Po tisíci letech neomezené vlády katolického kostela nastala duchovní renovace a rozpomenutí se na Bibli. Martin Luther, Huldrych Zwingli, Jean Calvin, Schwenckfeld, Erasmus, Thomas Münzer, Melchior Hofman a jiní, kteří proti papežovi a katolickému kostelu protestovali, napomohli reformaci k průlomu. Přibití 95 tezí na zámeckém kostele ve Wittenbergu 31. října 1517 je známé; vystoupení Luthera 17. dubna 1521 před císařem a knížetem ve Wormsu rovněž. Jeho výrok: „Nejsem přesvědčen svědectvím písma nebo jasnými racionálními důvody – neboť nevěřím ani papežovi ani koncilům, protože je skutečností, že se častěji mýlili –, a tak zůstávám přemožen mnou uvedenými místy Písma a mé svědomí v zajetí Slova Božího. A proto nemohu a nebudu odvolávat. Neboť jednání proti svědomí nepřináší jistotu ani spasení. Bůh mi pomoz, Amen!“ je zdokumentován (Velké ilustrované dějiny katolického kostela, str. 136 v něm. vydání).

Žel, nově vzniklé kostely – luteránský, reformovaný, anglikánský – rovněž převzaly nicejské vyznání víry a dodnes trvají na křtu dětí a učení Trojice. Souběžně s tím probíhala zvláště v protestantských územích další probuzení, tak např. také anabaptistů (novokřtěnců).

V duchovním obnovení zvěstovatelé evangelia Ježíše Krista stále více zdůrazňovali biblické pravdy. Předně bylo kázáno spasení a odpuštění skrze obětní krev Krista; všude nastala mnohá obrácení. John Smith, zakladatel baptistů, John Wesley, skrze něhož vznikli metodisté, Menno Simons z jehož zvěstování vyšli mennonité, William Booth, zakladatel Armády spásy, Dwight Moody, Georg Müller a mnoho jiných zvěstovali evangelium, tím že zdůrazňovali pokání a obrácení ke Kristu jako osobní prožití spásy. Slovo z Řím.5:9 nebylo důležité jen Lutherovi, nýbrž všem zvěstovatelům evangelia: „Čím tedy více nyní již ospravedlněni jsouce krví jeho, spaseni budeme skrze něho od hněvu.“ – Ospravedlnění před Bohem nedosáhneme vlastními skutky, nýbrž skrze víru v dokonalé spasení skrze Ježíše Krista.

Může být řečeno, že těch 500 let od reformace bylo skrze různé probuzenecké kazatele použito k tomu, ty věřící zavést hlouběji do Božího Slova a zasvěcení života. Pravá víra přichází vždy ze Slova Božího (Řím.10:17). Již o Abrahamovi, který platí za otce víry, je psáno: „Uvěřil pak Abraham Bohu, i počteno jemu za spravedlnost.“ (Řím.4:3; Žid.11:8-10) Bůh sám je pravdivý; každý člověk je lhář (Řím.3:4).

K 500. výročí reformace 2017 byly napsány tisíce článků, konaly se stovky událostí. Ale při přesném sledování všechny kostely a svobodné kostely zůstaly u toho, co při svém založení stanovily jako vyznání víry. Nyní se vrací dcery kostela vzdor všem rozdílům do klínu mateřského kostela. To je „ta jednota v rozmanitosti“. Ježíš, ten Spasitel, míní ale úplně jinou jednotu, totiž jednotu s Bohem v souladu se Slovem a vůlí Boží: „Já v nich, a ty ve mně, aby dokonáni byli v jedno, a aby poznal svět, že jsi ty mne poslal, a že jsi je miloval, jako jsi i mne miloval.“ (Jan.17:23)

Po tisíci letech neomezené vlády katolického kostela nastala duchovní renovace a rozpomenutí se na Bibli. Martin Luther, Huldrych Zwingli, Jean Calvin, Schwenckfeld, Erasmus, Thomas Münzer, Melchior Hofman a jiní, kteří proti papežovi a katolickému kostelu protestovali, napomohli reformaci k průlomu. Přibití 95 tezí na zámeckém kostele ve Wittenbergu 31. října 1517 je známé; vystoupení Luthera 17. dubna 1521 před císařem a knížetem ve Wormsu rovněž. Jeho výrok: „Nejsem přesvědčen svědectvím písma nebo jasnými racionálními důvody – neboť nevěřím ani papežovi ani koncilům, protože je skutečností, že se častěji mýlili –, a tak zůstávám přemožen mnou uvedenými místy Písma a mé svědomí v zajetí Slova Božího. A proto nemohu a nebudu odvolávat. Neboť jednání proti svědomí nepřináší jistotu ani spasení. Bůh mi pomoz, Amen!“ je zdokumentován (Velké ilustrované dějiny katolického kostela, str. 136 v něm. vydání).

Žel, nově vzniklé kostely – luteránský, reformovaný, anglikánský – rovněž převzaly nicejské vyznání víry a dodnes trvají na křtu dětí a učení Trojice. Souběžně s tím probíhala zvláště v protestantských územích další probuzení, tak např. také anabaptistů (novokřtěnců).

V duchovním obnovení zvěstovatelé evangelia Ježíše Krista stále více zdůrazňovali biblické pravdy. Předně bylo kázáno spasení a odpuštění skrze obětní krev Krista; všude nastala mnohá obrácení. John Smith, zakladatel baptistů, John Wesley, skrze něhož vznikli metodisté, Menno Simons z jehož zvěstování vyšli mennonité, William Booth, zakladatel Armády spásy, Dwight Moody, Georg Müller a mnoho jiných zvěstovali evangelium, tím že zdůrazňovali pokání a obrácení ke Kristu jako osobní prožití spásy. Slovo z Řím.5:9 nebylo důležité jen Lutherovi, nýbrž všem zvěstovatelům evangelia: „Čím tedy více nyní již ospravedlněni jsouce krví jeho, spaseni budeme skrze něho od hněvu.“ – Ospravedlnění před Bohem nedosáhneme vlastními skutky, nýbrž skrze víru v dokonalé spasení skrze Ježíše Krista.

Může být řečeno, že těch 500 let od reformace bylo skrze různé probuzenecké kazatele použito k tomu, ty věřící zavést hlouběji do Božího Slova a zasvěcení života. Pravá víra přichází vždy ze Slova Božího (Řím.10:17). Již o Abrahamovi, který platí za otce víry, je psáno: „Uvěřil pak Abraham Bohu, i počteno jemu za spravedlnost.“ (Řím.4:3; Žid.11:8-10) Bůh sám je pravdivý; každý člověk je lhář (Řím.3:4).

K 500. výročí reformace 2017 byly napsány tisíce článků, konaly se stovky událostí. Ale při přesném sledování všechny kostely a svobodné kostely zůstaly u toho, co při svém založení stanovily jako vyznání víry. Nyní se vrací dcery kostela vzdor všem rozdílům do klínu mateřského kostela. To je „ta jednota v rozmanitosti“. Ježíš, ten Spasitel, míní ale úplně jinou jednotu, totiž jednotu s Bohem v souladu se Slovem a vůlí Boží: „Já v nich, a ty ve mně, aby dokonáni byli v jedno, a aby poznal svět, že jsi ty mne poslal, a že jsi je miloval, jako jsi i mne miloval.“ (Jan.17:23)