Musíme vzít na vědomí, že pokaždé, když v Novém Zákoně více než 150krát čteme: “… stojí psáno …”, … jak praví Písmo …”, “… aby se Písmo naplnilo …”, je míněn Starý Zákon. V Novém Zákoně máme 845 citátů ze Starého Zákona, z toho 185 ze Žalmů. Poznáváme z toho, jak důležitý je soulad Starého a Nového Zákona. Bratr Branham řekl 22. srpna 1965: “Starý a Nový Zákon jsou dvě poloviny.”

Po Svém vzkříšení se Pán zjevil dvěma učedníkům na cestě do Emauz a vysvětlil jim biblická místa, která se ve Starém Zákoně vztahovala na Něho: “Zdali srdce naše v nás nehořelo, když mluvil nám na cestě a otvíral nám písma?” (Luk.24:32).

I dalším učedníkům připomněl to, co jim před Svým utrpením a umíráním řekl: “Že se musí naplnit všecko, co je psáno v Zákoně Mojžíšově a v Prorocích i v Žalmech o mně. Tedy otevřel jim mysl, aby rozuměli Písmům” (Luk.24:44b-45).

Apoštol Pavel svůj první dopis církvi v Římě začal následovně: “Já, Pavel, služebník Jezukristův, povolaný apoštol, oddělený k kázání evangelium Božího, které zdávna zaslíbil skrze proroky své v Písmech svatých …” (Řím.1:1-2). Jak Pavel svědčil ve svém prvním dopisu, tak o tom smím i já skrze Boží milost svědčit až po svůj poslední dopis.

Boží evangelium musí být dále předáváno stejným způsobem, jak to bylo Jeho svatými proroky ve svatých písmech předpověděno a zaslíbeno a jak to pro církev v Novém Zákoně převzali apoštolové. Platí to, co napsal Petr: “Toto nejprve znajíce – to je božské musíte – že žádného proroctví Písma výklad nezáleží na rozumu lidském” (v něm. př. Bible: “Přitom vám musí především být jasné, že Písmo nedovoluje žádný svévolný výklad”) (2.Petr.1:20).

Jako závěť zjevuje poslední vůli toho, kdo ji zanechal, tak Stará a Nová závěť ukazuje dědicům, co vlastní. Protože Bůh naše jména zapsal do Své závěti a nás ustanovil jako dědice, smíme mít podíl na tom, co se v království Božím děje. Tak jak jistě Bůh to, co ve Starém Zákoně zaslíbil, plní v průběhu Nového Zákona, tak jistě prožívají všichni Boží synové a dcery jako oprávnění dědicové naplnění toho jim určeného zaslíbení. Všichni ostatní kolem toho míjejí, i když upřímně vyznávají, že jsou věřící.

Pavel porovnal pozemskou závěť se závětí, kterou nám zanechal Bůh: “Bratří, po lidsku pravím: Však potvrzené člověka smlouvy (závěti) žádný neruší, aniž k ní co přidává” (Gal.3:15). Hlavní myšlenkou tohoto důležitého tématu je, k závěti, kterou Bůh ustanovil, absolutně nic nepřidávat a nic z ní odebírat.

Před pozemskou závětí mají všichni respekt, také ti soudci. Jména dědiců jsou zapsána, nic nesmí být pozměněno. Proč se neprojevuje stejný respekt také Bohu a Jeho závěti? Proč jsou k originálu připojovány tak mnohé výklady a tak mnohá falešná učení? (Gal.1:6-8).

Apoštol Jan, který byl pro Slovo Boží a svědectví Ježíšovo vypovězen na ostrov Patmos, píše přímo ve Zj.1:3: “Blahoslavený, kdo čte, i ti, kteří slyší slova proroctví tohoto a ostříhají toho, co je napsáno v něm; nebo čas je blízko.” Praví Boží dědicové a spoludědicové Ježíše Krista mohou přijmout jen to, co je v Boží závěti skutečně napsáno černé na bílém a zanecháno pro nás. Oni jsou velebeni jako blahoslavení, neboť věří každému slovu a zachovávají v srdci, co je ve Slově psáno.

Na konci Zjevení je vysloveno následující vážné varování: “Osvědčuji pak každému, kdo by slyšel slova proroctví knihy této, jestliže by kdo přidal k těmto věcem, že jemu přidá Bůh ran napsaných v knize této. A jestliže by kdo ujal od slov proroctví tohoto, odejme Bůh díl jeho z knihy života, a z města svatého, a z těch věcí, které jsou napsány v knize této” (Zj.22:18-19). Žádné jiné místo bratr Branham tak často neopakoval a nezdůrazňoval, jako toto. Bohem daný rozsudek je definitivní a na všech, kteří se proviňují, bude vykonán.

Hned na to je nám ukázáno, že toto neřekl nějaký prorok a ani apoštol Jan, nýbrž sám Pán: “Tak praví ten, který svědectví vydává o těchto věcech: Jistě, přijdu brzo!”

Nevěsta Krista jen dosvědčuje, co Duch ve Slově řekl, a provolává: “Amen. Přijď tedy, Pane Ježíši!” (v.20).

“A Duch i nevěsta říkají: Pojď. A kdo slyší, řekni: Přijď. A kdo žízní, přijď, a kdo chce, naber vody života darmo.” (v.17).

Musíme vzít na vědomí, že pokaždé, když v Novém Zákoně více než 150krát čteme: “… stojí psáno …”, … jak praví Písmo …”, “… aby se Písmo naplnilo …”, je míněn Starý Zákon. V Novém Zákoně máme 845 citátů ze Starého Zákona, z toho 185 ze Žalmů. Poznáváme z toho, jak důležitý je soulad Starého a Nového Zákona. Bratr Branham řekl 22. srpna 1965: “Starý a Nový Zákon jsou dvě poloviny.”

Po Svém vzkříšení se Pán zjevil dvěma učedníkům na cestě do Emauz a vysvětlil jim biblická místa, která se ve Starém Zákoně vztahovala na Něho: “Zdali srdce naše v nás nehořelo, když mluvil nám na cestě a otvíral nám písma?” (Luk.24:32).

I dalším učedníkům připomněl to, co jim před Svým utrpením a umíráním řekl: “Ž*e se musí naplnit všecko, co je psáno v Zákoně Mojžíšově a v Prorocích i v Žalmech o mně. Tedy otevřel jim mysl, aby rozuměli Písmům”* (Luk.24:44b-45).

Apoštol Pavel svůj první dopis církvi v Římě začal následovně: “Já, Pavel, služebník Jezukristův, povolaný apoštol, oddělený k kázání evangelium Božího, které zdávna zaslíbil skrze proroky své v Písmech svatých …” (Řím.1:1-2). Jak Pavel svědčil ve svém prvním dopisu, tak o tom smím i já skrze Boží milost svědčit až po svůj poslední dopis.

Boží evangelium musí být dále předáváno stejným způsobem, jak to bylo Jeho svatými proroky ve svatých písmech předpověděno a zaslíbeno a jak to pro církev v Novém Zákoně převzali apoštolové. Platí to, co napsal Petr: “Toto nejprve znajíce – to je božské musíte – že žádného proroctví Písma výklad nezáleží na rozumu lidském” (v něm. př. Bible: “Přitom vám musí především být jasné, že Písmo nedovoluje žádný svévolný výklad”) (2.Petr.1:20).

Jako závěť zjevuje poslední vůli toho, kdo ji zanechal, tak Stará a Nová závěť ukazuje dědicům, co vlastní. Protože Bůh naše jména zapsal do Své závěti a nás ustanovil jako dědice, smíme mít podíl na tom, co se v království Božím děje. Tak jak jistě Bůh to, co ve Starém Zákoně zaslíbil, plní v průběhu Nového Zákona, tak jistě prožívají všichni Boží synové a dcery jako oprávnění dědicové naplnění toho jim určeného zaslíbení. Všichni ostatní kolem toho míjejí, i když upřímně vyznávají, že jsou věřící.

Pavel porovnal pozemskou závěť se závětí, kterou nám zanechal Bůh: “Bratří, po lidsku pravím: Však potvrzené člověka smlouvy (závěti) žádný neruší, aniž k ní co přidává” (Gal.3:15). Hlavní myšlenkou tohoto důležitého tématu je, k závěti, kterou Bůh ustanovil, absolutně nic nepřidávat a nic z ní odebírat.

Před pozemskou závětí mají všichni respekt, také ti soudci. Jména dědiců jsou zapsána, nic nesmí být pozměněno. Proč se neprojevuje stejný respekt také Bohu a Jeho závěti? Proč jsou k originálu připojovány tak mnohé výklady a tak mnohá falešná učení? (Gal.1:6-8).

Apoštol Jan, který byl pro Slovo Boží a svědectví Ježíšovo vypovězen na ostrov Patmos, píše přímo ve Zj.1:3: “Blahoslavený, kdo čte, i ti, kteří slyší slova proroctví tohoto a ostříhají toho, co je napsáno v něm; nebo čas je blízko.” Praví Boží dědicové a spoludědicové Ježíše Krista mohou přijmout jen to, co je v Boží závěti skutečně napsáno černé na bílém a zanecháno pro nás. Oni jsou velebeni jako blahoslavení, neboť věří každému slovu a zachovávají v srdci, co je ve Slově psáno.

Na konci Zjevení je vysloveno následující vážné varování: “Osvědčuji pak každému, kdo by slyšel slova proroctví knihy této, jestliže by kdo přidal k těmto věcem, že jemu přidá Bůh ran napsaných v knize této. A jestliže by kdo ujal od slov proroctví tohoto, odejme Bůh díl jeho z knihy života, a z města svatého, a z těch věcí, které jsou napsány v knize této” (Zj.22:18-19). Žádné jiné místo bratr Branham tak často neopakoval a nezdůrazňoval, jako toto. Bohem daný rozsudek je definitivní a na všech, kteří se proviňují, bude vykonán.

Hned na to je nám ukázáno, že toto neřekl nějaký prorok a ani apoštol Jan, nýbrž sám Pán: “Tak praví ten, který svědectví vydává o těchto věcech: Jistě, přijdu brzo!”

Nevěsta Krista jen dosvědčuje, co Duch ve Slově řekl, a provolává: “Amen. Přijď tedy, Pane Ježíši!” (v.20).

“A Duch i nevěsta říkají: Pojď. A kdo slyší, řekni: Přijď. A kdo žízní, přijď, a kdo chce, naber vody života darmo.” (v.17).