Dne 10. srpna vynesl Spolkový ústavní soud v Karlsruhe jakožto nejvyšší instance v Německu rozsudek, podle něhož umístění krucifixů ve státních školách je proti ústavě. Nejedná se přitom o katolické církevní školy, nýbrž o školy, v nichž se účastní vyučování všechny děti, nehledě na konfesi nebo světový názor. Katoličtí prominenti z CDU/CSU a katolický kostel tento rozsudek tvrdě kritizovali, zpochybnili a nejvyšší soudce této země veřejně zhanobili. O krucifixu se mluví jako o „křesťanském znamení” o „křesťanských hodnotách”, o „západní kultuře”, které mají být zachovány. Odpovědní soudci byli ve veřejných sdělovacích prostředcích postaveni na pranýř a katolická zemská vláda v Mnichově bude dělat, co sama rozhodne.

Kdo se zabýval Biblí a dějinami, ví, že v Římské říši bylo ukřižování tím nejhorším trestem smrti, jaký byl uložen. Náš Pán strpěl tento trest smrti kvůli nám. Gal. 3 se odvolává na 5. Moj. 21, 23, kde je psáno: „Proklet je každý, kdo visí na dřevě.” V okamžiku ukřižování ležely hřích a prokletí lidstva na Božím Beránkovi, aby se prolitou krví dostalo vykoupeným smíření, záchrany duše a požehnání Božího.

Lidé myslí, když se křižují, že žehnají sami sebe, že si zajišťují ochranu, odvrací těžkosti, zahánějí zlé mocnosti. Pole, předměty, domy, dobytek – vše je zahrnováno spolu do trinitárního požehnání. V tomto výčtu by se mohlo dále pokračovat. V Bavorsku dosud mnoho hospodyněk dělá na chléb tři kříže, než jej začnou krájet. To všechno nemá nic společného s vírou, ale s pověrou. Znamení kříže, ať dělané rukou, nebo nošen jako symbol se stává talismanem nebo nosičem štěstí. S tím Boží děti nemají nic společného. Biblicky věřící nedělají žádná znamení křížem tím, že se svou rukou dotýkají čela, úst a prsou a přitom přeříkávají: „Ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého.” Ne a ještě jednou ne! Kdo uvěřil, žije pod požehnáním Božím, které na nás přišlo spásným skutkem dokonaným na kříži na Golgatě. Prožili jsme slovo o kříži jako Boží moc a dosvědčujeme, že jsme byli s Kristem ukřižováni, s Ním skrze křest pochováni a vzkříšeni k novému životu. (Řm 6).

Všechno, co našemu Pánu a Vykupiteli sloužilo – od Jeho vstupu na tento svět, až k Jeho na nebe vstoupení – bylo jednorázové. O Marii, vyvolené pozemské nádobě, která byla poctěna, aby přijala božský obsah, není již více zmínka v žádné epištole apoštolů od ep. k Řím. 1 až do konce Zjevení. V Betlémě to byl útulek a jesle ve stáji. Kříž na Golgatě splnil svůj úkol, právě tak lněná roucha a hrob. My však neuctíváme nějaké místo nebo předmět, nýbrž vzdáváme čest jedině Bohu nebes, který se stal naším Otcem skrze Ježíše Krista, našeho Pána.

Prvotní křesťané by se byli střežili, aby nosili kříž na odiv, neboť za Nerona, jemuž se stalo krvavé pronásledování křesťanů životním cílem, by ještě mnozí z nich byli ukřižováni a usmrceni. Dělání kříže začalo za Konstantina, mnohonásobného vraha v jeho vlastní rodině, a teprve později bylo převzato římským státním kostelem. Podle toho, co je psáno v Encyklopaedia Britannica, neexistoval až k 10. století vůbec žádný krucifix (kříž s tělem). Teprve od prvního křižáckého tažení v r. 1096-1099, k němuž vyzval krvavý papež Urban II. a při kterém přislíbil nosičům křížů a krucifixů podporu, úplné odpuštění a dokonce nebe, začali pod znamením krucifixu -jak to nazvali – „všechny nevěřící zabíjet.” Při dobytí – nesprávně tzv. – hrobního kostela uprostřed města, stékala po ulicích Jeruzaléma krev jeho obyvatel. Za to odpovědný křižácký rytíř Gottfried von Bouillon, který zasvětil svůj meč matce Boží, dal provolat bitevní výzvu: „Deus lo vult.” – Bůh to chce. Docela oficiálně se jednalo o obhájení práv katolického kostela ve Svaté zemi. I nyní se vysocí hodnostáři „Rytířského řádu Svatého hrobu” zabývají otázkou Jeruzaléma. Nejedná se jim pouze o podporu 65 000 katolických Palestinců v Izraeli v jejich „existenčním boji proti Židům”, nýbrž především o to, aby prosadili vlastnický nárok Vatikánu na Svatou zemi. Latinský patriarcha Jeruzaléma Michael Sabbah, Palestinec, zapřisáhlý nepřítel Izraele, je po velmistrovi hodností nejvyšším rytířem Hrobu. Paktují se úplně zjevně i s muslimy mezi Palestinci proti Židům. Vlastní rytířsko-hrobní nárok na Eretz-Izrael (Pra-Izrael) jezřejmý,protožeMarie jeuctívána jako „královna Palestiny”.

Známe-li dějiny a víme, co všechno se stalo se znamením kříže a ve jménu náboženství krucifixu, totiž římského katolicismu, potom se budeme střežit hodnotit takový symbol jako křesťanské znamení. Křesťanské je jen, co se obrací ke Kristu a Jeho Slovu; apoštolské je jen, co se obrací k apoštolům, biblické je jen, co se obrací k Bibli. Požadavkům těchto tří skutečností nikterak nedostojí žádné tradice konfese. Při důkladném porovnání nevede zpět ke Kristu, k apoštolům nebo k Bibli vůbec nic. Kupř. „Vyznání víry”, které bylo formulováno až za staletí po Kristu na různých koncilech, by nesmělo být vůbec označováno jako „apoštolské vyznání víry”, protože to s apoštoly a apoštolským učením nemá vůbec nic společného. Násilné obracení na křesťanství a krutá inkvizice nositeli křížů a krucifixů stála miliony lidí život. Nesčíslní Židé a jinověrci, kteří nemohli líbat krucifix, protože spatřovali v celé záležitosti modloslužbu, dali přednost mučednické smrti. Krucifix a mučící nástroje visely ve vězeních často na téže zdi. Každému Židu jsou provždy jako pojem zapsána do srdce dvě slova: „Schma Israel – Slyš Izraeli!” Co měl Izrael slyšet, je zapsáno v prvním přikázání.

Je to proti prvnímu přikázání učinit nějaký obraz nebo podobenství, kterému se člověk klaní a jej uctívá. Bůh sám přijímá jen uctívání, které je Mu činěno v Jeho Duchu a v pravdě Jeho Slova. „Bůh Duch jest, a ti, kteří se Jemu modlí, v duchu a pravdě musejí se modliti.” (Jn 4, 24). Nikoliv místo, ne nějaký předmět, žádný symbol, žádný obraz, žádné podobenství, nýbrž Bůh, který je Svou podstatou Duch, přijímá jen takové uctívání, které se děje v Duchu svatém. To jedině je bohoslužba. Kde je něco jiného zahrnuto do uctívání, ať Maria, svatí, ochranní patroni nebo relikvie – tam je modloslužba, přímé modlářství, které je Bohu ohavností. K tomu by mohlo být jmenováno mnoho biblických míst. Z dvanácti kmenů Izraele byly vyňaty dva kmeny, protože provozovaly modloslužbu, totiž Dan a Efraim. Efraim, který dokonce přijal od Jákoba se zkříženýma rukama požehnání prvorozeného (1M 48), ztratil kvůli svému modlářství prvorozenectví (1Král 12, 25-32) a nepatří již, tak jako Dan ke dvanácti kmenům Izraele, jak jsou vyčísleny při dokončení ve Zj. 7, 3-8. U proroka Ozeáše je Efraim opakovaně v kapitole 3 až 13 jmenovitě uváděn a kárán pro svoji modloslužbu. Bůh nečiní žádná prázdná slova – ON míní, co říká, a říká, co míní. Jeho příkaz je svatý požadavek a Jeho Slovo je svatý příkaz.

Nechceme se blíže zabývat tím, co se děje v poutních místech, kostelech atd. V každém případě platí až dodnes pro jednoho každého, kdo vstupuje do následování Krista, slovo: „Kdo nebere kříž svůj na sebe a nenásleduje Mne, není Mne hoden” a „Kdo nebere kříž svůj na sebe, nemůže být Mým učedníkem.” Osobní kříž není ze dřeva nebo z kovu, spočívá v utrpení, pohrdání a posměchu, které musejí snášet ti, kteří se stali věřícími, jestliže Pána skutečně následují. Tak jako Vykupitel na konci Své služby vzal kříž na Sebe a šel přes Getsemane na místo popraviště, tak bere každý, kdo uvěřil, ve dni svého obrácení – obrazně řečeno – svůj kříž na sebe a prožívá, že byl s Kristem ukřižován a napříště musí nést Jeho pohanění. Ještě jednou musí být zdůrazněno, že nošení kříže nebo krucifixu zhotoveného lidskou rukou je jako talisman a nemá nic společného s vírou, nýbrž s pověrou. Od pádu komunismu v r. 1989/90 přišlo do módy nošení křížů, obzvláště na řetízku na krku.

Biblicky věřící věří, jak praví Písmo, jim jde o spásný čin Boží, který se jednou provždy stal na kříži na Golgatě, když Syn Boží zvolal: „Dokonáno jest!”, totiž aby„… v mír úvodě oboje v jednom těle Bohu skrze kříž, vyhladiv nepřátelství skrze něj.” (Ef 2,16). „… a skrze Něho aby smířil s sebou všecko, v pokoj úvodě skrze krev kříže jeho.” (Kol 1, 20) „… a smazav proti nám ten zápis záležející v ustanoveních, kterýž byl odporný nám. I vyzdvihl jej z prostředku přibiv jej ke kříži.” (Kol 2,14). Každý, kdo prožil skutek Božího smíření s lidstvem, jak se stal na Golgatě v celé jeho šíři, spásu přinášející, nenosí žádný viditelný kříž ze zlata, stříbra nebo dřeva, natož pak krucifix. To činí jen takoví, kteří to vnitřně neprožili. Ještě jednou budiž zdůrazněno, že se přitom, co se stalo na kříži, nejedná o nějaké symboly, z kterých je potom udělán nějaký bůžek a modla, za použití nějaké magicky působící formule, nýbrž se jedná o prožitek s Bohem, který byl v Kristu, a smířil svět se Sebou. Obojí, kříž i hrob jsou prázdné. Ukřižovaný vstal z mrtvých a vstoupil na nebesa. Zmrtvýchvstalý není lidskou rukou zhotovený mrtvý předmět, který nosí lidé. ON je ten živý PÁN, který nese ty Své. ON se brzy navrátí a všechny, kteří s Ním byli ukřižováni a sobě zemřeli, aby žili s Kristem, vezme k Sobě do slávy.

Dne 10. srpna vynesl Spolkový ústavní soud v Karlsruhe jakožto nejvyšší instance v Německu rozsudek, podle něhož umístění krucifixů ve státních školách je proti ústavě. Nejedná se přitom o katolické církevní školy, nýbrž o školy, v nichž se účastní vyučování všechny děti, nehledě na konfesi nebo světový názor. Katoličtí prominenti z CDU/CSU a katolický kostel tento rozsudek tvrdě kritizovali, zpochybnili a nejvyšší soudce této země veřejně zhanobili. O krucifixu se mluví jako o „křesťanském znamení” o „křesťanských hodnotách”, o „západní kultuře”, které mají být zachovány. Odpovědní soudci byli ve veřejných sdělovacích prostředcích postaveni na pranýř a katolická zemská vláda v Mnichově bude dělat, co sama rozhodne.

Kdo se zabýval Biblí a dějinami, ví, že v Římské říši bylo ukřižování tím nejhorším trestem smrti, jaký byl uložen. Náš Pán strpěl tento trest smrti kvůli nám. Gal. 3 se odvolává na 5. Moj. 21, 23, kde je psáno: „Proklet je každý, kdo visí na dřevě.” V okamžiku ukřižování ležely hřích a prokletí lidstva na Božím Beránkovi, aby se prolitou krví dostalo vykoupeným smíření, záchrany duše a požehnání Božího.

Lidé myslí, když se křižují, že žehnají sami sebe, že si zajišťují ochranu, odvrací těžkosti, zahánějí zlé mocnosti. Pole, předměty, domy, dobytek – vše je zahrnováno spolu do trinitárního požehnání. V tomto výčtu by se mohlo dále pokračovat. V Bavorsku dosud mnoho hospodyněk dělá na chléb tři kříže, než jej začnou krájet. To všechno nemá nic společného s vírou, ale s pověrou. Znamení kříže, ať dělané rukou, nebo nošen jako symbol se stává talismanem nebo nosičem štěstí. S tím Boží děti nemají nic společného. Biblicky věřící nedělají žádná znamení křížem tím, že se svou rukou dotýkají čela, úst a prsou a přitom přeříkávají: „Ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého.” Ne a ještě jednou ne! Kdo uvěřil, žije pod požehnáním Božím, které na nás přišlo spásným skutkem dokonaným na kříži na Golgatě. Prožili jsme slovo o kříži jako Boží moc a dosvědčujeme, že jsme byli s Kristem ukřižováni, s Ním skrze křest pochováni a vzkříšeni k novému životu. (Řm 6).

Všechno, co našemu Pánu a Vykupiteli sloužilo – od Jeho vstupu na tento svět, až k Jeho na nebe vstoupení – bylo jednorázové. O Marii, vyvolené pozemské nádobě, která byla poctěna, aby přijala božský obsah, není již více zmínka v žádné epištole apoštolů od ep. k Řím. 1 až do konce Zjevení. V Betlémě to byl útulek a jesle ve stáji. Kříž na Golgatě splnil svůj úkol, právě tak lněná roucha a hrob. My však neuctíváme nějaké místo nebo předmět, nýbrž vzdáváme čest jedině Bohu nebes, který se stal naším Otcem skrze Ježíše Krista, našeho Pána.

Prvotní křesťané by se byli střežili, aby nosili kříž na odiv, neboť za Nerona, jemuž se stalo krvavé pronásledování křesťanů životním cílem, by ještě mnozí z nich byli ukřižováni a usmrceni. Dělání kříže začalo za Konstantina, mnohonásobného vraha v jeho vlastní rodině, a teprve později bylo převzato římským státním kostelem. Podle toho, co je psáno v Encyklopaedia Britannica, neexistoval až k 10. století vůbec žádný krucifix (kříž s tělem). Teprve od prvního křižáckého tažení v r. 1096-1099, k němuž vyzval krvavý papež Urban II. a při kterém přislíbil nosičům křížů a krucifixů podporu, úplné odpuštění a dokonce nebe, začali pod znamením krucifixu -jak to nazvali – „všechny nevěřící zabíjet.” Při dobytí – nesprávně tzv. – hrobního kostela uprostřed města, stékala po ulicích Jeruzaléma krev jeho obyvatel. Za to odpovědný křižácký rytíř Gottfried von Bouillon, který zasvětil svůj meč matce Boží, dal provolat bitevní výzvu: „Deus lo vult.” – Bůh to chce. Docela oficiálně se jednalo o obhájení práv katolického kostela ve Svaté zemi. I nyní se vysocí hodnostáři „Rytířského řádu Svatého hrobu” zabývají otázkou Jeruzaléma. Nejedná se jim pouze o podporu 65 000 katolických Palestinců v Izraeli v jejich „existenčním boji proti Židům”, nýbrž především o to, aby prosadili vlastnický nárok Vatikánu na Svatou zemi. Latinský patriarcha Jeruzaléma Michael Sabbah, Palestinec, zapřisáhlý nepřítel Izraele, je po velmistrovi hodností nejvyšším rytířem Hrobu. Paktují se úplně zjevně i s muslimy mezi Palestinci proti Židům. Vlastní rytířsko-hrobní nárok na Eretz-Izrael (Pra-Izrael) je  zřejmý,  protože  Marie je  uctívána jako „královna Palestiny”.

Známe-li dějiny a víme, co všechno se stalo se znamením kříže a ve jménu náboženství krucifixu, totiž římského katolicismu, potom se budeme střežit hodnotit takový symbol jako křesťanské znamení. Křesťanské je jen, co se obrací ke Kristu a Jeho Slovu; apoštolské je jen, co se obrací k apoštolům, biblické je jen, co se obrací k Bibli. Požadavkům těchto tří skutečností nikterak nedostojí žádné tradice konfese. Při důkladném porovnání nevede zpět ke Kristu, k apoštolům nebo k Bibli vůbec nic. Kupř. „Vyznání víry”, které bylo formulováno až za staletí po Kristu na různých koncilech, by nesmělo být vůbec označováno jako „apoštolské vyznání víry”, protože to s apoštoly a apoštolským učením nemá vůbec nic společného. Násilné obracení na křesťanství a krutá inkvizice nositeli křížů a krucifixů stála miliony lidí život. Nesčíslní Židé a jinověrci, kteří nemohli líbat krucifix, protože spatřovali v celé záležitosti modloslužbu, dali přednost mučednické smrti. Krucifix a mučící nástroje visely ve vězeních často na téže zdi. Každému Židu jsou provždy jako pojem zapsána do srdce dvě slova: „Schma Israel – Slyš Izraeli!” Co měl Izrael slyšet, je zapsáno v prvním přikázání.

Je to proti prvnímu přikázání učinit nějaký obraz nebo podobenství, kterému se člověk klaní a jej uctívá. Bůh sám přijímá jen uctívání, které je Mu činěno v Jeho Duchu a v pravdě Jeho Slova. „Bůh Duch jest, a ti, kteří se Jemu modlí, v duchu a pravdě musejí se modliti.” (Jn 4, 24). Nikoliv místo, ne nějaký předmět, žádný symbol, žádný obraz, žádné podobenství, nýbrž Bůh, který je Svou podstatou Duch, přijímá jen takové uctívání, které se děje v Duchu svatém. To jedině je bohoslužba. Kde je něco jiného zahrnuto do uctívání, ať Maria, svatí, ochranní patroni nebo relikvie – tam je modloslužba, přímé modlářství, které je Bohu ohavností. K tomu by mohlo být jmenováno mnoho biblických míst. Z dvanácti kmenů Izraele byly vyňaty dva kmeny, protože provozovaly modloslužbu, totiž Dan a Efraim. Efraim, který dokonce přijal od Jákoba se zkříženýma rukama požehnání prvorozeného (1M 48), ztratil kvůli svému modlářství prvorozenectví (1Král 12, 25-32) a nepatří již, tak jako Dan ke dvanácti kmenům Izraele, jak jsou vyčísleny při dokončení ve Zj. 7, 3-8. U proroka Ozeáše je Efraim opakovaně v kapitole 3 až 13 jmenovitě uváděn a kárán pro svoji modloslužbu. Bůh nečiní žádná prázdná slova – ON míní, co říká, a říká, co míní. Jeho příkaz je svatý požadavek a Jeho Slovo je svatý příkaz.

Nechceme se blíže zabývat tím, co se děje v poutních místech, kostelech atd. V každém případě platí až dodnes pro jednoho každého, kdo vstupuje do následování Krista, slovo: „Kdo nebere kříž svůj na sebe a nenásleduje Mne, není Mne hoden” a „Kdo nebere kříž svůj na sebe, nemůže být Mým učedníkem.” Osobní kříž není ze dřeva nebo z kovu, spočívá v utrpení, pohrdání a posměchu, které musejí snášet ti, kteří se stali věřícími, jestliže Pána skutečně následují. Tak jako Vykupitel na konci Své služby vzal kříž na Sebe a šel přes Getsemane na místo popraviště, tak bere každý, kdo uvěřil, ve dni svého obrácení – obrazně řečeno – svůj kříž na sebe a prožívá, že byl s Kristem ukřižován a napříště musí nést Jeho pohanění. Ještě jednou musí být zdůrazněno, že nošení kříže nebo krucifixu zhotoveného lidskou rukou je jako talisman a nemá nic společného s vírou, nýbrž s pověrou. Od pádu komunismu v r. 1989/90 přišlo do módy nošení křížů, obzvláště na řetízku na krku.

Biblicky věřící věří, jak praví Písmo, jim jde o spásný čin Boží, který se jednou provždy stal na kříži na Golgatě, když Syn Boží zvolal: „Dokonáno jest!”, totiž aby„… v mír úvodě oboje v jednom těle Bohu skrze kříž, vyhladiv nepřátelství skrze něj.” (Ef 2,16). „… a skrze Něho aby smířil s sebou všecko, v pokoj úvodě skrze krev kříže jeho.” (Kol 1, 20) „… a smazav proti nám ten zápis záležející v ustanoveních, kterýž byl odporný nám. I vyzdvihl jej z prostředku přibiv jej ke kříži.” (Kol 2,14). Každý, kdo prožil skutek Božího smíření s lidstvem, jak se stal na Golgatě v celé jeho šíři, spásu přinášející, nenosí žádný viditelný kříž ze zlata, stříbra nebo dřeva, natož pak krucifix. To činí jen takoví, kteří to vnitřně neprožili. Ještě jednou budiž zdůrazněno, že se přitom, co se stalo na kříži, nejedná o nějaké symboly, z kterých je potom udělán nějaký bůžek a modla, za použití nějaké magicky působící formule, nýbrž se jedná o prožitek s Bohem, který byl v Kristu, a smířil svět se Sebou. Obojí, kříž i hrob jsou prázdné. Ukřižovaný vstal z mrtvých a vstoupil na nebesa. Zmrtvýchvstalý není lidskou rukou zhotovený mrtvý předmět, který nosí lidé. ON je ten živý PÁN, který nese ty Své. ON se brzy navrátí a všechny, kteří s Ním byli ukřižováni a sobě zemřeli, aby žili s Kristem, vezme k Sobě do slávy.