Oběžník Prosinec 2012

„Po tomto zjevní jsou synové Boží a synové ďáblovi. Každý, kdo nečiní spravedlnosti, není z Boha, a kdo nemiluje bratra svého. Nebo to je to zvěstování, které jste slýchali od počátku, abychom milovali jedni druhé“ (1.Jan.3:10-11). Toto slovo jasně říká, podle čeho se mohou rozpoznat děti Boží a děti ďábla (Mat.13:38), totiž především podle bratrské lásky. Také my jsme slyšeli tu originální zvěst, která byla od počátku. Kam nás zařazuje Slovo? Ten zvěstovatel byl již tady během svého života vzat do ráje, a slyšel tam slova pronikající skrze všechno: „Jen dokonalá láska sem vchází!“ 

Ano, je to zcela vážné. „Každý, kdo nenávidí bratra svého, vražedník jest, a víte, že žádný vražedník nemá života věčného v sobě zůstávajícího“ (1.Jan.3:9-15). „Kdo nenávidí bratra svého“ je porovnán s vrahem; to jde až ke Kainovi (1.Mo.4). Nenávist je protiklad lásky; nenávist odmítá, láska přijímá. Ano, Pán ještě důrazněji říká: „Řekl-li by kdo: Miluji Boha, a bratra svého nenáviděl by, lhář jest. Nebo kdo nemiluje bratra svého, kterého viděl, Boha, kterého neviděl, kterak může milovat?“ (1.Jan.4:20). Takové výroky jdou vyvoleným k srdci a oni se zkušují. Ale jiní se vůbec necítí osloveni. Dále budou žít jako Kain (1.Jan.3:12). Kain a Abel byli ve stejném mateřském těle – jako Ezau a Jákob: jeden byl přijat, druhý odmítnut. Při vytržení budou dva ležet na jednom lůžku; jeden bude vzat, druhý zanechán (Luk.17:34).

Ezauem a Jákobem nám dal Bůh příklad, co je přijetí a odmítnutí, co z Jeho hlediska znamenají láska a nenávist. „Toto jsou výroky Pána proti Izraeli skrze Malachiáše. Miluji vás, praví Pán, vy pak říkáte: V čem nás miluješ? Zdali Ezau nebyl bratr Jákobův? praví Pán. A však jsem miloval Jákoba. Ezau pak měl jsem v nenávisti; proto zanechal jsem hor jeho pustých, a dědictví jeho drakům pouště“ (Mal.1:1-3; Řím.9:13).

Jákobovi se jednalo o právo prvorozenství, na kterém od samého počátku spočívalo požehnání Boží (1.Mo.25:29-34). Pro Ezaua nic neznamenalo, ale Jákob ho chtěl za každou cenu. Bůh je láska. Jeho nenávist vůči Ezauovi spočívala v tom odmítnutí. ON sám řekl: „Jákoba jsem miloval – přijal, Ezau jsem nenáviděl – odmítl.“ Nejprve Ezau odmítl Boha, když právem prvorozenství pohrdl. Potom začal Jákoba pronásledovat. Tak je to ještě dnes: Kdo se zřekne práva prvorozenství nebo ho ještě neobdržel, pronásleduje toho, kdo to z milosti obdržel; nikdy opačně.

Bůh nejedná svévolně, On také nikomu nevnucuje Své požehání prvorozenství, které máme jen v Ježíši Kristu, tom Prvorozeném mezi mnohými bratry (Řím.8:28-30). Jákob zápasil s Bohem a zvolal: „Nepustím tě, jedině že mi požehnáš.“ (1.Mo.32:22-32). Z toho Lstivého se stal Izrael – Bojovník Boží. Kdo se z Boha narodil má právo prvorozenství a je v Kristu nové stvoření (2.Kor.5:17).

Provždy platí pravda: Kdo se narodil z Boha, věří Bohu a Jeho Slovu a nemůže se prohřešit skrze nevíru, „… protože je z Boha zplozen“ (1.Jan.3:9). Původní hřích nevíry spojený s neposlušností, je jednou provždy pravou vírou a poslušností vyřízen. Abraham věřil (1.Mo.15:6) a Abraham uposlechl Boha (1.Mo.22:16), právě tak nyní věří a poslouchá semeno Abrahamovo Boha (Gal.3:6-20; Jak.2:21-26). Tak jistě jak byla hlava hadu rozšlápnuta (1.Mo.3:15) a naše víra, která přemohla svět, se stala vítězstvím, (1.Jan.5:4), tak jistě jsme znovuzrozením přijali božskou přirozenost, tu bytost Ježíše Krista a „… Jeho símě v nás zůstává“ (1.Jan.3:9).

Co je to Boží semeno? Semeno je Boží slovo, ve kterém je zárodek života (Luk.8:11). Pravé děti Boží zůstávají ve Slově, to slovo zaseté do dobré půdy vzejde (Mar.4:26-29), přinese ovoce a zůstává v nich (Jan.15:5-7). „On proto, že chtěl, zplodil nás (porodil) slovem pravdy, k tomu, abychom byli prvotiny nějaké stvoření jeho“ (Jak.1:18).Psané slovo se stalo zjeveným slovem (Řím.10:16-17), skrze které jsme byli znovuzrozeni v živou naději (1.Petr.1:3+23). „Ale kdo ostříhá (drží se) slova jeho, v pravdě láska Boží v tom jest dokonalá. Po tom známe, že jsme v něm.“ (1.Jan.2:5) a „Boha žádný nikdy nespatřil, ale milujeme-li jedni druhé, Bůh v nás přebývá, a láska jeho dokonalá jest v nás“ (1.Jan.4:12) – v nás až k dokonání! Amen.

Ó, jak hluboko pronikají taková slova do našich srdcí! Své dokonání prožijí všichni náležející k Církvi-Nevěstě jen v Boží lásce, neboť jak bylo prorokovi pro náš čas řečeno, tam vchází jen dokonalá láska.

Boží zvěst – evangelizační, učitelská a prorocká část – tak jako prožití spásy jsou dnes stejné jako za časů apoštolů. První a poslední kázání, první a poslední křest musí spolu souhlasit (Sk.2:37-42). „Jeden Pán, jedna víra, jeden křest“ (Ef.4). Hlavní přikázání, ta skutkem vyžívaná láska, zůstává pro všechny Boží děti poznávacím znamením, že Bůh v nás trvale přebývá. Všechno ostatní mohou být planá tvrzení, náboženská představa, obelhávání sebe sama. Existuje vždy oboje: teorie a realita. Například je učení o obrácení a znovuzrození, a je tu to osobně udělané prožití spásy obrácení a znovuzrození. Opravdu znovuzrozené Boží dítě bude mít život a bytost Ježíše Krista, Syna Božího, a ponese ovoce Ducha Svatého.