Obežník - Prosinec 1992

Neustále jsem žádán o biblickou odpověď na téma manželství, nevěra a rozvod. Proč ještě ty otázky? Proč existují ještě nejasnosti? Nestojí to natolik dost jasně v Bibli? Nepojednal bratr Branham na přímý příkaz Pána podrobně o tomto tématu? V čem to spočívá, že jsou ještě mnozí v nejasnosti? Neotevřel dosud Pán pro to porozumění, nedaroval ještě žádné zjevení?

Celá tématika vlastně byla ve Starém zákoně i Novém zákoně důkladně projednána, a ze všech stran osvětlena. Je to snad tím, že mnozí ti, kteří by stále znovu chtěli mít o tomto důležitém tématu jasno, zastupují vlastně své vlastní utkvělé mínění a vůbec ani nechtějí skutečně fundovanou odpověď, nýbrž očekávají jen, aby byl potvrzen jejich tradiční názor.

Rozhodl jsem se, že k tématu manželství, nevěra, rozvod manželství dám na vědomí neutrální výklad z «Biblického lexikonu» od Fritze Rieneckera, vydaného známým nakladatelstvím Brockhaus:

„Muž nemůže vlastní manželství zrušit; jako manželská nevěra platí jen pohlavní obcování vdané nebo zasnoubené ženy s jiným mužem (2. Mojžíšova 20:17, 3. Mojžíšova 20:20). Je-li takové cizoložstvo odhaleno, tedy stihne oba, muže jako ženu, trest smrti ukamenováním (5. Mojžíšova 22:22); nebyla-li však zúčastněná žena svobodnou, ale otrokyní, potom muž z toho vyjde obětí za vinu (3. Mojžíšova 19:20–22). Jestliže má muž pohlavní obecenství s dívkou, která není ani vdaná ani zasnoubená, pak si ji musí vzít za manželku, zaplatit věno, i tehdy, když je ženat a vzdal se práva tuto ženu kdy propustit (2. Mojžíšova 22:15–16, 5. Mojžíšova 22:28). Trest smrti ukamenováním stihne zasnoubenou dívku ovšem jen tehdy, byla-li svedena v městě, kde mohla volat o pomoc (5. Mojžíšova 22:23).

Těmito přísnými ustanoveními mělo být zabráněno vystupování z manželství. Jak silně byla nevěra rozšířena, ukazují místa jako Přísloví 2:16–19, 6:24–5, 7:5–27).

Konečně i rozvod manželství je výhradní výsada muže. On je podle 5. Mojžíšovy 24:1 oprávněn opustit svoji ženu, jestliže »shledal na ní něco ohavného« (Curyš. překl.: ošklivého). Toto určení dává možnost mnoha výkladům; původně sice platil jen pro necudný styk, avšak ku příkladu v čase Ježíšově byli učitelé zákona ochotni již kvůli bezvýznamné nelibosti přiznat muži právo k propuštění své ženy. Musel jí potom dát lístek rozloučení (porovnání: Izaiáš 50:1), na jehož základě se navrátila do svého rodičovského domu (3. Mojžíšova 22:13) a mohla se opět vdát. Ovšem, nesměl si ji první muž – k zabránění svévole – opět vzít k sobě, ani po smrti druhého manžela nebo po opětném propuštění (5. Mojžíšova 24:4). Leda v případě svedení nevdaného děvčete ztratil muž právo k rozvodu i potom, když po uzavřeném sňatku svoji ženu falešně obvinil, že nebyla již pannou (5. Mojžíšova 22:13 –19).

Jestliže již proroci (srovnání: Malachiáš 2:16) nejen lehkomyslné provádění manželského rozvodu, nýbrž tento docela potírali a platilo-li i jim již (porovnání: Ozeáš 2:18 [16], Izaiáš 54:5) jediné manželství jako jedině mravně možná forma, pak Pán zavrhuje v Novém zákoně rozvod zásadně a prohlašuje, že byl připuštěn jen kvůli tvrdosti srdce (Matouš 19:3, Marek 10:2–12). Zde je poprvé řeč o tom, že muž může zrušit svoje manželství (verš 11), a již žádostivý pohled na jinou ženu je označován jako nevěra (Matouš 5:27). Ježíš jednoznačně vyslovil, že propuštění ženy činí z ženy cizoložnici a svádí k zrušení manželství (verš 32). Jako jedinou výjimku však připouští: »leč pro smilství«  (Matouš 19:9, Curyš. překlad: necudnost). Zde On používá velmi silné slovo, které míní více než jen nevěru nebo cizoložstvo. I pro cizoložnici zná Ježíš odpuštění a smíření (Jan 8:2–11, porovnej 5. Mojžíšova 22:24).

Právě tak se lidé stále a stále ptají, jak se to má dělat s desátkami. V podstatě odkazuji na malou brožuru «Desátek». O tomto tématu není třeba, aby toho bylo mnoho řečeno. Kdo Boha skutečně miluje, ten činí, co On ve Svém Slově přikázal. Kdo ctí Boha jen rty, ten vyhledává uspokojivou odpověď, aby mohl obejít poslušnost a uklidnil svědomí. V tom je uplatňována všeobecná argumentace, že se při tom jedná o zákon nebo Starý zákon. Úplně slavnostní je to v okamžiku, řeknou-li věřící: „V Novém zákoně přece Pánu náleží všecko, nejen desátek”, a potom rovněž vše, i desátek, si ponechají pro sebe.

Pouze k orientaci: desátek dal Abraham Pánu – králi ze Sálem, totiž Melchisedechovi – již čtyři sta let před Zákonem (Židům 7). Lid izraelský jej dával během doby Zákona a věrné děti Boží jej dávají ještě dnes. Pisatel epištol k Židům, v nichž zvláště z poznámek poslední kapitoly můžeme zjistit, že to byl Pavel, píše v kapitole 7. verš 8: „Aj tuto desátky berou smrtelní lidé, ale tamto ten, o němž se vysvědčuje, že jest živ.”

Neobyčejným příkladem byl nám všem i v tomto ohledu bratr Branham. Věříme-li, že Bůh jej poslal, aby Církev uvedl do Slova a k víře otců a vyzval ji k poslušnému konání, pak bychom i v tomto bodě měli říci radostné „ano” a následovat jeho příkladu.

Dávání desátku zmiňoval velmi často. Obzvláště nás dojme jeho chování při placení 2 000 dolarů za účet lékaře a asi 400 dolarů za léky. Tehdy nebyl ještě ženatý. Časy byly tehdy v USA právě tak špatné jako všude na světě. Nemohl tyto částky za svůj pobyt v nemocnici sehnat, šel k panu Masonovi a řekl: „To vám dlužím. Jsem dosud velmi sláb, ale pokusím se jít do práce. Nyní nemohu platit.” Právě jsem uvěřil a řekl jsem: „Pane Masone, jako první je mojí povinností před Bohem, abych Mu zaplatil desátek. Nejdříve bych chtěl Jemu svůj desátek zaplatit, jako příští je mojí povinností, abych zaplatil své dluhy. Můj otec je sice nemocný a je nás deset dětí v rodině, avšak nebudu-li muset vyrovnat více jak 25 centů při každé platbě – pak to učiním.”  (Kázání Kristus je zjeven ve Svém vlastním Slově, Jeffersonville, 22. 8. 1965)

„Každý křesťan je povinen platit desátek, protože je to příkaz Páně. Dávání desátku je nepostradatelné pro zážitek křesťana.” (Kázání Bůh neporozuměný, 24. 7. 1961)

„Znám lidi, kteří vezmou svůj desátek a dají jej nějaké vdově. To je zvrácené. Máte-li něco, co byste dali vdově, pak jí to dejte. Ale nedávejte jí peníze Boží, ty vám už předem nenáležejí, nýbrž Bohu.” (Otázky a odpovědi, 15. 10. 1961)

„Odevzdáváte-li desátek, jste povinni dát desátek tam, odkud dostáváte svůj pokrm.”  (Otázky a odpovědi, 15. 10. 1961)

U Malachiáše 3, kde je řeč o předchůdci při prvním příchodu Krista a o proroku Eliášovi, který měl přijít před velkým a hrozným dnem Páně, oslovuje Pán i ohledně desátku velmi jasně a zřetelně Svůj lid: „Nebo já Pán neměním se, protož vy, synové Jákobovi nevzali jste skončení.” Lid izraelský měl povšechně čestné jméno «Izrael», které znamená vlastně «Bojovník Boží», ve skutečnosti ale byl Jákob – «Lstivec – podvodník. Tak mluví Pán dále: „Hned ode dnů otců vašich odešli jste od ustanovení mých a neostříhali jste jich. Navraťtež se ke mně, a navrátím se k yám, praví Pán zástupů. Ale říkáte: V čem bychom se navrátiti měli?” Je-li nevěřícím řečeno, že se musejí obrátit k Bohu, pak tomu rozumíme. Jestliže ale věřícím je řečeno, a to skrze to TAK PRAVÍ PÁN, že se mají obrátit k Bohu, pak se dnes, právě jako tehdy, ptají: „V čem bychom se měli – my kteří jsme obrácení – navrátit?”

Nato On odpovídá: „Loupiti-liž má člověk Boha, že vy loupíte mne? A však říkáte: V čem tě loupíme?” I na tuto otázku, kterou Svému lidu Pán sám předkládá, dává jasnou odpověď: „V desátcích a obětech.” Lidé, kteří jsou upřímně věřící, velmi přesně to berou a za žádnou cenu by někoho jiného neokradli, okrádají Boha a nejsou si toho pokud možno vůbec vědomi. Avšak jednou tu budou stát strašně zklamaní jako ti skutečně okradení. Neboť i v tomto bodě je neposlušnost jako hřích čarodějství a svéhlavost jako modloslužba (1. Samuelova 15:23). Kde je věřícími prosazována svévole, padá to na ně jako prokletí a jejich duchovní život zůstává bez viditelného ovoce.

Skrze proroka Agea se Pán ptá Svého lidu: „Jest-liž vám čas, abyste vy seděli v domích svých táflovaných, a dům tento pustý stál?” Kdo náleží k lidu Božímu, tomu ta věc a celé dílo Boží bude ležet na srdci. Takovým věřícím, kteří Pána s desátky a oběťmi podvádějí, praví: „Naprosto zlořečení jste, protože mne loupíte, vy pokolení všecko.” Smí Pán ještě dnes vyčítat loupež vůči Němu těm, kteří Mu desátky a oběti nedávají? Nesmí On těm, kteří jsou k Němu lakotní a Jeho peníze ponechávají pro sebe, říci, že milování peněz je kořen všeho zla (1. Timoteova 6:10), které způsobuje mnoho neštěstí? Člověk se mnohdy ptá, proč je tolik neštěstí mezi věřícími. Pán má odpověď. Nebo má On, protože je tak laskavý, pro takové okrádače Boha napsat novou Bibli?

Nikdo nemůže sloužit současně Bohu i mamonu. Kdo je vázán k mamonu, ten je oddělen od Boha, a kdo je vázán k Pánu, ten je od mamonu osvobozen. Kde Pán Ježíš skutečně vejde do domu i do srdce, tu probíhá pravé obrácení a osvobození ode všeho. Tak to najdeme potvrzené u Lukáše 19 a ve Skutcích apoštolských. Teprve když Zacheus zvolal: „…a oklamal-li jsem v čem koho, navracuji čtvernásob”, pravil Ježíš: „Dnes spasení stalo se domu tomuto.”

Lidé, kteří prožijí Pána, dostanou Boží bázeň a tato bázeň Boží je počátek božské moudrosti a současně konec vlastního chytráctví. V Jeho přítomnosti jsou věřící usvědčováni z toho, co nečinili správně, a na místě se rozhodují, že nyní to napraví. Nezůstává to při dobrých předsevzetích, stávají se činiteli Slova.

Jestliže tedy někdo, kdo druhé oklamal, to chce čtyřnásobně nahradit, co se má stát se všemi, kteří Boha po léta okrádali, mnozí po celý svůj život víry? Oni vroucně zpívali, Slovo nábožně poslouchali a vroucně se modlili a žijí ve zjevné neposlušnosti k Bohu. Nevztahuje se na pravé děti Boží, že jsou živy každým Slovem Božím, avšak nikoliv z peněz Božích? Cožpak to TAK PRAVÍ PÁN v Malachiáši 3 a na mnoha jiných místech není Slovo Boží, které se musí zažít a činit? Smíme se samolibě a sebejistě nad to povznést? Avšak jistěže ne, chceme-li jednou hledět na Boha, který to tak určil. On chce, aby byl duchovní pokrm – bohaté statky Jeho domu – všemi prostředky rozdělován.

Desátek ještě nikdy nenáležel nějakému věřícímu a v žádné budoucnosti nikomu náležet nebude. Desátek náleží Bohu, který nás žehná a všechno nám dává, co pozemsky vlastníme. Z každého příjmu, který máme, dáváme vděčně a s vnitřní radostí srdce nejprve Pánu to, co Jemu náleží, neboť radostného dárce miluje Bůh. On praví: „Sneste všecky desátky do obilnice, aby byla potrava v domě mém, a zkuste mne nyní v tom, praví Pán zástupů, nezotvírámliť vám průduchů nebeských, a nevyleji-li na vás požehnání, tak že neodoláte.”  (Malachiáš 3:10)

V Izraeli to bylo tak, že nejen bohatí, zámožní, nýbrž i ti nejchudší, dávali desátek z toho, co ve svých zahradách pěstovali. Pán sám řekl: „…desátky dáváte z máty a z routy a ze všeliké byliny, ale opouštíte soud a lásku Boží. Tyto věci měli jste činiti, a oněch neopouštěti.” (Lukáš 11:42) Pán tedy i v Novém zákoně poukázal na to, že nemáme přestat dávat desátek, avšak lásku k Bohu a k sobě navzájem, jakož i právo a spravedlnost nesmíme přitom opouštět. Nejen ti, kteří prodávají pozemky nebo domy nebo mají jiný příjem, nýbrž jak zde vidíme, i všichni, kteří v tom nejmenším jsou věrní, dávají Pánu desátek.

Ne všichni mají tu možnost se činně zúčastnit na díle Božím, avšak všichni mají tu výsadu, svými modlitbami i penězi Božími podporovat dílo Páně a tak mít plnou účast na celosvětovém obstarávání lidu Božího.