Reformaci skrze Luthera před 500 lety si připomínají v tomto roce jak evangelické tak i katolické kostely četnými, částečně ekumenickými akcemi. Ale ve skutečnosti začal návrat k tomu, co je v Bibli napsáno, k obrácení jednotlivců ke Kristu, ke Spasiteli a osobní vztah k Bohu, již o 150 let dříve Johnem Wyclifem v Anglii a Janem Husem v Čechách. Erasmus v Rotterdamu, Holanďan, jako první zveřejnil Nový Zákon v řeckém původním textu. Reformace nebyla omezená na Německo, ta se šířila v celé Evropě. Luther napomohl k definitivnímu průlomu reformace. Protože poznal důležitost Bible, tak ji přeložil pro všechen lid do němčiny.

Kdo čte, jak rozdílné byly poznatky reformátorů a témata, o kterých se dohadovali, pochopí, že to byl jen začátek. Následovala probuzení pod Menno Simonsem zakladatelem mennonitů, pod Johnem Smithem předchůdcem baptistů, pod Johnem Wesleym, od něhož vyšli metodisté. Také Graf Zinzendorf pro bratrskou církev a jiní kazatelé probuzení v následujících letech do zvěstování stále více zahrnovali biblická témata a prožití spásy. Tak to pokračovalo až do 20. století. Letniční probuzení, které začalo vylitím Ducha 9. dubna 1906 na Azusa ulici v Los Angeles, bylo průlomem k původnímu křesťanství, co se týká duchovních darů, ale ještě ne k čistému učení apoštolů. Mnohé z toho vzniklé letniční sbory zůstaly při trojičním vyznání víry, které bylo zformulováno roku 325 n.l. v Nicei, na koncilu roku 381 v Cařihradu doplněno a nazváno „apoštolským vyznáním víry“. Musí být jasně řečeno, že těchto koncilů se apoštolové neúčastnili. Biblické vyznání víry je napsáno jen v Bibli, a jen to, co apoštolové učili v pověření vzkříšeného Spasitele pod přímým vedením Ducha svatého, je apoštolské a pro Církev Ježíše Krista až do konce platné. Je to vedení do bludu, nadepsat titulky „Žádné jiné evangelium“, jestliže se pak přece předkládají tradiční podání. Nikomu není nic platné užívat pojmu „věrni Bibli“, když pak následuje svědectví, že to vzniklo s říšským kostelem ve 4. století, ale nemá to nic společného s Biblí. V Jan.17 nemluví Spasitel o jednotě těch mnohých kostelů, nýbrž o duchovní jednotě věřících: „Já v nich, a Ty ve mně, aby dokonáni byli v jedno.“

O tom, co apoštol Pavel v Božím pověření musel psát, by měli všichni ve všech křesťanských konfesích vážně uvažovat:
„Já podle milosti Boží mně dané, jako moudrý stavitel, základ jsem založil, jiný pak na něm staví. Ale jeden každý viz, jak na něm staví.“ (1.Kor.3:10).

„Vzdělaní na základ apoštolský a prorocký, kdežto jest gruntovní úhelný kámen sám Ježíš Kristus, na němž všecko stavení příslušně vzdělané roste v chrám svatý v Pánu; na kterém i vy spolu vzděláváte se v příbytek Boží, v Duchu svatém.“ (Ef.2:20-22).

„J e d e nPán, j e d n avíra, j e d e nkřest, j e d e nBůh a Otec všech, kterýž jest nade všecko, a skrze všecko, i ve všech vás“ (Ef.4:5-6).

„Ale bychom pak i my neb anděl s nebe kázal vám mimo to, což jsme vám kázali, prokletý buď“ (Gal.1:8).

Všichni reformátoři se v jednom shodli, že papeže jako zástupce Krista odmítli, zrovna tak jako tehdejší obchodování s odpustky,kult Marie, avůbec všechny kulty svatých, obrazů a relikvií. S tím byl spojen také úklid v reformovaných kostelních budovách: sochy, obrazy, dokonce varhany byly odstraněny. Žel, to učení stále ještě v těch kostelech a svobodných kostelech nesouhlasí s učením apoštolů; přesně hleděno káže každá společnost víry vlastní evangelium.

Apoštolové nám nezanechali ani tři natožpak sedm svátostí, které by měli spasit. Oni prováděli misijní pověření z Mat.28:19, zvěstovali evangelium o smíření s Bohem, o odpuštění hříchů a na základě Mar.16:16 všechny, kteří uvěřili, křtili na jméno Pána Ježíše Krista. To je to jméno novozákonní Smlouvy, ve kterém se nám Bůh jako Otec v Synu a skrze Ducha svatého zjevil. Boží spása je jenom v Něm (Sk.4:12). Trojiční formule „ve jménu Otce, ve jménu Syna a ve jménu Ducha svatého“ v Bibli ani jednou není užita. Mezinárodní dějiny kostela dosvědčují, že v prvních křesťanských staletích jen ti, kteří uvěřili na jméno Pána Ježíše Krista, byli pokřtěni ponořením. To špatné porozumění Mat. 28:19 se vrací do koncilu roku 381 n.l.

Ve Sk.2 ve dni založení církve, bylo kázáno pokání a odpuštění hříchů: „Tedy Petr řekl k nim: Pokání čiňte, a pokřti se jeden každý z vás ve jménu Ježíše Krista na odpuštění hříchů a přijmete dar Ducha svatého.“ (V.38). První tři tisíce věřících se nechaly pokřtít (Sk.2:37-41). To je ten jediný vzor skrze Skutky apoštolů. Filip kázal v Samaří, a o těch, kteří uvěřili, je svědectví: „… ale pokřtěni toliko byli ve jménu Pána Ježíše“ (Sk.8:14-17). Petr kázal v domě římského setníka Kornelia evangelium Ježíše Krista a Duch svatý padl na posluchače. Potom čteme: „A rozkázal je pokřtít ve jménu Páně“ (Sk.10:43-48). Pavel kázal v Efezu těm, kteří následovali učení Jana Křtitele: „Kteří pak uposlechli, pokřtěni jsou ve jméno Pána Ježíše“ (Sk.19:3-6). To platí v církvi Ježíše Krista až do konce.

O Martinovi Lutherovi a reformaci byly v souvislosti s jubileem reformace napsány stovky článků pro a proti. Jeden titul hlásá: „500 let rozdělení stačí“. Všude se konají shromáždění na usmíření. Vždy se při tom jedná o „jednotu v pluralitě (mnohosti)“. Kde ale zůstává smíření jednotlivců s Bohem skrze Ježíše Krista, toho Spasitele (2.Kor.5:14-21)? Jestliže se ty dceřiné kostely vracejí do mateřského klína kostelu Říma, tak tím dosvědčují, že tam duchovně náležejí. Všichni, kteří nalézají milost u Boha, se vracejí k původní církvi a k učení apoštolů, které vyšlo z Jeruzaléma. Nyní zaznívá poslední volání, které je určeno všem opravdu věřícím nehledě na náboženské vyznání a oni mu budou následovat. „A proto vyjděte z prostředku jejich a oddělte se od nich, praví Pán; a nečistého se nedotýkejte, a Já přijmu vás. A budu vám za Otce, a vy mi budete za syny a za dcery, praví Pán všemohoucí“ (2.Kor.6:17-18).

Podívejme se na celé křesťanství. Kdo z těch více než dvou miliard opravdu prožil obrácení ke Kristu? Kdo prožil znovuzrození ze Slova a z Ducha, které Pán sám vyžaduje: „Odpověděl Ježíš a řekl jemu: Amen, amen pravím tobě: Nenarodí-li se kdo znovu, nemůže vidět království Božího“ (Jan.3:3)? Kdo učinil prožití spásy, jak je popsáno v původním křesťanství. Ještě platí, co napsal apoštol Jan: „A toto jest svědectví to, že život věčný dal nám Bůh, a ten život v Synu jeho jest. Kdo má Syna Božího, má život; kdo nemá Syna Božího, života nemá“ (1.Jan.5:11-12). Žádné náboženství, ani to křesťanské, nepřineslo člověku odpuštění hříchů a Boží spásu.

Také 300 milionů letničních a charismatiků musí čelit otázce: Kolik vás učinilo pokání a modlilo se o odpuštění hříchů a nechalo se biblicky pokřtít na jméno Pána Ježíše Krista? Není to víceméně tak, že všechny kostely a svobodné kostely zvěstují vlastní evangelium a budují svá vlastní království — ne na Kristu, té skále spásy, nýbrž na vlastním vyznání víry? To jsou vážná slova, která Pán v Mat.7:21-23 vyslovil: „Ne každý, kdo mi říká: Pane, Pane, vejde do království nebeského, ale ten, kdo činí vůli Otce mého, kterýž v nebesích jest. Mnozí mi dějí v onen den: Pane, Pane, zdaliž jsme ve jménu tvém neprorokovali, a ve jménu tvém ďáblů nevymítali, a v tvém jménu zdali jsme divů mnohých nečinili? A tehdy jim vyznám, že jsem vás nikdy neznal. Odejděte ode mne, činitelé nepravosti!“

Reformaci skrze Luthera před 500 lety si připomínají v tomto roce jak evangelické tak i katolické kostely četnými, částečně ekumenickými akcemi. Ale ve skutečnosti začal návrat k tomu, co je v Bibli napsáno, k obrácení jednotlivců ke Kristu, ke Spasiteli a osobní vztah k Bohu, již o 150 let dříve Johnem Wyclifem v Anglii a Janem Husem v Čechách. Erasmus v Rotterdamu, Holanďan, jako první zveřejnil Nový Zákon v řeckém původním textu. Reformace nebyla omezená na Německo, ta se šířila v celé Evropě. Luther napomohl k definitivnímu průlomu reformace. Protože poznal důležitost Bible, tak ji přeložil pro všechen lid do němčiny.

Kdo čte, jak rozdílné byly poznatky reformátorů a témata, o kterých se dohadovali, pochopí, že to byl jen začátek. Následovala probuzení pod Menno Simonsem zakladatelem mennonitů, pod Johnem Smithem předchůdcem baptistů, pod Johnem Wesleym, od něhož vyšli metodisté. Také Graf Zinzendorf pro bratrskou církev a jiní kazatelé probuzení v následujících letech do zvěstování stále více zahrnovali biblická témata a prožití spásy. Tak to pokračovalo až do 20. století. Letniční probuzení, které začalo vylitím Ducha 9. dubna 1906 na Azusa ulici v Los Angeles, bylo průlomem k původnímu křesťanství, co se týká duchovních darů, ale ještě ne k čistému učení apoštolů. Mnohé z toho vzniklé letniční sbory zůstaly při trojičním vyznání víry, které bylo zformulováno roku 325 n.l. v Nicei, na koncilu roku 381 v Cařihradu doplněno a nazváno „apoštolským vyznáním víry“. Musí být jasně řečeno, že těchto koncilů se apoštolové neúčastnili. Biblické vyznání víry je napsáno jen v Bibli, a jen to, co apoštolové učili v pověření vzkříšeného Spasitele pod přímým vedením Ducha svatého, je apoštolské a pro Církev Ježíše Krista až do konce platné. Je to vedení do bludu, nadepsat titulky „Žádné jiné evangelium“, jestliže se pak přece předkládají tradiční podání. Nikomu není nic platné užívat pojmu „věrni Bibli“, když pak následuje svědectví, že to vzniklo s říšským kostelem ve 4. století, ale nemá to nic společného s Biblí. V Jan.17 nemluví Spasitel o jednotě těch mnohých kostelů, nýbrž o duchovní jednotě věřících: „Já v nich, a Ty ve mně, aby dokonáni byli v jedno.“

O tom, co apoštol Pavel v Božím pověření musel psát, by měli všichni ve všech křesťanských konfesích vážně uvažovat:
„Já podle milosti Boží mně dané, jako moudrý stavitel, základ jsem založil, jiný pak na něm staví. Ale jeden každý viz, jak na něm staví.“ (1.Kor.3:10).

„Vzdělaní na základ apoštolský a prorocký, kdežto jest gruntovní úhelný kámen sám Ježíš Kristus, na němž všecko stavení příslušně vzdělané roste v chrám svatý v Pánu; na kterém i vy spolu vzděláváte se v příbytek Boží, v Duchu svatém.“ (Ef.2:20-22).

„J e d e n  Pán, j e d n a  víra, j e d e n  křest, j e d e n  Bůh a Otec všech, kterýž jest nade všecko, a skrze všecko, i ve všech vás“ (Ef.4:5-6).

„Ale bychom pak i my neb anděl s nebe kázal vám mimo to, což jsme vám kázali, prokletý buď“ (Gal.1:8).

Všichni reformátoři se v jednom shodli, že papeže jako zástupce Krista odmítli, zrovna tak jako tehdejší obchodování s odpustky,  kult Marie, a  vůbec všechny kulty svatých, obrazů a relikvií. S tím byl spojen také úklid v reformovaných kostelních budovách: sochy, obrazy, dokonce varhany byly odstraněny. Žel, to učení stále ještě v těch kostelech a svobodných kostelech nesouhlasí s učením apoštolů; přesně hleděno káže každá společnost víry vlastní evangelium.

Apoštolové nám nezanechali ani tři natožpak sedm svátostí, které by měli spasit. Oni prováděli misijní pověření z Mat.28:19, zvěstovali evangelium o smíření s Bohem, o odpuštění hříchů a na základě Mar.16:16 všechny, kteří uvěřili, křtili na jméno Pána Ježíše Krista. To je to jméno novozákonní Smlouvy, ve kterém se nám Bůh jako Otec v Synu a skrze Ducha svatého zjevil. Boží spása je jenom v Něm (Sk.4:12). Trojiční formule „ve jménu Otce, ve jménu Syna a ve jménu Ducha svatého“ v Bibli ani jednou není užita. Mezinárodní dějiny kostela dosvědčují, že v prvních křesťanských staletích jen ti, kteří uvěřili na jméno Pána Ježíše Krista, byli pokřtěni ponořením. To špatné porozumění Mat. 28:19 se vrací do koncilu roku 381 n.l.

Ve Sk.2 ve dni založení církve, bylo kázáno pokání a odpuštění hříchů: „Tedy Petr řekl k nim: Pokání čiňte, a pokřti se jeden každý z vás ve jménu Ježíše Krista na odpuštění hříchů a přijmete dar Ducha svatého.“ (V.38). První tři tisíce věřících se nechaly pokřtít (Sk.2:37-41). To je ten jediný vzor skrze Skutky apoštolů. Filip kázal v Samaří, a o těch, kteří uvěřili, je svědectví: „… ale pokřtěni toliko byli ve jménu Pána Ježíše“ (Sk.8:14-17). Petr kázal v domě římského setníka Kornelia evangelium Ježíše Krista a Duch svatý padl na posluchače. Potom čteme: „A rozkázal je pokřtít ve jménu Páně“ (Sk.10:43-48). Pavel kázal v Efezu těm, kteří následovali učení Jana Křtitele: „Kteří pak uposlechli, pokřtěni jsou ve jméno Pána Ježíše“ (Sk.19:3-6). To platí v církvi Ježíše Krista až do konce.

O Martinovi Lutherovi a reformaci byly v souvislosti s jubileem reformace napsány stovky článků pro a proti. Jeden titul hlásá: „500 let rozdělení stačí“. Všude se konají shromáždění na usmíření. Vždy se při tom jedná o „jednotu v pluralitě (mnohosti)“. Kde ale zůstává smíření jednotlivců s Bohem skrze Ježíše Krista, toho Spasitele (2.Kor.5:14-21)? Jestliže se ty dceřiné kostely vracejí do mateřského klína kostelu Říma, tak tím dosvědčují, že tam duchovně náležejí. Všichni, kteří nalézají milost u Boha, se vracejí k původní církvi a k učení apoštolů, které vyšlo z Jeruzaléma. Nyní zaznívá poslední volání, které je určeno všem opravdu věřícím nehledě na náboženské vyznání a oni mu budou následovat. „A proto vyjděte z prostředku jejich a oddělte se od nich, praví Pán; a nečistého se nedotýkejte, a Já přijmu vás. A budu vám za Otce, a vy mi budete za syny a za dcery, praví Pán všemohoucí“ (2.Kor.6:17-18).

Podívejme se na celé křesťanství. Kdo z těch více než dvou miliard opravdu prožil obrácení ke Kristu? Kdo prožil znovuzrození ze Slova a z Ducha, které Pán sám vyžaduje: „Odpověděl Ježíš a řekl jemu: Amen, amen pravím tobě: Nenarodí-li se kdo znovu, nemůže vidět království Božího“ (Jan.3:3)? Kdo učinil prožití spásy, jak je popsáno v původním křesťanství. Ještě platí, co napsal apoštol Jan: „A toto jest svědectví to, že život věčný dal nám Bůh, a ten život v Synu jeho jest. Kdo má Syna Božího, má život; kdo nemá Syna Božího, života nemá“ (1.Jan.5:11-12). Žádné náboženství, ani to křesťanské, nepřineslo člověku odpuštění hříchů a Boží spásu.

Také 300 milionů letničních a charismatiků musí čelit otázce: Kolik vás učinilo pokání a modlilo se o odpuštění hříchů a nechalo se biblicky pokřtít na jméno Pána Ježíše Krista? Není to víceméně tak, že všechny kostely a svobodné kostely zvěstují vlastní evangelium a budují svá vlastní království — ne na Kristu, té skále spásy, nýbrž na vlastním vyznání víry? To jsou vážná slova, která Pán v Mat.7:21-23 vyslovil: „Ne každý, kdo mi říká: Pane, Pane, vejde do království nebeského, ale ten, kdo činí vůli Otce mého, kterýž v nebesích jest. Mnozí mi dějí v onen den: Pane, Pane, zdaliž jsme ve jménu tvém neprorokovali, a ve jménu tvém ďáblů nevymítali, a v tvém jménu zdali jsme divů mnohých nečinili? A tehdy jim vyznám, že jsem vás nikdy neznal. Odejděte ode mne, činitelé nepravosti!“