Služba bratra Branhama byla v souvislosti se spásnými dějinami tak důležitá jako služba Mojžíše, Jana Křtitele a apoštola Pavla. Slovo Boží, které zvěstovali Boží poslové, je nám zachováno; a to zvěstujeme, neboť jen Slovo zůstává na věky (1.Petr.1:25). V 2.Petr.3:14-18 apoštol Petr napomíná věřící s ohledem nazaslíbený návrat, aby usilovali o to být nalezeni bez poskvrny a bez úhony. Při tom se odvolává na Pavlovy dopisy, avšak poukazuje na to, že některé věci jsou obtížně srozumitelné. Poznali jsme, že v biblické zvěsti se nejedná o obtížně srozumitelné výroky, jak Petr o těch Pavlových píše v 2.Petr.3:16, nebo o výroky, které bratr Branham učinil ve velikém očekávání závěrečného Božího působení. Jako tehdy, tak i dnes jsou takoví, kteří výroky bratra Branhama vyjímají z kontextu a dělají z nich vlastní falešná učení.

Pokyn, který Pavel dal svému věrnému spolupracovníkovi Timoteovi v 2.Tim.4, byl dán ve vidění bratrovi Branhamovi samotným Pánem. Každý pravý služebník Boží si ta slova vezme k srdci:

„Proto já osvědčuji před obličejem Božím a Pána Jezukrista, který má souditi živé i mrtvé v příchodu svém slavném a království svém, kaž Slovo Boží, ponoukej v čas neb ne včas, trestej, žehrej, napomínej, ve vší tichosti a učení. Nebo přijde čas, že zdravého učení nebudou trpět, ale majíce svrablavé uši, podle svých vlastních žádostí shromažďovat sami sobě budou učitele. A odvrátí uši od pravdy, a k básním obrátí. Ale ty ve všem buď bedlivý, protivenství snášej, dílo kazatele konej, dokazuj toho dostatečně, že jsi věrný služebník.“ (2.Tim.4:1-5).

Také mně Pán v únoru 1980 v Marseille ve Francii přikázal číst 2.Tim.4. Večer předtím jsem byl poprvé tázán, co znamená těch sedm hromů ve Zj.10. Na to jsem nedokázal odpovědět. Při čtení 2.Tim.4 mi bylo hned jasné, proč jsem ten text musel číst: Já smím a mohu kázat a učit jen to Slovo; na výkladech se nesmím a nemohu podílet. Kompromis je pro mne nemožný, vyloučený.

Každý, kdo je skutečně Bohem povolán, si napomenutí, které Pavel tak důrazně adresoval Timoteovi, vezme k srdci a následuje mu: „Proto já osvědčuji před obličejem Božím: … zvěstuj to Slovo …!“ Co není psáno v Slovu, není určeno k zvěstování věčně platného evangelia. A kdo káže něco nebiblického, i když to označí jako zjevení, je pod zlořečením (Gal.1:8), i kdyby to byl sám anděl z nebe!

Apoštol Jan nás musel ve vší vážnosti varovat: „Osvědčuji pak každému, kdož by slyšel slova proroctví knihy této, jestliže by kdo přidal k těmto věcem, že jemu přidá Bůh ran napsaných v knize této. A jestliže by kdo ujal něco od slov proroctví tohoto, odejme Bůh díl jeho z knihy života, a z města svatého, a z těch věcí, které jsou napsány v knize této.“ (Zj.22:18-19) 

Všichni, kteří akceptují, co je psáno, jsou blahoslavení: „Blahoslavený, kdo čte, i ti, kteří slyší slova proroctví tohoto a ostříhají toho, což napsáno jest v něm; nebo čas blízko jest“ (Zj.1:3).

Služba bratra Branhama byla v souvislosti se spásnými dějinami tak důležitá jako služba Mojžíše, Jana Křtitele a apoštola Pavla. Slovo Boží, které zvěstovali Boží poslové, je nám zachováno; a to zvěstujeme, neboť jen Slovo zůstává na věky (1.Petr.1:25). V 2.Petr.3:14-18 apoštol Petr napomíná věřící s ohledem na  zaslíbený návrat, aby usilovali o to být nalezeni bez poskvrny a bez úhony. Při tom se odvolává na Pavlovy dopisy, avšak poukazuje na to, že některé věci jsou obtížně srozumitelné. Poznali jsme, že v biblické zvěsti se nejedná o obtížně srozumitelné výroky, jak Petr o těch Pavlových píše v 2.Petr.3:16, nebo o výroky, které bratr Branham učinil ve velikém očekávání závěrečného Božího působení. Jako tehdy, tak i dnes jsou takoví, kteří výroky bratra Branhama vyjímají z kontextu a dělají z nich vlastní falešná učení.

Pokyn, který Pavel dal svému věrnému spolupracovníkovi Timoteovi v 2.Tim.4, byl dán ve vidění bratrovi Branhamovi samotným Pánem. Každý pravý služebník Boží si ta slova vezme k srdci:

„Proto já osvědčuji před obličejem Božím a Pána Jezukrista, který má souditi živé i mrtvé v příchodu svém slavném a království svém,kaž Slovo Boží, ponoukej v čas neb ne včas, trestej, žehrej, napomínej, ve vší tichosti a učení. Nebo přijde čas, že zdravého učení nebudou trpět, ale majíce svrablavé uši, podle svých vlastních žádostí shromažďovat sami sobě budou učitele. A odvrátí uši od pravdy, a k básním obrátí. Ale ty ve všem buď bedlivý, protivenství snášej, dílo kazatele konej, dokazuj toho dostatečně, že jsi věrný služebník.“ (2.Tim.4:1-5).

Také mně Pán v únoru 1980 v Marseille ve Francii přikázal číst 2.Tim.4. Večer předtím jsem byl poprvé tázán, co znamená těch sedm hromů ve Zj.10. Na to jsem nedokázal odpovědět. Při čtení 2.Tim.4 mi bylo hned jasné, proč jsem ten text musel číst: Já smím a mohu kázat a učit jen to Slovo; na výkladech se nesmím a nemohu podílet. Kompromis je pro mne nemožný, vyloučený.

Každý, kdo je skutečně Bohem povolán, si napomenutí, které Pavel tak důrazně adresoval Timoteovi, vezme k srdci a následuje mu: „Proto já osvědčuji před obličejem Božím: … zvěstuj to Slovo …!“ Co není psáno v Slovu, není určeno k zvěstování věčně platného evangelia. A kdo káže něco nebiblického, i když to označí jako zjevení, je pod zlořečením (Gal.1:8), i kdyby to byl sám anděl z nebe!

Apoštol Jan nás musel ve vší vážnosti varovat: „Osvědčuji pak každému, kdož by slyšel slova proroctví knihy této, jestliže by kdo přidal k těmto věcem, že jemu přidá Bůh ran napsaných v knize této. A jestliže by kdo ujal něco od slov proroctví tohoto, odejme Bůh díl jeho z knihy života, a z města svatého, a z těch věcí, které jsou napsány v knize této.“ (Zj.22:18-19)

Všichni, kteří akceptují, co je psáno, jsou blahoslavení: „Blahoslavený, kdo čte, i ti, kteří slyší slova proroctví tohoto a ostříhají toho, což napsáno jest v něm; nebo čas blízko jest“ (Zj.1:3).