Bratr Branham byl požehnaný Boží muž a prorok. Již v sedmi letech mu bylo z vichřice, která rozvířila listí v koruně stromu, provoláno: “Nikdy nekuř, nepij a neposkvrňuj své tělo žádným způsobem, neboť až budeš starší, je třeba, abys konal dílo.” 7. května 1946 ho navštívil anděl, který sestoupil v nadpřirozeném světle do místnosti a řekl mu: “Neboj se, jsem k tobě poslán z přítomnosti Boží … Jako Mojžíšovi byla dána dvě znamení, tak také tobě ve spojení s darem uzdravování budou dána dvě znamení …” V té jedinečné službě bratra Branhama se také zopakovalo, co se dělo v čase našeho Pána skrze prorocký dar zjevení. Při tom se bratr Branham odvolával obzvláště na příklady se Šimonem Petrem a Natanaelem v Jan.1:40-51, a také na příhodu s ženou u studny Jákobovy. Často při modlitbě za nemocné se odvolával na Jan.5:19: “Nemůže Syn sám od sebe nic činit, jediné což vidí, že Otec činí.” Ve viděních viděl věci o osobách, které přišly k modlitbě. Při shromážděních v Německu a USA jsem byl očitým svědkem této jedinečné služby. Třikrát, totiž roku 1955 v Karlsruhe, 1958 v Dallasu a 1962 v Jeffersonville mi řekl osobní věci, které mu byly zjeveny.

On, který po 33 let viděl, co je s osobou, která stála před ním v modlitební řadě; on, který v mnoha shromážděních se modlil za tisíce lidí, kteří často byli na místě uzdraveni; on, skrze něhož začalo probuzení s uzdravením po druhé světové válce, když ještě nikdo o Billy Grahamovi nebo Oralu Robertsovi neslyšel; který více než 1650krát řekl: “TAK PRAVÍ PÁN”, a bylo to pokaždé TAK PRAVÍ PÁN, byl v 56 letech po tragické autonehodě nečekaně odvolán domů.

l8. prosince 1965 se bratr Branham vyjel se svým Fordem na více než 2500 km dlouhou cestu z Tucsonu v Arizoně, do Jeffersonille v Indianě. Udělal si poznámky pro čtyřhodinové kázání o cestě hada, které chtěl kázat ve svém domácím sboru v Jeffersonville. Blízko města Amarillo v Texasu při rozhovoru se sestrou Branhamovou – dcera Sára seděla na zadním sedadle –, zmeškal výjezd a musel udělat krátkou objížďku. Jeho syn Billy Paul, který jel se svou rodinou napřed a také jeho bratr Josef jel v autě s ním, po výjezdu na otce čekal. Potom bratr Branham zase následoval Billy Paula. V blízkosti Freona v Texasu, přejelo náhle jedno auto ve veliké rychlosti dělící středovou čáru a narazilo v protisměru čelně do auta bratra Branhama. Sedmnáctiletý opilý řidič a jeho spolujezdec byli na místě mrtví. Bratr Branham byl těžce zraněn, právě tak i sestra Branhamová. Dcera Sára utrpěla těžké zhmožděniny. 24. prosince 1965 bratr Branham v nemocnici svému zranění podlehl. Sestra Branhamová a Sára přežily.

Pro rodinu a věřící konečné zvěsti to byl veliký šok. Všichni se ptali: “Proč se to stalo?” Bratr Branham ještě čtyři týdny předtím, 27. listopadu 1965 dvakrát krátce za sebou přímo řekl: “Já nezemřu. Tuto cestu na koni pojedu ještě jednou.”

Proč Bůh tohle dopustil? Všichni jsme se již často v životě ptali: “Proč Bůh to jedno nebo druhé dopustil?” Můžeme jít zpět do ráje a ptát se: “Proč Bůh ten Pán, který chodil v zahradě Eden dopustil, že Satan svedl Evu?” Zvláště Židé se mohou ptát: “Proč Bůh dopustil holocaust?” Proč? Proč? To se můžeme ptát stále znovu.

Bůh také dopustil, že Jan Křtitel byl zbaven života nepochopitelným způsobem – setnutím hlavy (Mat.14:1-12). Jeho služba byla jistě skončena. Proroci jsou lidé jako my a musejí navzdory nejvyššímu povolání ve spásných dějinách jako lidé umírat (Žid.11:32.40). Také služba bratra Branhama byla u konce, jinak by ho Bůh neodvolal domů.

Aniž bych věděl, co se stalo, viděl jsem ve vidění o Štědrém večeru 24. prosince 1965, jak jsem již dříve vyprávěl, bratra Branhama, oblečeného v obleku, jak na oblaku předkloněn dopředu, byl vzat vzhůru.

Kdo je nad tím zaražen, tomu nechť je řečeno, že také vzkříšený Spasitel byl vzat vzhůru na oblaku: “… vzhůru vyzdvižen jest, a oblak vzal jej od očí jejich” (Sk.1:9).

Ti dva proroci ze Zj.11 budou po skončení své služby v Jeruzalémě zabiti a také vzati vzhůru na oblaku: “I vstoupili na nebe v oblace, a hleděli na ně nepřátelé jejich” (v.12).

A my také při vytržení budeme na oblacích vzati vzhůru: “Potom my živí pozůstavení spolu s nimi zachváceni budeme do oblaků, vstříc Pánu v povětří” (1.Tes.4:17).

Bratr Branham byl požehnaný Boží muž a prorok. Již v sedmi letech mu bylo z vichřice, která rozvířila listí v koruně stromu, provoláno: “Nikdy nekuř, nepij a neposkvrňuj své tělo žádným způsobem, neboť až budeš starší, je třeba, abys konal dílo.” 7. května 1946 ho navštívil anděl, který sestoupil v nadpřirozeném světle do místnosti a řekl mu: “Neboj se, jsem k tobě poslán z přítomnosti Boží … Jako Mojžíšovi byla dána dvě znamení, tak také tobě ve spojení s darem uzdravování budou dána dvě znamení …” V té jedinečné službě bratra Branhama se také zopakovalo, co se dělo v čase našeho Pána skrze prorocký dar zjevení. Při tom se bratr Branham odvolával obzvláště na příklady se Šimonem Petrem a Natanaelem v Jan.1:40-51, a také na příhodu s ženou u studny Jákobovy. Často při modlitbě za nemocné se odvolával na Jan.5:19: “Nemůže Syn sám od sebe nic činit, jediné což vidí, že Otec činí.” Ve viděních viděl věci o osobách, které přišly k modlitbě. Při shromážděních v Německu a USA jsem byl očitým svědkem této jedinečné služby. Třikrát, totiž roku 1955 v Karlsruhe, 1958 v Dallasu a 1962 v Jeffersonville mi řekl osobní věci, které mu byly zjeveny.

On, který po 33 let viděl, co je s osobou, která stála před ním v modlitební řadě; on, který v mnoha shromážděních se modlil za tisíce lidí, kteří často byli na místě uzdraveni; on, skrze něhož začalo probuzení s uzdravením po druhé světové válce, když ještě nikdo o Billy Grahamovi nebo Oralu Robertsovi neslyšel; který více než 1650krát řekl: “TAK PRAVÍ PÁN”, a bylo to pokaždé TAK PRAVÍ PÁN, byl v 56 letech po tragické autonehodě nečekaně odvolán domů.

l8. prosince 1965 se bratr Branham vyjel se svým Fordem na více než 2500 km dlouhou cestu z Tucsonu v Arizoně, do Jeffersonille v Indianě. Udělal si poznámky pro čtyřhodinové kázání o cestě hada, které chtěl kázat ve svém domácím sboru v Jeffersonville. Blízko města Amarillo v Texasu při rozhovoru se sestrou Branhamovou – dcera Sára seděla na zadním sedadle –, zmeškal výjezd a musel udělat krátkou objížďku. Jeho syn Billy Paul, který jel se svou rodinou napřed a také jeho bratr Josef jel v autě s ním, po výjezdu na otce čekal. Potom bratr Branham zase následoval Billy Paula. V blízkosti Freona v Texasu, přejelo náhle jedno auto ve veliké rychlosti dělící středovou čáru a narazilo v protisměru čelně do auta bratra Branhama. Sedmnáctiletý opilý řidič a jeho spolujezdec byli na místě mrtví. Bratr Branham byl těžce zraněn, právě tak i sestra Branhamová. Dcera Sára utrpěla těžké zhmožděniny. 24. prosince 1965 bratr Branham v nemocnici svému zranění podlehl. Sestra Branhamová a Sára přežily.

Pro rodinu a věřící konečné zvěsti to byl veliký šok. Všichni se ptali: “Proč se to stalo?” Bratr Branham ještě čtyři týdny předtím, 27. listopadu 1965 dvakrát krátce za sebou přímo řekl: “Já nezemřu. Tuto cestu na koni pojedu ještě jednou.”

Proč Bůh tohle dopustil? Všichni jsme se již často v životě ptali: “Proč Bůh to jedno nebo druhé dopustil?” Můžeme jít zpět do ráje a ptát se: “Proč Bůh ten Pán, který chodil v zahradě Eden dopustil, že Satan svedl Evu?” Zvláště Židé se mohou ptát: “Proč Bůh dopustil holocaust?” Proč? Proč? To se můžeme ptát stále znovu.

Bůh také dopustil, že Jan Křtitel byl zbaven života nepochopitelným způsobem – setnutím hlavy (Mat.14:1-12). Jeho služba byla jistě skončena. Proroci jsou lidé jako my a musejí navzdory nejvyššímu povolání ve spásných dějinách jako lidé umírat (Žid.11:32.40). Také služba bratra Branhama byla u konce, jinak by ho Bůh neodvolal domů.

Aniž bych věděl, co se stalo, viděl jsem ve vidění o Štědrém večeru 24. prosince 1965, jak jsem již dříve vyprávěl, bratra Branhama, oblečeného v obleku, jak na oblaku předkloněn dopředu, byl vzat vzhůru.

Kdo je nad tím zaražen, tomu nechť je řečeno, že také vzkříšený Spasitel byl vzat vzhůru na oblaku: “… vzhůru vyzdvižen jest, a oblak vzal jej od očí jejich” (Sk.1:9).

Ti dva proroci ze Zj.11 budou po skončení své služby v Jeruzalémě zabiti a také vzati vzhůru na oblaku: “I vstoupili na nebe v oblace, a hleděli na ně nepřátelé jejich” (v.12).

A my také při vytržení budeme na oblacích vzati vzhůru: “Potom my živí pozůstavení spolu s nimi zachváceni budeme do oblaků, vstříc Pánu v povětří” (1.Tes.4:17).