„Neboť ne sami sebe kážeme, ale Krista Ježíše Pána, sami pak o sobě pravíme, že jsme služebníci vaši pro Ježíše“ (2.Kor.4:5).

Výpověď apoštolů je jasná, a ani my nezvěstujeme sebe sama ani jiného proroka. Ve světle zjeveného Slova zvěstujeme Krista Ježíše jako Pána a Spasitele.

Jako ti „učenci Písma“ v židovstvu, tak i pohanští otcové náboženských společenství špatně porozuměli biblickým místům, špatně je zařadili a dali jim vlastní výklad, takže v dnešním tzv. „křesťanství“ již nic nesouhlasí s původním učením a praxí původní církve. To jsem ve svých publikacích již podrobně popsal.

Obzvláště tragická je ale skutečnost, že k témuž došlo i mezi těmi, kteří se hlásí ke „zvěsti konečného času“. Bůh v našem čase poslal muže, který po téměř 2000 letech zvěstoval celou, všeobsahující Boží radu. Stejným měřítkem, kterým měříme všem kostelům a svobodným kostelům, musí být i nám samým ve zvěsti měřeno.

Jestliže je v jednom městě více skupin, které se všechny odvolávají na Branhama a jeho výroky, ale při tom jsou navzájem mezi sebou znesvářené a jdou různými směry, pak musí být každému jasné, že něco nesouhlasí. Pavel vždycky psal jen jednomu lokálnímu sboru. I těch sedm dopisů bylo vždy adresováno nejprve jednomu lokálnímu sboru.

Petr již tehdy poukázal na to, že ve Svatém Písmu a v Pavlových dopisech je ledacos obtížně srozumitelné (2.Petr.3), co ti nevědomí a neupevnění překrucují k vlastní záhubě (v.16).

Totéž se vztahuje na zvěstování bratra Branhama. Ten ale zcela jasně zdůraznil, co se Slovem Božím nesmíme dělat, a totéž platí pro jeho kázání: Nesmí se špatně vykládat, falešně zařazovat a vytrhovat ze souvislosti.

Tedy nestačí, že se někdo odvolává jen na citáty. To je ospravedlnitelné až tehdy, jestliže si k tomu přibere Písmo Svaté a může je k nim přiřadit, a to ne jen jedno místo, ale všechna místa, která pojednávají o stejném tématu. Co se ale děje, když bratři již vůbec nekáží z Bible, nýbrž už jen předčítají z kázání bratra Branhama a k tomu přidávají svůj komentář?

I když bratr Branham ne vždy všecko jasně formuloval a zařadil, přesto nikdo nemůže bloudit, jestliže najde orientaci ve Slově. Obzvláště o příchodu Ježíše Krista panuje mnoho teorií. Když Písmo hovoří o „zjevení Páně“ (epifanie) nebo o Jeho „příchodu“ (parusie), je prostě nutné číst vždy, v jaké souvislosti se ta událost odehrává.

Již v první generaci ti opravdově věřící čekali na příchod Pána Ježíše. Pavel píše: „On pak Bůh pokoje posvětiž vás ve všem, a celý váš duch i duše i tělo bez úhony ku příští (v něm. př. Bible: návratu) Pána našeho Jezukrista zachováno budiž.“ (1.Tes.5:23).

Napsal také: „Aj, tajemství vám pravím: Ne všichni zajisté zesneme, ale všichni proměněni budeme …“ Potom následuje něco mimořádně důležitého, totiž, že se nejedná o nějaký proces, který se táhne týdny, měsíce nebo roky, nýbrž o událost, která nastane v jediném okamžiku, když náš Pán přijde: „… hned pojednou, v okamžení, k zatroubení poslednímu, neboť zatroubí, a mrtví vstanou neporušitelní, a my proměněni budeme. Musí zajisté toto porušitelné tělo obléci neporušitelnost, a smrtelné toto obléci nesmrtelnost. A když porušitelné toto tělo obleče neporušitelnost, a smrtelné toto obleče nesmrtelnost …“ (1.Kor.15:35-58). Amen!

K tomu patří slova našeho Pána: „Den a hodinu nikdo nezná.“ „Neb jakož blesk vychází od východu slunce, a ukazuje se až na západ, tak bude i příchod Syna člověka.“ (Mat.24:27). Amen!

Kdo tvrdí, že Beránek Boží trůn milosti opustil a Pán sestupuje od otev-ření pečetí v březnu 1963 dolů, ztratil duchovní orientaci. Beránek vzal Knihu z ruky Toho, který sedí na trůnu, aby otevřel sedm pečetí (Zj.5) – ale ne proto, aby ukončil čas milosti!

Když bratr Branham například v kázání „Vytržení“ použil Mat.25; 1.Tes.4; ano, dokonce Jan.11, musíme v Bibli přesně číst, kam musí být zařazena zvěst a volání k probuzení pro všechny nyní žijící, totiž k Mat.25, a kam náleží to přikazující volání při Jeho příchodu, totiž k 1.Tes.4 a 1. Kor.15:35-58. Zdá se, že bratr Branham „zvěst“ přiřadil nejprve tomu přikazujícímu volání k 1.Tes.4, ale byl pak Duchem Božím veden k Mat.25 a řekl: „ON předurčil, že tyto věci přijdou, proto je musí poslat. Jako první, když On se připraví sestoupit z nebe, zazní volání. Co je to? Je to zvěst,
aby lidé byli vyvedeni ven. Nejprve zazní zvěst: »Je čas vyčistit lampy. Vstaňte a dejte do pořádku své lampy.«“ (Mat.25). Potom se bratr Branham opět vrací k 1.Tes.4 a to přikazující volání s ohledem na zesnulé v Kristu přirovnává ke vzkříšení Lazara, které je popsáno v Jan.11:38-44.

V Mat.25 se jedná jen o ty žijící; o žádné mrtvé, o žádné vzkříšení, nýbrž o moudré a bláznivé panny, které se vydaly na cestu, aby se potkaly s Ženichem. A proto je psáno o »volání, křiku o půlnoci«: „Aj, Ženich přichází, vyjděte mu vstříc!“ To je zvěst té hodiny – poslední volání, kterým má být Nevěsta připravena pro příchod Ženicha.

V 1.Tes.4 od 13. verše se jedná nejprve o zesnulé v Kristu, kteří budou probuzeni nejdříve. A potom Pavel s důrazem adresoval Slovo Páně nám v tomto čase: „… my, kteříž živi pozůstaneme do příchodu Páně, nepředejdeme těch, kteříž zesnuli …“ Proč ne? Protože se to stane ve stejný den, ve stejném čase: potom přijde Pán sám, ne nějaká zvěst. ON přichází s přikazujícím voláním a mrtví v Kristu povstanou nejprve: „Amen, amen pravím vám: Že přijde hodina, a nyní jest, kdyžto mrtví uslyší hlas Syna Božího, a kteříž uslyší, živi budou.“ (Jan.5:25). Potom ti v Kristu žijící budou proměněni, a společně budeme vzati vzhůru na oblaku a s Pánem se setkáme v povětří. Co se dá tady vykládat? Je možné tomuto jasnému popisu špatně porozumět? Ne, to absolutně nejde! Amen!

Kdo vidí rozdíl mezi zjevením a příchodem, ať si všimne, že oba pojmy jsou použity také pro stejnou událost. V 2.Tim.4 užil Pavel ještě třetí pojem, protože existují rozličné příchody. Skutečně zmiňuje oboje. Totiž zaprvé zjevení Pána ve spojení s Jeho příchodem a potom také kralování, kterého se při nastolení mírového tisíciletí ujme: „… při svém zjevení a kralování.“ V 2.Tim.4:8 se apoštol na den příchodu Ježíše Krista vrací a píše o koruně spravedlnosti: „… kterouž dá mi v onen den Pán, ten spravedlivý soudce, a netoliko mně, ale i všem těm, kteříž milují příští jeho (zjevení – v něm. př. Bible).“

Pavel nechtěl se zvěstováním stanout před Pánem jenom sám, on napomínal svého spolupracovníka Timotea: „Abys ostříhal přikázání tohoto, chovaje se bez poskvrny a bez úhony, až do zjevení se Pána našeho Ježíše Krista …“ (1.Tim.6:14). Toto slovo je adresováno také všem bratřím, kteří nyní, před zjevením našeho Pána, zvěstují biblickou zvěst konečného času a rozdávají duchovní pokrm ve správném čase (Mat.24:45-47).

Vždyť je to nesmírný rozdíl mezi zjevením Pána v nadpřirozeném oblaku 28. února 1963 před otevřením pečetí a tělesným příchodem Pána. Ve shromážděních to světlo, ten ohnivý sloup, sestoupilo pokaždé, když se bratr Branham modlil za nemocné. Nadpřirozená Boží přítomnost náležela k jeho mimořádné službě. Tělesné zjevení Pána se ale, při Jeho příchodu stane skutečností (Sk.1:11).

Následující biblická místa rovněž mluví o stejné události:

„Tak i Kristus jednou jest obětován, k shlazení mnohých lidi hříchů; podruhé pak bez hříchu ukáže se těm, kteří ho čekají k spasení.“ (Žid.9:28).

„Kteřížto mocí Boží ostříháni býváme skrze víru k spasení, kteréž hotovo jest, aby zjeveno bylo v času posledním.“ (1.Petr.1:5-7).

„A nyní, synáčkové, zůstávejte v něm, abychom, když by se ukázal, smělé doufání měli, a nebyli zahanbeni od něho v čas příchodu jeho.“ (1.Jan.2:28).

„Nejmilejší, nyní synové Boží jsme, ale ještě se neokázalo, co budeme. Víme pak, že když se okáže, podobni jemu budeme; nebo vidět jej budeme tak, jak jest.“ (1.Jan.3:2).

„… tak bude i při příchodu Syna člověka. Tehdy dva budou na poli; jeden bude vzat, a druhý zanechán. Dvě budou ve mlýně při žernovu; jedna bude vzata, a druhá zanechána. Bděte tedy, poněvadž nevíte, v kterou hodinu Pán váš přijít má.“ (Mat.24:40-42).

Pokud se hromů týče, odvolává se bratr Branham častěji na zjevení nadpřirozeného mraku, kdy zaznělo sedm přemocných po sobě jdoucích hromových ran. Dokonce to doložil sedminásobným klepnutím na pult. Ale řekl, že vzhlédl vzhůru a viděl ten nadpřirozený oblak, ve kterém bylo sedm andělů ve formaci pyramidy. Ve Zj.10 je na rozdíl od toho napsáno o sedmi hlasech hromů, které zazní až potom, když Pán jako Anděl Smlouvy sestoupí k Svému izraelskému lidu (Úvod k sedmi pečetím). V Písmu Svatém nic není o nějakém hromovém učení.

Všechno, co souvisí se službou bratra Branhama, je pouze Boží věc. To se vztahuje dokonce na porovnání s Janem Křtitelem, který přinesl zvěst, připravil cestu Páně, ale ukřižování Beránka Božího, který nesl hřích světa, jak to předpověděl, už neprožil. Pro nás je nepochopitelné, že jeho život byl nenadále ukončen setnutím hlavy. Přesto víme, že svou službu pro dějiny spásy dokončil. Rovněž bratr Branham byl pro nás nepochopitelným způsobem náhle a neočekávaně odvolán domů, totiž po autonehodě. Ale jeho služba byla vykonána, a tak i zde byla moudrost Boží zase ospravedlněna. Bůh nedělá žádnou chybu.

11. června 1933 mu přece bylo provoláno: „Jako Jan Křtitel předcházel prvnímu Kristovu příchodu, tak budeš ty poslán se zvěstí, která předejde druhému Kristovu příchodu.“ Tedy se jedná o zvěst jemu svěřenou, která měla předcházet druhému příchodu Krista, a ta je, dík buď tomu věrnému Pánu, pro nás zachována a pronikla až do končin celé Země.

Pavel ve svém čase očekával jisté věci, také příchod Krista, a potom přece odešel domů. Právě tak to bylo s bratrem Branhamem. 15. října 1961 řekl: „Věřím, že nyní uvidíme vycházet veliké světlo, které jednoho dne zaplaví celou Zemi a sice na krátký čas, možná jen několik měsíců. Věřím, že přijde veliké světlo.“ Tomu věříme i my. Bratr Branham ale nikdy neřekl, že mrtví vstanou a potom budou mezi námi třicet až čtyřicet dní.

28. listopadu 1965 řekl: „Proč jsem já, starý muž, po celý život trpěl? Proč mě neuzdravil? Myslím, že touto cestou ještě jednou pojedu (na koni). Musím přinést zvěst.“ Na konci kázání o Sedmé pečeti 24. března 1963 se modlil: „Potom ještě prosím, Pane, abys mi pomohl. Stále více slábnu, Pane, a vím, že mé dny jsou sečteny; proto prosím o Tvoji pomoc. Nech mě být věrným, poctivým a upřímným, Pane, abych byl schopen nést tu zvěst tak daleko, jak je to pro mne určeno! Neboť přijde čas, kdy budu muset jít, až dorazím k té řece, kde se ty vlny tříští, ó Bože, nechť pak mohu tento meč předat někomu jinému, kdo je poctivý a tu pravdu ponese.“ Meč Ducha je přece Boží Slovo (Ef.6:17).

V kázání z 18. ledna 1963 řekl bratr Branham: „Může být, že pro mě nadešel čas k odchodu domů. Zcela to na to vypadá. Jestli to tak je, pak někdo vystoupí po mně a ponese zvěst dále. Bude to jedinečný člověk. Ale on přijde po mně a tu zvěst ponese dál. Poslouchejte ji, dokud to souhlasí s Písmem, setrvejte v ní.“ Kdo má ucho, ten slyš. Zvěst, kterou on nese dál, stoprocentně souhlasí s Písmem. Amen.

Také to, co se stane na závěr, přenecháme samotnému Bohu (Iz.28:21). „Nebo pohubení učiní spravedlivé, a to jisté, pohubení zajisté učiní Pán na zemi, a to jisté.“ (Řím.9:28). K tomu se žádný prorok nemusí vracet, a ani vystupovat osmý zvěstovatel. Bůh dokoná Své dílo spásy, jako dokonal Své stvořitelské dílo. Amen!

„Neboť ne sami sebe kážeme, ale Krista Ježíše Pána, sami pak o sobě pravíme, že jsme služebníci vaši pro Ježíše“ (2.Kor.4:5).

Výpověď apoštolů je jasná, a ani my nezvěstujeme sebe sama ani jiného proroka. Ve světle zjeveného Slova zvěstujeme Krista Ježíše jako Pána a Spasitele.

Jako ti „učenci Písma“ v židovstvu, tak i pohanští otcové náboženských společenství špatně porozuměli biblickým místům, špatně je zařadili a dali jim vlastní výklad, takže v dnešním tzv. „křesťanství“ již nic nesouhlasí s původním učením a praxí původní církve. To jsem ve svých publikacích již podrobně popsal.

Obzvláště tragická je ale skutečnost, že k témuž došlo i mezi těmi, kteří se hlásí ke „zvěsti konečného času“. Bůh v našem čase poslal muže, který po téměř 2000 letech zvěstoval celou, všeobsahující Boží radu. Stejným měřítkem, kterým měříme všem kostelům a svobodným kostelům, musí být i nám samým ve zvěsti měřeno.

Jestliže je v jednom městě více skupin, které se všechny odvolávají na Branhama a jeho výroky, ale při tom jsou navzájem mezi sebou znesvářené a jdou různými směry, pak musí být každému jasné, že něco nesouhlasí. Pavel vždycky psal jen jednomu lokálnímu sboru. I těch sedm dopisů bylo vždy adresováno nejprve jednomu lokálnímu sboru.

Petr již tehdy poukázal na to, že ve Svatém Písmu a v Pavlových dopisech je ledacos obtížně srozumitelné (2.Petr.3), co ti nevědomí a neupevnění překrucují k vlastní záhubě (v.16).

Totéž se vztahuje na zvěstování bratra Branhama. Ten ale zcela jasně zdůraznil, co se Slovem Božím nesmíme dělat, a totéž platí pro jeho kázání: Nesmí se špatně vykládat, falešně zařazovat a vytrhovat ze souvislosti.

Tedy nestačí, že se někdo odvolává jen na citáty. To je ospravedlnitelné až tehdy, jestliže si k tomu přibere Písmo Svaté a může je k nim přiřadit, a to ne jen jedno místo, ale všechna místa, která pojednávají o stejném tématu. Co se ale děje, když bratři již vůbec nekáží z Bible, nýbrž už jen předčítají z kázání bratra Branhama a k tomu přidávají svůj komentář?

I když bratr Branham ne vždy všecko jasně formuloval a zařadil, přesto nikdo nemůže bloudit, jestliže najde orientaci ve Slově. Obzvláště o příchodu Ježíše Krista panuje mnoho teorií. Když Písmo hovoří o „zjevení Páně“ (epifanie) nebo o Jeho „příchodu“ (parusie), je prostě nutné číst vždy, v jaké souvislosti se ta událost odehrává.

Již v první generaci ti opravdově věřící čekali na příchod Pána Ježíše. Pavel píše: „On pak Bůh pokoje posvětiž vás ve všem, a celý váš duch i duše i tělo bez úhony ku příští (v něm. př. Bible: návratu) Pána našeho Jezukrista zachováno budiž.“ (1.Tes.5:23).

Napsal také: „Aj, tajemství vám pravím: Ne všichni zajisté zesneme, ale všichni proměněni budeme …“ Potom následuje něco mimořádně důležitého, totiž, že se nejedná o nějaký proces, který se táhne týdny, měsíce nebo roky, nýbrž o událost, která nastane v jediném okamžiku, když náš Pán přijde: „… hned pojednou, v okamžení, k zatroubení poslednímu, neboť zatroubí, a mrtví vstanou neporušitelní, a my proměněni budeme. Musí zajisté toto porušitelné tělo obléci neporušitelnost, a smrtelné toto obléci nesmrtelnost. A když porušitelné toto tělo obleče neporušitelnost, a smrtelné toto obleče nesmrtelnost …“ (1.Kor.15:35-58). Amen!

K tomu patří slova našeho Pána: „Den a hodinu nikdo nezná.“ „Neb jakož blesk vychází od východu slunce, a ukazuje se až na západ, tak bude i příchod Syna člověka.“ (Mat.24:27). Amen!

Kdo tvrdí, že Beránek Boží trůn milosti opustil a Pán sestupuje od otev-ření pečetí v březnu 1963 dolů, ztratil duchovní orientaci. Beránek vzal Knihu z ruky Toho, který sedí na trůnu, aby otevřel sedm pečetí (Zj.5) – ale ne proto, aby ukončil čas milosti!

Když bratr Branham například v kázání „Vytržení“ použil Mat.25; 1.Tes.4; ano, dokonce Jan.11, musíme v Bibli přesně číst, kam musí být zařazena zvěst a volání k probuzení pro všechny nyní žijící, totiž k Mat.25, a kam náleží to přikazující volání při Jeho příchodu, totiž k 1.Tes.4 a 1. Kor.15:35-58. Zdá se, že bratr Branham „zvěst“ přiřadil nejprve tomu přikazujícímu volání k 1.Tes.4, ale byl pak Duchem Božím veden k Mat.25 a řekl: „ON předurčil, že tyto věci přijdou, proto je musí poslat. Jako první, když On se připraví sestoupit z nebe, zazní volání. Co je to? Je to zvěst,
aby lidé byli vyvedeni ven. Nejprve zazní zvěst: »Je čas vyčistit lampy. Vstaňte a dejte do pořádku své lampy.«“ (Mat.25). Potom se bratr Branham opět vrací k 1.Tes.4 a to přikazující volání s ohledem na zesnulé v Kristu přirovnává ke vzkříšení Lazara, které je popsáno v Jan.11:38-44.

V Mat.25 se jedná jen o ty žijící; o žádné mrtvé, o žádné vzkříšení, nýbrž o moudré a bláznivé panny, které se vydaly na cestu, aby se potkaly s Ženichem. A proto je psáno o »volání, křiku o půlnoci«: „Aj, Ženich přichází, vyjděte mu vstříc!“ To je zvěst té hodiny – poslední volání, kterým má být Nevěsta připravena pro příchod Ženicha.

V 1.Tes.4 od 13. verše se jedná nejprve o zesnulé v Kristu, kteří budou probuzeni nejdříve. A potom Pavel s důrazem adresoval Slovo Páně nám v tomto čase: „… my, kteříž živi pozůstaneme do příchodu Páně, nepředejdeme těch, kteříž zesnuli …“ Proč ne? Protože se to stane ve stejný den, ve stejném čase: potom přijde Pán sám, ne nějaká zvěst. ON přichází s přikazujícím voláním a mrtví v Kristu povstanou nejprve: „Amen, amen pravím vám: Že přijde hodina, a nyní jest, kdyžto mrtví uslyší hlas Syna Božího, a kteříž uslyší, živi budou.“ (Jan.5:25). Potom ti v Kristu žijící budou proměněni, a společně budeme vzati vzhůru na oblaku a s Pánem se setkáme v povětří. Co se dá tady vykládat? Je možné tomuto jasnému popisu špatně porozumět? Ne, to absolutně nejde! Amen!

Kdo vidí rozdíl mezi zjevením a příchodem, ať si všimne, že oba pojmy jsou použity také pro stejnou událost. V 2.Tim.4 užil Pavel ještě třetí pojem, protože existují rozličné příchody. Skutečně zmiňuje oboje. Totiž zaprvé zjevení Pána ve spojení s Jeho příchodem a potom také kralování, kterého se při nastolení mírového tisíciletí ujme: „… při svém zjevení a kralování.“ V 2.Tim.4:8 se apoštol na den příchodu Ježíše Krista vrací a píše o koruně spravedlnosti: „… kterouž dá mi v onen den Pán, ten spravedlivý soudce, a netoliko mně, ale i všem těm, kteříž milují příští jeho (zjevení – v něm. př. Bible).“

Pavel nechtěl se zvěstováním stanout před Pánem jenom sám, on napomínal svého spolupracovníka Timotea: „Abys ostříhal přikázání tohoto, chovaje se bez poskvrny a bez úhony, až do zjevení se Pána našeho Ježíše Krista …“ (1.Tim.6:14). Toto slovo je adresováno také všem bratřím, kteří nyní, před zjevením našeho Pána, zvěstují biblickou zvěst konečného času a rozdávají duchovní pokrm ve správném čase (Mat.24:45-47).

Vždyť je to nesmírný rozdíl mezi zjevením Pána v nadpřirozeném oblaku 28. února 1963 před otevřením pečetí a tělesným příchodem Pána. Ve shromážděních to světlo, ten ohnivý sloup, sestoupilo pokaždé, když se bratr Branham modlil za nemocné. Nadpřirozená Boží přítomnost náležela k jeho mimořádné službě. Tělesné zjevení Pána se ale, při Jeho příchodu stane skutečností (Sk.1:11).

Následující biblická místa rovněž mluví o stejné události:

„Tak i Kristus jednou jest obětován, k shlazení mnohých lidi hříchů; podruhé pak bez hříchu ukáže se těm, kteří ho čekají k spasení.“ (Žid.9:28).

„Kteřížto mocí Boží ostříháni býváme skrze víru k spasení, kteréž hotovo jest, aby zjeveno bylo v času posledním.“ (1.Petr.1:5-7).

„A nyní, synáčkové, zůstávejte v něm, abychom, když by se ukázal, smělé doufání měli, a nebyli zahanbeni od něho v čas příchodu jeho.“ (1.Jan.2:28).

„Nejmilejší, nyní synové Boží jsme, ale ještě se neokázalo, co budeme. Víme pak, že když se okáže, podobni jemu budeme; nebo vidět jej budeme tak, jak jest.“ (1.Jan.3:2).

„… tak bude i při příchodu Syna člověka. Tehdy dva budou na poli; jeden bude vzat, a druhý zanechán. Dvě budou ve mlýně při žernovu; jedna bude vzata, a druhá zanechána. Bděte tedy, poněvadž nevíte, v kterou hodinu Pán váš přijít má.“ (Mat.24:40-42).

Pokud se hromů týče, odvolává se bratr Branham častěji na zjevení nadpřirozeného mraku, kdy zaznělo sedm přemocných po sobě jdoucích hromových ran. Dokonce to doložil sedminásobným klepnutím na pult. Ale řekl, že vzhlédl vzhůru a viděl ten nadpřirozený oblak, ve kterém bylo sedm andělů ve formaci pyramidy. Ve Zj.10 je na rozdíl od toho napsáno o sedmi hlasech hromů, které zazní až potom, když Pán jako Anděl Smlouvy sestoupí k Svému izraelskému lidu (Úvod k sedmi pečetím). V Písmu Svatém nic není o nějakém hromovém učení.

Všechno, co souvisí se službou bratra Branhama, je pouze Boží věc. To se vztahuje dokonce na porovnání s Janem Křtitelem, který přinesl zvěst, připravil cestu Páně, ale ukřižování Beránka Božího, který nesl hřích světa, jak to předpověděl, už neprožil. Pro nás je nepochopitelné, že jeho život byl nenadále ukončen setnutím hlavy. Přesto víme, že svou službu pro dějiny spásy dokončil. Rovněž bratr Branham byl pro nás nepochopitelným způsobem náhle a neočekávaně odvolán domů, totiž po autonehodě. Ale jeho služba byla vykonána, a tak i zde byla moudrost Boží zase ospravedlněna. Bůh nedělá žádnou chybu.

1. června 1933 mu přece bylo provoláno: „Jako Jan Křtitel předcházel prvnímu Kristovu příchodu, tak budeš ty poslán se zvěstí, která předejde druhému Kristovu příchodu.“ Tedy se jedná o zvěst jemu svěřenou, která měla předcházet druhému příchodu Krista, a ta je, dík buď tomu věrnému Pánu, pro nás zachována a pronikla až do končin celé Země.

Pavel ve svém čase očekával jisté věci, také příchod Krista, a potom přece odešel domů. Právě tak to bylo s bratrem Branhamem. 15. října 1961 řekl: „Věřím, že nyní uvidíme vycházet veliké světlo, které jednoho dne zaplaví celou Zemi a sice na krátký čas, možná jen několik měsíců. Věřím, že přijde veliké světlo.“ Tomu věříme i my. Bratr Branham ale nikdy neřekl, že mrtví vstanou a potom budou mezi námi třicet až čtyřicet dní.

1. listopadu 1965 řekl: „Proč jsem já, starý muž, po celý život trpěl? Proč mě neuzdravil? Myslím, že touto cestou ještě jednou pojedu (na koni). Musím přinést zvěst.“ Na konci kázání o Sedmé pečeti 24. března 1963 se modlil: „Potom ještě prosím, Pane, abys mi pomohl. Stále více slábnu, Pane, a vím, že mé dny jsou sečteny; proto prosím o Tvoji pomoc. Nech mě být věrným, poctivým a upřímným, Pane, abych byl schopen nést tu zvěst tak daleko, jak je to pro mne určeno! Neboť přijde čas, kdy budu muset jít, až dorazím k té řece, kde se ty vlny tříští, ó Bože, nechť pak mohu tento meč předat někomu jinému, kdo je poctivý a tu pravdu ponese.“ Meč Ducha je přece Boží Slovo (Ef.6:17).

V kázání z 18. ledna 1963 řekl bratr Branham: „Může být, že pro mě nadešel čas k odchodu domů. Zcela to na to vypadá. Jestli to tak je, pak někdo vystoupí po mně a ponese zvěst dále. Bude to jedinečný člověk. Ale on přijde po mně a tu zvěst ponese dál. Poslouchejte ji, dokud to souhlasí s Písmem, setrvejte v ní.“ Kdo má ucho, ten slyš. Zvěst, kterou on nese dál, stoprocentně souhlasí s Písmem. Amen.

Také to, co se stane na závěr, přenecháme samotnému Bohu (Iz.28:21). „Nebo pohubení učiní spravedlivé, a to jisté, pohubení zajisté učiní Pán na zemi, a to jisté.“ (Řím.9:28). K tomu se žádný prorok nemusí vracet, a ani vystupovat osmý zvěstovatel. Bůh dokoná Své dílo spásy, jako dokonal Své stvořitelské dílo. Amen!