Klíč ke správnému porozumění, jak přijít této záhadné osobě na stopu, spočívá ve slově anti. Každému je známo, že anti znamená „proti”. Antikrist je tedy protivník – odpůrce Krista. Podvod však spočívá v tom, že se tato osoba odvolává na Krista, ale se všemi učeními a celkovou praxí je v protikladu vůči Němu a Jeho Slovu. On mluví o Kristu, avšak své následovníky, které nazývá ze svého hlediska „věřícími”, poutá na sebe. Oni věří jeho slovu, ne Slovu Kristovu.

Zvláštní poznávací znamení antikrista tkví v tom, že je „lhář” a že je totožný se svým učením, které se skládá ze samých lží – v protikladu ke Kristu, který je Pravda, a Jehož učení se sestávají pouze z pravd. Antikrist nahrazuje každé učení Krista svým vlastním. Lež je převráceně podaná pravda. Tak jako už v zahradě Eden ďábel, tak i antikrist používá Slovo Boží se lstí a záludností, aby zbožné nejpobožnějším způsobem svedl. Ale při bedlivém pozorování zjistíme, že z toho, co učí, absolutně nic nesouhlasí s originálním Slovem Božím. Kdo je a jedná proti Slovu, ten je proti Kristu, tedy „anti-Krist”, neboť Kristus je to Slovo – Logos.

O antikristu slyšíme již v prvotním křesťanství. Jan se o něm opakovaně zmiňuje ve svých epištolách. Píše o něm se zřetelem k dnešnímu času: „Dítky, poslední hodina jest, a jakož jste slýchali, ze antikrist přijíti má…” Je pozoruhodné, že Jan mluví na jedné straně o příchodu antikrista v jednotném čísle a odvolává se přitom na poslední dny, tedy na konečný čas, současně se ale zmiňuje o nějakých jiných, kteří vystoupili již tehdy: „… i nyníť antikristové mnozí povstali.” (1. Jan. 2:18) Nejednalo se přitom o lidi, kteří odmítli Krista, ale o takové, kteří Jej představovali a vykládali v protikladu ke Slovu.

Falešní bratři, o nichž Pavel psal, falešní „Kristové”, o nichž Ježíš mluvil, jsou falešní pomazaní, kteří se již na začátku odchýlili od Slova proroků a apoštolů a přednášeli jiné učitelské názory, Obzvláště vynikl v Bibli zmíněný vůdce řečníků Niko (Mikuláš). Jeho následovníci byli „nikolaité (mikulášenci)”. Shromáždil kolem sebe povrchní věřící a zvěstoval vlastní věci namísto jediné víry, skrze níž docházíme spasení. V prvním poselství Církvi chválí Pán ty Své prostřednictvím anděla Církve: „Ale toto máš, ze nenávidíš skutků Mikulášenců, kterých i já nenávidím.” (Zjevení 2:6) Ve třetím poselství se již uchytil tento nebiblický směr, v němž laici byli ovládáni samozvaným duchovenstvem. Proto to napomenutí: „Tak i ty máš ty, kteříž drží učení Mikulášenců…” (Zjevení 2:15) Tak jako pšenice i plevel rostou na stejném poli, tak se na půdě křesťanství nacházejí ti praví i ti nepraví.

Začalo to tím, že pod vlivem antikristovského ducha byla přednášena učení, odtržená od pravdy, kterým se věřilo. V antikristovském systému z toho později udělali dogmata. Jejich vyvrcholení bude nakonec v antikristu samém. Pavel, který měl prorockou prozíravost, píše: „Tomu vyučuj, a napomínej. Jestližeť kdo jinak učí, a nepovoluje zdravým řečem Pána našeho Jezukrista, a tomu učení, kteréž jest podlé pobožnosti, nadutýť jest, nic neuměje, …” (1. Tim. 6:2-4a).

Apoštol věděl, že jeho zvěstování bylo božského původu, neboť je obdržel skrze přímé zjevení Ježíše Krista (Gal. 1:12). Neobhajuje sebe ani své učení, ale evangelium Ježíše Krista – to čisté, poselství o záchraně Boží, které spasí. Ve 2. Tim. 1:13-14 vyzývá svého spolupracovníka, aby setrval ve zdravém učení: „Mejž jistý příklad zdravých řečí, kteréž jsi slýchal ode mne, u víře a v lásce, kteráž jest v Kristu Ježíši. Výborného toho pokladu ostříhej, skrze Ducha svatého přebývajícího v nás.”

V průběhu církevních dějin povstalo mnoho falešných učitelů a proroků, jak je to oznámeno ve 2. Petr. 2,1: „Bývali pak i falešní proroci v lidu, jakož i mezi vámi budou falešní učitelé, kteříž uvedou sekty zatracení, i toho Pána, kterýž je vykoupil, zapírajíce, uvodíce na sebe rychlé zahynutí.” Označení „falešní proroci” je zde rovněž v množném čísle.

Inspirována antikristovským duchem, vyvíjela se «kostelní» církev vedle pravé Církve. Samozvaní učitelé, falešní proroci a lživí apoštolově nekázali učení Kristovo, ale vlastní poznatky. Neutvrzené lidi strhli od Slova Božího do svého následovnictví. na konci se všechny znaky a vlastnosti antikristovského systému sjednotí pod jednu hlavu. Proto je o něm ve Zjevení psáno jako o falešném proroku. Tak jako praví proroci zvěstují Slovo Boží, které k nim přišlo, jako to „TAK PRAVÍ PÁN”, tak si falešný prorok nárokuje být hlasem Božím na zemi. Avšak ve skutečnosti nemá jeho učení s pravdivým Slovem nic společného. Je prorokem falešného učení, a proto je označován jako falešný prorok.

Kdo zvěstuje to, co stojí v protikladu vůči pravému proroku, je sám falešným prorokem. Falešným učitelem je ten, kdo učí jinak, než ti Bohem dosazení učitelé v prvotním křesťanství. Porovnáním snadno zjistíme, že dnes je kázán jiný Ježíš a předkládáno jiné evangelium, než v prvotním křesťanství (2. Kor. 11:4). Falešné je představováno jako správné a to správné jako falešné. Aniž by si toho byli lidé vědomi, během staletí byla zavedena nesčetná bludná učení, která již nemají s učením a praxí prvních křesťanů nic společného.

Avšak kdo ještě dnes prozkoumává Písmo svaté, aby přezkoušel, zda ta přednášená učení souhlasí? Pavel řekl: „Nebo já to vím, ze po mém odjití vejdou mezi vás vlci hltaví, kteříž nebudou odpouštěti stádu. a z vás samých povstanou muži, kteříž budou mluviti převrácené věci, aby obrátili učedlníky po sobě.” (Skutk. 20:29–30) Jímavá slova jsou orámována dobře nacvičeným ceremoniálem. Nevědomé masy jsou ovlivňovány a myslí si, že to tak zavedl Kristus. Vidí vnější beránčí mírnost a nepoznávají zhoubné zfalšování, protože neznají Slovo: „Ovceť mé hlas můj slyší…” (Jan 10:27) Jeho hlas je a zůstane Jeho Slovo na věky.

Jak již zmíněno, falešný apoštol se pozná podle toho, že nezvěstuje biblické apoštolské učení (Zjevení 2:2), antikrist podle toho, že učí špatně o Kristu a vůbec nepomýšlí činit to, co Kristus přikázal. Slovy se přiznává ke Kristu, avšak je hluboko zapleten do pověr, až i do vyvolávání zemřelých, což je spiritismus. Jak vážná jsou však slova: „Ale bychom pak i my neb anděl s nebe kázal vám mimo to, což jsme vám kázali, prokletý buď.” (Gal. 1:8).

Kdo vidí antikrista jako světového diktátora ve smyslu politického tyrana, bude překvapen. Pavel o něm píše, že satan bude skrze něho vykonávat v konečné fázi „… se vší mocí a divy i zázraky lživými, a se všelikým podvodem nepravosti…” (2. Tes. 2:9b–10a) Tento člověk se nemůže vykázat žádným biblickým znamením a zázraky, jako se děly skrze moc Boží ve službě Ježíše Krista a apoštolů. Namísto toho je on mistrem pletich. Co by žádný nemohl dokázat, to se mu daří nábožnou politikou. Jsou to lživá znamení, která jsou v protikladu k pravdě. Dokáže obcházet se lží a podvodem nejpobožnějšího způsobu a svádět všechny, kteří věří jeho lživému „evangeliu”. Dovede mluvit se státníky stejně jako s církevními hodnostáři. Má nejlepší poradce světa, je nejlépe informovaným mužem, k němu přicházejí všichni ze všech táborů. Jeho role prostředníka je požadována všemi protichůdnými politickými směry. Je tou nejvyšší duchovní autoritou, jaká na zemi existuje, a - jak on tvrdí -i nejvyšší právní instancí.

Antikrist nikdy neprožije vyslyšení nějaké modlitby, nikdy se skrze něho, jako skrze Krista, nestane nějaký chromý chodícím, slepý vidoucím, nebo hluchý slyšícím. Přesto ho bude celý svět oslavovat a uctívat „… těch, kteříž hynou, proto že lásky pravdy nepřijali, aby spaseni byli. a protož pošle jim Bůh mocné dílo podvodů, aby věřili lži, a aby odsouzeni byli všickni, kteříž neuvěřili pravdě, ale oblíbili sobě nepravost.” (2. Tes. 2:10–12) Mysleme na to: antikrist je podle jména křesťan, ale v podstatě je proti Kristu. Mluví o království Božím, avšak buduje svou vlastní říši, v níž panuje.

Klíč ke správnému porozumění, jak přijít této záhadné osobě na stopu, spočívá ve slově anti. Každému je známo, že anti znamená „proti”. Antikrist je tedy protivník – odpůrce Krista. Podvod však spočívá v tom, že se tato osoba odvolává na Krista, ale se všemi učeními a celkovou praxí je v protikladu vůči Němu a Jeho Slovu. On mluví o Kristu, avšak své následovníky, které nazývá ze svého hlediska „věřícími”, poutá na sebe. Oni věří jeho slovu, ne Slovu Kristovu.

Zvláštní poznávací znamení antikrista tkví v tom, že je „lhář” a že je totožný se svým učením, které se skládá ze samých lží – v protikladu ke Kristu, který je Pravda, a Jehož učení se sestávají pouze z pravd. Antikrist nahrazuje každé učení Krista svým vlastním. Lež je převráceně podaná pravda. Tak jako už v zahradě Eden ďábel, tak i antikrist používá Slovo Boží se lstí a záludností, aby zbožné nejpobožnějším způsobem svedl. Ale při bedlivém pozorování zjistíme, že z toho, co učí, absolutně nic nesouhlasí s originálním Slovem Božím. Kdo je a jedná proti Slovu, ten je proti Kristu, tedy „anti-Krist”, neboť Kristus je to Slovo – Logos.

O antikristu slyšíme již v prvotním křesťanství. Jan se o něm opakovaně zmiňuje ve svých epištolách. Píše o něm se zřetelem k dnešnímu času: „Dítky, poslední hodina jest, a jakož jste slýchali, ze antikrist přijíti má…” Je pozoruhodné, že Jan mluví na jedné straně o příchodu antikrista v jednotném čísle a odvolává se přitom na poslední dny, tedy na konečný čas, současně se ale zmiňuje o nějakých jiných, kteří vystoupili již tehdy: „… i nyníť antikristové mnozí povstali.” (1. Jan. 2:18) Nejednalo se přitom o lidi, kteří odmítli Krista, ale o takové, kteří Jej představovali a vykládali v protikladu ke Slovu.

Falešní bratři, o nichž Pavel psal, falešní „Kristové”, o nichž Ježíš mluvil, jsou falešní pomazaní, kteří se již na začátku odchýlili od Slova proroků a apoštolů a přednášeli jiné učitelské názory, Obzvláště vynikl v Bibli zmíněný vůdce řečníků Niko (Mikuláš). Jeho následovníci byli „nikolaité (mikulášenci)”. Shromáždil kolem sebe povrchní věřící a zvěstoval vlastní věci namísto jediné víry, skrze níž docházíme spasení. V prvním poselství Církvi chválí Pán ty Své prostřednictvím anděla Církve: „Ale toto máš, ze nenávidíš skutků Mikulášenců, kterých i já nenávidím.” (Zjevení 2:6) Ve třetím poselství se již uchytil tento nebiblický směr, v němž laici byli ovládáni samozvaným duchovenstvem. Proto to napomenutí: „Tak i ty máš ty, kteříž drží učení Mikulášenců…” (Zjevení 2:15) Tak jako pšenice i plevel rostou na stejném poli, tak se na půdě křesťanství nacházejí ti praví i ti nepraví.

Začalo to tím, že pod vlivem antikristovského ducha byla přednášena učení, odtržená od pravdy, kterým se věřilo. V antikristovském systému z toho později udělali dogmata. Jejich vyvrcholení bude nakonec v antikristu samém. Pavel, který měl prorockou prozíravost, píše: „Tomu vyučuj, a napomínej. Jestližeť kdo jinak učí, a nepovoluje zdravým řečem Pána našeho Jezukrista, a tomu učení, kteréž jest podlé pobožnosti, nadutýť jest, nic neuměje, …” (1. Tim. 6:2-4a).

Apoštol věděl, že jeho zvěstování bylo božského původu, neboť je obdržel skrze přímé zjevení Ježíše Krista (Gal. 1:12). Neobhajuje sebe ani své učení, ale evangelium Ježíše Krista – to čisté, poselství o záchraně Boží, které spasí. Ve 2. Tim. 1:13-14 vyzývá svého spolupracovníka, aby setrval ve zdravém učení: „Mejž jistý příklad zdravých řečí, kteréž jsi slýchal ode mne, u víře a v lásce, kteráž jest v Kristu Ježíši. Výborného toho pokladu ostříhej, skrze Ducha svatého přebývajícího v nás.”

V průběhu církevních dějin povstalo mnoho falešných učitelů a proroků, jak je to oznámeno ve 2. Petr. 2,1: „Bývali pak i falešní proroci v lidu, jakož i mezi vámi budou falešní učitelé, kteříž uvedou sekty zatracení, i toho Pána, kterýž je vykoupil, zapírajíce, uvodíce na sebe rychlé zahynutí.” Označení „falešní proroci” je zde rovněž v množném čísle.

Inspirována antikristovským duchem, vyvíjela se «kostelní» církev vedle pravé Církve. Samozvaní učitelé, falešní proroci a lživí apoštolově nekázali učení Kristovo, ale vlastní poznatky. Neutvrzené lidi strhli od Slova Božího do svého následovnictví. na konci se všechny znaky a vlastnosti antikristovského systému sjednotí pod jednu hlavu. Proto je o něm ve Zjevení psáno jako o falešném proroku. Tak jako praví proroci zvěstují Slovo Boží, které k nim přišlo, jako to „TAK PRAVÍ PÁN”, tak si falešný prorok nárokuje být hlasem Božím na zemi. Avšak ve skutečnosti nemá jeho učení s pravdivým Slovem nic společného. Je prorokem falešného učení, a proto je označován jako falešný prorok.

Kdo zvěstuje to, co stojí v protikladu vůči pravému proroku, je sám falešným prorokem. Falešným učitelem je ten, kdo učí jinak, než ti Bohem dosazení učitelé v prvotním křesťanství. Porovnáním snadno zjistíme, že dnes je kázán jiný Ježíš a předkládáno jiné evangelium, než v prvotním křesťanství (2. Kor. 11:4). Falešné je představováno jako správné a to správné jako falešné. Aniž by si toho byli lidé vědomi, během staletí byla zavedena nesčetná bludná učení, která již nemají s učením a praxí prvních křesťanů nic společného.

Avšak kdo ještě dnes prozkoumává Písmo svaté, aby přezkoušel, zda ta přednášená učení souhlasí? Pavel řekl: „Nebo já to vím, ze po mém odjití vejdou mezi vás vlci hltaví, kteříž nebudou odpouštěti stádu. a z vás samých povstanou muži, kteříž budou mluviti převrácené věci, aby obrátili učedlníky po sobě.” (Skutk. 20:29–30) Jímavá slova jsou orámována dobře nacvičeným ceremoniálem. Nevědomé masy jsou ovlivňovány a myslí si, že to tak zavedl Kristus. Vidí vnější beránčí mírnost a nepoznávají zhoubné zfalšování, protože neznají Slovo: „Ovceť mé hlas můj slyší…” (Jan 10:27) Jeho hlas je a zůstane Jeho Slovo na věky.

Jak již zmíněno, falešný apoštol se pozná podle toho, že nezvěstuje biblické apoštolské učení (Zjevení 2:2), antikrist podle toho, že učí špatně o Kristu a vůbec nepomýšlí činit to, co Kristus přikázal. Slovy se přiznává ke Kristu, avšak je hluboko zapleten do pověr, až i do vyvolávání zemřelých, což je spiritismus. Jak vážná jsou však slova: „Ale bychom pak i my neb anděl s nebe kázal vám mimo to, což jsme vám kázali, prokletý buď.” (Gal. 1:8).

Kdo vidí antikrista jako světového diktátora ve smyslu politického tyrana, bude překvapen. Pavel o něm píše, že satan bude skrze něho vykonávat v konečné fázi „… se vší mocí a divy i zázraky lživými, a se všelikým podvodem nepravosti…” (2. Tes. 2:9b–10a) Tento člověk se nemůže vykázat žádným biblickým znamením a zázraky, jako se děly skrze moc Boží ve službě Ježíše Krista a apoštolů. Namísto toho je on mistrem pletich. Co by žádný nemohl dokázat, to se mu daří nábožnou politikou. Jsou to lživá znamení, která jsou v protikladu k pravdě. Dokáže obcházet se lží a podvodem nejpobožnějšího způsobu a svádět všechny, kteří věří jeho lživému „evangeliu”. Dovede mluvit se státníky stejně jako s církevními hodnostáři. Má nejlepší poradce světa, je nejlépe informovaným mužem, k němu přicházejí všichni ze všech táborů. Jeho role prostředníka je požadována všemi protichůdnými politickými směry. Je tou nejvyšší duchovní autoritou, jaká na zemi existuje, a - jak on tvrdí -i nejvyšší právní instancí.

Antikrist nikdy neprožije vyslyšení nějaké modlitby, nikdy se skrze něho, jako skrze Krista, nestane nějaký chromý chodícím, slepý vidoucím, nebo hluchý slyšícím. Přesto ho bude celý svět oslavovat a uctívat „… těch, kteříž hynou, proto že lásky pravdy nepřijali, aby spaseni byli. a protož pošle jim Bůh mocné dílo podvodů, aby věřili lži, a aby odsouzeni byli všickni, kteříž neuvěřili pravdě, ale oblíbili sobě nepravost.” (2. Tes. 2:10–12) Mysleme na to: antikrist je podle jména křesťan, ale v podstatě je proti Kristu. Mluví o království Božím, avšak buduje svou vlastní říši, v níž panuje.