Oběžný dopis březen 1984

Plni vděčnosti hledíme nazpět na ta nádherná požehnání a přímé pokyny, které Pán ve všech těch letech zas a zas dával. Museli jsme však rovněž zažít, že se nepřítel do našeho středu vplížil a začal dílo zkázy, které dosáhlo v květnu 1979 svého vrcholu. Mnohým způsobilo nepopsatelné utrpení, zanechalo zoufalství a bezradnost i několika zklamaných. Jen Pán může vzniklou škodu napravit.

Dlouho jsem se zdráhal pojmenovat příčiny a vývoj, jak k tomu mohlo dojít. Kdybych mohl volit, pak bych i nadále mlčel a vzal všecko se sebou do hrobu, v případě, že Pán prodlí. Avšak, protože nepřítel uplatňuje nárok na drahocenné duše Boží, musí být odhalen i se svými intrikami. Zde se nejedná o to, aby byli lidé kompromitováni, nýbrž o to, aby upřímným sourozencům bylo pomoženo, aby se opět zorientovali.

Mnozí vědí, že dary Ducha v našem středu po léta byly Bohem jako stoprocentně pravé prokázány a potvrzeny. Ačkoliv jsem věděl, že jsou podávaná také „doma udělaná“ proroctví, považoval jsem to u nás za nemožné. Vycházel jsem z toho, že něco pravého nemůže nikdy být falešné a naopak. Jak známo, obsahuje nějaké všeobecné proroctví tři věci: budování, napomínaní a útěchu.(1. Kor. 14:3). K tomu nepotřebuje nosič darů předem žádné vidění, inspirace Ducha postačuje. Jsou-li však dávány zcela konkrétní pokyny, přihází se, že Bůh předtím dá vidění. Když jsem proto začátkem června 1976 v Brémách byl jedním proroctvím vyzván, abych jednoho bratra s jeho ženou zasvětil k službě, byl sem pod tím dojmem, že tomu tak bylo. Proroctví znělo: „Hleď, tak praví Pán: Můj služebníku, vpravdě, postavil jsem tě do velkého díla, a já jsem viděl tvoji věrnost a tvoji práci. A hleď, dnes mi zasvěť bratra K. a sestru R. pro službu, neboť nadešel čas, kdy mají být nasazeni a kdy mají začít tobě pomáhat a paže ti podepírat, neboť jsem viděl všechnu tvoji práci, a vím o námaze a proto: zasvěť mi je tedy dnes a rozšiř to dílo, čiň, co jsem ti vložil do srdce, neboť to není lidský duch, nýbrž Boží duch, který tě vede. Rozšiř to dílo, čiň, co jsem ti vložil do srdce, neboť to není lidský duch, nýbrž Boží duch, který tě vede. Rozšiř to dílo v krátkosti a spěchu, neboť můj příchod je blízký!“ Já jsem toto nařízení uposlechl, aniž bych byl i jen v nejmenším zapochyboval o jeho pravosti.

Toto byl začátek zmíněného již tragického vývoje, který, kdyby tomu Bůh byl nezabránil, by byl vústil do úplného zničení. Ačkoliv to pro oba bylo prakticky nemožné, aby úkoly v plném rozsahu splnili, považoval jsem na základe toho proroctví za svoji povinnost, abych je ke tomu přibral. Dostali se tím do strašného vnitřního konfliktu. Staršovstvo nemělo za správné, že tak mladý by měl být nasazen do kazatelské služby. Tím nastal rozpor mezi sloužícími bratry a ve sboru.

Od té doby následovalo jedno proroctví za druhým. Někteří byli voláni jménem a přede všemi blamováni jako hříšníci, kteří mají činit pokání. Veřejná vyznání hříchů měla způsobit úplné očištění a posvěcení. My všichni jsme všechno přijímali, avšak výsledek byly různice a rozkoly, které se uprostřed sboru šířili, až nakonec bylo kritizováno všechno: kázání, zpěv i hudba.

Přestože v Bibli a také v kázáních bratra Branhama jsme vyzýváni, abychom každé proroctví a duchy zkoušeli, opomněli jsme to, protože jsme nikdy nepovažovali za možné, že by se falešní duchové mohli vplížit i při pravých nositelích darů. Nechali jsme bez povšimnutí, co br. Branham 26. 12. 1963 v kázání “Církevní pořádek“ řekl: “…Jestliže přistihnete nějakého muže nebo nějakou ženu, které musíte korigovat, a ta dotyčná osoba se dostane z rovnováhy, přesto, že jí vykládáte pravdu podle Písma, pak to ukazuje, že duch, který na nich jest, není z Boha … neboť mnohdy máte i v těchto menších službách, jako v každé jiné službě, duchy, kteří jsou zvrácení. Hleďte, oni tam vejdou. A to nechceme. Ne, my bychom chtěli, aby tyto služby byly k tomu ochotny, aby byly odhaleny, jestliže musí být vydány všanc, neboť vy se o to nemusíte starat, je-li něco odhaleno, co je od Boha. Obstojí to ve zkoušce, je-li to od Boha. Jestliže se to potom přesně splní, jak to říká výklad, zdvihneme své ruce a poděkujeme Bohu za Jeho Ducha, který je mezi námi. Jestliže se to nestane, pak již nic nečiňte, dokud ten zlý duch nebude z vás venku. Bůh nelže. ON je odevždy Pravda.“

Nikdo z nás nepomyslil, že nepřítel zastele nějakou lež do 99% pravdy, jak to činí od zahrady Eden, aby tu věc učinil věrohodnou. Žádný člověk by to sám od sebe nebyl poznal, kdyby mě Pán v září 1978 na to neupozornil. Seděl jsem u svého rohového psacího stolu, a to obrácen k oknu, když jsem slyšel hlasitě a zřetelně slova: „Zkoumej Skutky apoštolů, zda byl kdy zasvěcen k službě nějaký muž se svojí ženou!” To mi proniklo morkem a kostí. Otočil jsem se vpravo, kde ležela má Bible, otevřel jsem ji a začal číst ve Skut. apoštolů. Po několika minutách jsem řekl: „PANE, znám Skutky apoštolů a vím, že nikdy nějaká žena nebyla dosazena do služby se svým mužem.“ Nyní mi nic jiného nezbývalo, než té sestře říci, že její proroctví bylo nebiblické. Nato odvětila, že ti dva nebyli povoláni k službě Slova, neboť bratr K. přece neměl vůbec žádné povolání. Sestra že má pracovat v kanceláři (ačkoliv tehdy měla již dvě děti), a on při pozemské práci spolu pomáhat. Spontánně jsem odpověděl, že ani těch sedm ve Sk. apoštolú, kteří přisluhovali chudým, nebyli povoláni ani skrze proroctví ani se svými ženami. (Teprve po létech mi bylo řečeno: „Když jsem R. a K. viděla vcházet do sálu, přišla mi ta myšlenka…“) Od toho dne, jak jsem teprve mnohem později zpozoroval, začaly se útoky soustředit na mne samého. Důvěra lidí v službu, kterou jsem byl pověřen, měla být systematicky, na každý jen myslitelný způsob zničena.

Dne 22. 11. 1978 jsem se pokusil ve zvlášť uspořádané modlitební hodině ve sklepním sále vyložit, co mi Pán řekl a Svým Slovem potvrdil. Jelikož jsem tu záležitost považoval za jedno jediné sklouznutí, chtěl jsem ji objasnit, aniž bych před církví otevřeně vyslovil, že to proroctví bylo nebiblické. Ve své důvěřivosti jsem měl zato, že těm rozepřím bude učiněn konec. Nepochopil jsem, že to byl Satan, který naplánoval totální zničení skrze věřící mezi věřícími.

Účel měl světit všecky prostředky. Za mými zády byl navázán úzký kontakt k sestře ve východním Berlíně, kde jsme čas od času držívali shromáždění. To jsem nevěděl, když jsem se 24. 2. 1979 vracel z jedné cesty po Ázii a přistál na curyšském letišti Kloten. Byl jsem tam však již očekáván a vyzván, abych letěl společně do východního Berlína, kde mě očekává jedno Boží zjevení. Zpěčoval jsem se nejprve a namítl, že Pán ke mně může všude mluvit, jestliže by mi chtěl něco říci. Dne 26. února jsem se konečně podvolil a poslechl, jak už často předtím, neboť jsem přece nechtěl ohlašované probuzení za žádnou cenu zadržet.

I sourozenci, kteří měli nějaké nouze, byli potom bez mého vědomí posíláni k nově ustanovené „prorokyni“. Vzala je do zvláštního pokoje, tam museli vylít své srdce a vzápětí následovalo “proroctví“. Mnozí podávali dokonce zprávy, že byli vyháněni ďáblové. Mně o nějakém “vyhánění ďáblů“ z opatrnosti nebylo nic zmíněno, neboť na tom bych byl ihned poznal, že ta celá věc musí být nebiblická, jelikož žádné ženě nepřísluší, aby vyháněla ďábly. Ale s tím „Tak praví Pán“ mě mohli podvést, protože jsem s tím nikdy nepočítal, že by se s tím lidé mohli dopustit úmyslného podvodu.

Dne 6. 5. 1979 se pak mělo konečně konat úplné očištění celého sboru. V důsledku předcházejícího kázání věřil jeden každý, že jedině veřejným vyznáním hříchů bude moci být připravena cesta ohlášenému mocnému působení Ducha. Co ale hned nato bylo zjeveno? Nenávist, závist, žárlivost, zloba, se vším, co k tomu náleží. Ukázalo se pravdivým, co jsem v oné neděli, když jsem si sedl do rohu na pódiu, ve svém srdci mluvil, jako kdyby nějaká gramofonová deska ve mně hrála: „Kříž, smíření a odpuštění byly odstraněny, nepřátelství a nesmiřitelnost postaveny.“ Bylo právě 12:45 hod.

Zatím co jsem tam ještě seděl, otevřely se náhle dveře k té místnosti vedle pódia a sestra F., která si přizvala na pomoc sestru W. a s ní poklekla na podlaze, mi dala vědět, že mám vejít dovnitř. Pokynem jsem odmítl a zůstal sedět. Potom se dveře ještě více otevřely. Nyní leželi obě natažené po celé délce na podlaze a tloukly hlavou o zem. Nemohl jsem se na to déle dívat, zdvihl se a šel dovnitř. Bylo mi řečeno, že mám ihned jeti do Berlína, neboť tam mi budou dány pokyny, jak by nyní působení Boží mělo dále jít.

Opět jsem povolil. Doraziv do Berlína, prosil jsem o to, aby mi byly dány ohlášené pokyny, načež ta „prorokyně“ propukla v hlučný smích a řekla: „Já o tom vůbec nic nevím. Kdo jen něco takového řekl?“ Co se tam ve mně událo, nemůže si nikdo představit! Nezbývalo mi dále nic, než krátce nato v jednu středu večer odvolati to, co zde 5. a 6. 5. bylo nesprávně vyloženo a zůstalo bez účinku. Tím jsem si uvědomil, jakého rozsahu ta zkáza nabyla.

Když jsem poznal, že jsem byl podveden a že důvěra lidí v povolání a službu z velké části byla zničena, věděl jsem, že pro Boha sotva ještě budu moci něco vykonat. Tím mi byl vzat obsah mého života a pro mne již neměl žádný smysl. Chtěl jsem proto svůj život ukončit. V červnu 1979, ještě před rozbřeskem dne, jsem jsem po širém, povlovném, písečném pobřeží dánského ostrova Fanø vstříc blížícímu se přílivu. Ještě jednou naposled jsem děkoval Pánu za tu velkou výsadu, jakou ON mi dal, že jsem Mu směl sloužit, položil jsem Mu členy své rodiny a Jeho lid a vylil Mu své srdce. Nakonec jsem se modlil v nejhlubším zoufalství své duše: „Pane, dřív než k Tobě nyní přijdu, řekni mi přece, proč mě všechno toto utrpení postihlo.“ Jako nějaký hrom nade mnou zaburácelo, když poslední slovo ještě nedoznělo: „Protože si poslechl hlasu své ženy.“ Téměř bych se byl váhou hlasu Pánova, který jako vždy, přicházel z výše od práva, skácel doleva. S hukotem blížícívoda mě téměř dosáhla. Když jsem se obrátil, spatřil jsem světla té osady a pomalu se vracel. V hloubi duše ještě více rozerván zdvihl jsem se ve své podkrovní světnici na zem a dělal jsem si zlé výčitky. Když jsem již nemohl víc plakat, ani se modlit, začal jsem číst v Bibli, ale zavřel jsem ji opět, protože jsem nenašel žádné Slovo, které by mě oslovilo. Potom, když jsem dále Pána prosil, aby mi přece dal Slovo útěchy, znovu jsem ji otevřel. První pohled padl na místo v 1. Moj. 3:17, kde je psáno: „Že jsi uposlechl hlasu své ženy…“.

Nyní jsem měl ze Slova potvrzení toho, co Pán před hodinou jako odpověď hlasitě ke mně mluvil. Vzpomínal jsem na předešlá léta, v nichž Bůh mojí službu rozličným způsobem biblicky potvrzoval a bylo mi jasné, že Pán tak dlouho žehnal, žehnal, jak jen jsem uposlechl, co mi osobně řekl nebo ve Svém Slově zjevil. Avšak když jsem poslouchal lidi, kteří stáli pod falešnou inspirací, byl výsledek ničivý.

Již mnohem dříve jsem měl mečem Ducha zničit machinace Satanovy, které on tak pobožně a lstivě zosnoval. Avšak bázeň, abych se neprohřešil na Duchu Svatém tím, že bych se dotkl nějakého proroctví, mě od toho zdržela. Jakkoli beznadějně i situace církve tehdy vypadala, přece ji Pán nepříteli nedal všanc. Zbytek nezapomněl, co Bůh na nich učinil a zůstal stát, jiní sourozenci po kratším čase opět porozuměli. I ti poslední ještě poznají, co vlastně bylo sehráno, osvobodí se od toho, budou prosit Boha o odpuštění a zaujmou své místo v Církvi Páně.

Kdo se ovšem jako Kain nadále zúčastňuje na bratrovraždě, bude se dokonce jako on v přítomnosti Pána tázat: „Jsem snad strážcem bratra svého?“ Tu řekl Pán Kainovi: „Kde je tvůj bratr Abel?“ On odpověděl: „Já nevím…“ Jestliže nějaký bratr takto odpovídá, potom lže, tak jako lhal Kain, neboť on přesně věděl, kde ho nechal ležet. I dnes to každý ví. Mohlo by pak být, že takový člověk náleží k semeni hada, avšak existují i takoví, kteří jdou cestou Kainovou, neboť tak stojí psáno:

„Běda jim, nebo cestou Kainovou odešli a poblouzněním Balámovy mzdy se vylili a odporováním Chóre zahynuli.“ (Judy 11)

Nejprve se Kain rozpálil, takže se jeho obličej zachmuřil. To se děje ještě dnes při těch, kteří chodí po jeho cestě. Náhle člověk myslí, že snad má nějakého jiného člověkapřed sebou. Je napsáno, že se Kain vrhl na svého bratra (1M 4:8), opačně by to bylo nemyslitelné. Každý se zkušuj, zda je Abelem nebo Kainem. Může svého bratra zanechat zpět a v přítomnosti Pána ještě činit tak, jako kdyby se nebylo nic stalo? Nekřičí krev tvého bratra k Bohu?

Jistě jsou ještě bratří a sestry, stojící stranou, kteří byli jen spolu strženi. Kdo ještě nadále setrvává na tom, že všechny ty akce byly od Boha, ten zaměňuje Boha za ďábla, ten nerozeznává zkázu od budování, ten neví, co je požehnání a co kletba. Od kdy jsou nesmiřitelnost, nenávist, utrhání a totální nepřátelství božského původu? Musíme si uvědomit, že lidé, kteří nepřispívají k budování, stojí pod falešnou inspirací, i když si myslí, že jsou Bohu nápomocní a prokazují Mu službu. Kdo s Ním neshromažďuje, ten rozptyluje. Kde je skutečně láska Boží, která byla zjevena na Golgatě a skrze Ducha Svatého byla do věřících vylita? Ona se přimlouvá zástupně za nepřátelé, je trpělivá a dobrotivá, nenechá se roztočit, všechno přikrývá, atd.

Pohlížejíce zpět můžeme říci, že z milosti Boží misijní práce nejen že šla dále, nýbrž dokonce v zesílené míře mohla pokračovat. Přesto, že se Satan pokoušel své ničivé dílo rozšířit do celého světa, Bůh nejen že zachoval ty, kteří pravdu již poznali, nýbrž zavolal všude nové lidi a připojil je ke Svému lidu. Aniž bychom museli lidi přitahovat pod záminkou zvláštních zjevení, směli jsme prožít jasným zvěstováním čistého Slova Božího duchovní vzrůst.

Až na další platí ta poslední výzva: „Shromáždi Mi Můj lid, s kterým jsem uzavřel smlouvu při oběti.“ Tento rozkaz bych chtěl splnit. Chceme se před Pánem ve jménu Ježíše shromáždit a poznati, že ON s námi uzavřel smlouvu, když ON sám se stal obětí. Nejedná se o prázdná učení, nýbrž o plné, navrácené evangelium Ježíše Krista, Syna Božího, které stále ještě je radostným poselstvím. Všichni synové a dcery Boží se postaví na vítěznou půdu Golgaty a prožijí věčně platné evangelium jako Boží moc úplně nově. My jsme smířeni s Bohem, náš hřích je odpuštěn, naše vina zaplacena. Nám se dostalo spasení. Pochváleno budiž jméno Pána! Nyní jde o Duchem vypůsobenou víru, která přichází z Duchem vypůsobeného kázání Slova Božího. Taková víra je zjevení, činí blahoslaveným a přivádí nás do obecenstva s Bohem a navzájem. K tomu nám přece tak jistě z Jeho příkazu přeložena. Nechceme se déle nechat nepřítelem klamat, ale jako krví vykoupený zástup poznat, že my všichni potřebujeme milost Boží. Jsme draze vykoupeni, proto chceme žíti ke cti Boží.

V pověření Božím působící

Br. Frank