I o ostatních denominacích, až k zástupcům letničních, existují zprávy, jakým způsobem pokračuje smilnění s církví Říma. Po evangelických aliancích to přešlo k Světové radě církví – protestantskému protějšku římské církve a nyní vzniká zastřešující organizace: Ekumenie. V ní nacházejí místo nejen křesťanské církve, nýbrž i ostatní náboženství pod záštitou římského pontifa jakožto hlavy.

Tím dosahuje to velké odpadnutí svého vyvrcholení, před kterým nás Pavel varoval a člověk hřícha a bezzákonnosti, syn zatracení, nastupuje na pódium. Všichni protestanté až k letničním církvím, které převzaly katolickou věrouku, pokud se týče učení o božství, křtu atd., a učinili ji součástí svého vlastního vyznání víry, se vrací do klína staré matky. Jsou s ní přece v jednom duchu, protože s ní sdílejí jako vyznání víry tytéž názory v učení.

Je to ohromný rozdíl, jestliže biblicky věříme, že existuje jen jeden jediný Bůh, Stvořitel nebe i země, který se jako spásu přinášející zjevil v nebi jako Otec, na zemi v Synu a skrze Ducha svatého k uskutečnění Svého vlastního rozhodnutí, nebo zda se učí, že existuje jeden trojjediný Bůh, který od věčnosti sestává ze tří osob.

Jestliže se potom dále formuluje, že druhá osoba – Syn – nějak někdy ve věčnosti byla zplozena a zrozena první osobou, tedy Otcem, pak to vůbec již nemá smysl. Jak by se byl měl Duch svatý jako svébytná osoba dostat v bytí, otcové v nicejském koncilu nevěděli, a ani dnes to stále ještě nevědí ti, kteří to učí. Podíváme-li se na to pozorně, jsou to rouhavé, nebiblické, z pohanství pocházející, antikristovské ideje. V celé Bibli se potvrzuje jen ten jeden, pravý Bůh ve Své rozmanitosti, vedle něhož není žádného jiného.

Kde hovoří Písmo svaté o nějakém zplozeném nebo Otcem narozeném Synu Božím v nebi? Takové formulování se nachází jen v textech různých koncilů a jsou v protikladu k biblickým výrokům. Ve Slovu Božím nacházíme jasné výpovědi o zplození a narození Syna Božího zde na zemi v těle, jak to bylo již zaslíbeno ve Starém zákoně (Ž 2:7, Iz 7:14, Iz 9:5-6, Mt 1:20-23, Lk 1:26-38, Sk 13:33, Žd 1:5 aj.)

Nebiblické a současně antikristovské formulace v církevním vyznání víry ohlašovali s prorockým výhledem již apoštolově Páně: „Po tomto znejte Ducha Božího: Všeliký duch, kterýž vyznává Jezukrista v těle přišlého, z Boha jest. Ale všeliký duch, kterýž nevyznává Jezukrista v těle přišlého, není z Boha; nýbrž toť jest ten duch antikristův…“ (1J 4:2–3), který působí ve všech, kteří jeho vymyšlenému vyznání věří.

Díky Bohu za tento jasný výrok Písma! Musíme prostě vědět, že pro Židy v tomto vyznání, že Ježíš je Kristus, znamená hebrejská forma Jahshuah sama v sobě Jahweh-Zachránce. Právě tak jako ve slovním pojmu Immanuel je vyjádřeno Bůh s námi, tak je tomu i s Jahshuah Jahweh-Zachránce. Zde se jedná o to, že Slovo, Logos, se stalo tělem – Syn, který jako Pomazaný, jako ten «Kristus» byl zjeven v těle. Jak je nám zřetelně řečeno, každý duch, který Ježíše Krista vyznává jiným způsobem (např. že byl zplozen a narozen v nebi, nebo jako zastánci Ariusova učení, který viděl Krista jako stvoření a moudrost v Přísloví 8:22-31 vztahoval na Něho), není z Boha; „…nýbrž toť jest ten duch antikristův, o kterémž jste slýchali, že přijíti má, a již jest nyní na světě.” To je TAK PRAVÍ PÁN ve Svém Slově.

Existují i takoví, kteří věří v předchozí existenci Syna, lhostejno v jaké formě, jako např. že Syn měl Svého předchůdce v archanděli Michaeli. Takováto formulování jsou právě tak antikristovská u těch, kdo se staví proti trojičnosti, jako u těch, kteří ji zastupují. K tomu, aby toto téma mohlo být uzavřeno, musí být řečeno: Kdo nevěří, že Jahweh Starého zákona je Jahshuah Nového zákona, stojí pod vlivem antikristovského panství. Úplně jedno, jakým způsobem nebo formou jedni neb ti druzí Ježíše vykládají nebo přinášejí: v podstatě je to vždycky nebiblické a tím antikristovské. Pravé děti Boží věří ve svého Pána a Vykupitele tak, jak je nám o tom ve svatém Písmu svědčeno.

Až do této chvíle, obzvláště věřící plného evangelia, mínili, že u tématu božství se jedná jen o slovní při. Tak tomu není. Písmo říká zřetelně, že se v případě, když vyznání o Ježíši není biblické, jedná o ducha antikristova. Kdo má ducha Kristova, bude o Něm biblicky svědčit jako o Pánu, který přijal podobu služebníka, a jako o tom v těle přišlém Mesiáši. Kdo má antikristovského ducha, padne za oběť výplodu fantazie tak zvaných „církevních knížat”. Každý se musí sám za sebe rozhodnout, zda by chtěl věřit svědectví Písma nebo antikristovskému dogmatu trojiční ideje. Tak bude i jasno, „čího ducha dítě” vlastně jsme.

I o ostatních denominacích, až k zástupcům letničních, existují zprávy, jakým způsobem pokračuje smilnění s církví Říma. Po evangelických aliancích to přešlo k Světové radě církví – protestantskému protějšku římské církve a nyní vzniká zastřešující organizace: Ekumenie. V ní nacházejí místo nejen křesťanské církve, nýbrž i ostatní náboženství pod záštitou římského pontifa jakožto hlavy.

Tím dosahuje to velké odpadnutí svého vyvrcholení, před kterým nás Pavel varoval a člověk hřícha a bezzákonnosti, syn zatracení, nastupuje na pódium. Všichni protestanté až k letničním církvím, které převzaly katolickou věrouku, pokud se týče učení o božství, křtu atd., a učinili ji součástí svého vlastního vyznání víry, se vrací do klína staré matky. Jsou s ní přece v jednom duchu, protože s ní sdílejí jako vyznání víry tytéž názory v učení.

Je to ohromný rozdíl, jestliže biblicky věříme, že existuje jen jeden jediný Bůh, Stvořitel nebe i země, který se jako spásu přinášející zjevil v nebi jako Otec, na zemi v Synu a skrze Ducha svatého k uskutečnění Svého vlastního rozhodnutí, nebo zda se učí, že existuje jeden trojjediný Bůh, který od věčnosti sestává ze tří osob.

Jestliže se potom dále formuluje, že druhá osoba – Syn – nějak někdy ve věčnosti byla zplozena a zrozena první osobou, tedy Otcem, pak to vůbec již nemá smysl. Jak by se byl měl Duch svatý jako svébytná osoba dostat v bytí, otcové v nicejském koncilu nevěděli, a ani dnes to stále ještě nevědí ti, kteří to učí. Podíváme-li se na to pozorně, jsou to rouhavé, nebiblické, z pohanství pocházející, antikristovské ideje. V celé Bibli se potvrzuje jen ten jeden, pravý Bůh ve Své rozmanitosti, vedle něhož není žádného jiného.

Kde hovoří Písmo svaté o nějakém zplozeném nebo Otcem narozeném Synu Božím v nebi? Takové formulování se nachází jen v textech různých koncilů a jsou v protikladu k biblickým výrokům. Ve Slovu Božím nacházíme jasné výpovědi o zplození a narození Syna Božího zde na zemi v těle, jak to bylo již zaslíbeno ve Starém zákoně (Ž 2:7, Iz 7:14, Iz 9:5-6, Mt 1:20-23, Lk 1:26-38, Sk 13:33, Žd 1:5 aj.)

Nebiblické a současně antikristovské formulace v církevním vyznání víry ohlašovali s prorockým výhledem již apoštolově Páně: „Po tomto znejte Ducha Božího: Všeliký duch, kterýž vyznává Jezukrista v těle přišlého, z Boha jest. Ale všeliký duch, kterýž nevyznává Jezukrista v těle přišlého, není z Boha; nýbrž toť jest ten duch antikristův…“ (1J 4:2–3), který působí ve všech, kteří jeho vymyšlenému vyznání věří.

Díky Bohu za tento jasný výrok Písma! Musíme prostě vědět, že pro Židy v tomto vyznání, že Ježíš je Kristus, znamená hebrejská forma Jahshuah sama v sobě Jahweh-Zachránce. Právě tak jako ve slovním pojmu Immanuel je vyjádřeno Bůh s námi, tak je tomu i s Jahshuah Jahweh-Zachránce. Zde se jedná o to, že Slovo, Logos, se stalo tělem – Syn, který jako Pomazaný, jako ten «Kristus» byl zjeven v těle. Jak je nám zřetelně řečeno, každý duch, který Ježíše Krista vyznává jiným způsobem (např. že byl zplozen a narozen v nebi, nebo jako zastánci Ariusova učení, který viděl Krista jako stvoření a moudrost v Přísloví 8:22-31 vztahoval na Něho), není z Boha; „…nýbrž toť jest ten duch antikristův, o kterémž jste slýchali, že přijíti má, a již jest nyní na světě.” To je TAK PRAVÍ PÁN ve Svém Slově.

Existují i takoví, kteří věří v předchozí existenci Syna, lhostejno v jaké formě, jako např. že Syn měl Svého předchůdce v archanděli Michaeli. Takováto formulování jsou právě tak antikristovská u těch, kdo se staví proti trojičnosti, jako u těch, kteří ji zastupují. K tomu, aby toto téma mohlo být uzavřeno, musí být řečeno: Kdo nevěří, že Jahweh Starého zákona je Jahshuah Nového zákona, stojí pod vlivem antikristovského panství. Úplně jedno, jakým způsobem nebo formou jedni neb ti druzí Ježíše vykládají nebo přinášejí: v podstatě je to vždycky nebiblické a tím antikristovské. Pravé děti Boží věří ve svého Pána a Vykupitele tak, jak je nám o tom ve svatém Písmu svědčeno.

Až do této chvíle, obzvláště věřící plného evangelia, mínili, že u tématu božství se jedná jen o slovní při. Tak tomu není. Písmo říká zřetelně, že se v případě, když vyznání o Ježíši není biblické, jedná o ducha antikristova. Kdo má ducha Kristova, bude o Něm biblicky svědčit jako o Pánu, který přijal podobu služebníka, a jako o tom v těle přišlém Mesiáši. Kdo má antikristovského ducha, padne za oběť výplodu fantazie tak zvaných „církevních knížat”. Každý se musí sám za sebe rozhodnout, zda by chtěl věřit svědectví Písma nebo antikristovskému dogmatu trojiční ideje. Tak bude i jasno, „čího ducha dítě” vlastně jsme.