„A za to se modlím, aby láska vaše ještě více a více se rozhojňovala v známosti a ve všelikém smyslu. K tomu, abyste zkušením mohli rozeznati užitečné věci od neužitečných, tak abyste byli upřímní a bez úrazu, až ke dni Kristovu, naplněni jsouce ovocem spravedlnosti, které nesete skrze Jezukrista, k slávě a k chvále Boží.“ (Fil. 1:9–11).

Pavel měl naději a já ji mám rovněž, že věrný Pán Své dílo z milosti ve spasených započal a také je dokoná. Jako Bůh dokonal stvořitelské dílo sedmého dne, tak v sedmém tisíciletí dokonává Své spásné dílo pro věčnost. Na počátku posledního dne, který známe jako „den Páně“ a ve spojení s příchodem Ženicha jako „den Kristův“, nastane první vzkříšení a na jeho konci druhé. Nyní se jedná o to, abychom nahlédli do zrcadla Božího Slova a před Bohem se zkusili; nevyjímat střepinu z oka bratra, ale odstranit své vlastní břemeno. Jen tak z Božího Slova poznáme, co je v každém případě správné. Jen tak získáme jasný výhled. Již si nemůžeme dovolit dál žít v nějaké domněnce, že je všechno v pořádku, a „však to nějak dopadne“. My jsme přece ta generace, která poprvé, a jsem přesvědčen, že opravdu i naposledy může říci: „My ne všichni zesneme, ale všichni proměněni budeme…“ (1. Kor. 15:51)

Žijeme v čase, kdy zaznívá volání k probuzení (Matouš 25), jsme generace, která „live“ (živě) prožívá, že evangelium je kázáno na svědectví všem národům. Potom má přijít konec (Matouš 24:14). Potom se má stát realitou: „Tehdy budou dva na poli, jeden bude vzat, druhý zanechán. Dvě budou mlít ve mlýně, jedna bude vzata a druhá zanechána.“ (Matouš 24:40,41). Než se naplní Matouš 25:10: „…a ty, které byly připraveny, vešly s Ním na svatbu“, bude podle Matouše 24:45 všem, kteří nesou Boží zvěst a kteří ji přijímají, podána plná míra pokrmu, celá plnost Slova.

Co bylo zaslíbeno Církvi, se může naplnit vždy teprve tehdy, když pro to nastal čas. Také ta průvodní znamení musejí být tak, jak byla předpověděna. Biblické proroctví se nyní musí, jako při prvním příchodu Krista, ukázat v celkovém naplnění. Nám se dostalo výsady žít nyní a vidět naplnění předpověděného proroctví. „Také i vy, když byste uzřeli toto všecko, vězte, že blízko jest a ve dveřích.“ (Matouš 24:33, Mark 13:29, Lukáš 21:31) Příkazem této hodiny je být v nejvyšším stupni pohotovosti. „Proto bděte, všelikého času se modlete, abyste hodni byli ujíti (v něm. př. Bible: „abyste obdrželi sílu“) všech věcí, které se budou díti, a postaviti se před Synem člověka.“ (Lukáš 21:36)

Na počátku dal ten Zmrtvýchvstalý těm Svým zaslíbení: „Aj, já pošlu zaslíbení Otce svého na vás. Vy pak čekejte v městě Jeruzalémě, dokud nebudete oblečeni (v něm. př. Bible: vyzbrojeni) mocí s výsosti.“ (Lukáš 24:49) To potvrdil ještě jednou krátce před Svým nanebevzetím ve Skutky 1:8: „Ale přijmete moc Ducha svatého, přicházejícího na vás, a budete mi svědkové, i v Jeruzalémě, i ve všem Judstvu, i v Samaří, a až do posledních končin země.“

Naplnění tohoto zaslíbení, které se vztahuje na celý čas Nového zákona, vidíme ve Skutky 2:39, neboť tak zní to slovo: „Vám zajisté platí to zaslíbení a vašim dětem a všem, kteří daleko jsou, které by povolal Pán, náš Bůh“.

Jednalo se o moc Ducha svatého, která jako působící Boží síla spojí údy Těla Ježíše Krista v jeden živý organismus. Tím jsou do Církve dány služby a dary, aby Spasitel skrze spasené mohl pokračovat ve Svém díle. ON přece řekl: „Jako Otec poslal mne, tak posílám Já vás.“ (Jana 20:21–23 aj.) Nyní se jedná o proměňující sílu vzkříšení, která obnovuje nejenom srdce a život, ale může proměnit také smrtelné tělo v nesmrtelné, jak to stojí psáno: „Jestliže pak Duch toho, který vzkřísil Ježíše z mrtvých, ve vás přebývá, tedy ten, který vzkřísil Krista z mrtvých, obživí i smrtelná těla vaše, pro přebývajícího Ducha jeho ve vás.“ (Řím. 8:11)

Jako všechno stvoření čeká na zjevení se synů Božích, tak my čekáme na spasení našich těl, na jejich proměnu (Řím. 8:18–27). Tato naděje nevede ke zklamání, „protože láska Boží je rozlita v našich srdcích skrze Ducha svatého, který je nám dán.“ (Řím. 5:5)

Láska Boží je to Nejvyšší: Bůh je Láska! A skrze Svého Ducha, který je Jeho vnitřní bytost (1. Kor. 2:6–16), si dělá příbytek v těch Svých, skrze něž vyžívá Svůj život se všemi vlastnostmi a ctnostmi. Jen pokud se v nás stalo pravdou: „S Kristem jsem ukřižován“, může se stát pravdou: „Živ jsem pak již ne já, ale živ je ve mně Kristus“ (Gal. 2:19–21), a: „Jestliže jsme pak zemřeli s Kristem, věříme, že spolu s ním také živi budeme.“ (Řím. 6:8) Láska Boží byla obětováním Syna na golgatském kříži za všechny syny a dcery Boží zjevena. V této lásce je uskutečněno odpuštění a smíření. Kdo nevyžívá odpuštění a smíření, ten s Kristem nezemřel, nýbrž je podvedený, ať je to, kdo chce. Kdo je nesmířlivý a nepřátelský, ten tam nemá místo; odmítá kříž s odpuštěním a smířením, a krev Smlouvy pošlapává. Kdo „Otče náš“, tu ABC věřících lidí, nevyžívá, ten se také vůbec nemusí modlit. Tam stále ještě stojí psáno: „Nebo jestliže odpustíte lidem poklesky jejich, odpustí i vám nebeský Otec váš. Jestliže pak neodpustíte pádů jejich, aniž Otec váš odpustí vám pádů vašich.“  (Mat 6:14–15).

Tam vejde jen dokonalá láska, to jsme stále slýchali. V 1. Kor. 13 vidíme, že dary Ducha, jako mluvení lidskými a andělskými jazyky, dar proroctví, poznání, samotně víra, která hory přenáší, jsou bez Boží lásky k ničemu. Ve verších 4 až 7 je bytost lásky Boží popisována v praktickém životě. Nechceme odpouštět jen vinu a hřích, jako skutečné přestoupení zákona, které jsme si navzájem způsobili, ale i chyby, nezapočítávat to zlé a následovat tomu, co je psáno: „Všeliká hořkost, a rozzlobení se, i hněv, i křik, i rouhání buď odjato od vás, se vší zlostí. Ale buďte k sobě vespolek dobrotiví, milosrdní, odpouštějíce sobě vespolek, jako i Bůh v Kristu odpustil vám.“ (Ef. 4:31–32) Musíme být bdělí, aby v nás nevzešla žádná hořkost, která je kořenem všeho zla. Až když to se v našem životě stalo pravdou a získali jsme podíl na Boží přirozenosti, můžeme zcela konkrétně počítat s tím, že budeme při vytržení. Musíme se vrátit k prvotní lásce, kterou pak opravdu v praxi vyžíváme.

„A za to se modlím, aby láska vaše ještě více a více se rozhojňovala v známosti a ve všelikém smyslu. K tomu, abyste zkušením mohli rozeznati užitečné věci od neužitečných, tak abyste byli upřímní a bez úrazu, až ke dni Kristovu, naplněni jsouce ovocem spravedlnosti, které nesete skrze Jezukrista, k slávě a k chvále Boží.“ (Fil. 1:9–11).

Pavel měl naději a já ji mám rovněž, že věrný Pán Své dílo z milosti ve spasených započal a také je dokoná. Jako Bůh dokonal stvořitelské dílo sedmého dne, tak v sedmém tisíciletí dokonává Své spásné dílo pro věčnost. Na počátku posledního dne, který známe jako „den Páně“ a ve spojení s příchodem Ženicha jako „den Kristův“, nastane první vzkříšení a na jeho konci druhé. Nyní se jedná o to, abychom nahlédli do zrcadla Božího Slova a před Bohem se zkusili; nevyjímat střepinu z oka bratra, ale odstranit své vlastní břemeno. Jen tak z Božího Slova poznáme, co je v každém případě správné. Jen tak získáme jasný výhled. Již si nemůžeme dovolit dál žít v nějaké domněnce, že je všechno v pořádku, a „však to nějak dopadne“. My jsme přece ta generace, která poprvé, a jsem přesvědčen, že opravdu i naposledy může říci: „My ne všichni zesneme, ale všichni proměněni budeme…“ (1. Kor. 15:51)

Žijeme v čase, kdy zaznívá volání k probuzení (Matouš 25), jsme generace, která „live“ (živě) prožívá, že evangelium je kázáno na svědectví všem národům. Potom má přijít konec (Matouš 24:14). Potom se má stát realitou: „Tehdy budou dva na poli, jeden bude vzat, druhý zanechán. Dvě budou mlít ve mlýně, jedna bude vzata a druhá zanechána.“ (Matouš 24:40,41). Než se naplní Matouš 25:10: „…a ty, které byly připraveny, vešly s Ním na svatbu“, bude podle Matouše 24:45 všem, kteří nesou Boží zvěst a kteří ji přijímají, podána plná míra pokrmu, celá plnost Slova.

Co bylo zaslíbeno Církvi, se může naplnit vždy teprve tehdy, když pro to nastal čas. Také ta průvodní znamení musejí být tak, jak byla předpověděna. Biblické proroctví se nyní musí, jako při prvním příchodu Krista, ukázat v celkovém naplnění. Nám se dostalo výsady žít nyní a vidět naplnění předpověděného proroctví. „Také i vy, když byste uzřeli toto všecko, vězte, že blízko jest a ve dveřích.“ (Matouš 24:33, Mark 13:29, Lukáš 21:31) Příkazem této hodiny je být v nejvyšším stupni pohotovosti. „Proto bděte, všelikého času se modlete, abyste hodni byli ujíti (v něm. př. Bible: „abyste obdrželi sílu“) všech věcí, které se budou díti, a postaviti se před Synem člověka.“ (Lukáš 21:36)

Na počátku dal ten Zmrtvýchvstalý těm Svým zaslíbení: „Aj, já pošlu zaslíbení Otce svého na vás. Vy pak čekejte v městě Jeruzalémě, dokud nebudete oblečeni (v něm. př. Bible: vyzbrojeni) mocí s výsosti.“ (Lukáš 24:49) To potvrdil ještě jednou krátce před Svým nanebevzetím ve Skutky 1:8: „Ale přijmete moc Ducha svatého, přicházejícího na vás, a budete mi svědkové, i v Jeruzalémě, i ve všem Judstvu, i v Samaří, a až do posledních končin země.“

Naplnění tohoto zaslíbení, které se vztahuje na celý čas Nového zákona, vidíme ve Skutky 2:39, neboť tak zní to slovo: „Vám zajisté platí to zaslíbení a vašim dětem a všem, kteří daleko jsou, které by povolal Pán, náš Bůh“.

Jednalo se o moc Ducha svatého, která jako působící Boží síla spojí údy Těla Ježíše Krista v jeden živý organismus. Tím jsou do Církve dány služby a dary, aby Spasitel skrze spasené mohl pokračovat ve Svém díle. ON přece řekl: „Jako Otec poslal mne, tak posílám Já vás.“ (Jana 20:21–23 aj.) Nyní se jedná o proměňující sílu vzkříšení, která obnovuje nejenom srdce a život, ale může proměnit také smrtelné tělo v nesmrtelné, jak to stojí psáno: „Jestliže pak Duch toho, který vzkřísil Ježíše z mrtvých, ve vás přebývá, tedy ten, který vzkřísil Krista z mrtvých, obživí i smrtelná těla vaše, pro přebývajícího Ducha jeho ve vás.“ (Řím. 8:11)

Jako všechno stvoření čeká na zjevení se synů Božích, tak my čekáme na spasení našich těl, na jejich proměnu (Řím. 8:18–27). Tato naděje nevede ke zklamání, „protože láska Boží je rozlita v našich srdcích skrze Ducha svatého, který je nám dán.“ (Řím. 5:5)

Láska Boží je to Nejvyšší: Bůh je Láska! A skrze Svého Ducha, který je Jeho vnitřní bytost (1. Kor. 2:6–16), si dělá příbytek v těch Svých, skrze něž vyžívá Svůj život se všemi vlastnostmi a ctnostmi. Jen pokud se v nás stalo pravdou: „S Kristem jsem ukřižován“, může se stát pravdou: „Živ jsem pak již ne já, ale živ je ve mně Kristus“ (Gal. 2:19–21), a: „Jestliže jsme pak zemřeli s Kristem, věříme, že spolu s ním také živi budeme.“ (Řím. 6:8) Láska Boží byla obětováním Syna na golgatském kříži za všechny syny a dcery Boží zjevena. V této lásce je uskutečněno odpuštění a smíření. Kdo nevyžívá odpuštění a smíření, ten s Kristem nezemřel, nýbrž je podvedený, ať je to, kdo chce. Kdo je nesmířlivý a nepřátelský, ten tam nemá místo; odmítá kříž s odpuštěním a smířením, a krev Smlouvy pošlapává. Kdo „Otče náš“, tu ABC věřících lidí, nevyžívá, ten se také vůbec nemusí modlit. Tam stále ještě stojí psáno: „Nebo jestliže odpustíte lidem poklesky jejich, odpustí i vám nebeský Otec váš. Jestliže pak neodpustíte pádů jejich, aniž Otec váš odpustí vám pádů vašich.“  (Mat 6:14–15).

Tam vejde jen dokonalá láska, to jsme stále slýchali. V 1. Kor. 13 vidíme, že dary Ducha, jako mluvení lidskými a andělskými jazyky, dar proroctví, poznání, samotně víra, která hory přenáší, jsou bez Boží lásky k ničemu. Ve verších 4 až 7 je bytost lásky Boží popisována v praktickém životě. Nechceme odpouštět jen vinu a hřích, jako skutečné přestoupení zákona, které jsme si navzájem způsobili, ale i chyby, nezapočítávat to zlé a následovat tomu, co je psáno: „Všeliká hořkost, a rozzlobení se, i hněv, i křik, i rouhání buď odjato od vás, se vší zlostí. Ale buďte k sobě vespolek dobrotiví, milosrdní, odpouštějíce sobě vespolek, jako i Bůh v Kristu odpustil vám.“ (Ef. 4:31–32) Musíme být bdělí, aby v nás nevzešla žádná hořkost, která je kořenem všeho zla. Až když to se v našem životě stalo pravdou a získali jsme podíl na Boží přirozenosti, můžeme zcela konkrétně počítat s tím, že budeme při vytržení. Musíme se vrátit k prvotní lásce, kterou pak opravdu v praxi vyžíváme.