Oběžný dopis březen 1984

„Ale s pomocí Boží ještě až do dnešního dne stojím, vydávaje svědectví i malému i velikému…“ (Sk 26:22)

S hlubokou vděčností myslím na všechna ta nádherná vedení a zvláštní pokyny Pánovy během uplynulých let. Kdo níže uvedené zážitky nemůže věřit, tomu to nezazlívám.I já bych s tím měl námahu, kdyby mi někdo něco takového oznámil. Kromě bratru Branhamovi jsem nikomu nevěřil, kdo tvrdil, že Bůh k němu mluvil. Avšak ty neobyčejné prožitky, které jsem tu a tam měl, mi nikdo nemůže vzíti. Ony byly pokaždé tak uctivou bázeň vzbuzující a přemáhající, že mi nezbylo žádné místo pro vlastní myšlenky. Několik z nich jsou většině z vás známé, jiné vám budou nové.

Co se dne 2. 4. 1962 před rozbřeskem odehrálo, kdy Pán mohutným hlasem slyšitelně ke mně mluvil, o tom již není zapotřebí se podrobně rozepisovat. Jistě jste již o tom slyšeli neb četli mé svědectví. Sice mě to vždy znovu přemáhá, slyším-li hlas Pánův, avšak tento zážitek měl pro mne docela zvláštní význam a svým způsobem byl jedinečný. Nacházel jsem se skutečně mimo tělo a viděl jsem je, jak tam stálo. Bylo to, jako kdyby Pán mluvil s celou Svojí autoritou z věčnosti do časnosti. Mínil jsem, že svět zůstane při tomto všemocném slovu stát.

Zvláště vděčný jsem byl za varování, které mi dal Pán jednoho jitra k 10:00 hod. Jako vždy přicházel ten mocný hlas z výše, na půl zprava, a zněl: „Odřekni tu cestu do Indie!“ Opustil jsem místnost,posadil do auta, odjel trochu ven a modlil se. Cesta měla v několika dnech začít, shromáždění byla naplánovaná, všechny sály zamluveny. Mínil jsem, že ti bratří budou co nejhlouběji zklamání, jestliže nedodržím své slovo. Všechno jsem řekl Pánu. Avšak potom, co jsem se krátce před 12:00 hod. vrátil, zazněl ten stejný hlas po druhé, avšak hlasitěji a ještě s větším důrazem: „Odřekni tu cestu do Indie!“ V tomto okamžiku jsem věděl, co mám činit. Odeslal jsem bratřím telegramy, protože písemné sdělení by bylo již včas nedošlo a informoval jsem příslušně cestovní kancelář.

Když jsem v den letu o 8:00 hod. poslouchal zprávy, dověděl jsem se, že právě to letadlo, v němž bych byl letěl z Bombaje do Madrasu, s 95 cestujícími na palubě, se krátce po startu nad letištěm v plamenech vzňalo a zřítilo, aniž by to byl jediný cestující přežil. Mému věrnému Pánu jsem již jen mohl poděkovat za Jeho milost.

Jeden z nejmocnějšíchpokynů, co se týká zvěstování, byla pro mne událost v Marseilli, o níž jsem se již v posledním oběžném dopise zmínil. Tam mi Pán ukázal Slovem z 2. Tim. 4, že pravý služebník Boží může kázat jen to, co stojí psáno ve Slově. Proto každý pokus kázat o sedmi hromech, je absolutně nebiblický, neboť Pán nedovolil, aby byli napsány (Zj 10:4). Vyplatí se přemýšlet o tom, proč br. Branham o nich nesměl kázat, přesto, že to bylo jeho žádostí. Jak důležitá je výzva: „Zvěstuj Slovo!“, bude nám o to jasnější, čím zřetelněji vidíme, jak se lidé odvracejí od pravdy a propadají těm nejstrašnějším omylům. Až do konce svého života budu trvat na tom: Jen co bylo jako Slovo Boží napsáno, může být kázáno. Co nestojí v Bibli, musíme přenechat jedině Bohu. „Věci skryté jsou Hospodina Boha našeho, věci pak zjevené ty jsou provždy naše a synů našich…“ (5M 29:29)

Jednou jsme po jedné bohoslužbě byli voláni k br. Turnwaldovi k modlitbě, který byl na smrt nemocen. Br. Russ a br. Schmidt již seděli v autu, já jsem se vrátil do kaple, abych vzal olej k pomazání. Když jsem opět vyšel a byl ještě asi osm až deset metrů vzdálen od vozu, zazněl hlas Pánův: „Jdi tam a přečti mu Slovo, kterým prorok Izaiáš oslovil Ezechiáše.“ Řekl jsem to hned oběma těm bratřím, a my jsme vyjeli. U postele nemocného jsem se nejprve nezúčastnil rozhovoru, protože jsem hledal toto místo Písma. Když jsem jej nalezl, oznámil jsem, co mi Pán přikázal. Sestra Turnwaldová, která stála naproti mně, na druhé straně postele, zvolala pohnutým hlasem: „To Slovo jsem svému muži dnes ráno předčítala.“ Přítomnost Boží naplnila místnost, přečetl jsem udané Slovo, potom jsme se modlili a Bůh je potvrdil podle Svého zaslíbení.

Jindy se to událo, když sestra Vítová z Bielefeldu přišla s docela novým vozem do Krefeldu ke shromážděním. To vozidlo neujelo ještě ani tisíc kilometrů a už víc nenaskočilo. Již v sobotu odpoledne a večer odborníci z řad našich bratří bezúspěšně na něm pracovali. I neděle uplynula, aniž by vůz dostali do chodu. Po posledním shromáždění v neděli, když jsem právě chtěl opustit modlitební místnost vedle pódia a došel jsem asi do poloviny místnosti, uslyšel jsem hlas Pána: „Jdi tam, promluv slovo, neboť ta žena nemá být před svým nevěřícím mužem zahanbena.“ Ihned jsem vyšel ven a potkal sestru Vítová, její dvě děti a br. Brozda, když jsem přicházel od zadní strany Božího domu. Všechny jejich pokusy byly marné a oni nechali vůz stát. Zdvihl jsem svoji pravou ruku, vyslovil slovo Pánovo, jak mi bylo přikázáno, a řekl: „Jdi tam a vůz odstartuj!“

Naše drahá sestra chtěla gestem vyjádřit, že to nemá smysl a namítla: „To přece nemá cenu!“ Já jsem ji ale musel přerušit a řekl: „Nemluv, jdi tam a odstartuj vůz!“ V tomto okamžiku pochopila, že nemluvím sám ze sebe, neboť se obrátila a vrátila se k vozu. My ostatní jsme ji následovali. Vešla, otočila zapalovacím klíčem, a motor ihned spustil. Slzy jí spadly do klína, my všichni jsme poděkovali Pánu a poté začala pro ty tři cesta domů.

Cestou se zastavili na odpočivadle na dálnici, opět nastartovali a ve zdraví dojeli domů. Příští den chtěl její muž s tím vozem jeti, avšak zase nenaskočil. Mechanici byli zavoláni, ale všechna námaha byla marná: Vůz musel být odtáhnut do dílny, kde zjistili, že vstřikovací pumpa vůbec nefungovala, musela být vestavěna nová. Z přímé inspirace vyslovené Slovo vykoná podle vůle Boží vždy to, k čemu bylo posláno.