V prorockém Slově Starého zákona nacházíme jasné výroky, které nepřipouštějí svévolný výklad. Podle Izaiáše 7:14 je Syn Immanuel Bůh s námi. „Aj, panna počne (ne Bůh), a porodí syna, a nazůve jméno jeho Immanuel.” V 9. kapitole, verš 6 dovozuje prorok Izaiáš: „Nebo dítě narodilo se nám, syn dán jest nám (ne nebeským zástupům, nýbrž nám), i bude knížectví na rameni jeho, a nazváno bude jméno jeho: Předivný, Rádce, Bůh silný, Rek udatný, Otec věčnosti (ne Syn věčnosti), Kníže pokoje.” U Izaiáše 35:4 potvrzuje prorok Izaiáš ještě jednou:„Posilňte se, nebojte se. Aj, Bůh váš… Bůh sám přijde (ne nějaká druhá osoba) Bůh sám přijde, a spasí vás!”

Z novozákonního hlediska je dosvědčováno totéž: „Kteřížto jsou Izraelští, jejichž jest přijetí za syny, i sláva, i smlouvy, i zákona dání, i služba, i zaslíbení. Jejichž jsou otcové, a ti, z nichž jest Kristus podlé těla, kterýž jest nade všecky Bůh požehnaný na věky. Amen!” (Řm 9:4-5) „A vímeť, že Syn Boží přišel, a dal nám smysl, abychom poznali toho pravého, a jsmeť v tom pravém, i v Synu jeho Ježíši Kristu. Onť jest ten pravý Bůh a život věčný.” (1J 5:20) „Ale když přišla plnost času, poslal Bůh Syna svého učiněného z ženy, učiněného pod zákonem. Aby ty, kteříž pod zákonem byli, vykoupil, abychom právo synů přijali.” (Gal 4:4-5)

Ke všem těm, kteří se nacházejí v náboženském Babylonu, avšak náležejí k lidu Božímu, volá sám Pán z nebes: „A protož vyjdětež z prostředku jejich, a oddělte se, praví Pán; a nečistého se nedotýkejte, a já přijmu vás. A budu vám za Otce, a vy mi budete za syny a za dcery, praví Pán všemohoucí.” (2Kor 6:17-18)

Apoštol Pavel nejenže ohlásil, že po jeho odchodu vtrhnou vlci do stáda Božího a budou přednášet bludná učení, aby učedníky přetáhli do svého následování (Sk 20:28-30), on i bolestně prožil tento antikristovský směr za svého života ze svého nejbližšího okolí. Církvi v Korintě vyjadřuje myšlenku: „Ale bojím se, aby snad, jakž onen had svedl Evu chytrostí svou, tak nebyly porušeny mysli vaše od sprostnosti, kteráž jest v Kristu. Nebo kdyby někdo přijda, jiného Ježíše kázal, kteréhož jsme nekázali, aneb kdybyste jiného ducha přijali, kteréhož jste nepřijali, aneb jiné evangelium, kteréhož jste nevzali, slušně byste toho snášeli.” (2Kor 11:3-4)

Antikristovské směry, které zvěstují jiného Ježíše, totiž nikoliv Jahshuaha, mají svůj počátek již v prvokřesťanství. Tři věci jsou v apoštolově napomenutí nápadné: Vytýká, že je zvěstován jiný Ježíš, že věřící přijali jiného ducha a za třetí, že bylo kázáno jiné evangelium. V listu ke Galatským dokonce pod vedením Ducha svatého vyslovil prokletí nad těmi, kdo káží jiné evangelium.

Kupodivu postavil proti tomuto trojnásobnému svedení příklad o hadu, který svedl Evu. Jako Eva tehdy dala život dvěma synům, z nichž jeden skrze svedení byl z toho zlého (1J 3:12) a stal se prvním vrahem na zemi, ten druhý naproti tomu pocházel od Adama a byl Bohu příjemný – tak existují i mezi věřícími ti praví a ti nepraví. Existuje na jedné straně pravdivé zvěstování Ježíše Krista, našeho Pána, spojené s pravdivým Duchem Božím a pravdivým kázáním evangelia. A potom na druhé straně existují antikristovské směry, které stojí pod vlivem jiného ducha, jiného Ježíše a v důsledku toho zvěstují i jiné evangelium, které vlastně již není spásným poselstvím.

O těch antikristovských, podle rozumu věřících křesťanech, píše Jan dále: „Oni ze světa jsou, a protož o světu mluví, a svět jich poslouchá…”  (1J 4:5) I tento výrok je velmi zřetelný. Rozumovými argumenty bylo vytvořeno božství, jak by bylo lidsky představitelné nebo pochopitelné, a všichni, kteří náleží ke světu, přijímají toto světské smýšlení. Hlavní argument zní: Syn přece není Otec, a to pozemsky stoprocentně souhlasí. Bůh však je nadpřirozený, Jeho nemůžeme měřit lidskými měřítky. Syn praví: „Kdo Mě vidí, vidí Otce.”

V pohledu na pravé děti Boží píše apoštol v následujícím verši: „My z Boha jsme. Kdo zná Boha, poslouchát' nás; kdož není z Boha, neposloucháť nás. A po tomtoť poznáváme ducha pravdy a ducha bludu.” (1J 4:6) Existují tedy jen dvě možnosti: buďto být v duchu pravdy a pravdivého Boha poznávat tak, jak se zjevuje, nebo propadnout duchu klamu, který odvádí světskými argumenty od pravdy.

U 1. Jana 2, od verše 18 začal apoštol téma o antikristovi velmi důležitou poznámkou: „Dítky, poslední hodina jest, a jakož jste slýchali, že antikrist přijíti má, i nyníť antikristové mnozí povstali. Odkudž známe, že poslední hodina jest.” Je nápadné, že ve spojení s poslední dobou je řeč o tom antikristovi v jednotném čísle, a rovněž, že v průběhu Nového zákona již stáli a stojí mnozí pod tímto antikristovským vlivem.

Velmi smutný, téměř nepochopitelný, je následující verš, který dosvědčuje: „Z násť vyšli, ale nebyli z nás. Nebo byť byli z nás, byliť by zůstali s námi, ale vyšli z nás, aby zjeveni byli, že nejsou všickni z nás.” Zůstává při tom, že Pán zná ty Své (2Tim 2:19), kteří byli ze semene Slova a skrze Ducha znovuzrozeni k živé naději (Jak 1:18) a dostali podíl na Božím bytí a věčném životě (1J 5:20).

V dopise Judy čteme o tomto odchylném směru: „Běda jim, nebo cestou Kainovou odešli…” skutečně toto antikristovské hnutí vykonávalo pozemsky světskou moc a jako Kain prolévalo krev. Římské trojiční křesťanství je vykoupáno v krvi mučedníků. Pisatelé církevních dějin nejsou jednotní v tom, kolik milionů jich skutečně přišlo o život během tisícileté samovlády římskokatolické církve. I od reformace, speciálně řádem jezuitů, bylo prolito mnoho krve. V poslední knize Bible, ve Zjevení je tato antikristovská instituce činěna odpovědnou za krev všech svatých (17:6, 18:24, 19:2 aj.).

Tak jak předtím římští císařové, od Nera až k tomu nejkrutějšímu z nich Diokletiánovi, začali s pronásledováním křesťanů, tak v tom pokračovala od svého založení státní Konstantinova církev. Z Říma vycházela světská moc a římská církev ji všude praktikovala.

Od počátku existují oba tyto duchovní proudy, tak jak existovali Kain a Ábel, Mojžíš a Balám, Ježíš a Jidáš: ta pravá Ecclesia , ta vyvolaná Církev, ti vykoupení, s Bohem smíření, ten krví Beránka vykoupený zástup prvotiny – a existuje odpadlá světská církev, která je poskvrněna krví v níž nalézají své místo všichni ostatní.

Pán Ježíš sám označuje tento od Slova a Ducha odchýlený směr jako falešné Kristy a falešné proroky (tj. falešné pomazané). Jedná se přitom o křesťany, kteří jsou sice pomazaní, kteří ale věří a dávají dále, co vychází z úst falešného proroka. Mezi mnohými z těchto proudů se dějí dokonce zázraky a znamení, aby, bylo-li by to možné, i vyvolení byli do jejich bludu zavlečeni. Avšak, to není – Bohu dík – možné. Pro opravdové děti Boží je svědectví Ježíšovo (Zj 19:10), jak nám bylo zůstaveno v Písmu svatém skrze Ducha proroctví, na základě celého proroctví, to jedině platné přiznání k Pánu, který tu praví: „Jáť jsem Alfa i Omega, totiž počátek i konec, praví Pán, kterýž jest, a kterýž byl, a kterýž přijíti má, ten Všemohoucí.”

V prorockém Slově Starého zákona nacházíme jasné výroky, které nepřipouštějí svévolný výklad. Podle Izaiáše 7:14 je Syn Immanuel Bůh s námi. „Aj, panna počne (ne Bůh), a porodí syna, a nazůve jméno jeho Immanuel.” V 9. kapitole, verš 6 dovozuje prorok Izaiáš: „Nebo dítě narodilo se nám, syn dán jest nám (ne nebeským zástupům, nýbrž nám), i bude knížectví na rameni jeho, a nazváno bude jméno jeho: Předivný, Rádce, Bůh silný, Rek udatný, Otec věčnosti (ne Syn věčnosti), Kníže pokoje.” U Izaiáše 35:4 potvrzuje prorok Izaiáš ještě jednou:„Posilňte se, nebojte se. Aj, Bůh váš… Bůh sám přijde (ne nějaká druhá osoba) Bůh sám přijde, a spasí vás!”

Z novozákonního hlediska je dosvědčováno totéž: „Kteřížto jsou Izraelští, jejichž jest přijetí za syny, i sláva, i smlouvy, i zákona dání, i služba, i zaslíbení. Jejichž jsou otcové, a ti, z nichž jest Kristus podlé těla, kterýž jest nade všecky Bůh požehnaný na věky. Amen!” (Řm 9:4-5) „A vímeť, že Syn Boží přišel, a dal nám smysl, abychom poznali toho pravého, a jsmeť v tom pravém, i v Synu jeho Ježíši Kristu. Onť jest ten pravý Bůh a život věčný.” (1J 5:20) „Ale když přišla plnost času, poslal Bůh Syna svého učiněného z ženy, učiněného pod zákonem. Aby ty, kteříž pod zákonem byli, vykoupil, abychom právo synů přijali.” (Gal 4:4-5)

Ke všem těm, kteří se nacházejí v náboženském Babylonu, avšak náležejí k lidu Božímu, volá sám Pán z nebes: „A protož vyjdětež z prostředku jejich, a oddělte se, praví Pán; a nečistého se nedotýkejte, a já přijmu vás. A budu vám za Otce, a vy mi budete za syny a za dcery, praví Pán všemohoucí.” (2Kor 6:17-18)

Apoštol Pavel nejenže ohlásil, že po jeho odchodu vtrhnou vlci do stáda Božího a budou přednášet bludná učení, aby učedníky přetáhli do svého následování (Sk 20:28-30), on i bolestně prožil tento antikristovský směr za svého života ze svého nejbližšího okolí. Církvi v Korintě vyjadřuje myšlenku: „Ale bojím se, aby snad, jakž onen had svedl Evu chytrostí svou, tak nebyly porušeny mysli vaše od sprostnosti, kteráž jest v Kristu. Nebo kdyby někdo přijda, jiného Ježíše kázal, kteréhož jsme nekázali, aneb kdybyste jiného ducha přijali, kteréhož jste nepřijali, aneb jiné evangelium, kteréhož jste nevzali, slušně byste toho snášeli.” (2Kor 11:3-4)

Antikristovské směry, které zvěstují jiného Ježíše, totiž nikoliv Jahshuaha, mají svůj počátek již v prvokřesťanství. Tři věci jsou v apoštolově napomenutí nápadné: Vytýká, že je zvěstován jiný Ježíš, že věřící přijali jiného ducha a za třetí, že bylo kázáno jiné evangelium. V listu ke Galatským dokonce pod vedením Ducha svatého vyslovil prokletí nad těmi, kdo káží jiné evangelium.

Kupodivu postavil proti tomuto trojnásobnému svedení příklad o hadu, který svedl Evu. Jako Eva tehdy dala život dvěma synům, z nichž jeden skrze svedení byl z toho zlého (1J 3:12) a stal se prvním vrahem na zemi, ten druhý naproti tomu pocházel od Adama a byl Bohu příjemný – tak existují i mezi věřícími ti praví a ti nepraví. Existuje na jedné straně pravdivé zvěstování Ježíše Krista, našeho Pána, spojené s pravdivým Duchem Božím a pravdivým kázáním evangelia. A potom na druhé straně existují antikristovské směry, které stojí pod vlivem jiného ducha, jiného Ježíše a v důsledku toho zvěstují i jiné evangelium, které vlastně již není spásným poselstvím.

O těch antikristovských, podle rozumu věřících křesťanech, píše Jan dále: „Oni ze světa jsou, a protož o světu mluví, a svět jich poslouchá…”(1J 4:5) I tento výrok je velmi zřetelný. Rozumovými argumenty bylo vytvořeno božství, jak by bylo lidsky představitelné nebo pochopitelné, a všichni, kteří náleží ke světu, přijímají toto světské smýšlení. Hlavní argument zní: Syn přece není Otec, a to pozemsky stoprocentně souhlasí. Bůh však je nadpřirozený, Jeho nemůžeme měřit lidskými měřítky. Syn praví: „Kdo Mě vidí, vidí Otce.”

V pohledu na pravé děti Boží píše apoštol v následujícím verši: „My z Boha jsme. Kdo zná Boha, poslouchát' nás; kdož není z Boha, neposloucháť nás. A po tomtoť poznáváme ducha pravdy a ducha bludu.” (1J 4:6) Existují tedy jen dvě možnosti: buďto být v duchu pravdy a pravdivého Boha poznávat tak, jak se zjevuje, nebo propadnout duchu klamu, který odvádí světskými argumenty od pravdy.

U 1. Jana 2, od verše 18 začal apoštol téma o antikristovi velmi důležitou poznámkou: „Dítky, poslední hodina jest, a jakož jste slýchali, že antikrist přijíti má, i nyníť antikristové mnozí povstali. Odkudž známe, že poslední hodina jest.” Je nápadné, že ve spojení s poslední dobou je řeč o tom antikristovi v jednotném čísle, a rovněž, že v průběhu Nového zákona již stáli a stojí mnozí pod tímto antikristovským vlivem.

Velmi smutný, téměř nepochopitelný, je následující verš, který dosvědčuje: „Z násť vyšli, ale nebyli z nás. Nebo byť byli z nás, byliť by zůstali s námi, ale vyšli z nás, aby zjeveni byli, že nejsou všickni z nás.” Zůstává při tom, že Pán zná ty Své (2Tim 2:19), kteří byli ze semene Slova a skrze Ducha znovuzrozeni k živé naději (Jak 1:18) a dostali podíl na Božím bytí a věčném životě (1J 5:20).

V dopise Judy čteme o tomto odchylném směru: „Běda jim, nebo cestou Kainovou odešli…” skutečně toto antikristovské hnutí vykonávalo pozemsky světskou moc a jako Kain prolévalo krev. Římské trojiční křesťanství je vykoupáno v krvi mučedníků. Pisatelé církevních dějin nejsou jednotní v tom, kolik milionů jich skutečně přišlo o život během tisícileté samovlády římskokatolické církve. I od reformace, speciálně řádem jezuitů, bylo prolito mnoho krve. V poslední knize Bible, ve Zjevení je tato antikristovská instituce činěna odpovědnou za krev všech svatých (17:6, 18:24, 19:2 aj.).

Tak jak předtím římští císařové, od Nera až k tomu nejkrutějšímu z nich Diokletiánovi, začali s pronásledováním křesťanů, tak v tom pokračovala od svého založení státní Konstantinova církev. Z Říma vycházela světská moc a římská církev ji všude praktikovala.

Od počátku existují oba tyto duchovní proudy, tak jak existovali Kain a Ábel, Mojžíš a Balám, Ježíš a Jidáš: ta pravá Ecclesia , ta vyvolaná Církev, ti vykoupení, s Bohem smíření, ten krví Beránka vykoupený zástup prvotiny – a existuje odpadlá světská církev, která je poskvrněna krví v níž nalézají své místo všichni ostatní.

Pán Ježíš sám označuje tento od Slova a Ducha odchýlený směr jako falešné Kristy a falešné proroky (tj. falešné pomazané). Jedná se přitom o křesťany, kteří jsou sice pomazaní, kteří ale věří a dávají dále, co vychází z úst falešného proroka. Mezi mnohými z těchto proudů se dějí dokonce zázraky a znamení, aby, bylo-li by to možné, i vyvolení byli do jejich bludu zavlečeni. Avšak, to není – Bohu dík – možné. Pro opravdové děti Boží je svědectví Ježíšovo (Zj 19:10), jak nám bylo zůstaveno v Písmu svatém skrze Ducha proroctví, na základě celého proroctví, to jedině platné přiznání k Pánu, který tu praví: „Jáť jsem Alfa i Omega, totiž počátek i konec, praví Pán, kterýž jest, a kterýž byl, a kterýž přijíti má, ten Všemohoucí.”