Bůh Svému lidu Smlouvy nařídil „smlouvu obřízky“ a také sobotu jako „věčné znamení smlouvy“. Obřízka se vrací až na Abrahama: „Konečně ať jest obřezán narozený v domě tvém, i koupený za peníze tvé; a bude smlouva má na těle vašem za smlouvu věčnou.“ (1.Moj.17:13).

„…a potom znamení, totiž obřízku, přijal za znamení spravedlnosti víry, která byla před obřezáním, na to, aby byl otcem všech věřících v neobřízce, aby i jim přičtena byla spravedlnost, a aby byl otcem obřízky, těch totiž, kteří ne z obřízky toliko jsou, ale kteří kráčejí šlépějemi víry otce našeho Abrahama, kterou měl před obřezáním.“ (Řím.4:11-12). Amen.

Obřízka novorozeného chlapce osmého dne byla v Izraeli svatou povinností. Měla připomínat první akt zplození v ráji, skrze nějž bylo celé lidské pokolení strženo do pádu hříchu. Při vyvedení lidu izraelského z Egypta chtěl Pán proroka Mojžíše dokonce zabít, protože otálel s obřízkou svého syna. O to se pak postarala matka (2.Moj.4). Také Syn Boží byl obřezán osmého dne, neboť důsledky pádu do hříchu musel od narození až do smrti na Svém těle nést na kříž. Všechno, co Bůh nařídil, je spojeno s napravením dějin zkázy Božími spásnými dějinami. Přesto, že On sám byl bez hříchu, zplozen z Ducha, musel ve Svém masitém těle zástupně všechno vzít na Sebe. „Kterýžto hříchy naše na svém těle sám vnesl na dřevo, abychom hříchům zemřeli, spravedlnosti živi byli, jehož ranami uzdraveni jste.“ (1.Petr.2:24).

Také Pavel byl obřezán osmého dne (Fil.3:5) a svého spolupracovníka Timotea obřezal s ohledem na Židy (Sk.16). Korintským apoštol píše: „Obřezaný někdo povolán jest? Neuvoď na sebe neobřezání; pakli kdo v neobřízce povolán, neobřezuj se.“ (1.Kor.7:18).

Potom s tímto tématem dospěje k bodu: „…a to jest pravé obřezání, které jest srdečné v duchu, a ne podle litery;“ (Řím.2:29).

Potom, co Pavel stále znovu mluvil a psal o obřízce, v následujících slovech máme shrnutí:

„Nebo v Kristu Ježíši ani obřízka nic neplatí, ani neobřízka, ale nové stvoření. A kteříkoli tohoto pravidla následují, pokoj přijde na ně a milosrdenství, i na lid Boží Izraelský.“ (Gal.6:15-16).

Co se týče dodržování soboty, jsem na to stále znovu dotazován, protože to patří k deseti přikázáním (5.Moj.5). V 1.Moj.2:3 je psáno: „I požehnal Bůh dni sedmému a posvětil ho; nebo v něm odpočinul Bůh ode všeho díla svého, které byl stvořil, aby učiněno bylo.“

Sedmý den Bůh nejenom posvětil, ale Svému izraelskému lidu ho jako úplný den odpočinutí nařídil, ve kterém nesměli ani oheň rozdělat (2.Moj.35:3).

„Šest dní děláno bude dílo, ale v den sedmý sobota odpočinutí jest, svatost Pánu. Každý, kdo by dělal dílo v den sobotní, smrtí umře. Proto ostříhati budou synové Izraelští soboty, tak aby světili sobotu po rodech svých smlouvou věčnou. Mezi mnou a syny Izraelskými za znamení jest na věčnost; nebo šest dní činil Pán nebe i zemi, v den pak sedmý přestal a odpočinul.“ (2.Moj.31:15-17).

Vzhledem k Izraeli Pán říká: „Nadto i soboty své vydal jsem jim, aby byly na znamení mezi mnou a mezi nimi, aby znali, že já Pán jsem posvětitel jejich.“ (Ez.20:12).

„Též soboty mé svěťte, i budou na znamení mezi mnou a vámi, aby známé bylo, že já jsem Pán Bůh váš“ (Ez.20:20).

„Potom jsi sestoupil na horu Sinai, a mluvil jsi s nimi s nebe, a vydal jsi jim soudy přímé a zákony pravé, ustanovení a přikázaní dobrá. Též i sobotu svou svatou známu jsi jim učinil, a přikázaní, ustanovení i zákon vydals jim skrze Mojžíše, služebníka svého.“ (Neh.9:13-14).

Církvi Nové Smlouvy On toto přikázání nenařídil, neboť nyní se nejedná o dokonalé stvoření, nýbrž o dokonané spasení; ne o svaté odpočinutí v sobotu, ale o „věčné odpočinutí“ v Bohu. „Nebo byť byl Jozue v odpočinutí je uvedl, nebyl by potom mluvil o jiném dni. A protož zůstává svátek lidu Božímu. Neb kdokoli vešel v odpočinutí jeho, také i on odpočinul od skutků svých, jako i Bůh od svých.“ (Žid.4:8-10).

Pavel píše novozákonní církvi: „Proto žádný vás nesuď pro pokrm, aneb pro nápoj, anebo z strany některého svátku, nebo novměsíce, anebo sobot“ (Kol.2:16).

Již ve Starém Zákoně Bůh odkázal na první den týdne, který následuje po sobotě, s ohledem na spásné dějiny, obzvláště s obětováním snopu prvotiny: „Který obraceti bude sem i tam snopek ten před Pánem, aby byl příjemnou obětí za vás; nazejtří po sobotě obraceti jej bude kněz.“ (3.Moj.23:11).

„Počtete sobě také od prvního dne po sobotě, ode dne, v němž jste obětovali snopek sem i tam obracení, (plných sedm téhodnů ať jest), až do prvního dne po sedmém téhodni, sečtete padesáte dní, a tehdy obětovati budete novou oběť suchou Pánu.“ (3.Moj.23:15-16). To byly „Pentecost, Letnice“ – ten padesátý den. Když letničního dne nastalo vylití Ducha Svatého (Sk.2), byl „snopek prvotiny žně splétán“ a skrze Ducha Svatého pokřtěn v jedno tělo.

Podle shodné zprávy Matouše, Marka, Lukáše a Jana byl náš Pán vzkříšen první den v týdnu (Mat.28; Mar.16; Luk.24; Jan.20).

O Pavlovi je psáno, že slavil Večeři s věřícími prvního dne v týdnu: „Tedy první den po sobotě, když se učedníci sešli k lámání chleba…“ (Sk.20:7).

Dokonce ta zvláštní shromáždění byla uložena na první den v týdnu: „V každou neděli (podle něm. př. Bible: v první den v týdnu) jeden každý z vás sám u sebe slož, schovaje podle možnosti, aby ne teprve, když k vám přijdu, sbírky se dály.“ (1.Kor.16:2). Přímý příkaz slavit neděli v Písmu Svatém neexistuje.

Je pravda, že Bůh lidu izraelskému nařídil jako den odpočinutí sobotu.

Je pravda, že Bůh první den v týdnu rovněž předpověděl.

Je pravda, že Pán vstal z mrtvých první den v týdnu.

Je pravda, že On v témž dni mluvil s učedníky jdoucími do Emauz.

Je pravda, že večer téhož dne se zjevil jedenácti učedníkům.

Je pravda, že o týden později měl s nimi shromáždění.

Je pravda, že ti, kteří uvěřili, se shromáždili první den v týdnu.

Je pravda, že Pavel slavil Večeři Páně v prvním dni v týdnu.

Je pravda, že Židé, kteří uvěřili, dodržovali sobotu předtím i potom.

Je pravda, že Konstantin Židům zakázal slavit sobotu.

Je pravda, že Konstantin nařídil křesťanům slavit neděli jako den odpočinutí.

Není pravda, že znamení šelmy mají všichni, kteří neslaví sobotu.

Není pravda, že znamení šelmy mají všichni, kteří dodržují neděli.

Není pravda, že dodržování soboty je pečetí Boží.

K tomu není ani jediné biblické místo. Ten »DEN PÁNĚ« není ani sobota, ani neděle, ale strašný den soudu, který je předpověděn ve Starém a Novém Zákoně. Pečeť Boží je Duch Svatý a ne nějaký den. (Ef.1:13; 4:30 aj). Znamení šelmy je spojeno s počtem jména jednoho člověka (ne jednoho dne), jehož celková hodnota je 666 (Zj.13:18). O tom jsme psali již v jiných publikacích.

Pro Tisícileté mírové království platí opět sobota: „I stane se, že od novměsíce do novměsíce, od soboty do soboty přicházeti bude všeliké tělo, aby se klanělo přede mnou, praví Pán.“ (Iz.66:23).

Že náš Pán a také Pavel využili každé příležitosti, kázat Židům sobotu, je známo. To bych také udělal. Zrovna tak bych se zúčastnil každého shromáždění, které náš Pán po Svém vzkříšení měl v prvním dni týdne (Mar.16:2-9; Luk.24:1; Jan.20:19-26).

Po celý svůj život jsem kázal každou sobotu a neděli, když jsem měl k tomu možnost. Kdo trvá na dodržování jistého dne, měl by se ptát, jestli se nenachází pod vlivem nějakého společenství víry, jejichž hlavním tématem je sobota a ne Kristus, místo aby nechali platit celé Boží Slovo.

Bůh Svému lidu Smlouvy nařídil „smlouvu obřízky“ a také sobotu jako „věčné znamení smlouvy“. Obřízka se vrací až na Abrahama: „Konečně ať jest obřezán narozený v domě tvém, i koupený za peníze tvé; a bude smlouva má na těle vašem za smlouvu věčnou.“ (1.Moj.17:13).

„…a potom znamení, totiž obřízku, přijal za znamení spravedlnosti víry, která byla před obřezáním, na to, aby byl otcem všech věřících v neobřízce, aby i jim přičtena byla spravedlnost, a aby byl otcem obřízky, těch totiž, kteří ne z obřízky toliko jsou, ale kteří kráčejí šlépějemi víry otce našeho Abrahama, kterou měl před obřezáním.“ (Řím.4:11-12). Amen.

Obřízka novorozeného chlapce osmého dne byla v Izraeli svatou povinností. Měla připomínat první akt zplození v ráji, skrze nějž bylo celé lidské pokolení strženo do pádu hříchu. Při vyvedení lidu izraelského z Egypta chtěl Pán proroka Mojžíše dokonce zabít, protože otálel s obřízkou svého syna. O to se pak postarala matka (2.Moj.4). Také Syn Boží byl obřezán osmého dne, neboť důsledky pádu do hříchu musel od narození až do smrti na Svém těle nést na kříž. Všechno, co Bůh nařídil, je spojeno s napravením dějin zkázy Božími spásnými dějinami. Přesto, že On sám byl bez hříchu, zplozen z Ducha, musel ve Svém masitém těle zástupně všechno vzít na Sebe. „Kterýžto hříchy naše na svém těle sám vnesl na dřevo, abychom hříchům zemřeli, spravedlnosti živi byli, jehož ranami uzdraveni jste.“ (1.Petr.2:24).

Také Pavel byl obřezán osmého dne (Fil.3:5) a svého spolupracovníka Timotea obřezal s ohledem na Židy (Sk.16). Korintským apoštol píše: „Obřezaný někdo povolán jest? Neuvoď na sebe neobřezání; pakli kdo v neobřízce povolán, neobřezuj se.“ (1.Kor.7:18).

Potom s tímto tématem dospěje k bodu: „…a to jest pravé obřezání, které jest srdečné v duchu, a ne podle litery;“ (Řím.2:29).

Potom, co Pavel stále znovu mluvil a psal o obřízce, v následujících slovech máme shrnutí:

„Nebo v Kristu Ježíši ani obřízka nic neplatí, ani neobřízka, ale nové stvoření. A kteříkoli tohoto pravidla následují, pokoj přijde na ně a milosrdenství, i na lid Boží Izraelský.“ (Gal.6:15-16).

Co se týče dodržování soboty, jsem na to stále znovu dotazován, protože to patří k deseti přikázáním (5.Moj.5). V 1.Moj.2:3 je psáno: „I požehnal Bůh dni sedmému a posvětil ho; nebo v něm odpočinul Bůh ode všeho díla svého, které byl stvořil, aby učiněno bylo.“

Sedmý den Bůh nejenom posvětil, ale Svému izraelskému lidu ho jako úplný den odpočinutí nařídil, ve kterém nesměli ani oheň rozdělat (2.Moj.35:3).

„Šest dní děláno bude dílo, ale v den sedmý sobota odpočinutí jest, svatost Pánu. Každý, kdo by dělal dílo v den sobotní, smrtí umře. Proto ostříhati budou synové Izraelští soboty, tak aby světili sobotu po rodech svých smlouvou věčnou. Mezi mnou a syny Izraelskými za znamení jest na věčnost; nebo šest dní činil Pán nebe i zemi, v den pak sedmý přestal a odpočinul.“ (2.Moj.31:15-17).

Vzhledem k Izraeli Pán říká: „Nadto i soboty své vydal jsem jim, aby byly na znamení mezi mnou a mezi nimi, aby znali, že já Pán jsem posvětitel jejich.“ (Ez.20:12).

„Též soboty mé svěťte, i budou na znamení mezi mnou a vámi, aby známé bylo, že já jsem Pán Bůh váš“ (Ez.20:20).

„Potom jsi sestoupil na horu Sinai, a mluvil jsi s nimi s nebe, a vydal jsi jim soudy přímé a zákony pravé, ustanovení a přikázaní dobrá. Též i sobotu svou svatou známu jsi jim učinil, a přikázaní, ustanovení i zákon vydals jim skrze Mojžíše, služebníka svého.“ (Neh.9:13-14).

Církvi Nové Smlouvy On toto přikázání nenařídil, neboť nyní se nejedná o dokonalé stvoření, nýbrž o dokonané spasení; ne o svaté odpočinutí v sobotu, ale o „věčné odpočinutí“ v Bohu. „Nebo byť byl Jozue v odpočinutí je uvedl, nebyl by potom mluvil o jiném dni. A protož zůstává svátek lidu Božímu. Neb kdokoli vešel v odpočinutí jeho, také i on odpočinul od skutků svých, jako i Bůh od svých.“ (Žid.4:8-10).

Pavel píše novozákonní církvi: „Proto žádný vás nesuď pro pokrm, aneb pro nápoj, anebo z strany některého svátku, nebo novměsíce, anebo sobot“ (Kol.2:16).

Již ve Starém Zákoně Bůh odkázal na první den týdne, který následuje po sobotě, s ohledem na spásné dějiny, obzvláště s obětováním snopu prvotiny: „Který obraceti bude sem i tam snopek ten před Pánem, aby byl příjemnou obětí za vás; nazejtří po sobotě obraceti jej bude kněz.“ (3.Moj.23:11).

„Počtete sobě také od prvního dne po sobotě, ode dne, v němž jste obětovali snopek sem i tam obracení, (plných sedm téhodnů ať jest), až do prvního dne po sedmém téhodni, sečtete padesáte dní, a tehdy obětovati budete novou oběť suchou Pánu.“ (3.Moj.23:15-16). To byly „Pentecost, Letnice“ – ten padesátý den. Když letničního dne nastalo vylití Ducha Svatého (Sk.2), byl „snopek prvotiny žně splétán“ a skrze Ducha Svatého pokřtěn v jedno tělo.

Podle shodné zprávy Matouše, Marka, Lukáše a Jana byl náš Pán vzkříšen první den v týdnu (Mat.28; Mar.16; Luk.24; Jan.20).

O Pavlovi je psáno, že slavil Večeři s věřícími prvního dne v týdnu: „Tedy první den po sobotě, když se učedníci sešli k lámání chleba…“ (Sk.20:7).

Dokonce ta zvláštní shromáždění byla uložena na první den v týdnu: „V každou neděli (podle něm. př. Bible: v první den v týdnu) jeden každý z vás sám u sebe slož, schovaje podle možnosti, aby ne teprve, když k vám přijdu, sbírky se dály.“ (1.Kor.16:2). Přímý příkaz slavit neděli v Písmu Svatém neexistuje.

Je pravda, že Bůh lidu izraelskému nařídil jako den odpočinutí sobotu.

Je pravda, že Bůh první den v týdnu rovněž předpověděl.

Je pravda, že Pán vstal z mrtvých první den v týdnu.

Je pravda, že On v témž dni mluvil s učedníky jdoucími do Emauz.

Je pravda, že večer téhož dne se zjevil jedenácti učedníkům.

Je pravda, že o týden později měl s nimi shromáždění.

Je pravda, že ti, kteří uvěřili, se shromáždili první den v týdnu.

Je pravda, že Pavel slavil Večeři Páně v prvním dni v týdnu.

Je pravda, že Židé, kteří uvěřili, dodržovali sobotu předtím i potom.

Je pravda, že Konstantin Židům zakázal slavit sobotu.

Je pravda, že Konstantin nařídil křesťanům slavit neděli jako den odpočinutí.

Není pravda, že znamení šelmy mají všichni, kteří neslaví sobotu.

Není pravda, že znamení šelmy mají všichni, kteří dodržují neděli.

Není pravda, že dodržování soboty je pečetí Boží.

K tomu není ani jediné biblické místo. Ten »DEN PÁNĚ« není ani sobota, ani neděle, ale strašný den soudu, který je předpověděn ve Starém a Novém Zákoně. Pečeť Boží je Duch Svatý a ne nějaký den. (Ef.1:13; 4:30 aj). Znamení šelmy je spojeno s počtem jména jednoho člověka (ne jednoho dne), jehož celková hodnota je 666 (Zj.13:18). O tom jsme psali již v jiných publikacích.

Pro Tisícileté mírové království platí opět sobota: „I stane se, že od novměsíce do novměsíce, od soboty do soboty přicházeti bude všeliké tělo, aby se klanělo přede mnou, praví Pán.“ (Iz.66:23).

Že náš Pán a také Pavel využili každé příležitosti, kázat Židům sobotu, je známo. To bych také udělal. Zrovna tak bych se zúčastnil každého shromáždění, které náš Pán po Svém vzkříšení měl v prvním dni týdne (Mar.16:2-9; Luk.24:1; Jan.20:19-26).

Po celý svůj život jsem kázal každou sobotu a neděli, když jsem měl k tomu možnost. Kdo trvá na dodržování jistého dne, měl by se ptát, jestli se nenachází pod vlivem nějakého společenství víry, jejichž hlavním tématem je sobota a ne Kristus, místo aby nechali platit celé Boží Slovo.