V Novém Zákoně je 162 míst, která zákon zmiňují ve zcela rozdílných souvislostech, a při povrchním náhledu bychom mohli mínit, že si vzájemně odporují. Ale to není ten případ: Všechno stojí tam, kam to patří. Totéž se vztahuje na milost.

„Nebo zákon skrze Mojžíše dán jest, ale milost a pravda skrze Ježíše Krista stala se.“ (Jan.1:17).

Náš Pán říká: „Nedomnívejte se, že bych přišel rušiti zákon anebo proroky. Nepřišel jsem rušiti, ale naplniti. Amen zajisté pravím vám: Dokud nepomine nebe i země, jediná literka aneb jediný puntík nepomine z zákona, až se všecky věci stanou.“ (Mat.5:17-18).

Pavel píše: „Nebo konec zákona jest Kristus k ospravedlnění všelikému věřícímu.“ (Řím.10:4). Zde je v řečtině psáno slovo telos – hranice (cíl): Kristus vymezil zákonu hranici, konečnou hranici, totiž milost a Pravdu.

V Řím.3:20 se píše: „Protož z skutků zákona nebude ospravedlněn žádný člověk před obličejem jeho; nebo skrze zákon přichází poznání hříchu.“

My bychom vůbec nevěděli, co je přestoupení, co hřích jako lež, cizoložství nebo vražda znamenají, jestliže by nám to Bůh skrze zákon neřekl.

Proto to objasnění: „Co tedy díme? Že zákon jest hříchem? Nikoli; nýbrž hříchu jsem nepoznal, než skrze zákon. Nebo i o zlé žádosti byl bych nevěděl, kdyby zákon neřekl: Nepožádáš.“ (Řím.7:7).

Bez zákona by nebylo vůbec žádné přestoupení ani odsouzení. Bez zákona by Duch Svatý nemohl usvědčit z hříchu. Bez usvědčení skrze zákon by milost, ano omilostnění, vůbec nemohlo nastat.

Při našem obrácení jsou nám absolutně všechny hříchy, všechna přestoupení zákona odpuštěny. Skrze víru v dokonalé dílo spásy následuje dokonalé ospravedlnění. „Blahoslavení, jimž odpuštěny jsou nepravosti a jejichž přikryti jsou hříchy. Blahoslavený muž, kterému Pán nepočítá hříchu.“ (Řím.4.7-8). Zároveň obdržíme sílu, žít podle Slova a vůle Boží.

Nejen od hříchů a přestoupení, ale také od zlořečenství jsme spasení. „Ale vykoupil nás Kristus ze zlořečenství zákona, učiněn byv pro nás zlořečenstvím, nebo psáno jest: Zlořečený každý, kdo visí na dřevě“ (Gal.3:13).

Kristus nás tedy cele spasil, ale nikdy nám nedovolil, dělat v čase milosti věci, které platí jako přestoupení nebo dokonce jsou zlořečené. Naopak: jedno z deseti přikázání zní: „Nezabiješ!“ Pán Ježíš ale v této souvislosti řekl: „Že každý, kdo se hněvá na bratra svého, bude povinen k soudu státi. …a kdo by řekl: Blázne, povinen bude pekelný oheň trpěti.“ (Mat.5:21-22).

Jestliže Pán v zákoně řekl: „Nezcizoložíš!“ a „Nepožádáš manželky svého bližního!“, potom to v čase milosti nezrušil, nýbrž ještě zostřil, když řekl: „Ale já pravím vám: Že každý, kdo by pohleděl na ženu ku požádání jí, již zcizoložil s ní v srdci svém.“ (Mat.5:28). Právě tak s ohledem na 5.Moj.24, kde muž mohl dát své ženě lístek na odloučení: „Já pak pravím vám: Že kdokoli propustil by manželku svou, kromě příčiny cizoložstva, zaviní (podle něm. př. Bible), že ji uvodí v cizoložstvo, a kdo propuštěnou pojme, cizoloží.“ (Mat.5:32).

Pavel nám oznámil závěr své apoštolské služby: „Skrze něhož jsme přijali milost a apoštolství ku poslušenství víry mezi všemi národy pro jméno jeho!“ (Řím.1:5). On ukázal, jaký život opravdově věřící mají vést: „Já zajisté skrze zákon zákonu umřel jsem, abych živ byl Bohu. S Kristem ukřižován jsem. Živ jsem pak již ne já, ale živ jest ve mně Kristus. Že pak nyní živ jsem v těle, u víře Syna Božího živ jsem, kterýžto zamiloval mne a vydal sebe samého za mne. Nepohrdám tou milostí Boží. Nebo jestliže jest z zákona spravedlnost, tedy Kristus nadarmo umřel.“ (Gal.2:19-21).

A přesto se i on odvolává na těch deset přikázání, např. když vyzývá děti k poslušnosti vůči rodičům: „Dítky poslouchejte rodičů svých v Pánu; neboť jest to spravedlivé. Cti otce svého i matku, to jest přikázaní první se zaslíbením“ (Ef.6:1-2). Jako Žid, který byl vyučen Písmu, znal také těch dvanáct zlořečenství z 5.Moj.27, kde se také mezi jiným říká: „Zlořečený, kdož sobě zlehčuje otce svého a matku svou“ (v.16). Kdo zneuctívá jen jednoho z rodičů, je přesto pod zlořečenstvím – i když se ještě o milosti vyjadřuje tak nábožně.

V 1.Kor.5 byl případ, ke kterému Pavel – žijící v milosti – řekl: „…abyste toho, který to tak spáchal… vydali takového satanu k zahubení těla, aby duch spasen byl v den Pána Ježíše.“ (v.5). Zcela určitě měl na mysli 5.Moj.27:20: „Zlořečený, kdo by obýval s manželkou otce svého, nebo odkryl podolek otce svého; i řekne všechen lid: Amen.“

Také pro čas milosti platí, co Bůh řekl v zákoně: „Ten zajisté, který řekl: Nezcizoložíš, řekl také: Nezabiješ. Pakli bys nezcizoložil, ale zabil bys, učiněn jsi přestupníkem zákona.“ (Jak.2:11).

Pavel napomíná církev se vší vážností: „Zdali nevíte, že nespravedliví dědictví království Božího nedosáhnou? Nemylte se, však ani smilníci, ani modláři, ani cizoložníci, ani zženštilí, ani zvrácení, ani zloději, ani lakomci, ani opilci, ani utrhači, ani lupiči, nebudou mít dědictví v království Božím.“ (1.Kor.6:9-10).

Milost znamená, vyžívat Slovo, ta přikázání. Naším praktickým životem svědčíme, jestli stojíme pod požehnáním nebo pod zlořečenstvím. Kdo opravdu žije v milosti, vyžívá celé Boží Slovo. Každá země na světě má své zákony, ano knihu zákonů, ale my se normálně po celý svůj život nedostaneme do konfliktu se zákonem. Tak je to s opravdově věřícími Božími dětmi: Oni žijí v milosti a s Božím zákonem se vůbec nedostanou do rozporu nebo dokonce k odsouzení. A i kdyby se to jednou stalo, pak máme Ježíše Krista jako Přímluvce, který nás zastupuje (1.Jan.2:1).

ON sám nám řekl, jak Jeho zákon můžeme v celém obsahu splnit: „Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého a ze vší duše své a ze vší mysli své. To jest přední a veliké přikázání. Druhé pak jest podobné tomu: Milovati budeš bližního svého jako sebe samého. Na těch dvou přikázáních všechen zákon záleží i proroci.“ (Mat.22:37-40). Amen! Ti omilostnění to vyžívají bez vlastní námahy, protože láska k Bohu a k jejich bratrům a sestrám je vylita do jejich srdcí.

Pavel psal Římanům: „Žádnému nebývejte nic dlužni, než to, abyste se vespolek milovali. Nebo kdo miluje bližního, zákon naplnil… Láska bližnímu zle neučiní, a proto plnost zákona jest láska.“ (Kap.13:8-10). Kdo miluje svého bližního, tak mu nic nevezme, neškodí mu, dělá mu jen dobré a tím automaticky plní veškeré Boží požadavky. Proto je také psáno v Gal.5:14: „Nebo všechen zákon v jednom slovu se zavírá, totiž v tom: Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.“

Blaze všem, na nichž spočívá Boží zalíbení a na něž se vskutku vztahuje: „A proto není již žádného odsouzení těm, kteří jsou v Kristu Ježíši, totiž nechodícím podle těla, ale podle Ducha. Nebo zákon Ducha života v Kristu Ježíši vysvobodil mne od zákona hříchu a smrti. Nebo seč nemohl býti zákon, jelikož byl mdlý pro tělo, Bůh poslav Syna svého v podobnosti těla hříchu, a příčinou hříchu, odsoudil hřích na těle, aby spravedlnost zákona vyplněna byla v nás, kteří nechodíme podle těla, ale podle Ducha.“ (Řím.8:1-4).

V Novém Zákoně je 162 míst, která zákon zmiňují ve zcela rozdílných souvislostech, a při povrchním náhledu bychom mohli mínit, že si vzájemně odporují. Ale to není ten případ: Všechno stojí tam, kam to patří. Totéž se vztahuje na milost.

„Nebo zákon skrze Mojžíše dán jest, ale milost a pravda skrze Ježíše Krista stala se.“ (Jan.1:17).

Náš Pán říká: „Nedomnívejte se, že bych přišel rušiti zákon anebo proroky. Nepřišel jsem rušiti, ale naplniti. Amen zajisté pravím vám: Dokud nepomine nebe i země, jediná literka aneb jediný puntík nepomine z zákona, až se všecky věci stanou.“ (Mat.5:17-18).

Pavel píše: „Nebo konec zákona jest Kristus k ospravedlnění všelikému věřícímu.“ (Řím.10:4). Zde je v řečtině psáno slovo telos – hranice (cíl): Kristus vymezil zákonu hranici, konečnou hranici, totiž milost a Pravdu.

V Řím.3:20 se píše: „Protož z skutků zákona nebude ospravedlněn žádný člověk před obličejem jeho; nebo skrze zákon přichází poznání hříchu.“

My bychom vůbec nevěděli, co je přestoupení, co hřích jako lež, cizoložství nebo vražda znamenají, jestliže by nám to Bůh skrze zákon neřekl.

Proto to objasnění: „Co tedy díme? Že zákon jest hříchem? Nikoli; nýbrž hříchu jsem nepoznal, než skrze zákon. Nebo i o zlé žádosti byl bych nevěděl, kdyby zákon neřekl: Nepožádáš.“ (Řím.7:7).

Bez zákona by nebylo vůbec žádné přestoupení ani odsouzení. Bez zákona by Duch Svatý nemohl usvědčit z hříchu. Bez usvědčení skrze zákon by milost, ano omilostnění, vůbec nemohlo nastat.

Při našem obrácení jsou nám absolutně všechny hříchy, všechna přestoupení zákona odpuštěny. Skrze víru v dokonalé dílo spásy následuje dokonalé ospravedlnění. „Blahoslavení, jimž odpuštěny jsou nepravosti a jejichž přikryti jsou hříchy. Blahoslavený muž, kterému Pán nepočítá hříchu.“ (Řím.4.7-8). Zároveň obdržíme sílu, žít podle Slova a vůle Boží.

Nejen od hříchů a přestoupení, ale také od zlořečenství jsme spasení. „Ale vykoupil nás Kristus ze zlořečenství zákona, učiněn byv pro nás zlořečenstvím, nebo psáno jest: Zlořečený každý, kdo visí na dřevě“ (Gal.3:13).

Kristus nás tedy cele spasil, ale nikdy nám nedovolil, dělat v čase milosti věci, které platí jako přestoupení nebo dokonce jsou zlořečené. Naopak: jedno z deseti přikázání zní: „Nezabiješ!“ Pán Ježíš ale v této souvislosti řekl: „Že každý, kdo se hněvá na bratra svého, bude povinen k soudu státi. …a kdo by řekl: Blázne, povinen bude pekelný oheň trpěti.“ (Mat.5:21-22).

Jestliže Pán v zákoně řekl: „Nezcizoložíš!“ a „Nepožádáš manželky svého bližního!“, potom to v čase milosti nezrušil, nýbrž ještě zostřil, když řekl: „Ale já pravím vám: Že každý, kdo by pohleděl na ženu ku požádání jí, již zcizoložil s ní v srdci svém.“ (Mat.5:28). Právě tak s ohledem na 5.Moj.24, kde muž mohl dát své ženě lístek na odloučení: „Já pak pravím vám: Že kdokoli propustil by manželku svou, kromě příčiny cizoložstva, zaviní (podle něm. př. Bible), že ji uvodí v cizoložstvo, a kdo propuštěnou pojme, cizoloží.“ (Mat.5:32).

Pavel nám oznámil závěr své apoštolské služby: „Skrze něhož jsme přijali milost a apoštolství ku poslušenství víry mezi všemi národy pro jméno jeho!“ (Řím.1:5). On ukázal, jaký život opravdově věřící mají vést: „Já zajisté skrze zákon zákonu umřel jsem, abych živ byl Bohu. S Kristem ukřižován jsem. Živ jsem pak již ne já, ale živ jest ve mně Kristus. Že pak nyní živ jsem v těle, u víře Syna Božího živ jsem, kterýžto zamiloval mne a vydal sebe samého za mne. Nepohrdám tou milostí Boží. Nebo jestliže jest z zákona spravedlnost, tedy Kristus nadarmo umřel.“ (Gal.2:19-21).

A přesto se i on odvolává na těch deset přikázání, např. když vyzývá děti k poslušnosti vůči rodičům: „Dítky poslouchejte rodičů svých v Pánu; neboť jest to spravedlivé. Cti otce svého i matku, to jest přikázaní první se zaslíbením“ (Ef.6:1-2). Jako Žid, který byl vyučen Písmu, znal také těch dvanáct zlořečenství z 5.Moj.27, kde se také mezi jiným říká: „Zlořečený, kdož sobě zlehčuje otce svého a matku svou“ (v.16). Kdo zneuctívá jen jednoho z rodičů, je přesto pod zlořečenstvím – i když se ještě o milosti vyjadřuje tak nábožně.

V 1.Kor.5 byl případ, ke kterému Pavel – žijící v milosti – řekl: „…abyste toho, který to tak spáchal… vydali takového satanu k zahubení těla, aby duch spasen byl v den Pána Ježíše.“ (v.5). Zcela určitě měl na mysli 5.Moj.27:20: „Zlořečený, kdo by obýval s manželkou otce svého, nebo odkryl podolek otce svého; i řekne všechen lid: Amen.“

Také pro čas milosti platí, co Bůh řekl v zákoně: „Ten zajisté, který řekl: Nezcizoložíš, řekl také: Nezabiješ. Pakli bys nezcizoložil, ale zabil bys, učiněn jsi přestupníkem zákona.“ (Jak.2:11).

Pavel napomíná církev se vší vážností: „Zdali nevíte, že nespravedliví dědictví království Božího nedosáhnou? Nemylte se, však ani smilníci, ani modláři, ani cizoložníci, ani zženštilí, ani zvrácení, ani zloději, ani lakomci, ani opilci, ani utrhači, ani lupiči, nebudou mít dědictví v království Božím.“ (1.Kor.6:9-10).

Milost znamená, vyžívat Slovo, ta přikázání. Naším praktickým životem svědčíme, jestli stojíme pod požehnáním nebo pod zlořečenstvím. Kdo opravdu žije v milosti, vyžívá celé Boží Slovo. Každá země na světě má své zákony, ano knihu zákonů, ale my se normálně po celý svůj život nedostaneme do konfliktu se zákonem. Tak je to s opravdově věřícími Božími dětmi: Oni žijí v milosti a s Božím zákonem se vůbec nedostanou do rozporu nebo dokonce k odsouzení. A i kdyby se to jednou stalo, pak máme Ježíše Krista jako Přímluvce, který nás zastupuje (1.Jan.2:1).

ON sám nám řekl, jak Jeho zákon můžeme v celém obsahu splnit: „Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého a ze vší duše své a ze vší mysli své. To jest přední a veliké přikázání. Druhé pak jest podobné tomu: Milovati budeš bližního svého jako sebe samého. Na těch dvou přikázáních všechen zákon záleží i proroci.“ (Mat.22:37-40). Amen! Ti omilostnění to vyžívají bez vlastní námahy, protože láska k Bohu a k jejich bratrům a sestrám je vylita do jejich srdcí.

Pavel psal Římanům: „Žádnému nebývejte nic dlužni, než to, abyste se vespolek milovali. Nebo kdo miluje bližního, zákon naplnil… Láska bližnímu zle neučiní, a proto plnost zákona jest láska.“ (Kap.13:8-10). Kdo miluje svého bližního, tak mu nic nevezme, neškodí mu, dělá mu jen dobré a tím automaticky plní veškeré Boží požadavky. Proto je také psáno v Gal.5:14: „Nebo všechen zákon v jednom slovu se zavírá, totiž v tom: Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.“

Blaze všem, na nichž spočívá Boží zalíbení a na něž se vskutku vztahuje: „A proto není již žádného odsouzení těm, kteří jsou v Kristu Ježíši, totiž nechodícím podle těla, ale podle Ducha. Nebo zákon Ducha života v Kristu Ježíši vysvobodil mne od zákona hříchu a smrti. Nebo seč nemohl býti zákon, jelikož byl mdlý pro tělo, Bůh poslav Syna svého v podobnosti těla hříchu, a příčinou hříchu, odsoudil hřích na těle, aby spravedlnost zákona vyplněna byla v nás, kteří nechodíme podle těla, ale podle Ducha.“ (Řím.8:1-4).