Nyní se setkáváme s docela novým symbolem, který rovněž náleží k celkové antikristovské konstelaci politicko-pozemské a nábožensko-duchovní moci. Má to svůj důvod, proč Bůh volil takové obrazy; srozumitelněji by ten smysl nemohl vystihnout. Ve Zjevení 17 je poslední světová moc představena ve své konečné fázi. Hlavní roli v tom hraje velká děvka, která jede na šelmě (jako na koni), tedy vykonává vládu nad světskou mocí, resp. ji používá pro své účely. Jan slyšel hlas, který řekl: „Poď, ukážiť odsouzení nevěstky veliké, kteráž sedí na vodách mnohých, s kterouž smilnili králové země, a zpili se vínem smilství jejího obyvatelé země.” (verš 1–2) Pomysleme, že toto je odsouzení z Božího hlediska. Lidem se ta věc jeví docela jinak, Mocní země se předhánějí, aby získali její přízeň a obyvatelé země ztratili svou střízlivou soudnost. Jan dále sděluje: „I odnesl mne na poušť v duchu, a viděl jsem ženu sedící na šelmě brunátné, plné jmen rouhání, mající sedm hlav a deset rohů.” (verš 3)

Abychom tomu smyslu porozuměli, musíme se poněkud blíže zabývat pojmem „žena” a zjistit, proč Písmo v této souvislosti mluví o „děvce”. Ve Starém zákoně označil Bůh vícekrát Izrael jako Svou ženu – Svou Církev, do níž vložil semeno Svého Slova. Později jí vytýká její nevěru a haní ji kvůli jejímu duchovnímu smilstvu ve spojení s modloslužbou. Ona se odvrátila od Slova a tím od Něho, přijala cizí semeno a dopustila se duchovního cizoložství. „Odpor veďte proti matce vaší, dokažte, ze ona není manželka má, a že já nejsem muž její, leč odvaruje smilství svých od tváři své, a cizoložství svých z prostřed prší svých… Neslitoval bych se ani nad syny jejími, proto že jsou synové z smilstva. Nebo smilní matka jejich, hanebnost páše rodička jejich.” (Ozeáš 2:2+4-5)

Proroku Jeremiášovi řekl Pán: „Viděl-lis, co činila zpurná dcera Izraelská? Chodívala na každou horu vysokou, i pod každé dřevo zelené a tam smilnila.“ (kap. 3:6) Odpadnutí od Boha a Jeho Slova vede od bohoslužby k modloslužbě. Tak se zrodí pokolení nepravých dětí, které jsou zároveň nazvány dětmi smilnice: „Nemají se k tomu, aby se obrátili k Bohu svému, proto že duch smilstsví mezi nimi jest, Hospodina pak znáti nechtějí … Hospodinu se zpronevěřili, nebo syny cizí zplodili…” (Ozeáš 5:4+7)

Proroku Ozeášovi ukázal Pán ale také již postavení novozákonní Církve, které jí bylo z milosti a vykoupením darováno. Oznámení zní: „I zasnoubím tě sobě na věčnost, zasnoubím tě sobě, pravím, v spravedlnosti a v soudu a v dobrotivosti a v hojném milosrdenství. Zasnoubím tě sobě také u víře, abys poznala Hospodina.” (kap. 2:19–20) Tím, že se Bůh stal člověkem, vytvořil tím vztah lásky ke Své Církvi. Jako Pán se stal Vykupitelem a těm Svým daroval skrze smrt na kříži jednou provždy odpuštění a smíření. Tím, že jim láskou a milosrdenstvím vrátil Boží spravedlnost, přenesl ty vyvolené kolektivně jako Svou milovanou do „stavu nevěsty”. Vykoupení tvoří „Církev-Nevěstu”, On je její Ženích.

Když vystoupil od Boha poslaný Jan Křtitel , řekl: „Kdož má nevěstu, ženichť jest, přítel pak ženicha, kterýž stojí a slyší ho, radostí raduje se pro hlas Ženicha.” (Jan 3:29) Zákon a proroci dospěli až k Janovi; od té doby je kázáno království Boží (Luk. 16:16). Jan byl první, který mluvil o Nevěstě a Ženichovi. V tomto „postavení nevěsty” se nachází Církev Páně, ta vyvolená (Ecclesia) během doby Nové smlouvy. V Mat. 25 mluvil Ježíš o Sobě samém jako o Ženichu a o těch moudrých, čistých, Duchem naplněných pannách, které při Jeho návratu vejdou s Ním na svatební hostinu. Ten dokonalý zástup ve slávě je ukázán ve Zjevení 19:7. On volá: „Radujeme se, a veselme se, a chválu vzdejme Jemu. Neboť přišla svadba Beránkova, a manželka Jeho připravila se.”

Právě tak, jako existuje pravá Nevěsta, která, jako tehdy Marie, v panenském stavu přijala Slovo zaslíbení určené pro její dobu, tak existuje i od Boha odpadlá děvka, která přijala cizí semeno. Ve Zjevení 17 je ta odpadlá instituce zřetelně popsána. Je tam označena jako „velká nevěstka”. Abychom tomu lépe porozuměli, musí být porovnána se ženou ukázanou ve Zjevení 12, která symbolizuje pravou Církev. Ostrý protiklad mezi těmito oběma prorockými obrazy se nedá přehlédnout.

Žena ze Zjevení 12 je oděna sluncem. To ukazuje na Krista, Slunce spravedlnosti, – na stav milosti, který byl těm Jeho darován v době Nové smlouvy Měsíc představuje Starý zákon se zaslíbeními v něm danými. Je to přece ten základ Nového zákona. Jako měsíc ve vesmíru přijímá své světlo od slunce, tak z duchovního hlediska je osvětlován Starý zákon svým uskutečňováním – tedy Novým zákonem. Nový Zákon obsahuje naplnění všech starozákonních zaslíbení.

Novozákonní Církev je založena na základě Starého zákona. Ježíš a apoštolově se výlučně odvolávali na Starý zákon; Nový zákon v té době přece ještě vůbec nebyl napsán. Všechno, co se děje v Novém zákoně z hlediska spásných dějin, může být nesporně dokázáno ze Starého zákona. Proto Starý i Nový zákon tvoří celek. Ve Starém zákoně Bůh spásu ohlásil, v Novém ji daroval.

Koruna s dvanácti hvězdami, kterou ta žena má na hlavě, znázorňuje, že pravá Církev je korunována učením dvanácti apoštolů. V obraze ve Zjevení 12 byla tato žena těhotná a křičela v porodních bolestech a v úzkostech o dítě, což znamená, že z Církve, která přijme božské semeno Slova, budou zrozeni přemožitelé. Z celkového množství povolaných vyjdou vyvolení.

„Ten pak drak stál před ženou, kteráž měla poroditi, aby, jakž by porodila, syna jejího sežral.” (Zjevení 12:4) Pozoruhodné je, že drak, stejně jako šelma, ne které smilnice ve Zjevení 17 jede, má sedm hlav a deset rohů. Říše antikristova je říší Satanovou. Satanovi se podařilo, zřídit zde na zemi své království a prostřednictvím svého zástupce vykonává to, co si předsevzal.

Přesto, že vyvolení nebudou muset prodělávat ty velké apokalyptické soudy hněvu, budou na krátký čas vystaveni tlaku zkoušek. To je vyjádřeno tím, že se drak zuřivě staví před ženu. Touto pozemskou mocí utlačuje Církev. Jakmile nastane sjednocení politické a náboženské moci, bude z náboženské oblasti vykonáván tlak přes oblast politickou. Všichni, kteří se pak státnímu mocenskému systému, v jehož pozadí bude vládnoucí náboženský systém, nepodřídí, pocítí to na sobě.

Nyní se chceme opět věnovat té velké nevěstce, která sedí na šelmě se sedmi hlavami a deseti rohy. Ta cizoložná žena na šelmě je od Boha odpadlá náboženská světová moc, která -jak je v tomto obraze vyjádřeno – používá světskou politickou vládu. Byla oblečena do purpuru a šarlatu a bohatě ozdobena zlatem, drahokamy a perlami (Zjevení 17:4). K tomu není zapotřebí žádné další vysvětlení. Existuje jen jedna taková instituce na zemi. „… mající koflík zlatý v ruce své, plný ohavností a nečistoty smilstva svého.” (Zjevení 17:4) Přestože vypadala nádherně, zlatý koflík v její ruce byl plný ohavností.

Děvka ze Zjevení 17 je rovněž matkou. o tom nám dává vysvětlení verš 5: „A na čele jejím napsané jméno: Tajemství, Babylon veliký, mátě smilstva a ohavností země.” v poslední fázi to není jen Babylon, nýbrž „Velký Babylon”. Má mnoho dcer, které vyšly z jejího lůna. Tak, jako matka odpadla od Boha a stala se Mu nevěrnou, odvrátily se i její dcery – denominace – od originálu Slova Božího a tím od Něho, a zapletly se do vlastních učení a vyznání víry, která si sami vytvořily. Jako dědictví od své matky si převzaly nebiblické tradice, prováděly jako ona v očích Božích duchovní cizoložství a tudíž jsou Jím označovány jako smilnice.

To, co sděluje Jan ve verši 6, je šokující: „A viděl jsem zenu tu opilou krví svatých, a krví mučedlníků Ježíšových, a viděvji, divil jsem se divením velikým.” Počet mučedníků je v církevních dějinách uváděn rozdílně. Nejvyšší odhad, pokud je pisateli známo, je okolo 68 milionů. Skutečný počet těch, kteří byli pro víru zavražděni, zná jen Bůh. Žádný div tedy, že byl Jan otřesen, když viděl tuto ženu opilou krví svatých a svědků Ježíšových. Pro nezasvěcené to může být nepředstavitelné, avšak opravdově v Krista věřící jsou již od počátku pronásledováni antikristovským systémem. Ve Zjevení 18 je na konci psáno: „… tráveními tvými v blud uvedeni byli všickni národové. Ale v něm nalezena jest krev proroků a svatých i všech zmordovaných na zemi.” (verše 23 a 24)

Církevní dějiny jsou hluboko ponořeny v krvi mučedníků. Teprve na 2. vatikánském koncilu, který probíhal od r. 1962 do r. 1965, se dosáhlo sjednocení v tom, že nebude již udržována klatba nad Židy, kteří byli označováni jako „vrazi Krista”. Židé byli na základě tohoto prokletí pronásledováni ze strany papežů ve všech staletích – byli vyvlastňováni a usmrcováni! Totéž se dělo se všemi „jinověrci”. Avšak kdo ještě dnes mluví o masakru v Irsku? Kdo dosud zná pozadí španělské inkvizice a nebo bartolomějské noci ve Francii? Kdo ví, co se stalo s hugenoty nebo s memionity? Kdo kdy slyšel o vyvlastnění a vypuzení waldenských? Co je se všemi těmi klatbami, které byly obzvláště na koncilu v Tridentu vysloveny nad „jinověrci” ? Ony nebyly zrušeny. na stanoveném cíli a povaze této instituce se nic nezměnilo, změnila se jen strategie. Nejsou stále ještě všichni „jinověrci” resp. biblicky věřící považováni za kacíře, sektáře, atd.?

Ve Zjevení 17 od verše 7 je nám ještě jednou velmi přesně vylíčena celá tajuplná konstelace. Anděl se zeptal Jana: „Co se divíš? Já tobě povím tajemství té zeny i šelmy, kteráž ji nese, mající hlav sedm a rohů deset.” Obdržel toto vysvětlení: „Šelma, kterouzs viděl, byla, a není, a máť vystoupiti z propasti, a na zahynutí jíti.” (verš 8). Tato moc nepřijde shůry, nýbrž zezdola. Její vůdce, a ti, kteří ho následují, jdou do zahynutí jako Jidáš. Zánikem Římské říše ztratil Řím přechodně svou světovou moc, avšak na konci opět zesílí náboženským vlivem v nepředstavitelné míře.

Kdo stále ještě hádá, tomu nechť následující verš vezme poslední pochybnosti: „Tentoť pak jest smysl, a máť moudrost: Sedm hlav jest sedm hor, na kterýchž ta žena sedl” Ta souvislost jednoznačně dokazuje, které město to je, které je vybudováno na sedmi pahorcích. Kdo pozorně četl, musel by být rovněž schopen správně zařadit popis té ženy, která má sídlo v tomto takzvaném „věčném” městě. Abychom to poznali, je však zapotřebí, jak nám Boží Slovo říká, božské moudrosti spojené s pravým porozuměním.

Sedm hlav nemá však pouze jediný význam: znázorňují kromě toho sedm vynikajících vládců, z nichž pět již bylo, když Jan viděl vidění, šestý tu byl ve svém čase, a ten sedmý náleží do konečné doby. Za třetí symbolizují ale rovněž vedoucí hlavy uvnitř obnoveného římského světového impéria.

„A šelma, kteráž byla, a není, onať jest osmý, a z těch sedmi jest, i na zahynutí jde.” (verš 11), To je nanejvýš zajímavé. Zde je řeč o osmém mocnáři, který je rovněž označen jako šelma.

Kdo se zúčastní prohlídky Vatikánu, jako první se dozví, že Vatikán je samostatný stát se vším, co k pozemské vládě náleží. Pak pochopíme, že ten osmý zeměpisně náleží k těm sedmi, ale přesto existuje samostatně jako „město Vatikán”. Stát uprostřed státu, jasněji to nemůže být uděláno. Aby se biblické proroctví naplnilo, přislíbil Benito Mussolini Lateránskými smlouvami v roce 1929 papežovi „město Vatikán” jako výsostné území. Dne 20. července 1933 následoval Říšský konkordát mezi Hitlerem a Piem XI. Tím měli oba tito katoličtí muži za sebou mocnou církev.

Následující souvislosti byly Janovi vysvětleny:,, Vody, kteréžs viděl, kdež nevěstka sedí, jsouť lidé, a zástupové, a národové, a jazykové.” (verš 15). To se týká Evropy, kde již tehdy existovalo množství národů a jazyků. 18. verš nepotřebuje žádné další vysvětlení: „A žena, kterouzs viděl, jest město to veliké, kteréž má království nad králi země.”

Kdo by chtěl popřít, že všechny rozhodující osobnosti, obzvláště politikové, kteří by rádi vynikli, necestují do Říma? Kdyby tam neexistoval Vatikán, nikdo z nich by tomuto městu nepřikládal žádný význam. Takto ale zprávy o audiencích osobností ze všech systémů náležejí k těm nejdůležitějším tučným titulkům a zprávám sdělovacích prostředků.

Diplomatickými kanály byl umožněn neomezený vliv v každé důležité zemi světa. Existuje jen jedna moc na zemi, která – jak otevřeně, tak i skrytě ovládá krále a nejvyšší hlavy států, demokracie i diktatury. Existuje jen jedna supermoc zahrnující celý svět.

Nyní se setkáváme s docela novým symbolem, který rovněž náleží k celkové antikristovské konstelaci politicko-pozemské a nábožensko-duchovní moci. Má to svůj důvod, proč Bůh volil takové obrazy; srozumitelněji by ten smysl nemohl vystihnout. Ve Zjevení 17 je poslední světová moc představena ve své konečné fázi. Hlavní roli v tom hraje velká děvka, která jede na šelmě (jako na koni), tedy vykonává vládu nad světskou mocí, resp. ji používá pro své účely. Jan slyšel hlas, který řekl: „Poď, ukážiť odsouzení nevěstky veliké, kteráž sedí na vodách mnohých, s kterouž smilnili králové země, a zpili se vínem smilství jejího obyvatelé země.” (verš 1–2) Pomysleme, že toto je odsouzení z Božího hlediska. Lidem se ta věc jeví docela jinak, Mocní země se předhánějí, aby získali její přízeň a obyvatelé země ztratili svou střízlivou soudnost. Jan dále sděluje: „I odnesl mne na poušť v duchu, a viděl jsem ženu sedící na šelmě brunátné, plné jmen rouhání, mající sedm hlav a deset rohů.” (verš 3)

Abychom tomu smyslu porozuměli, musíme se poněkud blíže zabývat pojmem „žena” a zjistit, proč Písmo v této souvislosti mluví o „děvce”. Ve Starém zákoně označil Bůh vícekrát Izrael jako Svou ženu – Svou Církev, do níž vložil semeno Svého Slova. Později jí vytýká její nevěru a haní ji kvůli jejímu duchovnímu smilstvu ve spojení s modloslužbou. Ona se odvrátila od Slova a tím od Něho, přijala cizí semeno a dopustila se duchovního cizoložství. „Odpor veďte proti matce vaší, dokažte, ze ona není manželka má, a že já nejsem muž její, leč odvaruje smilství svých od tváři své, a cizoložství svých z prostřed prší svých… Neslitoval bych se ani nad syny jejími, proto že jsou synové z smilstva. Nebo smilní matka jejich, hanebnost páše rodička jejich.” (Ozeáš 2:2+4-5)

Proroku Jeremiášovi řekl Pán: „Viděl-lis, co činila zpurná dcera Izraelská? Chodívala na každou horu vysokou, i pod každé dřevo zelené a tam smilnila.“ (kap. 3:6) Odpadnutí od Boha a Jeho Slova vede od bohoslužby k modloslužbě. Tak se zrodí pokolení nepravých dětí, které jsou zároveň nazvány dětmi smilnice: „Nemají se k tomu, aby se obrátili k Bohu svému, proto že duch smilstsví mezi nimi jest, Hospodina pak znáti nechtějí … Hospodinu se zpronevěřili, nebo syny cizí zplodili…” (Ozeáš 5:4+7)

Proroku Ozeášovi ukázal Pán ale také již postavení novozákonní Církve, které jí bylo z milosti a vykoupením darováno. Oznámení zní: „I zasnoubím tě sobě na věčnost, zasnoubím tě sobě, pravím, v spravedlnosti a v soudu a v dobrotivosti a v hojném milosrdenství. Zasnoubím tě sobě také u víře, abys poznala Hospodina.” (kap. 2:19–20) Tím, že se Bůh stal člověkem, vytvořil tím vztah lásky ke Své Církvi. Jako Pán se stal Vykupitelem a těm Svým daroval skrze smrt na kříži jednou provždy odpuštění a smíření. Tím, že jim láskou a milosrdenstvím vrátil Boží spravedlnost, přenesl ty vyvolené kolektivně jako Svou milovanou do „stavu nevěsty”. Vykoupení tvoří „Církev-Nevěstu”, On je její Ženích.

Když vystoupil od Boha poslaný Jan Křtitel , řekl: „Kdož má nevěstu, ženichť jest, přítel pak ženicha, kterýž stojí a slyší ho, radostí raduje se pro hlas Ženicha.” (Jan 3:29) Zákon a proroci dospěli až k Janovi; od té doby je kázáno království Boží (Luk. 16:16). Jan byl první, který mluvil o Nevěstě a Ženichovi. V tomto „postavení nevěsty” se nachází Církev Páně, ta vyvolená (Ecclesia) během doby Nové smlouvy. V Mat. 25 mluvil Ježíš o Sobě samém jako o Ženichu a o těch moudrých, čistých, Duchem naplněných pannách, které při Jeho návratu vejdou s Ním na svatební hostinu. Ten dokonalý zástup ve slávě je ukázán ve Zjevení 19:7. On volá: „Radujeme se, a veselme se, a chválu vzdejme Jemu. Neboť přišla svadba Beránkova, a manželka Jeho připravila se.”

Právě tak, jako existuje pravá Nevěsta, která, jako tehdy Marie, v panenském stavu přijala Slovo zaslíbení určené pro její dobu, tak existuje i od Boha odpadlá děvka, která přijala cizí semeno. Ve Zjevení 17 je ta odpadlá instituce zřetelně popsána. Je tam označena jako „velká nevěstka”. Abychom tomu lépe porozuměli, musí být porovnána se ženou ukázanou ve Zjevení 12, která symbolizuje pravou Církev. Ostrý protiklad mezi těmito oběma prorockými obrazy se nedá přehlédnout.

Žena ze Zjevení 12 je oděna sluncem. To ukazuje na Krista, Slunce spravedlnosti, – na stav milosti, který byl těm Jeho darován v době Nové smlouvy Měsíc představuje Starý zákon se zaslíbeními v něm danými. Je to přece ten základ Nového zákona. Jako měsíc ve vesmíru přijímá své světlo od slunce, tak z duchovního hlediska je osvětlován Starý zákon svým uskutečňováním – tedy Novým zákonem. Nový Zákon obsahuje naplnění všech starozákonních zaslíbení.

Novozákonní Církev je založena na základě Starého zákona. Ježíš a apoštolově se výlučně odvolávali na Starý zákon; Nový zákon v té době přece ještě vůbec nebyl napsán. Všechno, co se děje v Novém zákoně z hlediska spásných dějin, může být nesporně dokázáno ze Starého zákona. Proto Starý i Nový zákon tvoří celek. Ve Starém zákoně Bůh spásu ohlásil, v Novém ji daroval.

Koruna s dvanácti hvězdami, kterou ta žena má na hlavě, znázorňuje, že pravá Církev je korunována učením dvanácti apoštolů. V obraze ve Zjevení 12 byla tato žena těhotná a křičela v porodních bolestech a v úzkostech o dítě, což znamená, že z Církve, která přijme božské semeno Slova, budou zrozeni přemožitelé. Z celkového množství povolaných vyjdou vyvolení.

„Ten pak drak stál před ženou, kteráž měla poroditi, aby, jakž by porodila, syna jejího sežral.” (Zjevení 12:4) Pozoruhodné je, že drak, stejně jako šelma, ne které smilnice ve Zjevení 17 jede, má sedm hlav a deset rohů. Říše antikristova je říší Satanovou. Satanovi se podařilo, zřídit zde na zemi své království a prostřednictvím svého zástupce vykonává to, co si předsevzal.

Přesto, že vyvolení nebudou muset prodělávat ty velké apokalyptické soudy hněvu, budou na krátký čas vystaveni tlaku zkoušek. To je vyjádřeno tím, že se drak zuřivě staví před ženu. Touto pozemskou mocí utlačuje Církev. Jakmile nastane sjednocení politické a náboženské moci, bude z náboženské oblasti vykonáván tlak přes oblast politickou. Všichni, kteří se pak státnímu mocenskému systému, v jehož pozadí bude vládnoucí náboženský systém, nepodřídí, pocítí to na sobě.

Nyní se chceme opět věnovat té velké nevěstce, která sedí na šelmě se sedmi hlavami a deseti rohy. Ta cizoložná žena na šelmě je od Boha odpadlá náboženská světová moc, která -jak je v tomto obraze vyjádřeno – používá světskou politickou vládu. Byla oblečena do purpuru a šarlatu a bohatě ozdobena zlatem, drahokamy a perlami (Zjevení 17:4). K tomu není zapotřebí žádné další vysvětlení. Existuje jen jedna taková instituce na zemi. „… mající koflík zlatý v ruce své, plný ohavností a nečistoty smilstva svého.” (Zjevení 17:4) Přestože vypadala nádherně, zlatý koflík v její ruce byl plný ohavností.

Děvka ze Zjevení 17 je rovněž matkou. o tom nám dává vysvětlení verš 5: „A na čele jejím napsané jméno: Tajemství, Babylon veliký, mátě smilstva a ohavností země.” vposlední fázi to není jen Babylon, nýbrž „Velký Babylon”. Má mnoho dcer, které vyšly z jejího lůna. Tak, jako matka odpadla od Boha a stala se Mu nevěrnou, odvrátily se i její dcery – denominace – od originálu Slova Božího a tím od Něho, a zapletly se do vlastních učení a vyznání víry, která si sami vytvořily. Jako dědictví od své matky si převzaly nebiblické tradice, prováděly jako ona v očích Božích duchovní cizoložství a tudíž jsou Jím označovány jako smilnice.

To, co sděluje Jan ve verši 6, je šokující: „A viděl jsem zenu tu opilou krví svatých, a krví mučedlníků Ježíšových, a viděvji, divil jsem se divením velikým.” Počet mučedníků je v církevních dějinách uváděn rozdílně. Nejvyšší odhad, pokud je pisateli známo, je okolo 68 milionů. Skutečný počet těch, kteří byli pro víru zavražděni, zná jen Bůh. Žádný div tedy, že byl Jan otřesen, když viděl tuto ženu opilou krví svatých a svědků Ježíšových. Pro nezasvěcené to může být nepředstavitelné, avšak opravdově v Krista věřící jsou již od počátku pronásledováni antikristovským systémem. Ve Zjevení 18 je na konci psáno: „… tráveními tvými v blud uvedeni byli všickni národové. Ale v něm nalezena jest krev proroků a svatých i všech zmordovaných na zemi.” (verše 23 a 24)

Církevní dějiny jsou hluboko ponořeny v krvi mučedníků. Teprve na 2. vatikánském koncilu, který probíhal od r. 1962 do r. 1965, se dosáhlo sjednocení v tom, že nebude již udržována klatba nad Židy, kteří byli označováni jako „vrazi Krista”. Židé byli na základě tohoto prokletí pronásledováni ze strany papežů ve všech staletích – byli vyvlastňováni a usmrcováni! Totéž se dělo se všemi „jinověrci”. Avšak kdo ještě dnes mluví o masakru v Irsku? Kdo dosud zná pozadí španělské inkvizice a nebo bartolomějské noci ve Francii? Kdo ví, co se stalo s hugenoty nebo s memionity? Kdo kdy slyšel o vyvlastnění a vypuzení waldenských? Co je se všemi těmi klatbami, které byly obzvláště na koncilu v Tridentu vysloveny nad „jinověrci” ? Ony nebyly zrušeny. na stanoveném cíli a povaze této instituce se nic nezměnilo, změnila se jen strategie. Nejsou stále ještě všichni „jinověrci” resp. biblicky věřící považováni za kacíře, sektáře, atd.?

Ve Zjevení 17 od verše 7 je nám ještě jednou velmi přesně vylíčena celá tajuplná konstelace. Anděl se zeptal Jana: „Co se divíš? Já tobě povím tajemství té zeny i šelmy, kteráž ji nese, mající hlav sedm a rohů deset.” Obdržel toto vysvětlení: „Šelma, kterouzs viděl, byla, a není, a máť vystoupiti z propasti, a na zahynutí jíti.” (verš 8). Tato moc nepřijde shůry, nýbrž zezdola. Její vůdce, a ti, kteří ho následují, jdou do zahynutí jako Jidáš. Zánikem Římské říše ztratil Řím přechodně svou světovou moc, avšak na konci opět zesílí náboženským vlivem v nepředstavitelné míře.

Kdo stále ještě hádá, tomu nechť následující verš vezme poslední pochybnosti: „Tentoť pak jest smysl, a máť moudrost: Sedm hlav jest sedm hor, na kterýchž ta žena sedl” Ta souvislost jednoznačně dokazuje, které město to je, které je vybudováno na sedmi pahorcích. Kdo pozorně četl, musel by být rovněž schopen správně zařadit popis té ženy, která má sídlo v tomto takzvaném „věčném” městě. Abychom to poznali, je však zapotřebí, jak nám Boží Slovo říká, božské moudrosti spojené s pravým porozuměním.

Sedm hlav nemá však pouze jediný význam: znázorňují kromě toho sedm vynikajících vládců, z nichž pět již bylo, když Jan viděl vidění, šestý tu byl ve svém čase, a ten sedmý náleží do konečné doby. Za třetí symbolizují ale rovněž vedoucí hlavy uvnitř obnoveného římského světového impéria.

„A šelma, kteráž byla, a není, onať jest osmý, a z těch sedmi jest, i na zahynutí jde.” (verš 11), To je nanejvýš zajímavé. Zde je řeč o osmém mocnáři, který je rovněž označen jako šelma.

Kdo se zúčastní prohlídky Vatikánu, jako první se dozví, že Vatikán je samostatný stát se vším, co k pozemské vládě náleží. Pak pochopíme, že ten osmý zeměpisně náleží k těm sedmi, ale přesto existuje samostatně jako „město Vatikán”. Stát uprostřed státu, jasněji to nemůže být uděláno. Aby se biblické proroctví naplnilo, přislíbil Benito Mussolini Lateránskými smlouvami v roce 1929 papežovi „město Vatikán” jako výsostné území. Dne 20. července 1933 následoval Říšský konkordát mezi Hitlerem a Piem XI. Tím měli oba tito katoličtí muži za sebou mocnou církev.

Následující souvislosti byly Janovi vysvětleny:,, Vody, kteréžs viděl, kdež nevěstka sedí, jsouť lidé, a zástupové, a národové, a jazykové.” (verš 15). To se týká Evropy, kde již tehdy existovalo množství národů a jazyků. 18. verš nepotřebuje žádné další vysvětlení: „A žena, kterouzs viděl, jest město to veliké, kteréž má království nad králi země.”

Kdo by chtěl popřít, že všechny rozhodující osobnosti, obzvláště politikové, kteří by rádi vynikli, necestují do Říma? Kdyby tam neexistoval Vatikán, nikdo z nich by tomuto městu nepřikládal žádný význam. Takto ale zprávy o audiencích osobností ze všech systémů náležejí k těm nejdůležitějším tučným titulkům a zprávám sdělovacích prostředků.

Diplomatickými kanály byl umožněn neomezený vliv v každé důležité zemi světa. Existuje jen jedna moc na zemi, která – jak otevřeně, tak i skrytě ovládá krále a nejvyšší hlavy států, demokracie i diktatury. Existuje jen jedna supermoc zahrnující celý svět.