Zvláštní vedení a osobní prožití mají význam jen pro toho, kdo je prožil. Potom, co Pavel prožil své obrácení a obdržel povolání a poslání, poslal věrný Bůh k němu Svého služebníka Ananiáše, který to povolání potvrdil: „I řekl mi: Bůh otců našich vyvolil tě, abys poznal vůli jeho, a uzřel Spravedlivého tohoto, a abys slyšel hlas z úst jeho“ (Sk.22:14). Nikdo jiný na Zemi neměl nic z toho, co Ananiáš řekl Pavlovi. Stejně tak to, co řekl bratr Branham mě, má význam jen pro mne osobně. Například když při prvním pozdravu v srpnu 1955, aniž by mě znal, vyslovil: „Ty jsi služebník evangelia …“, nebo když mě v prosinci 1962 dokonce žádal, abych mluvil místo něho v jednom shromáždění křesťanských obchodníků u Démose Shakariana v Los Angeles. Sám mi dal jména, adresy a telefonní čísla bratří z Kalifornie v USA a z Edmontonu v Kanadě, které jsem až do té doby neznal, abych s nimi navázal kontakt.

Zvlášť důležité pro mne bylo, když mi bratr Branham řekl: „Bratře Franku, na Německu neleží žádná kletba kvůli vyvražďování Židů během druhé světové války. Bůh bude soudit ty viníky, ne celý národ.“ Když bylo známo, co se při holocaustu skutečně stalo, ve všech věřících kruzích se konaly zvláštní modlitební hodiny a vyznávaly se viny. Plakali jsme, činili jsme pokání a prosili jsme Boha o to, aby od našeho lidu vzal prokletí toho provinění při Jeho izraelském lidu. Slova bratra Branhama byla osvobozující odpovědí na to, co mě hluboko v srdci trápilo.

Velice jsem byl překvapen, když mi řekl: „Bratře Franku, o Pavlově cestě do Jeruzaléma si nedělej starosti. Byla ve vůli Boží.“ Nemohl jsem pochopit, proč apoštol Pavel šel do chrámu a vzal na sebe slib podle židovského Zákona, přesto, že prožil a kázal milost Boží (Sk.21).

Potom mi bratr Branham řekl: „Bratře Franku, tebe Pán povolal, abys zvěstoval Jeho Slovo a každého, koho On povolal ke kázání evangelia, toho také povolal, aby se modlil za nemocné.“ Byl jsem zaměstnán otázkou, jestli mám právo modlit se za nemocné a zase jsem dostal odpověď. Potom se bratr Branham se mnou modlil.

Co se týkalo uskladnění pokrmu, řekl mi: „Bratře Franku, pokrm, který máš uskladnit je zaslíbené Slovo pro tento čas a je v těchto kázáních a zaznamenáno na magnetofonových páskách.“ Pokračoval – a to bylo pro mne velice důležité: „Ale počkej s rozdáváním pokrmu, až dostaneš ten zbytek, který k tomu patří.“ Vidíte, jak přesně Bůh mluví a působí: bratr Branham měl pověření jen k uskladnění pokrmu, ale ani jednou k rozdávání. Všecko je božsky seřazeno. Když jsem se dozvěděl, že bratr Branham odešel a 12. prosince jsem obdržel jeho poslední kázání, věděl jsem, že čas rozdávání nastal, jak mi to řekl Pán 2. dubna 1962.

V každém případě to jen netvrdím, ale ve skutečnosti je to TAK PRAVÍ PÁN, že má služba je předurčením přímo spojena se službou bratra Branhama. Tehdy jsem tomu ještě nerozuměl, když jsem bratra Branhama 24. prosince 1965 kolem 23. hodiny – jak jsem se později dozvěděl, bylo to přesně v okamžiku, kdy odešel domů – viděl na oblaku, který ho vyzdvihl vzhůru. Aby se nikdo neprohřešil, zmiňuji při této příležitosti, že i my podle 1.Tes.4:17 budeme vytrženi na oblaku. Ti dva proroci ze Zj.11 budou rovněž vzati do nebe na oblaku (v.12). O našem Pánu je psáno: „A to pověděl, ani na to hledí, vzhůru vyzdvižen jest, a oblak vzal jej od očí jejich.“ (Sk.1:9). „Aj, ubírá se s oblaky, a uzří jej všeliké oko …“ (Zj.1:7).

Když mi 31. prosince 1965 při modlitebním shromáždění skrze proroctví byla provolána tato slova: „Můj služebníku, Já jsem Svůj meč vložil do tvé ruky“, tehdy jsem to nemohl hned zařadit, neboť jsem věděl, že meč Krále byl vložen do ruky bratra Branhama. Přestože jsem jej viděl jít vzhůru, v té chvíli jsem ještě nevěděl, že 24. prosince 1965 byl opravdu odvolán domů.

Když mi Pán řekl: „JÁ tě pošlu do jiných měst zvěstovat Mé slovo.“, nebyl jsem si vědom závažnosti tohoto poslání. Začátkem sedmdesátých let mě nanovo upozornil na význam zvěstování Slova, když mi v Marseille přikázal, abych si přečetl 2.Tim.4. S tím je spojeno to TAK PRAVÍ PÁN, že smí být kázáno jen to, co je psáno ve Slově. Při tom jsem také obdržel odpověď: „To, o čem mluvilo sedm hromů ve Zj.10, nebylo sepsáno jako slovo Boží, a proto to nemůže být a také nebude nikdy kázáno!“

Pro mě mají všechna tato prožití trvalý význam, o to více, že jsou ve spojení s tou nejdůležitější službou: s biblickou zvěstí konečného času, která nyní předchází druhému Kristovu příchodu. Jsem Bohu, tomu Pánu vděčný za všechna prožití, o kterých jsem již částečně hovořil, za Jeho mluvení a za všechna proroctví, která mi dal v průběhu let. Stále platí, že smím a budu kázat jen Slovo.

S božským respektem přijímáme jedinečnou službu bratra Branhama. V jeho více než tisíci kázáních zaznělo TAK PRAVÍ PÁN více než 1615 krát. Při tom on vždy viděl tvář toho, komu to TAK PRAVÍ PÁN náleželo. Nikdy předtím na Zemi nebyla taková služba, která může být srovnávána jen se službou Syna člověka Ježíše Krista (Jan.5:19-20). To nebyl člověk William Branham, bylo to Boží nadpřirozené působení v našem čase tady na Zemi, které jsem směl prožít jako očitý svědek. Faktem ale je, že autoritu nepředstavuje nositel Slova – jak to, žel, bylo uděláno s bratrem Branhamem – nýbrž Slovo samotné je zároveň semenem a božskou autoritou.

Bratr Branham byl zaslíbený prorok; vykonal svou službu, zjevil všechna tajemství Slova a biblická učení nově zvěstoval, ale nikdy nepřešel přes rámec Slova, nýbrž Slovo bral jako jediné měřítko v učení a ve víře. Když pozvedl Bibli vzhůru, řekl: „Tohle je můj absolut!“

Bratr Branham měl však také právo být člověkem. On nebyl jen prorok, byl také evangelista a kazatel. Tak například 7. srpna 1962 vyřkl přání, které měl na srdci: „Čekám na ten velký čas, až půjdu do Izraele, abych jim přinesl evangelium.“ Pán ho musel opravit, když už byl v Káhiře a řekl mu, že čas pro Izrael ještě nenastal. Podle Zach.4 a Zj.11 přece vystoupí v pos-ledním časovém úseku v Jeruzalémě dva proroci.

Vím také, co řekl o sedmi hromech, o třetím tahu, a roku 1977, o sedmdesáti téhodnech, o stanovém vidění, o sedmé pečeti a jiných věcech – ale to všechno by nezpůsobilo žádný zmatek, kdyby bratři nevytrhli citáty ze souvislostí a neudělali z toho vlastní učení. Ještě jednou zdůrazňuji: Jen to, co je napsáno v Bibli, je biblické; jen pokud je to zaslíbení ve Slově, potom také dojde k naplnění. Vždyť musí být i bratru Branhamovi, který měl mimořádnou, neomylnou prorockou službu, přiznáno, že jako člověk vyjádřil svá vlastní očekávání a naděje. Také Pavel například v 1.Kor.7:8-9 vyjádřil své mínění: „Pravím pak neženatým a vdovám…“. V 10. a 11. verši následuje to TAK PRAVÍ PÁN: „… vdaným pak přikazuji ne já, nýbrž Pán …“ Ve 12. verši Pavel opět dává dobrou radu: „Jiným pak pravím já, ne Pán …“

Bůh dopustil, že byly vysloveny těžko srozumitelné věci, ale otevřel nám porozumění i pro ně. Amen. Žádný člověk nesmí být oslavován nebo dokonce zbožňován, a tak být vydáván za neomylného. Tak začíná modloslužba. Bůh Svou čest nedá nikomu druhému. Jenom On a Jeho Slovo je na všechny věky neomylné.

Z Boží milosti jsem těžko pochopitelným výrokům bratra Branhama neporozuměl špatně, stejně jako jsem neporozuměl špatně ani těžko pochopitelným pasážím Bible, ale ve všem jsem rozpoznal jen božskou harmonii. Kdo těmi různými výroky bratra Branhama, které ovšem také všechny znám, probouzí falešné naděje a dokonce počítá s jeho návratem, odvrací tím pozornost od příchodu Ježíše Krista a pomíjí kolem toho, co Bůh v přítomnosti koná, ba co víc: vede věřící do bludu.

Slovo vylučuje výklady a výklady popírají Slovo. Tak jako se od sebe liší světlo a tma, tak se od sebe odlišuje pravda a lež. Kdo věří Slovu Pravdy, odmítá každou lež; kdo věří lži, zapírá pravdu. Všem, kteří neuvěřili pravdě, posílá Bůh mocné podvody a takoví lidé, také kazatelé, jsou potom odsouzeni k tomu, věřit lži (2.Tes.2:10-12). Rozhodnutí pro pravdu by nemělo být nadále odkládáno, jinak by brzy už mohlo být pozdě!

Zvláštní vedení a osobní prožití mají význam jen pro toho, kdo je prožil. Potom, co Pavel prožil své obrácení a obdržel povolání a poslání, poslal věrný Bůh k němu Svého služebníka Ananiáše, který to povolání potvrdil: „I řekl mi: Bůh otců našich vyvolil tě, abys poznal vůli jeho, a uzřel Spravedlivého tohoto, a abys slyšel hlas z úst jeho“ (Sk.22:14). Nikdo jiný na Zemi neměl nic z toho, co Ananiáš řekl Pavlovi. Stejně tak to, co řekl bratr Branham mě, má význam jen pro mne osobně. Například když při prvním pozdravu v srpnu 1955, aniž by mě znal, vyslovil: „Ty jsi služebník evangelia …“, nebo když mě v prosinci 1962 dokonce žádal, abych mluvil místo něho v jednom shromáždění křesťanských obchodníků u Démose Shakariana v Los Angeles. Sám mi dal jména, adresy a telefonní čísla bratří z Kalifornie v USA a z Edmontonu v Kanadě, které jsem až do té doby neznal, abych s nimi navázal kontakt.

Zvlášť důležité pro mne bylo, když mi bratr Branham řekl: „Bratře Franku, na Německu neleží žádná kletba kvůli vyvražďování Židů během druhé světové války. Bůh bude soudit ty viníky, ne celý národ.“ Když bylo známo, co se při holocaustu skutečně stalo, ve všech věřících kruzích se konaly zvláštní modlitební hodiny a vyznávaly se viny. Plakali jsme, činili jsme pokání a prosili jsme Boha o to, aby od našeho lidu vzal prokletí toho provinění při Jeho izraelském lidu. Slova bratra Branhama byla osvobozující odpovědí na to, co mě hluboko v srdci trápilo.

Velice jsem byl překvapen, když mi řekl: „Bratře Franku, o Pavlově cestě do Jeruzaléma si nedělej starosti. Byla ve vůli Boží.“ Nemohl jsem pochopit, proč apoštol Pavel šel do chrámu a vzal na sebe slib podle židovského Zákona, přesto, že prožil a kázal milost Boží (Sk.21).

Potom mi bratr Branham řekl: „Bratře Franku, tebe Pán povolal, abys zvěstoval Jeho Slovo a každého, koho On povolal ke kázání evangelia, toho také povolal, aby se modlil za nemocné.“ Byl jsem zaměstnán otázkou, jestli mám právo modlit se za nemocné a zase jsem dostal odpověď. Potom se bratr Branham se mnou modlil.

Co se týkalo uskladnění pokrmu, řekl mi: „Bratře Franku, pokrm, který máš uskladnit je zaslíbené Slovo pro tento čas a je v těchto kázáních a zaznamenáno na magnetofonových páskách.“ Pokračoval – a to bylo pro mne velice důležité: „Ale počkej s rozdáváním pokrmu, až dostaneš ten zbytek, který k tomu patří.“ Vidíte, jak přesně Bůh mluví a působí: bratr Branham měl pověření jen k uskladnění pokrmu, ale ani jednou k rozdávání. Všecko je božsky seřazeno. Když jsem se dozvěděl, že bratr Branham odešel a 12. prosince jsem obdržel jeho poslední kázání, věděl jsem, že čas rozdávání nastal, jak mi to řekl Pán 2. dubna 1962.

V každém případě to jen netvrdím, ale ve skutečnosti je to TAK PRAVÍ PÁN, že má služba je předurčením přímo spojena se službou bratra Branhama. Tehdy jsem tomu ještě nerozuměl, když jsem bratra Branhama 24. prosince 1965 kolem 23. hodiny – jak jsem se později dozvěděl, bylo to přesně v okamžiku, kdy odešel domů – viděl na oblaku, který ho vyzdvihl vzhůru. Aby se nikdo neprohřešil, zmiňuji při této příležitosti, že i my podle 1.Tes.4:17 budeme vytrženi na oblaku. Ti dva proroci ze Zj.11 budou rovněž vzati do nebe na oblaku (v.12). O našem Pánu je psáno: „A to pověděl, ani na to hledí, vzhůru vyzdvižen jest, a oblak vzal jej od očí jejich.“ (Sk.1:9). „Aj, ubírá se s oblaky, a uzří jej všeliké oko …“ (Zj.1:7).

Když mi 31. prosince 1965 při modlitebním shromáždění skrze proroctví byla provolána tato slova: „Můj služebníku, Já jsem Svůj meč vložil do tvé ruky“, tehdy jsem to nemohl hned zařadit, neboť jsem věděl, že meč Krále byl vložen do ruky bratra Branhama. Přestože jsem jej viděl jít vzhůru, v té chvíli jsem ještě nevěděl, že 24. prosince 1965 byl opravdu odvolán domů.

Když mi Pán řekl: „JÁ tě pošlu do jiných měst zvěstovat Mé slovo.“, nebyl jsem si vědom závažnosti tohoto poslání. Začátkem sedmdesátých let mě nanovo upozornil na význam zvěstování Slova, když mi v Marseille přikázal, abych si přečetl 2.Tim.4. S tím je spojeno to TAK PRAVÍ PÁN, že smí být kázáno jen to, co je psáno ve Slově. Při tom jsem také obdržel odpověď: „To, o čem mluvilo sedm hromů ve Zj.10, nebylo sepsáno jako slovo Boží, a proto to nemůže být a také nebude nikdy kázáno!“

Pro mě mají všechna tato prožití trvalý význam, o to více, že jsou ve spojení s tou nejdůležitější službou: s biblickou zvěstí konečného času, která nyní předchází druhému Kristovu příchodu. Jsem Bohu, tomu Pánu vděčný za všechna prožití, o kterých jsem již částečně hovořil, za Jeho mluvení a za všechna proroctví, která mi dal v průběhu let. Stále platí, že smím a budu kázat jen Slovo.

S božským respektem přijímáme jedinečnou službu bratra Branhama. V jeho více než tisíci kázáních zaznělo TAK PRAVÍ PÁN více než 1615 krát. Při tom on vždy viděl tvář toho, komu to TAK PRAVÍ PÁN náleželo. Nikdy předtím na Zemi nebyla taková služba, která může být srovnávána jen se službou Syna člověka Ježíše Krista (Jan.5:19-20). To nebyl člověk William Branham, bylo to Boží nadpřirozené působení v našem čase tady na Zemi, které jsem směl prožít jako očitý svědek. Faktem ale je, že autoritu nepředstavuje nositel Slova – jak to, žel, bylo uděláno s bratrem Branhamem – nýbrž Slovo samotné je zároveň semenem a božskou autoritou.

Bratr Branham byl zaslíbený prorok; vykonal svou službu, zjevil všechna tajemství Slova a biblická učení nově zvěstoval, ale nikdy nepřešel přes rámec Slova, nýbrž Slovo bral jako jediné měřítko v učení a ve víře. Když pozvedl Bibli vzhůru, řekl: „Tohle je můj absolut!“

Bratr Branham měl však také právo být člověkem. On nebyl jen prorok, byl také evangelista a kazatel. Tak například 7. srpna 1962 vyřkl přání, které měl na srdci: „Čekám na ten velký čas, až půjdu do Izraele, abych jim přinesl evangelium.“ Pán ho musel opravit, když už byl v Káhiře a řekl mu, že čas pro Izrael ještě nenastal. Podle Zach.4 a Zj.11 přece vystoupí v pos-ledním časovém úseku v Jeruzalémě dva proroci.

Vím také, co řekl o sedmi hromech, o třetím tahu, a roku 1977, o sedmdesáti téhodnech, o stanovém vidění, o sedmé pečeti a jiných věcech – ale to všechno by nezpůsobilo žádný zmatek, kdyby bratři nevytrhli citáty ze souvislostí a neudělali z toho vlastní učení. Ještě jednou zdůrazňuji: Jen to, co je napsáno v Bibli, je biblické; jen pokud je to zaslíbení ve Slově, potom také dojde k naplnění. Vždyť musí být i bratru Branhamovi, který měl mimořádnou, neomylnou prorockou službu, přiznáno, že jako člověk vyjádřil svá vlastní očekávání a naděje. Také Pavel například v 1.Kor.7:8-9 vyjádřil své mínění: „Pravím pak neženatým a vdovám…“. V 10. a 11. verši následuje to TAK PRAVÍ PÁN: „… vdaným pak přikazuji ne já, nýbrž Pán …“ Ve 12. verši Pavel opět dává dobrou radu: „Jiným pak pravím já, ne Pán …“

Bůh dopustil, že byly vysloveny těžko srozumitelné věci, ale otevřel nám porozumění i pro ně. Amen. Žádný člověk nesmí být oslavován nebo dokonce zbožňován, a tak být vydáván za neomylného. Tak začíná modloslužba. Bůh Svou čest nedá nikomu druhému. Jenom On a Jeho Slovo je na všechny věky neomylné.

Z Boží milosti jsem těžko pochopitelným výrokům bratra Branhama neporozuměl špatně, stejně jako jsem neporozuměl špatně ani těžko pochopitelným pasážím Bible, ale ve všem jsem rozpoznal jen božskou harmonii. Kdo těmi různými výroky bratra Branhama, které ovšem také všechny znám, probouzí falešné naděje a dokonce počítá s jeho návratem, odvrací tím pozornost od příchodu Ježíše Krista a pomíjí kolem toho, co Bůh v přítomnosti koná, ba co víc: vede věřící do bludu.

Slovo vylučuje výklady a výklady popírají Slovo. Tak jako se od sebe liší světlo a tma, tak se od sebe odlišuje pravda a lež. Kdo věří Slovu Pravdy, odmítá každou lež; kdo věří lži, zapírá pravdu. Všem, kteří neuvěřili pravdě, posílá Bůh mocné podvody a takoví lidé, také kazatelé, jsou potom odsouzeni k tomu, věřit lži (2.Tes.2:10-12). Rozhodnutí pro pravdu by nemělo být nadále odkládáno, jinak by brzy už mohlo být pozdě!