 1.Jan.5 tomu odpovídající doplnění: „Nebo tři jsou, kteří svědectví vydávají v nebi: Otec, Slovo, a Duch Svatý, a ti tři jedno jsou.“ 300 let po apoštolech toho z učení apoštolů už moc nezbylo.

V hebrejském a řeckém původním textu v 1.Jan.5:7 stojí jen: „Nebo tři jsou totiž, kteříž svědectví vydávají:“ Následuje: „Duch, a Voda, a Krev; a tito tři jsou sjednoceni. Poněvadž svědectví lidské přijímáme, svědectví Boží větší jest. Nebo toto svědectví jest Boží, kteréž vysvědčil o Synu svém.“ (verše 8+9; Mat.3:17; Mat.17:5) Apoštol Petr mohl svědčit: „A ten hlas my jsme slyšeli s nebe pošlý, s ním byvše na oné hoře svaté.“ (2.Pt.1:18)

Martin Luther překlad Vulgáta zavrhl. Nicméně John Wyclif do anglického jazyku překládal z Vulgáty, a proto se ten přidaný text ještě dnes nalézá v Bibli krále Jamese. I když je pod čarou uvedena poznámka, že tento text o třech v nebi není napsán v originálním textu, lze tento dodatek číst ve všech překladech, které vycházejí z Vulgáty. V německých vydáních, ať je to např. Curyšská Bible z roku 1535 nebo Lutherova z roku 1543, až dodnes nacházíme, Bohu dík, přesné vydání původního textu.

Bible je ze dvou Zákonů – závětí, Staré a Nové Závěti. K závěti se nesmí nic přidávat, nesmí se v ní nic měnit. Pavel apoštol píše: „Bratří, po lidsku pravím: Však potvrzenou smlouvu člověka žádný neruší, aniž k ní kdo co přidává.“ (Gal.3:15)

Na konci Nového Zákona stojí ve Zj.22:18-19 dvojnásobné varování: „Osvědčuji pak každému, kdo by slyšel slova proroctví knihy této, jestliže by kdo přidal k těmto věcem, že jemu přidá Bůh ran napsaných v knize této. A jestliže by kdo ujal něco od slov proroctví tohoto, odejme Bůh díl jeho z knihy života, a z města svatého, a z těch věcí, kteréž jsou napsány v knize této.“

Od vzniku křesťanských kostelů ve 4. století bylo každé biblické učení pozměněno a Ježíš Kristus, ten Spasitel, byl učiněn vedlejší věcí. Ani jedno z rozhodnutí koncilu nebo těch dogmat, která byla v průběhu kostelních dějin proklamována, není biblické. Také o žádném zástupci Krista, nebo Petrově následovníkovi Bible nic neví. Katolický kostel slova Ježíše v Mat.16:18 vyložil jako papežský úřad. Pán Ježíš tam ale neřekl k Petrovi: „… na tobě chci postavit Svoji církev“, nýbrž: „Na této skále chci Já Svoji církev postavit“ – a ta skála je Ježíš Kristus.

Zní hlas volajícího: Slyšte to, všichni lidé: Žádný státní ani zemský kostel není církví vzdělanou Kristem, tím Spasitelem, ani katolický ani ortodoxní, ani koptský, ani chaldejský, ani syrský ani egyptský kostel. To všechno jsou křesťanské sbory, ale ne církev Ježíše Krista. Církev Ježíše sestává jen z biblicky věřících. Je tragické, že každý kostel, též anglikánský a luteránský, svým členům zprostředkovává dojem, že jejich blaho je zaručeno. Až dodnes ale ještě žádný kostel nikoho nespasil. Avšak všichni ze všech kostelů a náboženství mohou být vírou v Ježíše Krista skrze osobní spásné prožití obráceni (Sk.3:19).

Císaři, králové a panovníci určovali náboženství země. Tak byl svět do náboženství rozdělen: Zde buddhismus, jinde hinduismus, šintoismus; zde sunnité, tam šíité, jinde alevité a alavité; zde katolíci, jinde protestanti. V Asii a Africe určují náboženství náčelníci kmenů. Bůh ale není v žádném náboženství, Bůh se zjevil jen v Ježíši Kristu, a jen ve Spasiteli se můžeme s Bohem potkat (2.Kor.5:19).

V křesťanských kostelech byla spásná víra v Ježíše Krista, toho Spasitele, nahrazena svátostmi, přestože Bible jednoznačně dosvědčuje osobní víru: „Kdo uvěří a pokřtí se, spasen bude; kdo pak neuvěří, bude zatracen.“ (Mar.16:16) Podle kostelního učení pokropení příp. polévání vodou čela kojence nebo dospělého má být znovuzrozením z vody a z Ducha (Jan.3:5), ale ve skutečnosti to tak není. Pokropení zavedl Konstantin, který v roce 337 byl na smrtelné posteli třikrát pokropen na čele biskupem Eusebiem, ten jako první užil trojiční formuli „ve jménu Otce a Syna a Ducha svatého“. Tak se měl stát křesťanem, ale až do poslední chvíle vzýval boha slunce Sol.

Také Večeři Páně je dáván zcela jiný smysl, ačkoliv je to v 1.Kor.10:14-22 jasně popsáno: „Kalich dobrořečení, kterému dobrořečíme, zdali není společnost krve Kristovy? A chléb, který lámeme, zdali není společnost těla Kristova? Nebo jeden chléb, jedno tělo mnozí jsme; všichni zajisté z jednoho chleba jíme.“

O nějaké proměně chleba nebo vlastně oplatky v tělo Kristovo nebo vína v Kristovu krev ve Slovu Božím není absolutně nic psáno. Naopak: náš Pán řekl: „Ale pravím vám, že nebudu píti již více z tohoto plodu vinného kořene, až do onoho dne, když jej píti budu s vámi nově v království Otce mého.“ (Mat.26:29) V 1.Kor.11:23-34 stojí také: „Nebo kolikrát byste jedli chléb tento a z kalicha toho pili, smrt Páně zvěstujte, dokud nepřijde.“ Švýcarský reformátor Huldrych Zwingli učení proměny v mešní oběť zavrhl a jasně zastoupil biblické stanovisko: „… A tedy ta mše v základě není nic jiného, než zapírání jediné oběti a utrpení Ježíše Krista a prokletá modloslužba.“ (Heidelberger Katechismus, otázka 80)

Kristus přece nemusí být denně knězem obětováván, nýbrž se jednou provždy obětoval a věčné spasení dokonal. Tak to stojí ve Slovu Božím: „Ale Kristus přišed … Ani skrze krev kozlů a telat, ale skrze svou vlastní krev, všel jednou do svatyně, věčné vykoupení nalezl.“ (Žid.9:12) Amen.

„… čím více krev Kristova, kterýžto skrze Ducha věčného samého sebe obětoval nepoškvrněného Bohu, očistí svědomí vaše od skutků mrtvých k sloužení Bohu živému?“ (Žid.9:14)

„… V kteréžto vůli posvěceni jsme skrze obětování těla Ježíše Krista jednou provždy.“ (Žid.10:10) Amen.

Bible také nezná žádné vysvěcování nebo prohlašování mrtvých za svaté. V kázání na Hoře (Mat.5) dal Pán Ježíš žijícím věřícím devět blahoslavenství; jedno z toho je: „Blahoslavení čistého srdce, nebo oni Boha viděti budou!“ atd. Na Jeho pravé následovníky se ještě dnes vztahuje: „Ale oči vaše blahoslavené jsou, že vidí, i uši vaše, že slyší.“ (Mat.13:16)

„A stane se, že každý, kdokoli vzýval by jméno Páně, spasen bude.“ (Sk2:21)

„Blahoslavený a svatý, kdo má díl v prvním vzkříšení. Nad těmi ta druhá smrt nemá moci, ale budou kněží Boží a Kristovi, a kralovati s ním budou tisíc let.“ (Zj.20:6)

Tak byla panna Marie, která nalezla milost před Bohem, z důvodu její víry prohlášena za blahoslavenou: „A blahoslavená, kteráž uvěřila, neboť dokonány budou ty věci, které jsou pověděny jí ode Pána.“ (Luk.1:45) Přestože matka Spasitele byla vyvolená, musela i ona prožít křest Duchem o Letnicích. O ní je spolu se sto dvaceti na vrchní síni, kteří se shromáždili k modlitbě, poslední zmínka ve Sk.1:14: „Ti všichni trvali jednomyslně na modlitbě a pokorné prosbě s ženami a s Marií, matkou Ježíšovou, i s bratřími Jeho.“ Pojem „matka Boží“ vBibli neexistuje. Alžběta řekla: „A odkud mi to, aby přišla matka Pána mého ke mně?“ (Luk.1:43)

Žádné učení, žádná praxe, nic v říšském kostele nesouhlasí ani s Bohem, ani se Slovem Božím. Každé učení bylo pozměněno a pouze dekorováno Biblickými citáty. Tady také nepomohou žádná prohlášení jako: „Jen kdo má kostel za matku, může mít Boha za Otce.“ V Bibli také není nic o tělesném nanebevzetí Marie, nic o Mariiných zjeveních, ta naopak svědčí: „Nebo žádný nevstoupil v nebe, než ten, jenž sestoupil s nebe, Syn člověka, kterýž jest v nebi.“ (Jan.3:13) Bible také nic neví o tom, že by ona byla prostředkyní. O tom je řečeno: „Jeden jest zajisté Bůh, jeden také i prostředník Boží a lidský, člověk Kristus Ježíš.“ (1.Tim.2:5). O Marii jako přímluvkyni není žádná zmínka, nýbrž: „Synáčkové moji, toto vám píši, abyste nehřešili. Pakli by kdo zhřešil, přímluvce máme u Otce, Ježíše Krista spravedlivého. A on jest oběť slitování za hříchy naše, a netoliko za naše, ale i za hříchy všeho světa.“ (1.Jan.
2:1-2) Amen.

Tragický vývoj od uznání křesťanství jako státního kostela započal. Úvodem trojičního učení byla slova misijního pověření v Mat.28:19, kde se jedná o novozákonní jméno Smlouvy, ve kterém se Bůh jako Otec v Synu a skrze Ducha svatého zjevil, do kterého mělo být křtěno, stanovena za formuli: „… ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého“, která je Bibli totálně cizí. Pro církev Ježíše Krista ještě dnes platí: „A všecko, cokoli činíte v slovu nebo v skutku, všecko čiňte ve jménu Pána Ježíše, díky činíce Bohu a Otci skrze něho.“ (Kol.3:17)

Nyní pak je i od Židů požadováno, aby uznali „Trojici“. Oni trojičního boha nemohli přijmout, neboť již první přikázání z úst Božích znělo: „Já jsem Pán Bůh tvůj, který jsem tě vyvedl z země Egyptské, z domu služby. Nebudeš míti bohů jiných přede mnou. Neučiníš sobě rytiny, ani jakého podobenství těch věcí…“ (2.Moj.20:2-4) „Věz tedy dnes a obnov to v srdci svém, že Pán jest Bůh na nebi svrchu i na zemi dole, a není žádného jiného.“ (5.Moj.4:39)

Tím trojičním vyznáním také začalo pronásledování Židů. Byli proklínáni a označováni jako vrazi Krista a Boha. „Smiřte na nich smrt toho Ukřižovaného!“ bylo hlasitě hlásáno. V roce 321 jim bylo zakázáno světit sobotu a nařízena neděle; synagogy byly proměněny v chlévy.

Ten nesmírný rozdíl mezi církví Ježíše Krista a etablovaným říšským kostelem ukazuje kostelní historii také skrze následující prohlášení: „Papež a císař jako nositelé křesťanského světového pořádku“ (Velké ilustrované dějiny kostela
str. 74 – v něm. vydání). „K této jeho (papežské) autoritě patří dva meče, duchovní a světský – tak to učí evangelium (Luk.22:38) … Oba meče tak náleží k autoritě kostela, ten duchovní a světský. Jeden je přece pro katolický kostel, druhý katolickým kostelem vedený: ten jeden rukou kněze, ten druhý užívají králové a vojáci, ale podle pověření a tolerance kněze.“ (Velké ilustrované dějiny kostela, str. 94 – v něm. vydání).

Představme si to totální zaslepení před očima: Dva meče, které s sebou nesl jeden muž (Luk.22:36-38), které jsou uvedeny ve spojení s utrpením Krista, byly zneužity jako ospravedlnění k výkonu moci. Jak bylo možné, že z toho byl udělán závěr, že katolickému kostelu jsou dány dva meče, totiž duchovní a světský? Spasitel sám přece v té souvislosti prohlásil, že bude jako psanec: „Nebo pravím vám, že se ještě to písmo musí naplniti na mně, což psáno: A s nešlechetnými počten jest. Nebo ty věci, které svědčí o mně, konec berou.“ (v.37)

Církvi Ježíše Krista je dán jen „meč Ducha“ jako symbol Slova Božího: „A přilbu spasení vezměte, i meč Ducha, jenž jest slovo Boží.“ (Ef.6:17), ale nikdy ten světský meč! Církev Ježíše Krista nikdy jiné nepronásledovala, ale byla sama pronásledována; historie to dokazuje. Apoštolům Pán řekl: „Pamatujte na řeč mou, kterouž jsem já mluvil vám: Není služebník větší nežli pán jeho. Poněvadž se mně protivili, i vám se protiviti budou; poněvadž řeči mé zachovali, i vaší zachovávati budou.“ (Jan.15:20) Náš Spasitel k těm deseti přikázáním přidal ještě jedno: „Přikázání nové dávám vám, abyste se milovali vespolek; jako já miloval jsem vás, tak abyste i vy milovali jeden druhého.“ (Jan.13:34)

Skrze to vysvětlení Dvou mečů katolického kostela bylo přikázání: „Nezabiješ!“ učiněno neplatným a zabíjení bylo přikázáním. Papežové používali světský meč a všichni, kteří se nepodřídili, byli vydáni smrti. Tomu, kdo čte, co papež Urban II. 27. listopadu 1095 v Clermontu řekl, a kde ty křižáky k usmrcení všech nepřátel vyzval, to bude jasné. Křižákům bylo zaručeno odpuštění jejich hříchů a prominutí trestu. Když to vojsko roku 1099 obklíčilo Jeruzalém, byly desetitisíce židů a muslimů zavražděny. V sedmi křížových taženích v letech mezi 1095 a 1272 to byly miliony. Nucené pokřesťanšťování, inkvizice, pronásledování jinak věřících, upalování čarodějnic, až po zavraždění tisíců hugenotů ve Francii v jediné noci z 23. srpna na 24. srpna 1572: Všechno se stalo, „ke cti svaté Trojice“ „ve jménu Otce a Syna a Ducha svatého“.

Zní hlas volajícího: Ve všech časech byla také duchovní probuzení. Opravdu biblicky věřící byli vystavení pronásledování katolickým kostelem a často vydáni na smrt, ať to byli ti Albisriederští, Valdenští, Katharerští, Čeští bratři a jiní. Tak byl Jan Hus, kterému Boží Slovo bylo obzvlášť drahé, za smíchu otců koncilu upálen na hranici 6. července 1415 v Konstanci. Ta zem byla napájena krví mučedníků. Co na sebe římští papežové naložili za viny, na Zemi nemělo obdoby. „Ale v něm nalezena jest krev proroků a svatých i všech zmordovaných na zemi.“ (Zj.18:24) Při posledním soudu budou souzeni před těmi, které nechali masově vyvraždit.

V prvním dopise ve Zj.2:2 chválí Pán Svou církev: „Znám skutky tvé, a práci tvou, i trpělivost tvou, a že nemůžeš trpěti zlých; azkusil jsi těch, kteří se praví býti apoštolé, ale nejsou, a shledal jsi, že jsou lháři.“

Pavel se v mnohých dopisech znepokojuje, zvláště v napomenutích Tessalonicenským a Timoteovi, že nastane odpadnutí od pravé víry. Církev v Korintu musel apoštol napomínat: „Ale bojím se, aby snad, jako had svedl Evu chytrostí svou, tak nebyly porušeny mysli vaše, abyste se totiž neuchýlili od prostoty, která jest v Kristu.

Nebo kdyby někdo přišel, jiného Ježíše vám kázal, kterého jsme my nekázali, aneb kdybyste jiného ducha přijali, kterého jste prve nepřijali, anebo jiné evangelium, které jste od nás nevzali, slušně byste to snášeli.“ (2.Kor.11:3-4)

V Gal.1:6-8 vyřkl ten apoštol prokletí nade všemi, kteří zvěstují jiné evangelium: „Ale bychom pak i my neb anděl s nebe kázal vám mimo to, což jsme vám kázali, prokletý buď.“ Ta věc je velice, velice vážná.

Jak ten had na počátku přirozeného stvoření v zahradě Eden zasel pochybnost ve slovo, které Bůh ten Pán Adamovi řekl, argumentem: „Zdali Bůh skutečně řekl…?“, a tak vznikla nevíra a svedení Evy bylo skutkem možné, tak to bylo v průběhu času apoštolů a potom se tak děje až dodnes: Pochybnost o slovu, nevíra, neposlušnost, pád do hříchu církve: odpadnutí od Slova. Obě ilustrace jsou dobrou představou ze zahrady Eden.

Slovo Boží bylo zpochybněno, vlastní výklady a učení zavedeny. Ať se to stalo kdekoliv, bylo všechno uctívání marné, jak to Pán musel tehdy říci Židům: „Dobře o vás pokrytcích prorokoval Izaiáš, jakož psáno jest: Lid tento rty mne ctí, srdce pak jejich daleko jest ode mne. Ale nadarmo mne ctí, učíce učení, kterážto nejsou než ustanovení lidská.“ (Mar.7:6-7) Také to, co Ježíš řekl znalcům Písma, kteří měli svá vlastní učení, platí ještě dnes: „Já pak že pravdu pravím, nevěříte mi… Kdo z Boha jest, slova Boží slyší; proto vy neslyšíte, že z Boha nejste.“ (Jan.8:45+47) Jsou to stále ještě dvě různá duchovní semena: „On pak odpovídaje, řekl jim: Rozsévač dobrého semene jest Syn člověka. A pole jest tento svět, dobré pak símě jsou synové království, ale koukol jsou synové toho zlostníka.“ (Mat.13:37-38)

Opravdové uctívání Boha může přijít jen z obnoveného čistého srdce. Náš Pán řekl: „Ale jde hodina, a nyní jest, kdyžto praví modlitebníci modliti se budou Otci v duchu a v pravdě. Neboť takových Otec hledá, aby se modlili jemu. Bůh duch jest, a ti, kteří se jemu modlí, v duchu a v pravdě musejí se modliti.“ (Jan.4:23-24). Kdo není Duchem svatým veden uctívat podle Slova Božího, ten míjí Boha.

V 2.Tes.2 již Pavel ten konečný odpad a toho člověka hříchu, který jej reprezentuje, předpověděl: „… člověk hříchu, syn zatracení, protivící a povyšující se nade všecko, což slove Bůh, anebo čemu se děje Božská čest, takže se posadí v chrámě Božím, tak sobě počínaje, jako by byl Bůh“ (v.4) … „A se všelikým podvodem nepravosti v těch, jenž hynou, protože lásky pravdy nepřijali, aby spaseni byli. A protož pošle jim Bůh mocné dílo podvodů, aby věřili lži,“ (v.10-11). Kdo Slovo jako jedině platnou pravdu pro sebe a pro církev nerespektuje a nevěří, ten je odsouzen k věření náboženské lži.

Je nepochopitelné, co se v post-apoštolském čase dělo: Muži, kteří jsou uctíváni jako otcové kostela, předkládali pohanstvím ovlivněné učitelské názory a nalezli přívržence. Ti tzv. otcové byli křesťanské osobnosti, ale žádní apoštolové Ježíše Krista. Žádný neměl pravé Boží povolání. Nejznámější jsou Athanasius, Augustin a Hieronymus. To byli muži z řeckého pohanství, kteří často ani jednou neprožili opravdové obrácení ke Kristu a ještě se nacházeli v pověrách a do křesťanství vpravili své vlastní představy.

Od roku 313, kdy císař Konstantin prohlásil už mezitím zesvětštělé křesťanství za oficiální státní náboženství, nastal tragický vývoj. Od 20. května do 25. července roku 325 sezval biskupy různých směrů víry na koncil do Nicei. Tehdy bylo již 127 křesťanských směrů v zemích, které spadaly pod Římskou říši. Po mocném střetu a diskuzích bylo předsedajícím Athanasiem formulováno zcela nebiblické trojiční vyznání víry, se kterým ne všichni souhlasili. S ohledem na Syna Božího se v něm říká: „… a na jednoho jediného Pána Ježíše Krista, Božího jediného Syna, který z Otce narozen je před celým světem, Bůh z Boha, Světlo ze Světla, opravdový Bůh z opravdového Boha, narozen, ne stvořen, s Otcem v stejné bytosti.“ (Vater der Christenheit, str. 40)

Až dodnes Bůh žádného věčného Syna nezplodil, natož porodil. Jeden věčný Syn nikdy nebyl. V těch 4000 letech Starého Zákona nemluvil žádný prorok o nějakém Otci v nebi nebo dokonce o nějakém Synu, nýbrž více než 4000krát o Bohu tom PÁNU – Elohim–JAHWEH. V dopisech apoštolů čteme od Řím.1-7 stále znovu oslovení: „Milost vám a pokoj od Boha, Otce našeho a Pána Ježíše Krista.“ Ani jednou není: „… od Boha toho Syna“ nebo „… od Boha Ducha svatého“. Tak jistě, že se ten věčný Bůh Elohim zjevil jako PÁN/JAHWE, ve viditelné postavě v zahradě Eden putoval a Adama stvořil ke Svému obrazu, tak jistě se stejný Bůh jako Otec v nebi zjevil ve Svém jednorozeném Synu na Zemi. Proto mohl Pán Ježíš říci: „Kdo vidí Mne, vidí Otce.“ (Jan.14:9) Aby nás spasil, zjevil se Bůh v masitém těle (1.Tim.3:16).

Zaslíbení o narození Syna jako Spasitele nalézáme na mnoha místech Starého Zákona. Některá z nich:

„JÁ budu jemu otcem, a on mi bude synem.“ (2.Sam.7:14)

„Vypravovati budu úsudek. ON řekl ke mně: Syn můj ty jsi, já dnes zplodil jsem tě.“ (Ž.2:7)

„Ježto ty jsi, kterýž jsi mne vyvedl z života matky.“ Ž.22:10-11)

„On volaje ke mně, dí: Ty jsi otec můj, Bůh silný můj a skála spasení mého. Já také za prvorozeného vystavím jej, a za vyššího králů zemských.“ (Ž.89:27-28)

„Aj, panna počne, a porodí syna.“ (Iz.7:14)

„Nebo dítě narodilo se nám, syn dán jest nám, i bude knížectví na rameni jeho, a nazváno bude jméno jeho: Předivný, Rádce, Bůh silný, Rek udatný, Otec věčnosti, Kníže pokoje.“ (Iz.9:6) – ale nikdy „Věčný-Syn“!

„A ty Betléme Efrata, jakkoli jsi nejmenší … z tebe mi vyjde ten, který má býti Panovníkem v Izraeli…“ (Mich.5:2)

Když se ten čas naplnil, stalo se to. Tak to píše Matouš hned v první kapitole: „Toto pak všecko stalo se, aby se naplnilo, což pověděno bylo ode Pána skrze proroka, řkoucího: Aj, panna těhotná bude, a porodí syna, a nazveš jméno jeho Emmanuel, jenž se vykládá: S námi Bůh.“ (Mat.1:22-23)

V Lukáši 1 a 2 je přesně popsáno vše, co souvisí s narozením Syna Božího: „I řekl jí anděl: Neboj se, Maria, nebo jsi nalezla milost u Boha. A počneš v životě a porodíš syna, a nazveš jméno jeho Ježíš (hebr. Jahschua) … Duch svatý sestoupí v tě, a moc Nejvyššího zastíní tobě; a protož, což se z tebe svatého narodí, slouti bude Syn Boží.“ „… I řekla Maria: Aj, služebnice Páně, staň mi se podle slova tvého.“ (Luk.1:30-31, 35,38)

Zní hlas volajícího: „Slyšte to, všichni lidé!“ Toto je hodina pravdy! Kdo má ucho k slyšení, ten slyš, co Duch říká církvi: Biblické je jen to, co je napsáno v Bibli a apoštolské je jen to, co učili a praktikovali apoštolové.

Ta konstrukce trojičního vyznání víry, které bylo neprávem označeno jako „apoštolské vyznání víry“ a v roce 325 na koncilu v Nicei a roku 381 na koncilu v Konstantinopoli ustanoveno, nemá s biblickým, skutečným apoštolským vyznáním původní církve nic společného. Na koncilu v Nicei byl Syn prohlášen za druhou osobu, na koncilu v Konstantinopoli Duch svatý za třetí osobu Božství. Již krátce nato, totiž v roce 385, připojil Hieronymus do svého latinského překladu Vulgáty 7. verš
v 1.Jan.5 tomu odpovídající doplnění: „Nebo tři jsou, kteří svědectví vydávají vnebi: Otec, Slovo, a Duch Svatý, a ti tři jedno jsou.“ 300 let po apoštolech toho z učení apoštolů už moc nezbylo.

V hebrejském a řeckém původním textu v 1.Jan.5:7 stojí jen: „Nebo tři jsou totiž, kteříž svědectví vydávají:“ Následuje: „Duch, a Voda, a Krev; a tito tři jsou sjednoceni. Poněvadž svědectví lidské přijímáme, svědectví Boží větší jest. Nebo toto svědectví jest Boží, kteréž vysvědčil o Synu svém.“ (verše 8+9; Mat.3:17; Mat.17:5) Apoštol Petr mohl svědčit: „A ten hlas my jsme slyšeli s nebe pošlý, s ním byvše na oné hoře svaté.“ (2.Pt.1:18)

Martin Luther překlad Vulgáta zavrhl. Nicméně John Wyclif do anglického jazyku překládal z Vulgáty, a proto se ten přidaný text ještě dnes nalézá v Bibli krále Jamese. I když je pod čarou uvedena poznámka, že tento text o třech v nebi není napsán v originálním textu, lze tento dodatek číst ve všech překladech, které vycházejí z Vulgáty. V německých vydáních, ať je to např. Curyšská Bible z roku 1535 nebo Lutherova z roku 1543, až dodnes nacházíme, Bohu dík, přesné vydání původního textu.

 Bible je ze dvou Zákonů – závětí, Staré a Nové Závěti. K závěti se nesmí nic přidávat, nesmí se v ní nic měnit. Pavel apoštol píše: „Bratří, po lidsku pravím: Však potvrzenou smlouvu člověka žádný neruší, aniž k ní kdo co přidává.“ (Gal.3:15)

Na konci Nového Zákona stojí ve Zj.22:18-19 dvojnásobné varování: „Osvědčuji pak každému, kdo by slyšel slova proroctví knihy této, jestliže by kdo přidal k těmto věcem, že jemu přidá Bůh ran napsaných v knize této. Ajestliže by kdo ujal něco od slov proroctví tohoto, odejme Bůh díl jeho z knihy života, a z města svatého, a z těch věcí, kteréž jsou napsány v knize této.“

Od vzniku křesťanských kostelů ve 4. století bylo každé biblické učení pozměněno a Ježíš Kristus, ten Spasitel, byl učiněn vedlejší věcí. Ani jedno z rozhodnutí koncilu nebo těch dogmat, která byla v průběhu kostelních dějin proklamována, není biblické. Také o žádném zástupci Krista, nebo Petrově následovníkovi Bible nic neví. Katolický kostel slova Ježíše v Mat.16:18 vyložil jako papežský úřad. Pán Ježíš tam ale neřekl k Petrovi: „… na tobě chci postavit Svoji církev“, nýbrž: „Na této skále chci Já Svoji církev postavit“ – a ta skála je Ježíš Kristus.

Zní hlas volajícího: Slyšte to, všichni lidé: Žádný státní ani zemský kostel není církví vzdělanou Kristem, tím Spasitelem, ani katolický ani ortodoxní, ani koptský, ani chaldejský, ani syrský ani egyptský kostel. To všechno jsou křesťanské sbory, ale ne církev Ježíše Krista. Církev Ježíše sestává jen z biblicky věřících. Je tragické, že každý kostel, též anglikánský a luteránský, svým členům zprostředkovává dojem, že jejich blaho je zaručeno. Až dodnes ale ještě žádný kostel nikoho nespasil. Avšak všichni ze všech kostelů a náboženství mohou být vírou v Ježíše Krista skrze osobní spásné prožití obráceni (Sk.3:19).

Císaři, králové a panovníci určovali náboženství země. Tak byl svět do náboženství rozdělen: Zde buddhismus, jinde hinduismus, šintoismus; zde sunnité, tam šíité, jinde alevité a alavité; zde katolíci, jinde protestanti. V Asii a Africe určují náboženství náčelníci kmenů. Bůh ale není v žádném náboženství, Bůh se zjevil jen v Ježíši Kristu, a jen ve Spasiteli se můžeme s Bohem potkat (2.Kor.5:19).

V křesťanských kostelech byla spásná víra v Ježíše Krista, toho Spasitele, nahrazena svátostmi, přestože Bible jednoznačně dosvědčuje osobní víru: „Kdo uvěří a pokřtí se, spasen bude; kdo pak neuvěří, bude zatracen.“ (Mar.16:16) Podle kostelního učení pokropení příp. polévání vodou čela kojence nebo dospělého má být znovuzrozením z vody a z Ducha (Jan.3:5), ale ve skutečnosti to tak není. Pokropení zavedl Konstantin, který v roce 337 byl na smrtelné posteli třikrát pokropen na čele biskupem Eusebiem, ten jako první užil trojiční formuli „ve jménu Otce a Syna a Ducha svatého“. Tak se měl stát křesťanem, ale až do poslední chvíle vzýval boha slunce Sol.

Také Večeři Páně je dáván zcela jiný smysl, ačkoliv je to v 1.Kor.10:14-22 jasně popsáno: „Kalich dobrořečení, kterému dobrořečíme, zdali není společnost krve Kristovy? A chléb, který lámeme, zdali není společnost těla Kristova? Nebo jeden chléb, jedno tělo mnozí jsme; všichni zajisté z jednoho chleba jíme.“

O nějaké proměně chleba nebo vlastně oplatky v tělo Kristovo nebo vína v Kristovu krev ve Slovu Božím není absolutně nic psáno. Naopak: náš Pán řekl: „Ale pravím vám, že nebudu píti již více z tohoto plodu vinného kořene, až do onoho dne, když jej píti budu s vámi nově v království Otce mého.“ (Mat.26:29) V 1.Kor.11:23-34 stojí také: „Nebo kolikrát byste jedli chléb tento a z kalicha toho pili, smrt Páně zvěstujte, dokud nepřijde.“ Švýcarský reformátor Huldrych Zwingli učení proměny v mešní oběť zavrhl a jasně zastoupil biblické stanovisko: „… A tedy ta mše v základě není nic jiného, než zapírání jediné oběti a utrpení Ježíše Krista a prokletá modloslužba.“ (Heidelberger Katechismus, otázka 80)

Kristus přece nemusí být denně knězem obětováván, nýbrž se jednou provždy obětoval a věčné spasení dokonal. Tak to stojí ve Slovu Božím: „Ale Kristus přišed … Ani skrze krev kozlů a telat, ale skrze svou vlastní krev, všel jednou do svatyně, věčné vykoupení nalezl.“ (Žid.9:12) Amen.

„… čím více krev Kristova, kterýžto skrze Ducha věčného samého sebe obětoval nepoškvrněného Bohu, očistí svědomí vaše od skutků mrtvých k sloužení Bohu živému?“ (Žid.9:14)

„… V kteréžto vůli posvěceni jsme skrze obětování těla Ježíše Krista jednou provždy.“ (Žid.10:10) Amen.

Bible také nezná žádné vysvěcování nebo prohlašování mrtvých za svaté. V kázání na Hoře (Mat.5) dal Pán Ježíš žijícím věřícím devět blahoslavenství; jedno z toho je: „Blahoslavení čistého srdce, nebo oni Boha viděti budou!“ atd. Na Jeho pravé následovníky se ještě dnes vztahuje: „Ale oči vaše blahoslavené jsou, že vidí, i uši vaše, že slyší.“ (Mat.13:16)

„A stane se, že každý, kdokoli vzýval by jméno Páně, spasen bude.“ (Sk2:21)

„Blahoslavený a svatý, kdo má díl v prvním vzkříšení. Nad těmi ta druhá smrt nemá moci, ale budou kněží Boží a Kristovi, a kralovati s ním budou tisíc let.“ (Zj.20:6)

Tak byla panna Marie, která nalezla milost před Bohem, z důvodu její víry prohlášena za blahoslavenou: „A blahoslavená, kteráž uvěřila, neboť dokonány budou ty věci, které jsou pověděny jí ode Pána.“ (Luk.1:45) Přestože matka Spasitele byla vyvolená, musela i ona prožít křest Duchem o Letnicích. O ní je spolu se sto dvaceti na vrchní síni, kteří se shromáždili k modlitbě, poslední zmínka ve Sk.1:14: „Ti všichni trvali jednomyslně na modlitbě a pokorné prosbě sženami a s Marií, matkou Ježíšovou, i s bratřími Jeho.“ Pojem „matka Boží“ vBibli neexistuje. Alžběta řekla: „A odkud mi to, aby přišla matka Pána mého ke mně?“ (Luk.1:43)

Žádné učení, žádná praxe, nic v říšském kostele nesouhlasí ani s Bohem, ani se Slovem Božím. Každé učení bylo pozměněno a pouze dekorováno Biblickými citáty. Tady také nepomohou žádná prohlášení jako: „Jen kdo má kostel za matku, může mít Boha za Otce.“ V Bibli také není nic o tělesném nanebevzetí Marie, nic o Mariiných zjeveních, ta naopak svědčí: „Nebo žádný nevstoupil v nebe, než ten, jenž sestoupil s nebe, Syn člověka, kterýž jest v nebi.“ (Jan.3:13) Bible také nic neví o tom, že by ona byla prostředkyní. O tom je řečeno: „Jeden jest zajisté Bůh, jeden také i prostředník Boží a lidský, člověk Kristus Ježíš.“ (1.Tim.2:5). O Marii jako přímluvkyni není žádná zmínka, nýbrž: „Synáčkové moji, toto vám píši, abyste nehřešili. Pakli by kdo zhřešil, přímluvce máme u Otce, Ježíše Krista spravedlivého. A on jest oběť slitování za hříchy naše, a netoliko za naše, ale i za hříchy všeho světa.“ (1.Jan.
2:1-2) Amen.

Tragický vývoj od uznání křesťanství jako státního kostela započal. Úvodem trojičního učení byla slova misijního pověření v Mat.28:19, kde se jedná o novozákonní jméno Smlouvy, ve kterém se Bůh jako Otec v Synu a skrze Ducha svatého zjevil, do kterého mělo být křtěno, stanovena za formuli: „… ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého“, která je Bibli totálně cizí. Pro církev Ježíše Krista ještě dnes platí: „A všecko, cokoli činíte v slovu nebo v skutku, všecko čiňte ve jménu Pána Ježíše, díky činíce Bohu a Otci skrze něho.“ (Kol.3:17)

Nyní pak je i od Židů požadováno, aby uznali „Trojici“. Oni trojičního boha nemohli přijmout, neboť již první přikázání z úst Božích znělo: „Já jsem Pán Bůh tvůj, který jsem tě vyvedl z země Egyptské, z domu služby. Nebudeš míti bohů jiných přede mnou. Neučiníš sobě rytiny, ani jakého podobenství těch věcí…“ (2.Moj.20:2-4) „Věz tedy dnes a obnov to v srdci svém, že Pán jest Bůh na nebi svrchu i na zemi dole, a není žádného jiného.“ (5.Moj.4:39)

Tím trojičním vyznáním také začalo pronásledování Židů. Byli proklínáni a označováni jako vrazi Krista a Boha. „Smiřte na nich smrt toho Ukřižovaného!“ bylo hlasitě hlásáno. V roce 321 jim bylo zakázáno světit sobotu a nařízena neděle; synagogy byly proměněny v chlévy.

Ten nesmírný rozdíl mezi církví Ježíše Krista a etablovaným říšským kostelem ukazuje kostelní historii také skrze následující prohlášení: „Papež a císař jako nositelé křesťanského světového pořádku“ (Velké ilustrované dějiny kostela
str. 74 – v něm. vydání). „K této jeho (papežské) autoritě patří dva meče, duchovní a světský – tak to učí evangelium (Luk.22:38) … Oba meče tak náleží k autoritě kostela, ten duchovní a světský. Jeden je přece pro katolický kostel, druhý katolickým kostelem vedený: ten jeden rukou kněze, ten druhý užívají králové a vojáci, ale podle pověření a tolerance kněze.“ (Velké ilustrované dějiny kostela, str. 94 – v něm. vydání).

Představme si to totální zaslepení před očima: Dva meče, které s sebou nesl jeden muž (Luk.22:36-38), které jsou uvedeny ve spojení s utrpením Krista, byly zneužity jako ospravedlnění k výkonu moci. Jak bylo možné, že z toho byl udělán závěr, že katolickému kostelu jsou dány dva meče, totiž duchovní a světský? Spasitel sám přece v té souvislosti prohlásil, že bude jako psanec: „Nebo pravím vám, že se ještě to písmo musí naplniti na mně, což psáno: A s nešlechetnými počten jest. Nebo ty věci, které svědčí o mně, konec berou.“ (v.37)

Církvi Ježíše Krista je dán jen „meč Ducha“ jako symbol Slova Božího: „A přilbu spasení vezměte, imeč Ducha, jenž jest slovo Boží.“ (Ef.6:17), ale nikdy ten světský meč! Církev Ježíše Krista nikdy jiné nepronásledovala, ale byla sama pronásledována; historie to dokazuje. Apoštolům Pán řekl: „Pamatujte na řeč mou, kterouž jsem já mluvil vám: Není služebník větší nežli pán jeho. Poněvadž se mně protivili, i vám se protiviti budou; poněvadž řeči mé zachovali, i vaší zachovávati budou.“ (Jan.15:20) Náš Spasitel k těm deseti přikázáním přidal ještě jedno: „Přikázání nové dávám vám, abyste se milovali vespolek; jako já miloval jsem vás, tak abyste i vy milovali jeden druhého.“ (Jan.13:34)

Skrze to vysvětlení Dvou mečů katolického kostela bylo přikázání: „Nezabiješ!“ učiněno neplatným a zabíjení bylo přikázáním. Papežové používali světský meč a všichni, kteří se nepodřídili, byli vydáni smrti. Tomu, kdo čte, co papež Urban II. 27. listopadu 1095 v Clermontu řekl, a kde ty křižáky k usmrcení všech nepřátel vyzval, to bude jasné. Křižákům bylo zaručeno odpuštění jejich hříchů a prominutí trestu. Když to vojsko roku 1099 obklíčilo Jeruzalém, byly desetitisíce židů a muslimů zavražděny. V sedmi křížových taženích v letech mezi 1095 a 1272 to byly miliony. Nucené pokřesťanšťování, inkvizice, pronásledování jinak věřících, upalování čarodějnic, až po zavraždění tisíců hugenotů ve Francii v jediné noci z 23. srpna na 24. srpna 1572: Všechno se stalo, „ke cti svaté Trojice“ „ve jménu Otce a Syna a Ducha svatého“.

Zní hlas volajícího: Ve všech časech byla také duchovní probuzení. Opravdu biblicky věřící byli vystavení pronásledování katolickým kostelem a často vydáni na smrt, ať to byli ti Albisriederští, Valdenští, Katharerští, Čeští bratři a jiní. Tak byl Jan Hus, kterému Boží Slovo bylo obzvlášť drahé, za smíchu otců koncilu upálen na hranici 6. července 1415 v Konstanci. Ta zem byla napájena krví mučedníků. Co na sebe římští papežové naložili za viny, na Zemi nemělo obdoby. „Ale v něm nalezena jest krev proroků a svatých i všech zmordovaných na zemi.“ (Zj.18:24) Při posledním soudu budou souzeni před těmi, které nechali masově vyvraždit.