Od svého obrácení roku 1948 během stanové misie jednoho baptistického sboru a mého křtu Duchem v jedné letniční konferenci roku 1949 jsem žil pro svého Pána a Spasitele. Sloužící bratři mě brzy povolávali k účasti při zvěstování slova. Roku 1953 na letniční konferenci svobodných sborů plného evangelia v Kasselu určil vedoucí bratr, abych kázal hlavní kázání. Potom v srpnu 1955 přišla nezapomenutelná kázání s bratrem Branhamem a mé první setkání s ním. Viděl jsem, že Bůh s ním byl, neboť žádný člověk nemohl činit, co se zde dělo a chtěl jsem zjistit, čemu věří a co učí.

Proto jsem v červnu 1958 odjel na konferenci „Hlasu uzdravování“ do Dallasu v Texasu. Zjistil jsem, jak velký rozdíl je mezi ním a všemi ostatními evangelisty, a chtěl jsem se o něm něco dozvědět, oč vlastně jde v jeho službě. Když jsme pak spolu mluvili, dostal jsem odpověď: „Mám zvěst, kterou musím přinášet.“ Byl jsem velice překvapen, když na konci rozhovoru mi řekl: „Bratře Franku, ty se s touto zvěstí vrátíš zpátky do Německa.“ Já jsem mezitím vycestoval do Kanady, a neměl jsem vůbec v úmyslu se vracet.

Bratr Branham mě žádal, abych si zašel za Leem Mercierem, který pořizoval z jeho kázání zvukové záznamy, aby mi dal některé z nich, které mám v originále dodnes. Bylo to „Sjednocení pod jednou Hlavou“, „When love projects“, „Rukopis na zdi“, „Expectations and leadings“ a „Orlové Boží“.

Od té doby jsem dostával všechna kázání, která bratr Branham kázal. Již v prosinci 1958 jsem je v malém shromáždění poprvé překládal do němčiny. Znám je tedy podle obsahu velmi dobře a na základě osobního kontaktu jsem se s ním, s jeho povoláním, s jeho službou, s tím, čemu věřil a co učil, skutečně obeznámil.

Bratr Branham několikrát prohlásil, že každou zvěst, kterou mu Bůh dá pro církev, bude kázat v Jeffersonville. A tak jsem nejprve přeložil ta kázání, která kázal ve svém domácím sboru. Později jsme vytiskli všechny, které byly po otevření pečetí kázány v nejrůznějších městech. A tak během let jich bylo několik set, a mohu tvrdit, že jsem Božímu lidu dal k dispozici všechen duchovní pokrm, celou biblickou zvěst, to zjevené Slovo, v plné míře.

Roku 1962 bratr Branham čtyřikrát mluvil o tom, že mu bylo přikázáno, aby ten pokrm uskladnil. A jak ta tajemství Božího království sděloval náš Pán v pozemských obrazech a podobenstvích (Mat.13; Mar.4), tak i bratr Branham to učinil nejprve mě s tím duchovním pokrmem.

1. dubna vyjmenoval některé druhy zeleniny, které mu byly ukázány ve vidění a měl je uskladnit. A tak to nebyla žádná náhoda, když mi Pán ráno 2. dubna řekl o uložení pokrmu a přitom také jmenoval stejné druhy zeleniny, ale také část Jeho věčného rozhodnutí. ON ve Svém Slově zaslíbil: „Aj, dnové jdou, dí Panovník Pán, že pošli hlad na zemi, ne hlad chleba, ani žízeň vody, ale slyšení slov Pánových“ (Am.8:11). Nastal čas, aby Boží člověk žil z každého Božího slova (Mat.4:4; 5.Moj.8:3).

Aniž bych se chtěl srovnávat s Pavlem, mohu i já před všemohoucím Bohem svědčit, že jsem 2. dubna 1962 na vlastní uši a ve své mateřské řeči slyšel Boží pověření pro své poslání. To potvrdil bratr Branham prostřednictvím zjevení, jak je již všem známo, 3. prosince 1962 před oběma přítomnými svědky, bratrem Woodem a bratrem Sothmanem.

Nebudu nikoho prosit o to, aby mi věřil, nebo aby uznal pověření, které mi Pán dal, – nemám to zapotřebí, neboť jak řekl Pavel: „My nezvěstujeme sami sebe …“. On se mohl též odvolat na své poslání a přímé pověření, které slyšel ve své mateřské židovské řeči na vlastní uši z úst Páně (Sk.26:13-26). Tím platí, co řekl náš Pán: „Amen, amen pravím vám: Kdo přijímá toho, koho bych já poslal, mne přijímá; a kdo mne přijímá, přijímá toho, kterýž mne poslal“ (Jan.13:20), a zároveň se plní, co řekl také náš Pán: „Kdo z Boha jest, slova Boží slyší …“ Kdo je neslyší, na něho se vztahuje: „… protož vy neslyšíte, že z Boha nejste.“ (Jan.8:47). To je závazné jednou provždy, neboť poslání je Boží věc. Bůh neudělá žádnou chybu. ON ustanovuje služby (1.Kor.12:28 aj.) „Kdo vás slyší, mne slyší; a kdo vámi pohrdá, mnou pohrdá; kdož pak mnou pohrdá, pohrdá tím, kdož mne poslal.“, tak to řekl sám náš Pán (Luk.10:16). Na pravé pomazané se vztahuje: „My z Boha jsme. Kdo zná Boha, poslouchá nás; kdož pak není z Boha, neposlouchá nás. A po tom poznáváme ducha pravdy a ducha bludu.“ (1.Jan.4:6).

To Boží povolání je to, co mne odlišuje od všech ostatních, kterým bratr Branham něco řekl. Nikdo, ani v USA ani v Kanadě nebo kdovíkde na Zemi nemůže dodnes svědčit, že by obdržel pověření, povolání a poslání od samotného Pána. Žádný z nich nemůže říci: „Tohle mi Pán toho a toho dne, na tom a tom místě a v tu a tu hodinu řekl slyšitelným hlasem a přikázal.“ V plné harmonii, jak ji může naplánovat a vykonávat jen Bůh, jsem zvěst konečného času nesl po odchodu bratra Branhama do celého světa

Ti bratři v USA 11. dubna 1966 nečekali na pohřeb, ale počítali se vzkříšením bratra Branhama. Byl jsem jediný přítomný z Evropy a zažil jsem, jak celé hodiny zpívali „Věř jen, věř jen …“ a „Na křídlech sněhobílé holubice …“, až konečně byla rakev spuštěna do hrobu. Kdyby mě věrný Pán téhož večera nepřipomněl rozdávání pokrmu, pak bych nesvolal bratry v Jeffersonville na oba další dny a netrval bych na tom, že ta kázání se musí vydat tiskem, aby mohla být překládána do jiných jazyků. Na můj návrh byl tím úkolem pověřen bratr Roy Borders. Říkám to v pokoře, protože to tak určil Bůh: Kdybych nebyl ve správném čase na správném místě, celý svět by se o biblické zvěsti konečného času nic nedozvěděl. Všichni, i ti sloužící bratři, by zklamaní a s pohřbenou nadějí odjeli zpět domů!

Hned roku 1966 jsem v pěti zemích západní Evropy uspořádal 25 shromáždění. V letech 1967/68 jsem cestoval do východoevropských zemí, potom do Asie, Austrálie, na Nový Zéland, později do Afriky a Jižní Ameriky. Bylo to rovněž vedení Boží, že již koncem padesátých let a začátkem šedesátých let jsem získal kontakty do sousedních zemí. Během konference v Dallasu, v Texasu došlo také ke kontaktům s ostatními mezinárodně známými americkými evangelisty. V letech 1959/1960 jsem zorganizoval evropské turné pro světoznámého evangelistu T. L. Osborna. Až do roku 1965 jsem kázal skoro ve všech zemích západní Evropy, včetně Anglie. Již v roce 1964 jsem cestoval také do Izraele, Jordánska a Indie.

Plni vděčnosti můžeme hledět zpět na to, co Bůh z milosti v těch uplynulých více než padesáti letech učinil. V srpnu 2008 se Burkina Faso v západní Africe stala 140. zemí, do které jsem vstoupil a zvěstoval zde Boží spásnou zvěst. Tak jak mi bylo přikázáno, vykonával jsem tu službu dvojím způsobem: Každý měsíc na cestách zvěstuji Slovo a z misijního centra je rozdělován duchovní pokrm.

Jsem přesvědčen, že má osobní známost s bratrem Branhamem měla význam ve spásných dějinách pro církev v konečném čase a že to Bůh ve Svém rozhodnutí takto plánoval. Když hledím nazpět, poznávám Jeho zachovávající ruku během celého svého života, i v těch nejtěžších zkouškách. Vím, že tato služba je spojena s účelem pro všechny, kteří náleží k Církvi – Nevěstě, jako tomu bylo se službou bratra Branhama. Ale chtěl bych zdůraznit, že setkání s bratrem Branhamem nestačí – rozhodující bylo potkání s mým Pánem a Spasitelem. Kdybych mohl svědčit jen o tom, co mi řekl ten prorok, a ne o tom, co mi Pán řekl, pak to by v Božím království přece nemělo vůbec žádný význam. Nikomu není nic platné zdůrazňovat: „Ten prorok mi toto nebo ono řekl.“ Před Bohem platí jen to, co je spojeno s Jeho spásným plánem.

Od svého obrácení roku 1948 během stanové misie jednoho baptistického sboru a mého křtu Duchem v jedné letniční konferenci roku 1949 jsem žil pro svého Pána a Spasitele. Sloužící bratři mě brzy povolávali k účasti při zvěstování slova. Roku 1953 na letniční konferenci svobodných sborů plného evangelia v Kasselu určil vedoucí bratr, abych kázal hlavní kázání. Potom v srpnu 1955 přišla nezapomenutelná kázání s bratrem Branhamem a mé první setkání s ním. Viděl jsem, že Bůh s ním byl, neboť žádný člověk nemohl činit, co se zde dělo a chtěl jsem zjistit, čemu věří a co učí.

Proto jsem v červnu 1958 odjel na konferenci „Hlasu uzdravování“ do Dallasu v Texasu. Zjistil jsem, jak velký rozdíl je mezi ním a všemi ostatními evangelisty, a chtěl jsem se o něm něco dozvědět, oč vlastně jde v jeho službě. Když jsme pak spolu mluvili, dostal jsem odpověď: „Mám zvěst, kterou musím přinášet.“ Byl jsem velice překvapen, když na konci rozhovoru mi řekl: „Bratře Franku, ty se s touto zvěstí vrátíš zpátky do Německa.“ Já jsem mezitím vycestoval do Kanady, a neměl jsem vůbec v úmyslu se vracet.

Bratr Branham mě žádal, abych si zašel za Leem Mercierem, který pořizoval z jeho kázání zvukové záznamy, aby mi dal některé z nich, které mám v originále dodnes. Bylo to „Sjednocení pod jednou Hlavou“, „When love projects“, „Rukopis na zdi“, „Expectations and leadings“ a „Orlové Boží“.

Od té doby jsem dostával všechna kázání, která bratr Branham kázal. Již v prosinci 1958 jsem je v malém shromáždění poprvé překládal do němčiny. Znám je tedy podle obsahu velmi dobře a na základě osobního kontaktu jsem se s ním, s jeho povoláním, s jeho službou, s tím, čemu věřil a co učil, skutečně obeznámil.

Bratr Branham několikrát prohlásil, že každou zvěst, kterou mu Bůh dá pro církev, bude kázat v Jeffersonville. A tak jsem nejprve přeložil ta kázání, která kázal ve svém domácím sboru. Později jsme vytiskli všechny, které byly po otevření pečetí kázány v nejrůznějších městech. A tak během let jich bylo několik set, a mohu tvrdit, že jsem Božímu lidu dal k dispozici všechen duchovní pokrm, celou biblickou zvěst, to zjevené Slovo, v plné míře.

Roku 1962 bratr Branham čtyřikrát mluvil o tom, že mu bylo přikázáno, aby ten pokrm uskladnil. A jak ta tajemství Božího království sděloval náš Pán v pozemských obrazech a podobenstvích (Mat.13; Mar.4), tak i bratr Branham to učinil nejprve mě s tím duchovním pokrmem.

1. dubna vyjmenoval některé druhy zeleniny, které mu byly ukázány ve vidění a měl je uskladnit. A tak to nebyla žádná náhoda, když mi Pán ráno 2. dubna řekl o uložení pokrmu a přitom také jmenoval stejné druhy zeleniny, ale také část Jeho věčného rozhodnutí. ON ve Svém Slově zaslíbil: „Aj, dnové jdou, dí Panovník Pán, že pošli hlad na zemi, ne hlad chleba, ani žízeň vody, ale slyšení slov Pánových“ (Am.8:11). Nastal čas, aby Boží člověk žil z každého Božího slova (Mat.4:4; 5.Moj.8:3).

Aniž bych se chtěl srovnávat s Pavlem, mohu i já před všemohoucím Bohem svědčit, že jsem 2. dubna 1962 na vlastní uši a ve své mateřské řeči slyšel Boží pověření pro své poslání. To potvrdil bratr Branham prostřednictvím zjevení, jak je již všem známo, 3. prosince 1962 před oběma přítomnými svědky, bratrem Woodem a bratrem Sothmanem.

Nebudu nikoho prosit o to, aby mi věřil, nebo aby uznal pověření, které mi Pán dal, – nemám to zapotřebí, neboť jak řekl Pavel: „My nezvěstujeme sami sebe …“. On se mohl též odvolat na své poslání a přímé pověření, které slyšel ve své mateřské židovské řeči na vlastní uši z úst Páně (Sk.26:13-26). Tím platí, co řekl náš Pán: „Amen, amen pravím vám: Kdo přijímá toho, koho bych já poslal, mne přijímá; a kdo mne přijímá, přijímá toho, kterýž mne poslal“ (Jan.13:20), a zároveň se plní, co řekl také náš Pán: „Kdo z Boha jest, slova Boží slyší …“ Kdo je neslyší, na něho se vztahuje: „… protož vy neslyšíte, že z Boha nejste.“ (Jan.8:47). To je závazné jednou provždy, neboť poslání je Boží věc. Bůh neudělá žádnou chybu. ON ustanovuje služby (1.Kor.12:28 aj.) „Kdo vás slyší, mne slyší; a kdo vámi pohrdá, mnou pohrdá; kdož pak mnou pohrdá, pohrdá tím, kdož mne poslal.“, tak to řekl sám náš Pán (Luk.10:16). Na pravé pomazané se vztahuje: „My z Boha jsme. Kdo zná Boha, poslouchá nás; kdož pak není z Boha, neposlouchá nás. A po tom poznáváme ducha pravdy a ducha bludu.“ (1.Jan.4:6).

To Boží povolání je to, co mne odlišuje od všech ostatních, kterým bratr Branham něco řekl. Nikdo, ani v USA ani v Kanadě nebo kdovíkde na Zemi nemůže dodnes svědčit, že by obdržel pověření, povolání a poslání od samotného Pána. Žádný z nich nemůže říci: „Tohle mi Pán toho a toho dne, na tom a tom místě a v tu a tu hodinu řekl slyšitelným hlasem a přikázal.“ V plné harmonii, jak ji může naplánovat a vykonávat jen Bůh, jsem zvěst konečného času nesl po odchodu bratra Branhama do celého světa

Ti bratři v USA 11. dubna 1966 nečekali na pohřeb, ale počítali se vzkříšením bratra Branhama. Byl jsem jediný přítomný z Evropy a zažil jsem, jak celé hodiny zpívali „Věř jen, věř jen …“ a „Na křídlech sněhobílé holubice …“, až konečně byla rakev spuštěna do hrobu. Kdyby mě věrný Pán téhož večera nepřipomněl rozdávání pokrmu, pak bych nesvolal bratry v Jeffersonville na oba další dny a netrval bych na tom, že ta kázání se musí vydat tiskem, aby mohla být překládána do jiných jazyků. Na můj návrh byl tím úkolem pověřen bratr Roy Borders. Říkám to v pokoře, protože to tak určil Bůh: Kdybych nebyl ve správném čase na správném místě, celý svět by se o biblické zvěsti konečného času nic nedozvěděl. Všichni, i ti sloužící bratři, by zklamaní a s pohřbenou nadějí odjeli zpět domů!

Hned roku 1966 jsem v pěti zemích západní Evropy uspořádal 25 shromáždění. V letech 1967/68 jsem cestoval do východoevropských zemí, potom do Asie, Austrálie, na Nový Zéland, později do Afriky a Jižní Ameriky. Bylo to rovněž vedení Boží, že již koncem padesátých let a začátkem šedesátých let jsem získal kontakty do sousedních zemí. Během konference v Dallasu, v Texasu došlo také ke kontaktům s ostatními mezinárodně známými americkými evangelisty. V letech 1959/1960 jsem zorganizoval evropské turné pro světoznámého evangelistu T. L. Osborna. Až do roku 1965 jsem kázal skoro ve všech zemích západní Evropy, včetně Anglie. Již v roce 1964 jsem cestoval také do Izraele, Jordánska a Indie.

Plni vděčnosti můžeme hledět zpět na to, co Bůh z milosti v těch uplynulých více než padesáti letech učinil. V srpnu 2008 se Burkina Faso v západní Africe stala 140. zemí, do které jsem vstoupil a zvěstoval zde Boží spásnou zvěst. Tak jak mi bylo přikázáno, vykonával jsem tu službu dvojím způsobem: Každý měsíc na cestách zvěstuji Slovo a z misijního centra je rozdělován duchovní pokrm.

Jsem přesvědčen, že má osobní známost s bratrem Branhamem měla význam ve spásných dějinách pro církev v konečném čase a že to Bůh ve Svém rozhodnutí takto plánoval. Když hledím nazpět, poznávám Jeho zachovávající ruku během celého svého života, i v těch nejtěžších zkouškách. Vím, že tato služba je spojena s účelem pro všechny, kteří náleží k Církvi – Nevěstě, jako tomu bylo se službou bratra Branhama. Ale chtěl bych zdůraznit, že setkání s bratrem Branhamem nestačí – rozhodující bylo potkání s mým Pánem a Spasitelem. Kdybych mohl svědčit jen o tom, co mi řekl ten prorok, a ne o tom, co mi Pán řekl, pak to by v Božím království přece nemělo vůbec žádný význam. Nikomu není nic platné zdůrazňovat: „Ten prorok mi toto nebo ono řekl.“ Před Bohem platí jen to, co je spojeno s Jeho spásným plánem.